Nale komentáře u knih

(SPOILER) Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla.
Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:)

Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek.
Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila.
Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě.

Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla.

Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí.

Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami.

Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice.

Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.

5 06.06.2022

(SPOILER) Přestože jsem měla na první díl názor, jaký jsem měla, stejně jsem se ze zvědavosti pustila do druhého. Navíc má vyšší hodnocení a tak jsem to riskla.
Musím říct, že jsem byla ze začátku překvapená. Bavilo mě to, bylo to čtivé a stránky ubíhaly rychle. Autorka umí psát, o tom žádná.

Taky jsem konečně našla alespoň jednu postavu, která se chovala normálně! Díky bohu za Kierana!
Naproti tomu ostatní ve mně nevyvolávali naprosto žádné emoce. Kdyby všichni do jednoho umřeli, vůbec by mi to nevadilo. Člověk ani nedostane příležitost je pořádně poznat. Prostě jen pronesou pár vět, jen se tam mihnou, nebo umřou a jsme nuceni si od Poppy prožít další nudný emoční kolotoč.

Jak jsem četla dál, počáteční nadšení rychle opadlo. Za celou knihu se vlastně nic nestane. Zápletka? Nulová. Dočkala jsem se jen mluvení, Poppyno kňouraní, sem tam mini akce a další mluvení, což zahrnuje spousty teorie a stále dokola opakování toho, co už bylo řečeno. Přitom tam potenciál je! Tahle kniha má světlé stránky a je jich mnohem víc, než v prvním díle.

Na co jsem už alergická jsou „romantické“ scény a rádoby pošťuchování. Už jsem přestala počítat, kolikrát Poppy řekne, že chce někoho zapíchnout, kolikrát Casteel řekne, že ho její krutost vzrušuje, že je Poppy úžasná, někdo se Poppy zeptá, jestli je v pořádku, a nebo se Poppy zmíní o Casteelových dolíčkách, což bylo popsané snad pokaždé, když si ho prohlížela. Už jsem se zmínila, že Casteel je dokonalý alfa samec s nejdokonalejším tělem, jaké kdy žena viděla?

Pokud vám Poppy připadala úplně vygumovaná v prvním díle, v tomhle se ještě překoná! Dělá jednu kravinu za druhou, říká neskutečně hloupé věci, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo vyskočit z okna.

Krásný příklad její tuposti je třeba to, že chtěla utéct, ale jaksi ji nedošlo, že venku je to samý kraven (přestože je cestou do pevnosti napadli). Dokonce i přemýšlela nad tím, že se prvnímu kolemjdoucímu odhalí, že je Panna.
Další zářný příklad, když Povznesený držel chlapce jako rukojmího. Co na to Poppy? Nejenom, že chtěla hrát blbou, ona se do toho vžila tak moc, že vyplodila naprostou hloupou konverzaci:
„Ubližujete tomu chlapci.“
„Opravdu?“
„Krvácí.“
Neříkej, Poppy! :D A nakonec ještě odhodí zbraň.
Následně její myšlenkové pochody v kočáře: „Přece tomu dítěti neublížil. Nebo ano?“ Poppy asi zapomněla, že Povznesení používají děti jako krevní banku a zacházejí s nimi jak s dobytkem, přestože to předchozích padesát stránek opakovala pořád dokola.
Další perla, když na ni Casteel zaútočil a ona byla přesvědčená, že, kdyby chtěla, mohla by ho zabít. Atlanťana. Její skleróza je neuvěřitelná.
Casteen se promění v nebezpečného predátora, ale Poppy stejně jen myslí na to, jak je z jeho doteků vzrušená. Nevěděl o sobě o ona mu dovolila, aby se s ní vyspal, přestože ji v tu chvíli mohlo jít doslova o život...
Odbočím teď taky k útoku a střetnutí Poppy a vévodkyně Teermanové… Jak je možné, že se Poppy lehce podařilo ji zabít? Navíc se vévodkyně vůbec nebránila. Doslova.

Co se týče Casteela… Já fakt nevím, co na něm čtenářky vidí. Vždyť chce Poppy jen v jednom kuse osahávat, je pořád nadrženej a jeho slovník je jako u kluka, co právě prochází pubertou. U věty: „Musím se sakramentsky držet, abych z tebe nestrhl kalhoty a neošukal tě tak tvrdě, že ještě za několik dní budeš cítit sílu mé vděčnosti.“ jsem protáčela oči v sloup.

Pokud vám Z krve a popela připomínal Trůn, Království těla a ohně zase spíš připomíná Dvory - noční můry hlavních postav, sexuální narážky, záře Poppy, spřízněné duše atd..

