mysimas komentáře u knih
Poslední třetina (od vloupání do Gladstoneovy hrobky) byla skvělá, napínavá, plná akce. Jinak mi ale příběh přišel zbytečně natahovaný a Bartimaeus měl trestuhodně málo prostoru.
Takový akční film v papírové podobě se spoustou intrik, zvratů a potyček na život a na smrt. Nejvíc mi asi učarovalo přátelství mezi Drothem a Deganem, takže doufám, že ve dvojce nebude chybět.
Na knížce mi úplně nesedly popisy “špíčků” babičky Lindy, vykreslení babi Antonie a dědy Ludvíka jako antagonistů, to, že Toníkova máma jen tak kopla rodinného psa, aniž by se nad tím kdokoli pozastavil, a ani to, že se na Toníka i hlavy ostatních dětí sypaly pohlavky ze všech stran, často bez jakéhokoli důvodu. Výtvarně je to hezká kniha, ale příjemné pocity z ní moc nemám.
První kapitola. Bezejmenný muž se probouzí s kocovinou, jde na záchod, umře. Konec první strany.
Druhá strana kapitoly. Karolína si balí kufr, brečí nad Michalem. Venku začnou bourat auta, lidi se kácí na zem, mají záchvat. Karolína spadne, praští se do hlavy, ztratí vědomí. Konec druhé strany.
Třetí strana kapitoly. Lucie je učitelka a doučuje bandu děcek. Děcka sebou začnou cukat. Jedna holčina se promění v zombíka a zkusí Lucku sežrat. Lucka ji umlátí. Konec třetí strany.
Čtvrtá strana kapitoly. Jakub —
A tady začínám listovat. Pátá stránka, Eva. Šestá, Jarda. Sedmá, Daniela. Osmá, Markéta. Devátá, Radek. A pak zase Karolína, ale to už se směju a odkládám.
Paralela s Indií ohromná, ale jinak docela děs běs. Vypravěč je tak sebestředný, že kliďánko věnuje desítky stran popisu svých potenciálních matek a otců, což vážně nemám zapotřebí číst. Docela zklamání, poněvadž Děti půlnoci jsem měla v hledáčku dlouho a dost jsem se na ně těšila.
“Lahvička PLATINOVÉ BLOND BARVY NA VLASY — EXTRA SILNÉ byla v koupelně ve skříňce a pod názvem na štítku stálo ‘Pozor, toto je kysličník. Uchovávejte mimo dosah dětí.’ Matylda si to už fascinovaně četla mnohokrát.”
Knížku o Matyldě jsem si z dětství pamatovala jako tu o té holce-knihomolce s nadpřirozenými schopnostmi, ale ukázalo se, že skutečnost je někde trochu jinde. Nadpřirozené schopnosti se objevují až ke konci a většina příběhu je jenom o tom, jak jsou všichni na Matyldu neprávem oškliví a jak jenom ta krásná, vílovitá slečna Dobrotová chápe, jak speciální dítě Matylda je, a proto jí proti ostatním dětem ve třídě okatě nadržuje, což samozřejmě ostatním dětem vůbec, ale vůbec nevadí. Scéna, jak si slečna Dobrotová pětiletou Matyldu odvedla do svého domku uprostřed lesa, byla taky náramná.
“‘Jsi mnohem rozumnější na své roky, drahoušku,’ pokračovala slečna Dobrotová, ‘až mě to docela šokuje. Ačkoli vypadáš jako dítě, ve skutečnosti vůbec dítě nejsi, protože tvůj rozum a schopnost uvažování jsou zcela dospělé. Takže předpokládám, že tě můžu považovat za dospělé dítě, jestli mi rozumíš.’” Zaručeně poselství, které by si mělo osvojit každé malé dítě. Stejně jako toto:
[O slečně Kruťákové] “‘Jak jí to může procházet?’ ptala se Levandule Matyldy. ‘Když přijdou děti domů, určitě to rodičům řeknou. Vím, že by můj otec udělal hrozný kravál, kdybych mu řekla, že mě ředitelka popadla za vlasy a mrskla se mnou přes plot hřiště.’ ‘Ne, neudělal, a řeknu ti proč. Protože by ti jednoduše nevěřil,’ konstatovala Matylda.”
Celkově jsem měla za čtení poměrně nepříjemný pocit. Zároveň musím říct, že až na pár světlých momentů (jako byl například ten citát na začátku) jsem se docela nudila, přece jenom knížka je určená dětem a z dětství jsem si k ní žádný výraznější vztah nevytvořila, takže o nostalgii vůbec nemohla být řeč. Ve výsledku jsem ráda, že jsem vůbec dočetla do konce, a víc než dvě hvězdy dát při nejlepší vůli nemůžu.
