MrKrahujec komentáře u knih

Švejk je nesporně takový fenomén, že se už (za vydatného přispění komerce a reklamy) proměnil v jakýsi "duch českého národa", který nesmírně intenzivně "voní českostí" (mohu-li volně parafrázovat Puškina z předmluvy k Ruslanovi a Ludmile). Opravdu až tak "sakrální" to málem je. Jenom ta skutečně koňská dávka kýče to maličko sráží k zemi, ale knize samotné nakonec neublíží - dobrá literatura je ve své dřeni nezparodovatelná, přesněji "neshoditelná", jak lze vidět ještě jasněji na příkladu Němcové Babičky. Skoro bych řekl, že Švejk se v rámci české národní povahy formuje do jakéhosi univerzálního symbolu, člena "nejsvětější trojice" českého národa, byť v lehce negativním vyznění. Tím se automaticky vynořuje otázka, kdo jsou tedy ti zbývající dva členové "české nejsvětější trojice". Já bych řekl, že nejvhodnějšími doplňky ke Švejkovi budou další dva neexistující, leč stejně populární anti-hrdinové: pan Spejbl a Jára Cimrman. Kruh tím bude ideálně uzavřen: jestliže je Švejk symbolem české plebejské poťouchlosti a podšitosti (jakéhosi českého harlekýnství), je pan Spejbl dokonalým vzorem české nabubřelosti a zápecnictví (což by byly zase rysy českého Pantalona) a to může vhodně doplnit už jen Jára Cimrman jako symbol české touhy po světovosti, která ovšem není nijak zvlášť opodstaněná (snad něco podobného české postavě Dottora - abychom zůstali u komedie del´larte). Za povšimnutí stojí, že ve všech třech případech jde vlastně o postavy z podstaty spíše negativní, což je ovšem vykoupeno jejich okouzlující "legračností", která z nich ze všech udělala nakonec miláčky národa. Což to celé korunuje sympatickým konstatováním, že my Češi se ze všeho nejlépe umíme vysmát vlastním slabinám.

5 15.09.2017

Fenomén "Spejbl" ve své prvopočáteční, de facto embryonální podobě. Ta vnější se kupodivu změnila jen pramálo, vnitřně nám však pan Spejbl pozoruhodně vyzrál (neptejte se: na koho?, ptejte se: v co?). Z jakéhosi pouťového paňáci, možná i cirkusového klauna, vyzrál ve zcela soudobého, občas bezradného a občas pedantického otce, takového, jakých je všude plno, jako jsme třeba vy, nebo já. Ale ta původní, pimprlová podoba taky nebyla úplně k zahození. Bystřejší dítě při čtení záhy zjistilo, že Spejbl rozhodně žádný "hlupák" není, že svoji neuvěřitelnou zabedněnost jenom vtipně hraje, aby si mohl ze svého okolí dělat šoufky. Tím vlastně docela připomíná jiný český fenomén: Josefa Švejka. V této souvislosti není bez zajímavosti fakt, že při hledání vhodného Spejblova partnera, ještě před zrozením Hurvínka, zkusil Skupa postavit Spejbla na jeviště právě vedle loutky Švejka, ale to samozřejmě fungovat nemohlo...

7 06.09.2017

Tohle je tak trochu kuriozita pro sběratele a jiné fajnšmekry (pamětníků už asi v dnešní době moc nezbylo...), hlavním lákadlem budou zřejmě Skupovy vlastnoruční (a skvělé!) ilustrace. Přece jenom se nezapře, že byl jako výtvarník profesionál. Ve vlastním příběhu, či spíše příbězích, pak jistě zaujme jednak to původní Wenigovo "vesnické" prostředí, ale hlavně dnes už těžko představitelný fakt, že Spejbl a Hurvínek jsou tu ještě pouhými kamarády a nikoliv otcem a synem! To jsem vážně žasl, jak zásadní, až principiální tahle okolnost je. Zároveň je však i předzvěstí zákonitého "úmrtí" třetího z party - Kašpárka. Ten je tu vlastně jakýmsi Hurvínkovým "alter egem", přesněji Hurvínek jeho. Jsou totiž nejen zaměnitelní, ale i doslova totožní, takže Hurvínek je tu vlastně přítomen spíš jen na obrázcích, pročež prostě toho Kašpárka vytlačit musel, aby začal konečně existovat. Ovšem za tu cenu, že se stal Spejblovým "synstvem" a Spejbl zas jeho "taťuldou".