Konec je možná pro někoho epický a dechberoucí, ale pro mě naprosto přeplácaný a k smíchu. Na chudinku Poppy zase zaútočí, protože ji nevěří, ona je zabije a hele… prší krev, ona svítí měsíčním svitem, umí přivolat vlkodlaky, umí léčit, vnímat emoce, má krev boha a já nevím, co ještě všechno. Zapomněla jsem na něco? Ještě vlastně mistrně ovládá luk a snad veškeré zbraně světa.
Ale zpátky ke konci… Zjeví se tam rodiče Casteela a královna poklekne, aniž s Poppy prohodí slovo a rozkáže, aby se všichni Poppy poklonili. Jako... Právě zabila jejich lidi (přestože si to zasloužili, ale to oni nemohli vědět), neznají ji, neví o ní prakticky nic, nemluvili s ní, ale má krev boha! Tak ji hned učiní královnou!
Kde je v tom sakra nějaká logika?!
Jako chápu, že je to příprava na další díl, ale je to všechno naplácané na sebe tak, aby konec působil co nejepičtěji, místo, aby se pořádně rozepsal.
Zhruba v posledních sto stranách už jsem chtěla mít knihu za sebou.

Celé by to mohlo být skvělé, kdyby se místo trapných sexuálních scén raději soustředilo na příběh a Poppy nebyla... Poppy.

5 15.05.2022

(SPOILER) Po úžasném díle Královna stínů, ze kterého jsem byla nadšená, mě Říše bouří upřímně zklamala.
Na knihu jsem se moc těšila a měla od ní velká očekávání. Nemohla jsem se dočkat, až dorazí domů. Opět se to čte samo, styl psaní je chytlavý. Nikdy jsem však nečetla něco tak příšerně překombinovaného....

Začátek byl úžasný - čarodějnice útočící na Zlomuval, Mamonina záchrana Doriana. Měla jsem pocit, že Dorian konečně dostane více prostoru. Elide s Lorcanem jsem si jako dvojku zamilovala, stejně tak jejich celou dějovou linku. Setkání Elide a Aelin bylo zkrátka dojemný, až jsem skoro brečela.

Největší problém jsem ale měla právě s Aelin.
A teď se omlouvám všem jejím fanouškům, ale ještě nikdy jsem nečetla o tak nesnesitelně arogantní pokrytecké „drsnačce“, která všechno tají, přestože k tomu neměla důvod, (ale samozřejmě jí všichni odpustí, protože přece měla ty nejlepší úmysly! Až na to, že by klidně VYVRAŽDILA Zátoku s nevinnými lidmi, kdyby jí Rolfe odmítl, boj s valgy byla její vina a zemřeli kvůli ní lidé) a nedej bože, aby si někdo dovolil s ní v něčem nesouhlasit! To pak nastanou klasické poznámky, že by všechny spálila na popel, jak už jsme zvyklí… Nechápu, proč skupina tolerovala ty její povýšené výstupy. Všechny jen komandovala, provokovala (dost hnusně musím říct). Třeba k Dorianovi se chovala naprosto otřesně a naprosto se mi znechutila. Ne, ani za mák nevěřím, že o něm smýšlí jako o příteli.

Zátoka lebky s Jeřábem a Dorianem byla super, dokud se nepřipojili k Aelin a Dorian, stejně jako Jeřáb, se nestal jedním z jejích ozdobných doplňků bez vlastních názorů. Jen jednou Dorian svůj názor vyjádřil a ostatní mu div za to neukousli hlavu. Protože přece nemůže říct proti Aelin špatné slovo!

Náš Jeřáb… Kam se poděl ten bojovník, kterého jsem milovala ve třetí knize? Stal se z něj poslušný pejsek, který touží jen skočit s Aelin do postele. Toho očuchávání, vrčení, cenění zubů a hlavně popisů očí (a jejich přirovnání k různým druhů kamenů) bylo fakt moc. Nemám nic proti sex scénám, mám je ráda, ale tady se to podle mě nehodí. Přišly mi tam násilně vecpané, stejně jako u Manon a Doriana. Mimochodem, není tohle náhodou YA?

Manon se mi také víc líbila v předchozích dílech. Odhalení, že je ztracená královna, mě upřímně nešokovalo, protože, jak to tak vypadá, každá žena v téhle sérii je buď utajená královna, nebo má tajemství svého původu (Aelin, Lysandra, Elide, Ansel...). A její scénky s Dorianem… Opravdu je nutné každého párovat? Je smutné, že Dorian dostal největší prostor jen v postelových scénách. Přesto byla Manon nejlepší postava v dílu.

Co se ještě týče Aelin té tam bylo fakt moc.
Ona je ta nejdůležitější v celém univerzu, královna vyvolená samotnými bohy, nositelka světla, spasitelka, samozřejmě nejchytřejší, nejmocnější, navíc mučednice, která prožila všechno utrpení a na svých bedrech nese břemeno světa. Zapomněla jsem na něco? Možná ještě na tu věc s Jeřábem, že si byli předurčení dřív, než se Aelin narodila. Nechápejte mě špatně. Mám ráda silné ženské hrdinky, ale tohle je tak neskutečně přetažené za vlasy, že mám chuť mlátit hlavou o zeď.