Jednu hvězdu ubírám za to, že se knížka chvílemi četla spíš jako špatně maskovaná esej než jako příběh.
Druhou ubírám za Julii, protože takhle mizerné zacházení si holka nezasloužila.
Na zkoušku se z toho učilo blbě, ještě štěstí, že je k dispozici přehlednější verze online.
Četlo se to trochu jako romance nebo pohádka — nulové napětí, happyend zaručen. Což by ani tak nevadilo, kdyby mě Chalion dokázal zaujmout něčím jiným, a to se bohužel nestalo. Nedočteno.
Některé překlady mi přišly trochu krkolomné, pravý opak toho, jaká je Nashova poezie v originále. Všechny ale byly hravé a nápadité a byla radost si všímat jednotlivých překladatelských řešení. Z tohoto hlediska mě nejvíc oslovila dvojice Lama—Labe.
Knížka mě bavila, ale přišlo mi, že se v ní nestalo nic moc důležitého. Postavy se nijak výrazněji nerozvinuly, na konci měly stejné problémy jako na začátku a řešení v nedohlednu.
Ale jakejpak smolař, tenhle fouňa si za všechno mohl sám. Název originálu “The Natural” (přirozený talent) sedí knížce mnohem líp.
Svižné a jednoduché čtení, přečetla jsem na jeden zátah. Trochu mi to připomnělo seriálového Hannibala, akorát tu jde o vztah sesterský a ne milostný (nebo co to mezi sebou Hannibal a Will vlastně mají) a vraždy tu hrají ještě menší roli — v podstatě akorát reprezentují Ayoolinu temnou stránku, se kterou se Korede musí nějak vyrovnávat, a jinak zůstávají spíš v pozadí.
Příběh je opravdu jednoduchý a dost předvídatelný, ale četlo se to dobře a knih o sourozencích a konkrétně sestrách zas tolik neznám, takže za mě to bylo fajn zpestření.
Velmi nepříjemná a místy nechutná kniha o chtíči, nezdravé posedlosti a vztahu nezletilého kluka s o sedm let starším mužem; ať se na to dívám jak chci, lásku v tom prostě nevidím.
Jazykově mi to taky nesedlo, text se navíc jenom hemží pseudohlubokými úvahami á la John Green a i samotné postavy jsou správně greenovsky ploché a nevýrazné (a k tomu stokrát tak nesympatické).
Nedočteno.
Potenciálně zajímavý příběh utopený v balastu - konkrétně v nabobtnalých popisech Paříže, zbytečných odbočkách a nerozvážném rozdělení prostoru mezi postavy (Esmeralda a Quasimodo by ho zasluhovali více, Klaudius a především pak Jan podstatně méně).
Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudila, protože po stylistické stránce to byla lahůdka a i ten humor mi docela sednul; přesto jsem v druhé půlce už počítala stránky a těšila se na konec (který mě taky nakonec trochu zklamal, ale stejně). Knížku jsem četla už před lety, možná ve 14, a pamatuju se, že mě tenkrát oslovila mnohem víc.
Tož buď jsem z Kinga vyrostla, nebo Bazar dostál svému jménu a sešly se v něm samé čtenářské noční můry. Knížku doporučuju maximálně tak skalním fanouškům, kteří od Kinga chtějí přečíst naprosto všechno - včetně uspávacích povídek, které v drtivé většině případů nezaujmou ani pointou, ani provedením.
Po Vampýrské akademii obrovské zklamání. Minimálně do půlky knihy (kde jsem četbu vzdala) se nic neděje a Sydney zkrátka není ten typ, co dokáže podobné deficity vyvážit svým osobním kouzlem - na rozdíl od Rose, hlavní hrdinky VA, kterou se Sydney nejde nesrovnávat, obzvlášť pak ne po Rosině cameu.
Parodie na detektivní příběhy ze staré školy: ženské jsou tu hlavně na ozdobu, Číňani škodí, kde můžou, a Žlutý Robert je bourák, kterému není rovno a ke kterému obdivně vzhlíží i takoví kalibři jako např. Sherlock Holmes. O zápletku tu nejde, ta jenom poskytuje kulisy, aby se měl Robert kde a jak předvést.
Dvě hvězdy za stylistiku a sem tam nějaký vyvedenější vtípek, na opakované čtení to nevidím.
Milé a nenáročné čtení na jedno posezení. Knížku doporučuju spíš půjčit z knihovny, nemyslím, že je to něco, k čemu by se člověk vracel.