5 06.09.2017

Tohle je opravdu jeden malý zázrak (možná nejen) české literatury. Kniha, která předběhla svou dobu snad i o celá staletí, vznikla vlastně div ne omylem. Bezesporu je to jedna z nejfantastičtějších surrealistických básní v próze, ale současně je to možná i nejpůsobivější, byť (snad ?) i nezamýšlená kritika stalinismu a totality sovětského typu. Ne, že by Jan Weiss nenapsal i jiné brilantní povídky, ale napsal bohužel i celou řadu silně podprůměrných textů, ke všemu mnohem později a navíc silně podlézajících komunistům. Snad by šlo říci, že tady si autor nevybral téma, ale téma si jednoznačně vybralo autora a to, co (možná) mělo být kritikou západního kapitalismu, se zcela organicky přetavilo v přímou obžalobu sovětského komunismu se všemi jeho fízly, koncentráky a zločineckou mašinérií. Hlavní padouch, Ohisver Muller, je vnitřně zcela věrným obrazem Stalinovým ve všech rysech (kromě vizáže), dost podobně, jak je to třeba předvedeno ve slavném gruzínském filmu Tengize Abuladzeho "Pokání". Toto srovnání sem nepíši náhodou, protože kniha "Dům o tisíci patrech" už celá desetiletí po zfilmování přímo volá, bohužel ale také svou výtvarnou hýřivostí klade na takové zfilmování ty největší nároky: tento film rozhodně nemůže být laciný, prostředí a triky si v tomto případě bezpodmínečně vynucují technickou úroveň špičkových amerických produkcí. Zvlášť bolestně jsem si to uvědomil po shlédnutí amerického filmu "Total recall" s Arnoldem Schwarzeneggerem, ve kterém jsem s úděsem poznal základní dějové schéma tohoto románu, ovšem podané nepoměrně hůře. Veškerá fantazie a dobrodružství byly nahrazeny tupým násilím a střelbou, a přece je tento film dodnes řazen k Schwarzeneggerovým nejúspěšnějším. To by ale možná mohlo být i jakousi zárukou pro případné budoucí tvůrce, že by se filmová verze "Domu o tisíci patrech" měla setkat s úspěchem.

8 05.09.2017

Je to, samozřejmě, opět brilantní, ale přesto mě neopustil pocit, že se pan Waltari ve svých hlavních hrdinech poněkud opakuje. Vždyť ten Jean Angelo je v podstatě úplný Egypťan Sinuhet, jak povahově, tak i svým královským původem. To by konečně vůbec nevadilo, jen kdyby tento typ hrdiny byl aspoň o trochu méně morousovitý a školometský.

3 30.08.2017

Ačkoliv jsem si právě uvědomil, že jsem panu Dänikenovi (přes velký odpor odborníků) věřil vlastně od samého počátku, bylo to hlavně proto, že jsem neměl důvod mu nevěřit. Protože i pokud uvěříme celým srdcem, že tu mimozemšťané opravdu kdysi dávno byli, nic tím nezměníme na tom, že teď už tu prostě nejsou a pokud se ještě někdy vrátí, rozhodně to nebude kvůli panu Dänikenovi. Ostatně si vůbec nejsem jist, jestli nám tím nějak pomůžou, dokonce ani tím, jestli nám vlastně pomohli tehdy v minulosti. Ovšem z čistě literárního hlediska nemám pro pana Dänikena nic než chválu: sama kniha je napsána skutečně mistrovsky. Jak on umí pracovat s tajemnem a s jeho postupným odhalováním, by mu mohli závidět i ti nejvěhlasnější autoři detektivek, a to, jak poutavě a čtivě umí podat vlastně docela bezsyžetový text, je rovněž obdivuhodné.

4 29.08.2017

Jak nakonec (byť jinde a jindy) sám Mácha přiznal, jedná se vlastně pouze o záznam jeho snu (který se mu zdál snad opravdu někdy v Krkonoších-jiné odůvodnění však ten název nemá). Ovšem to nic nemění na tom, že je to možná opravdu jeho nejlepší dílo, které zcela právem tolik okouzlilo surrealisty. Teď si jenom zkuste představit, jak by to vypadalo zfilmované! A nejlepší na tom je, že by to ani nemusela být moc velká fuška a dokonce je vlastně jedno, jestli by to bylo hrané, nebo animované. Takhle silná látka dává obrovské možnosti nejrůznějším zpracováním. Jistěže by to nemohl být celovečerní film, ale krátký výtvarně poetický film měl být za tu dobu natočen už nejmíň desetkrát! Trestuhodné!!