Mimochodem, proč se doslova všichni muži podřizují ženám? Proč se každý geniální plán, každý dobrý souboj, nechává jen na Aelin a Lysandře? To muži v téhle sérii neumí myslet za sebe?

Další věc je magie Aelin aneb Deus Ex Machina.
Když už to vypadá, že dojde na pořádný souboj, vše se vyřeší tím, že Aelin ztratí kontrolu nad svou magií a ohněm všechny rozpráší. Logiku v tomhle absolutně nehledejte, protože tam platí pravidlo – čím víc se ponoříte do studnice, tím víc magie máte. A studnice Aelin je samozřejmě nekonečná! Kam se hrabe takový Dorian se svou – podle popisu – syrovou, nekonečnou magií, ze které ale bohužel vidíme pouze jakési smrště ledu a neviditelné ruce, které slouží hlavně v posteli (to fakt?:D bože!). Stejně jako Jeřábovi i jemu magie rychle dochází. Všechno se začalo řešit magií a mě chybí časy, kdy nefungovala.
Snad jediný pořádný souboj měla Lysandra s mořskými wyverny. Gavriel a Fenrys tam byli vlastně jen na okrasu.

Zvrat vystřídá další zvrat a po něm další… Kouzlo překvapení, které jsme zažívali v předchozích dílech, vyšumělo kamsi za humny.

Co ale musím pochválit, byly části s Elenou, Manon a Aelin a jejich putování do minulosti. Emocionální a srdcervoucí, až mi slza ukápla.

Závěr s bičovanou Aelin (kam se hrabe utrpení Ježíše… pardon), její oběť i utajený geniální plán se spojenci mě nedostal. Možná proto, že už jsem byla z knihy tak otrávená, že už jsem jí chtěla mít dočtenou.

Skleněný trůn mám moc ráda. Dědička ohně a Královna stínů patří mezi mé oblíbence. Ale po tomhle díle se váhám pustit do dalších. Nejspíš si sérii přečtu znovu od začátku.

5 19.02.2022

"Naděje je ta věc s peřím, ano, a naděje je ta věc s ohněm."

Návrat do sirotčince se speciálními dětmi a dvojici Linusem a Arturem.
Nemám moc, co bych k tomu napsala, protože moje pocity jsou stejné jako u prvního dílu. A stejně jako první díl, i tenhle bude mít speciální místo v mém srdci, přestože Dům hodnotím o něco líp. Proč? Tady mi to poslání přišlo trochu násilně tlačené na pilu. Stejně tak se nemůžu ubránit lehké pachuti na jazyku, že celá kniha byla napsaná jen jako "anti-Rowlingová" propaganda, což jde tak trochu proti všemu, co autor v knize šíří.

To ale nemění nic na tom, že je napsaná stejně citlivě jako první a je to v dnešní době krásné pohlazení po duši, které člověk potřebuje. Některé pasáže váš rozesmějí, další přinutí se zamyslet, u jiných se zase budete culit jak dvanáctky.

Konečně také nakoukneme dovnitř duše Artura Parnassuse, což považuji za jedno z nejlepších věcí celé knihy. Za mě skvělá postava, která si mě získala se vším všudy.

4 25.01.2025

Druhá knížka nebyla špatná, dokonce mě i bavila a já doufala, že s třetí se konečně někam posuneme.

Bohužel.

95% nechutného sexu (Brex a alfasamec souloží kdekoli, před kýmkoli a když to spolu dělají, cítí to doslova celá základna a všichni jsou z toho nadržení jak zvířata - fuj velebnosti!)
5% děje - který se pořád to samé dokola (honička, bum, prásk, motorka) a vlastně pořád stojíme na místě. Celá věc s Nektarem byla jasná už od začátku, takže na konci se žádná překvapení nekonalo...

Blex je pořád naivní holka, která věří, že každý je její kamarád, přestože dotyčného sotva potkala, a pak brečí, že ji zradil. Otravná, ukňučená, ale tak speciální a jedinečná, že po ní všichni šílí.
Warwick je stejný hovado jako v předchozích dílech, pořád mu nabíhá žilka ze vzteku a místo mozku má péro.
Romantiky se tu nedočkáte ani co by se za nehet vešlo. Jejich vztah je tak toxický, že bych zastřelila každou autorku, která toto uvádí jako romanci.

Jediné postavy, které si udržely mé sympatie jsou Ash, Opie a Mrňouska. Třikrát sláva svaté trojici!
Další díly bez výčitek vynechám.

4 28.12.2024

Musím jít proti proudu. Na Tygginu dějovou linku jsem se moc těšila, protože mi byla ze všech sester nejsympatičtější. Stejně tak mi přišel zajímavý její dar a celý nádech duchovna. Nakonec knihu odkládám na neurčito. Tiggy a Lucía byly děsně nesympatické, příběh ani prostředí mi vůbec nesedly a já se přímo kolosálně nudila. A na to, abych se prokousávala téměř 600 stranami, nemám nervy. Alespoň pochválím obálku, ta je opravdu krásná.
Nejspíš si potřebuji dát od Lucinky Riley pauzu.

4 08.03.2023

Prvorozená je pro trůn předurčená.
Druhorozená Vlku zaslíbená.
A Vlci patří Divému lesu.

Příběh na motiv Karkulky a Krásky a zvířete. Na knihu jsem se opravdu těšila. Obálka je nádherná, líbil se mi zvrácený les, stejně tak temná atmosféra, která mě uchvátila. Z části mi to dávalo nádech prvního dílu Dvorů od Maasové.
Do poloviny mě to bavilo - styl psaní byl jemný, krásný a postavu ztrhaného Vlka jsem si oblíbila, stejně tak jeho palác i zajímavou magii krve. Romantická linka byla také skvělá, nenucená, zvolna se rozvíjela. Líbilo se mi, že zde je ten odtažitý Vlk a Reda se nebála udělat první krok.
Pak to ale začalo být na stejnou notu. Pořád dokola se opakovalo a připomínalo to samé, stejně i dialogy. Začalo to být nudné, zdlouhavé a Valleydijská mezihra mě spíš rušila. Doslova se všechno točilo v kruhu a někde kolem strany 300 jsem se zasekla a stránky mi ubíhaly tak pomalu, až jsem myslela, že knížku snad nikdy nedočtu. Zbytek jsem jen přejížděla očima, abych to už měla konečně za sebou. Závěr mě ale překvapivě nadchnul a alespoň z části obnovil nadšení, se kterým jsem se do knížky pouštěla.

Dočteno se zatnutými zuby, ale své čtenáře si to jistě najde.:)

4 02.11.2022

Přestože začátek byl poměrně zdlouhavý a závěr překombinovaný (s hlavní trojicí), pořád jsem si díl nesmírně užila. Autorka umí skvěle popsat atmosféru vesničky Three Pines, úplně jsem cítila mrazivou bouři, horkou kávu i lahodné jídlo.
Zamilovala jsem si vztah Beauvoira a Gamache. Naopak Nicholová nadále zůstává nejvíce nesympatickou postavou. Vraha jsem samozřejmě neuhádla, jak jinak. Jeho odhalení ale bylo famózní! Crie měla tragický život a bylo mi ji fakt líto.

Co mi ale začíná vadit, je řešení Gamachovi minulosti. Podle anotací dalších dílů nás tohle téma (jeho strachy, třináctá komnata, výčitky svědomí atd...) bude provázet doslova v každé knize, takže s pokračováním upřímně váhám. Tohle cliché v detektivkách přímo nenávidím. Stejně tak se mi začíná příčit až moc emocionální styl psaní (je vidět, že jsou knihy především pro ženy) i to jak jsou všichni Gamachem doslova posedlí, jak dokonalý je.

Ale kdo ví? Třeba se přes tohle jednou prenesu a sérii dočtu.:)

4 03.10.2022

Knihy od této autorky mám ráda, proto je mi upřímně líto, že mě tenhle díl vůbec nebavil. Hannah s Connorem mi lezli už od začátku na nervy. Ani vedlejší postavy jsem si neoblíbila - na rozdíl od Hotelu, kde byly úžasné.
A romantika? Jestli někomu připadá romantické, že jsou v jednom kuse nadržený jak puberťáci, pak ano, to tu bylo.
Konec byl zase useknutý - hop, šup a zázračný happy end. Ona měla pravdu, on se omluvil. A zápletka se sousedem tam byla neskutečně odbytá, jako by na ni autorka zapomněla a pak to potřebovala rychle vyřešit.

Nevím, možná jsem přecukrovaná a potřebuju chvíli pauzu. Ve čtení ale v budoucnu pokračovat budu, série je návyková a stále doufám, že jiné díly budou lepší.