4 18.08.2017

Tahle celkem nenápadná dětská knížka má (alespoň pro mě) v sobě ukrytý pozoruhodný paradox. Jelikož jsem ji četl krátce poté, co mi uprostřed normalizačních sedmdesátých let rodiče konečně v mých deseti letech vysvětlili, co je to vlastně ten komunismus, ve kterém žijeme, tak jsem to vnímal jako neuvěřitelně odvážnou protikomunistickou satiru. Dokonce satiru namířenou konkrétně proti československé normalizaci. Úplně všechno sedělo: zem, ve které vládnou lháři, kde se musí pod trestem nemilosrdného zavření do blázince (asi metafora na koncentráky, myslel jsem si) říkat všechno naopak, kde vládne nejprolhanější diktátor, který si dokonce nechává stavět pompézní pomníky ještě za života - to už snad nemohlo být přesvědčivější. No a skutečnost, že Gianni Rodari byl naopak velice levicového zaměření (nepodařilo se mi zjistit, jestli byl členem italské komunistické strany, ale asi dost pravděpodobně ano), že celá ta satira byla ve skutečnosti namířena proti italskému (i jinému) fašismu, a že měla komunismus de facto oslavovat a propagovat, je v důsledku důkazem toho, že komunismus s fašismem už úplně splynuli ve vzájemné totožnosti. A taky trochu toho, že skutečnému talentu nakonec až tak neublíží...

1 17.08.2017

Konečně zase kniha (proč je jich, k čertu, tak málo??!!), která naprosto dokumentárním způsobem ukazuje, že komunisté páchali úplně stejná zvěrstva jako fašisté, ne-li horší a že komunismus je s fašismem de facto totožný. Krásně nenápadně obnažená stupidita a škodlivost Leninových "spisků" a vůbec celá ta nevtíravost historického odsouzení je jednak báječná, ale hlavně nesmírně potřebná. Další kvality tohoto díla (kterých je víc než dost), tu už dostatečně podrobně popsali jiní, takže jsem chtěl podtrhnout jen tuhle zdánlivou drobnost, která by podle mého soudu ale neměla uniknout nikomu, kdo knihu četl.

8 07.07.2017

Nabízí se tu velice zajímavé (a i podnětné) srovnání se slavnou povídkou Raye Bradburyho "Malý vrah". Skoro se mi zdá, jako by tohle byl pokus napsat znovu Malého vraha, ale tak, aby to nebyla tragédie, přesněji zkusit, jaký happyend by tu byl únosný. No a podle mě se to docela povedlo. Happyend to současně je i není - račte si vybrat. Hlavně, že tu tragédie (řečeno slovy Ivana Vyskočila) přišla zkrátka (?)

29.06.2017

No, docela upřímně řečeno, tohle je dost Pytlákova schovanka..., vlastně né, spíš "Květinka Marta" z Jirotkova Saturnina. Vlastně to úplně doslova odpovídá všem kritériím "ženských románů", které Jirotka v Saturninovi stanovil, jenomže těžce ironicky. Tohle je ovšem míněno vážně, a to i přes nespornou porci erotiky. No a mimochodem, při té závěrečné apoteóze lásky (která se tu už proměňuje v dokonalé klišé) jsem si taky vzpomněl na nejeden kresený vtip...

3 06.06.2017

Tak to tedy opravdu nevím, jak jste přišli na to, že: "Příběh invalidních sourozenců se odehrává těsně předtím, než byla v Praze kriminalizována hudební skupina Plastic People of the Universe", protože se jedná o přímočarou utopickou prózu z blíže neurčené, ale spíše vzdálenější budoucnosti (posun reálií je možná trochu inspirován Orwellem), ostatně celý příběh je tu upozaděn, protože spíše než o beletristické dílo jde o text filozofický. Autor tu tak často vystupuje z děje, zvnějšku děj komentuje, či ho otevřeně používá jen jako ukázku demonstrované myšlenky, až je úplně jasné, že jeho záměrem rozhodně nebylo vypravovat příběh. Jeho záměrem bylo zamyslet se nad jednou z možností, jak a kam by mohl být směrován vývoj celého lidstva, ovšem už s přihlédnutím ke zkušenosti s totalitou (a to vlastně nejen tou komunistickou), což se mu dle mého soudu dost povedlo.