4 12.08.2022

Deltora byla první série, kterou jsem v dospívání četla stále dokola a díky které jsem si zamilovala žánr fantasy. Emily Rodda doslova odstartovala moji lásku ke knihám.
Deltoru jsem hltala a vzpomínám, jak nadšená jsem tehdy byla z hádanek, kterými je autorka pověstná.
I po několika letech je to stále úžasné čtení.
Svět je propracovaný, příběh skvělý, nechybí napětí, akce i nečekané zvraty. Jako milovnice draků byla za mě třetí série nejlepší. Čtyři sestry mi doslova naháněly husí kůži a Lief, Barda a Jasmína budou mít navždy místo v mém srdci.:)

4 13.05.2022

Bojovný Cuchenam a upovídaný Minangar. Jak já tuhle dvojku miluju!
Opět úžasný díl, i když jsem si ho užila podstatně méně kvůli milostné lince, kterou moc nemusím. Část s obrem byla neskutečně napínavá, doslova jsem hltala každou stránku. Humor také nechyběl. Autorka vše dokáže napsat tak barvitě a přirozeně, že prožíváte příběh společně s postavami.
Líbil se mi hlavně vývoj Minengara (a nejenom, že zkrátka miluju bardy) - v poslední povídce s princem byl skvělý.
Konec mi vyrazil dech, takže jsem nedočkavá na další díl a doufám, že bude brzy.
Michaela Merglová je doslova královna české fantasy!:)

4 03.05.2022

(SPOILER) Tak jsem se konečně dostala k té všemi milované sérii Dvorů. Jelikož jsem velká fanynka Trůnu a Maasovou miluju, byla jsem dost natěšená. Moje pocity z knihy i po dvou týdnech stále přetrvávají a já ne a ne vychladnout.

Začátek s rodinou Fayre byl fajn, přestože mě její sestry i otec nehorázně vytáčeli a být Fleyre, nalovím si jen pro sebe a ostatní, buť ať se přinutí něco dělat, nebo umřou hlady. Dále mě to bavilo, dokud nepřišel Tamlin. Na Jarním dvoře jsem se příšerně nudila. Pořád jsem knihu odkládala, ale jelikož to je Maasová, vydržela jsem. Nekonečně opakované popisy krajiny, dále Fayřino chování (její rodina se má dobře, ona žije v luxusu, prakticky nemá nic na práci, ale přesto si ztěžuje, je protivná, hrubá). Když už ji tohle chování opustilo, následovaly další nekonečné popisy ala romantika s Tamlinem, která mi přišla nucená a ani trochu přirozená.
Pořád jsem čekala kdy se konečně začne něco dít! Vždycky když už to vypadalo nadějně... zase nic. Tamlin mi ze začátku až tak nevadil, dokud nedošlo na část pod Horou.

Ano, spoilerům jsem neunikla, takže jsem se těšila, až se objeví Rhysand. Teprve potom mě to začalo bavit. Kdyby ho nebylo, asi bych knihu nedočetla a ani se nepouštěla do dalšího dílu. Jediný z mužů měl nějaký charakter, líbila se mi jeho arogance a nutil mě pokračovat ve čtení. Nehledě na to (přestože Fayre zdrogoval, ano, to fakt nebylo správné, i když vím, proč to dělal) ji i několikrát zachránil, mluvil s ní, povzbuzoval a díky němu Fayre uspěla.

Teď ke zkouškám... To vážně? Mocná, několik set stará bytost a dá Fayre tak primitivní, ubohou hádanku? Dokonce i já ji uhodla, než jsem ji celou vůbec dočetla a to je co říct. Díky tomuhle jsem nemohla brát nic vážně. Snad se jen všemu smát. Hlavně nad tím, jak je hrdinka tupá a naivní. Ne, opravdu nedokážu pochopit, že zachraňovala a zbožně milovala muže, který pod Horou nepromluvil ani slovo, nesnažil se ji bránit (kromě škemrání) a když měl konečně příležitost, jen se s ní chtěl vyspat - přímo před zraky nepřítele. Pardon, ale postavy byly tak na odstřel, až jsem měla chuť mlátit hlavou o zeď. Hlavně když hrdinka měla neustále potřebu opakovat větu "Klidně se budu i plazit a škemrat." Což je její oblíbená věta i v první polovině druhé knihy mimochodem.
Z Jarního dvora by byl sympatický jen Lucien.

Zkouška s červem mě bavila - napínavé, nápad s kostmi taky super. Jediná část knihy, kde jsem stránky hltala. Další dvě zkoušky mě naopak zklamaly + dávat hrdince tak ubohé úkoly jako sbírat čočku a vytírání podlahy? Nad tím jsem protáčela oči v sloup. Další hrdinka, která chudinka malinká je všemi týraná, samozřejmě měla bídný život, rodina se k ní chovala špatně, aby ji čtenář mohl litovat a dokonalí muži obdivovat.:)

Amarantha je jako nepřítel prostě k smíchu - několik let stará bytost, která si podmanila všechny vladaře, ale chová se jako puberťák, propadá výbuchy hněvu, vlastní důležitosti, dává stupidní hádanky a nakonec samozřejmě hrdinku v záchvatu vzteku zabije. Od tak mocné bytosti bych očekávala víc originality, víc rafinovanosti. Vladaři samozřejmě Fayre oživí a hele! Ona se změnila ve vznešenou vílu! (Ach jo.)

Na druhý díl jsem se vrhla jen z toho důvodu, že mě zajímala postava Rhysanda a Noční dvůr. Navíc, když už jsem si koupila celou sérii (po 3 knihu), tak ji i překoušu. Jinak to bylo jedno velké zklamání a dokonce jsem si i posteskla nad tím, jak moc mi chybí osobnost Aelin.

4 10.04.2022

(SPOILER) Autorka rozhodně umí psát. Kniha byla velmi čtivá, odpočinková, styl psaní mi sedl. Spousta věcí ale absolutně nedávala smysl.

Calaena - podle popisu nejlepší vražedkyne, královna podsvětí. Samozřejmě nadpozemsky krásná, chytrá, silná a sarkastická (jak jinak, že?:)) Pořád jen čteme, jak by každého zamordovala, jak si představuje jejich krev na zdi... ale sama je proti zabíjení, prakticky zabíjí jen když musí a nesnáší otroctví.
Dává to nějaký smysl? Její chování bylo občas nehorázně otravné až dětiské. Taky ji pořád bylo špatně (buď měla závrať a odmítala jít do skleněného hradu, měla bolesti břicha, cítila jak se ji podlamují kolena nebo zvracela) Což mi moc k nejslavnější a nejhorší vražedkyni nesedí.
Stejně tak mi nedává smysl, že by vražedkyni dali do prostorné komnaty, ustrojili ji do hezkých šatů a prakticky se k ní chovali jako ke šlechtě (mimochodem tech popisů, kde se Calaena prohlíží v zrcadle a obdivuje šaty a účes je fakt hodně).

Co mě vyloženě vytáčelo, byl ten středoškolský milostný trojúhelník. Samozřejmě, muži s Calaenou soucítí, zamilují se do ní, soupeří. Jednou si Calaena vybere tamtoho, podruhé chce zase druhého. Popisy očí, Calaeniných vlasů, tváře a nakloněné hlavy na stranu je tam kvanta (a to nepřeháním). Stejně popisy, jak jsou Chaol nebo Dorian naštvaný, když se Calaena baví s tím druhým a nedejbože stojí blízko něho! To neni chovaní kapitána stráží a koruního prince, ale 15 letých dětí. Přestože jsem si některé chvíle např. s Dorianem po večerech užívala, milostný trojúhelník zabíral snad větší část, než celý turnaj a už to bylo nudné a zdlouhavé.
Navíc, stráže v pohodě nechají Doriana, aby byl sám s nejhorším vrahem v pokoji. To fakt? Občas mezi kapitánem, princem a vražedniní se nezdál být vůbec žádný rozdíl v postavení.
V jednu chvíli jsem si prince i kapitána oblíbila, v další jsem si kvůli jejich chování ťukala na čelo.

Teď k části se zkouškami. Těch tam mnoho není. Čekala jsem opravdu souboje a některé zkoušky byly tak absurdní (např. první zkouška- střelba s lukem) a některé se jen tak přeskakovaly, takže jsme z nich vůbec nic neviděli.
Až při poslední zkoušce se konečně začalo něco dít! Jediná napínavá část knihy (společně s tím démonem).
Nemůžu však pochopit jednu věc. Chaol zabije Caina... a doslova se z toho zhroutí. Je kapitán stráží v zemi krutého krále, kde je vražda na denním pořádku!
Ale zase... Je to YA. Všechny postavy byly kapku přecitlivělé na to, kdo jsou

Jediná postava, kterou jsem si opravu oblíbila a neštvala mě svým chováním, byla Nahemia. :) Ta mi sedla nejvíc.

Kdysi jsem sérii četla a vím, že při 3 knize se to rozjede. Takže vydržím a prokoušu se i druhou. Teď si ale musím dát chvíli pauzu.

4 12.12.2021

Za mě mnohem lepší než první díl. Brexley už není tak nesnesitelná, což je rozhodně plus a stránky ubíhaly rychle. Rozhodně je to čtivé. Styl psaní je úžasný a čte se to fakt dobře. Co se týče děje... ten není špatný. Ale myslím, že tohle bude jedna z těch natahovaných sérií, kde další 3 díly budou výplňkové, ale uvidíme. Samozřejmě i zde naleznete spoustu připitomělých věcí (postavy pořád myslej hlavně pohlavními orgány), ale dá se to přežít.:) Taková odpočinková četba, když si dáváte pauzu od Eriksona či jiných.