22.04.2017

Na první pohled (příp. přečtení) by se mohlo snad i říci: další dětská knížečka s líbeznými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, takových už je!! Ale při bližším pohledu se jeví, že tady jde (nenápadně) o něco mnohem většího. Ne snad, že by se ilustrace Zmatlíkové k textu nehodily, nebo snad nebyly dost estetické, ale sama povaha pohádky napovídá, že kdyby autorka žila v jiné době a v jiné zemi, byla by rozhodně stejně slavná jako Astrid Lindgrenová, nebo Tove Janssonová. Obě tyhle autorky to totiž velmi připomíná a to, prosím, jen na kvalitativní úrovni! Obsahově je to dílo zcela původní a autorské a vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti vzniku, doby vydání a následného zařazení knížky, jen stěží se můžeme ubránit hořkému pocitu diamantu v blátě. Nu což, první není a poslední zřejmě také ne...

1 16.04.2017

Tohle musím hodnotit jenom jako celek, protože on to taky dost značně srostlý celek je. Snad jen v prvním dílu je trochu osamostatněná zápletka malinko jiné detektivky, ale to je vlastně jen proto, že tam ještě Lisbeth není první hlavní postavou. Jinak lze směle říci, že je to mimořádně zručně vytěžený příběh, dokonale přesně rozvržený, takže to vzniklé monumentální "plátno" tří svazků je až obdivuhodně celistvé. Už stěžejní princip celého románu - tedy naprosto bezohledná a hrozivě temná krutost všech, kteří zneužívají tajnost tajných služeb a beztrestnost tzv. vyšších státních zájmů-je neotřelý a hlavně dosti potřebný. Líbilo se mi postupné rozkrývání celého spletitého příběhu, který se nakonec až tak spletitým nezdá, jen jsem musel prominout několik osamocených přešlapů: Ta Lisbethina "nepopravitelnost" je na konci druhého dílu už přece jen trošičku za hranou, stejně jako to lehce absurdní supermanství jejího nevlastního bratra. Ale od čeho by to jinak byla detektivka, že?

5 23.03.2017

Dost dlouho jsem nemohl přijít na to, v čem vlastně je humor povídek těchto dvou pánů (ať už v tištěné, nebo předčítané podobě) tak neuvěřitelně typický a současně nový. Sám Miloslav Šimek něco málo naznačil tím, že sebe a Jiřího Grossmanna označil za literární klauny, jak se prý občas i sami prezentovali. Ale i to je jen půl pravdy. Z klaunství (a tedy i z němých grotesek, ke kterým se rovněž nadšeně hlásili) si jejich povídky vzaly vlastně jen krkolomně přemrštěný děj a oslnivě zuřivou nadsázku, ale všimněte si, že formálně jsou ty nesmysly a skopičiny vyprávěny naprosto strohým, až úředním jazykem a to je teprve umocní do výsledné síly. Ve své době to bylo ještě opepřeno tím, že se vlastně jednalo o stranický žargon, protože přesně tímto způsobem četli komunističtí potentáti své předpřipravené projevy. Ostatně dnes to funguje taky docela dobře. Grossmann byl přece jen typičtějším bavičem, ale troufnu si odhadnout, že Šimkovi se právě na tomhle podařilo najít svůj jevištní typ úředně vypadající osoby, pronášející absurdní hlášky s kamenným obličejem.

10 05.03.2017

No, tak je to samozřejmě strašně (nebo taky krásně) starosvětské, archaické a mravoučné, ale tu a tam probleskne i vážněji míněná sociální nota (jako v titulní povídce), ale vše zůstává v poloze jakési skici, nápovědy: jako že by tady eventuálně mohl být dobrý autor, ale chce to ještě trošku počkat. Na svou dobu to určitě stačilo a my si dnes můžeme říci, že ta doba nebyla zas až tak strašná: český venkov žil naplno, práce na polích byla skutečná práce, která přinášela i radost, věřilo se v dobrého Pána Krista a staří lidé dokázali být i moudří. Když na tohle všechno přistoupíme, je možné tuto knihu přečíst i s požitkem. Jenom jsem už jako dítě od ilustrací pana Nesvadby nějak čekal velikou řachandu, a to tedy rozhodně není ten případ.

04.03.2017

No, je sice pravda, že filmová podoba není zdaleka tak dobrá, jako text knihy, ale teď k tomu přičtěte, že i přesto je film výrazně nadprůměrný a bezesporu vynikající. Jaký už pak musí být ten román! Román je pžedevším úplně fantasticky bláznivá jízda, která samozřejmě není nijak původní, připomene toho až moc: Nejen Forresta Gumpa a našeho Járu Cimrmana, ale i Ginsbergova Ignu a samozřejmě Hrabalovy pábitele a navrch dokonce některé dobrodružné knihy pro děti (třeba takového Armanda Lavaréda od Paula d´Ivoise) a nakonec vlastně i němé grotesky třeba spolu s povídkami Šimka a Grossmanna. Velice pozoruhodné je to, jak to ani trochu nevadí. Autor se prostě při psaní bavil tak velkolepě, že bychom byli sami proti sobě, kdybychom se nezačali bavit s ním. A součástí toho může být i to, jak nám postupně naskakují další a další paralely: španělské pikareskní romány v čele s donem Quijotem, samořejmě i Haškův Švejk a pro mně za mně určitě i Gargantua s Pantagruelem Francoise Rabelaise. Při tom ani v jednom případě nejde o plagiát, byť je ta podobnost místy až na hranici únosnosti. Snad je to trochu i odpověď na jeden dávný článek Přemysla Ruta, který si (velmi správně!) posteskl, že literatura 20. století se příliš utopila sama v sobě, čili že vzniklo přespříliš románů, ve kterých autoři píší hlavně o sobě a o problémech kolem psaní, a že se trochu pozapomnělo na staré dobré vypravěčství a sílu fabulace. Chvíli se mi zdálo, že se takovému ideálu blíží snad jen Tolkien (a jaksi zadem Rowlingová s Harrym Potterem), ale tohle je z tohoto hlediska skutečně bomba! A furt se de!!! (snad jen jediná historicky faktická nepřesnost, či připomínka: skutečný Josif Stalin nejen že se v poezii vůbec nevyznal, ale dokonce ji z duše nenáviděl (stejně jako filosofii), protože jí nerozuměl a asi těžko by tedy mohl na první poslech identifikovat při recitaci nacistického básníka. Ale to je opravdu jen drobnost...)

7 04.03.2017

No, je to dost blábol... Asi si pan Ryska vzal trochu větší sousto, se kterým si prostě pak nevěděl rady a tak se rozhodl svést všechno na to, že je to "holt pro děti". Jenže vůbec není jasné, pro jak staré děti, jestli to má být bláznivá legrace, nebo dokonce satira, či snad jakési napodobování Cimrmana, čemuž ostatně odporují mnohé silně přestřelené (a dost slabomyslné) fóry. Navíc se mě při závěrečné megalomanické adoraci českého družstevnického ducha jalo podezření, že je to poněkud narudlé... Kdepak, na Cimrmana to nemá v žádném případě!!

12.02.2017

Tahle kniha je opravdu naprosto výjimečná - a docela by bylo zajímavé zjistit, kolik čtenářů si toho všimne. Jedná se totiž jen a výhradně o popis, případně o experiment, zda by popis mohl zabrat celý román a jaké všechny polohy může nabírat. Čtete-li totiž pozorně, zjistíte, že v tomto románu-nerománu není ani náznak nějakého děje, jakéhokoliv vývoje. Vážně to vypadá, jako by se autor vsadil, či chtěl alespoň vyzkoušet, jestli může být kniha, postavená jen na popisu a s téměř chirurgicky dokonale odstraněným dějem, poutavá a zajímavá. Nutno dodat, že se mu to podařilo. Další možnou interpretací by mohlo být, že je to nejdelší dosud vytvořená lyrická (tedy bezdějová) báseň v próze. Jak je ctěná libost....

O nic horší než Seifertovy Všechny krásy světa. Vlastně jen méně známé, jinak dle všech měřítek srovnatelné. (takže klidně i ta Nobelova cena)

1 03.01.2017