3 05.08.2024

Když jsem Sestru Luny četla poprvé, odložila jsem ji nedočtenou. Světe div se, po půl roce mám na ni úplně jiný názor. Přestože Tiggy není má oblíbená postava, stejně mě její příběh bavil. Španělsko, flamenco, cikáni, nádech duchovna... Nádhera. Až na jednu konkrétní postavu mi žádná k srdci bohužel nepřirostla, ale to vůbec nezměnilo požitek ze čtení. Lucinda umí navnadit skvělou atmosférou, historickými poznatky a úžasnými popisy prostředí. Zajímavé, oddychové a emocionální čtení, které vás chytne za srdce.

Nejlepší postavou byl za mě Chilly. <3 Toho jsem si fakt zamilovala. Jen škoda, že nedostal víc prostoru, hlavně v minulosti.

3 10.02.2024

(SPOILER) Musím říct, že jsem se na Krutého prince hodně těšila. Samé pochvalné komentáře, srovnání s Maasovou, vílí krutý svět Nakonec jsem neodolala. Nejspíš svým názorem naštvu spoustu fanoušků.

Nedokážu ani vyjádřit jak moc jsem zklamaná a doslova znechucená. Z krve a popela jsem označila za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Beru zpět. Krutý princ se jí bez potíží vyrovná. Možná ji v něčem i překoná.

Prvně styl psaní to je vtip? Dámy a pánové, vystřelili jste si ze mě? Nevím, jestli je to překladem, ale autorčino psaní připomínalo začátečnické dílo na wattpadu. Nemám problém s ich-formou a přítomným časem, ale tohle bylo špatné. Věty stylu: Postavím se. Začnu se svlékat. Pak seběhnu dolů, kde už snídají moje sestry, padaly znepokojivě často.
Nemůžu uvěřit, že to píšu, ale i školní slohovka je napsaná líp. A dětinská jména jako Doubek, Vřesinka nebo švadlena Nitka (jak originální!) tomu dodávaly korunu.
Některé situace se zbytečně protahovaly, další jely moc rychle a některé byly odbyty jen pár větami. A ty popisy oblečení! Těch tam bylo tolik, že už jsem je úmyslně přeskakovala. Ne, opravdu nepotřebuju detailně vědět co má každá postava na sobě.

Dále postavy. Upřímně nevím, co k nim napsat. Všichni do jednoho nesympatičtí. Ano, víly mají být krutý, ale jejich chování do poloviny knihy bylo spíš dětinské (rozbíjení školních pomůcek, tahání za vlasy, neustálé slovní narážky, výhružky). Připadala jsem si jako na základce. Ne. Tohle není krutost, jen chování puberťáků. Čekala jsem temnou atmosféru a že se mi z víl budou ježit chlupy na těle, ale spíš jsem jen protáčela oči v sloup jak idiotsky byli všichni napsaní. Snad až na Vivi.
Masakr královské rodiny pak bylo spíš úsměvné, protože Kdo by to čekal, že? Snad všechno je v knize předvídatelné, od začátku do konce to jede přesně tak, jak čekáte. Taková pohádka s klasickým vzorcem.

Jude nechápu, co na ni všichni vidí. O tak tupé hrdince jsem naposledy četla v Divoké říši. Ví že nemá důvěřovat vílám, ale kývne na první nabídku, kterou jí vílí princ poskytne? Její touhu jít přes mrtvoly chápu a líbilo se mi to, ale nad její naivitou a hloupostí jsem jen kroutila očima. Věc s Lockem? Další nepochopitelná hloupost.
Samozřejmě, Jude je klasická YA hrdinka chudinku všichni nenávidí, spolužáci ji šikanují a přesto na ni je něco velice speciálního. NeNí JaKo OsTaTnÍ HoLkY.
Učí se strategii, plížení, odposlouchávání, ale to ji není ničemu platné, protože mozek ji unikl kamsi za humny. Alespoň ke konci něco předvede tam to zase vypadá, že je jediná, která vůbec dokáže něco vymyslet. Ta nevyváženost mě vytáčela a ne, nejedná se o vývoj hlavní postavy.
Cardan - ze začátku arogantní pitomec, pak zas připomíná dítě, které Jude musí vést za ručičku, protože nedokáže sám vůbec nic a tak uposlechne každý její rozkaz.

Dále vztah Jude a Cardana Kdy? Jak? Nerozumím. On se k ní od začátku chová jak ke kusu hadru, ale stačí ho jednou políbit a ona hned myslí na to, jak je z něj vzrušená, jak má dokonalé tělo a bla bla bla.

Logické nesmysly
Jude už od začátku knihy přitahuje pozornost, protože je člověk. Vidíme nespočet takových situací. Ale princ si ji vybere jako špeha, protože pozornost vlastně NEPŘITAHUJE. A jako zázrakem je najednou nepovšimnutá a být člověk je výhodou!
Dále tu máme absurdní situaci s jedy. Jude na ně chce mít odolnost a tak ochutná malou porci. Což by bylo v pořádku, kdyby neukousla porci Z KAŽDÉHO DRUHU JEDU. To nedává absolutní smysl. Jude nemohla vědět, jak budou jedy reagovat sobě navzájem., natož se mi nechce věřit, že mají stejný vliv na tělo. Ale hej! Úkol splněn a ona je naprosto v pohodě.

A svět? Jaký svět? Už je to dlouho co jsem naposledy četla tak příšerný worldbuilding. Kombinace vílího s moderním zkrátka nefunguje. Moderní mě tam hrozně rušil a ty scény v něm neměly absolutně žádný smysl. Stejně tak jsem neviděla smysl v představení Viviny přítelkyně. Nemám nic proti gay postavám ve fantasy světě (mnou milovaní Noční běžci jsou toho důkazem), ale tohle připomínalo násilně vecpanou propagandu, aby to bylo víc současné a moderní...

Co se týče konce Co to mělo být? Už od začátku nám je naservírováno, že lidé nejsou nic. Ale Jude netrvá ani půl stránky přesvědčit lordy, aby ji pomohli dosadit Cardana na trůn. Oni hned souhlasí a najednou jsou hrozně přátelští a zdvořilí!

Ne, děkuji. Do dalšího dílu se určitě pouštět nebudu. Tenhle bohatě stačil.

Za mě nejlepší díl. Zároveň chci autorce sklonit poklonu, protože ho psala pod prášky a nemocná. Líbilo se mi střídání POV všech sester, styl psaní, zajímavá historie Irska s Anglií, stejně tak jsem si ZAMILOVALA dvojci otce Jamese a Ambrose. Měli mezi sebou mnohem víc chemie než všechny sestry s jejich partnery dohromady. Při jejich opětovném shledání jsem poskakovala radostí.

Na druhou stranu chování sester a jejich stalking (ano, přesně tak), bylo otřesné. Být Mary, zažaluju je za pronásledování. Sama Mary mě spíš vytáčela... Stále dokola opakovala, že své tajemství řekne později, i když k tomu nebyl důvod. Její dcera i syn byli ale fajn.

Ani tenhle díl však není příliš šokující, jediné menší překvapení nastalo na konci, kdo ve skutečnosti Mary je. Přestože jsem to tak trochu čekala. A pak tu máme další nevyřešenou záhadu... Kdo je otec Sůl (Atlas)? Adopce vsech sester má svůj vzorec a to jediné mi přišlo opravdu zajímavé. Jen škoda, že Lucinka nestihla dokončit závěreční knihu. Podle všeho ji dokončil její syn, takže jsem opravdu zvědavá a těším se na velké odhalení v květnu, kdy kniha vyjde.

Můj problém s celou sérii nejspíš byl, že jsem se neubránila srovnání s Půlnoční růží a Levandulovou zahradou, které naprosto miluju. Zkrátka, Sestry nebyly dost šokující, napínavé a hrozně mi v nich v minulosti chyběli sympatické mužské postavy (až na Jamese a Ambrose). Vzpomínáte na Fredericka nebo Donalda? Pak víte. Tihle byli do jednoho manipulativní, sebestřední a nezdravě posedlí hrdinkou.
Druhý díl a předposlední jsem nečetla, protože mi téma hudba ani drogy nic neříkají, čili hodnotím bez nich.

"Potřebuje se napít mléka od matky, nebo od kohokoli, to je asi jedno," usoudil Ambrose.
"Tohle jí my dva poskytnout nemůžeme," pravil James.
"Co teď? Uneseme krávu a dáme malou pod její vemeno?"

3 24.03.2023

Možná kdyby mi bylo dvanáct, pohlížela bych na knihu jinak. Za mě teda ne. Připadala jsem si jak při sledování nějakého anime.
Krásná obálka, zajímavý náměť, ale hodně špatné zpracování. A je mi to fakt líto, protože jsem se na knihu těšila.

3 23.02.2023

Třetí kniha a stále nevím, jestli se mi série líbí nebo ne.

Po Levandulové zahradě a Půlnoční růži je to zkrátka slabé. Styl psaní je pořád nádherný, stránky ubíhaly rychle, ale nedokázala jsem si zamilovat jedinou postavu. Nikdo mi nepřirostl k tělu a příběh byl příšerně zdlouhavý až nudný. Vlastně se tam nic moc nedělo. Ani konečný wow efekt se na konci nekonal (jako u Levandue i Růže, kde mě knihy zanechaly s pusou dokořán). Na druhou stranu se mi líbilo prostředí Anglie. Těšila jsem se na literaturu, ale kromě klasických knih, které známé z maturitní četby, tam byla zmíněna jen okrajově, přestože se současnost točila kolem knihkupectví.

Přestože jsem myšlení Star i Flóry z části chápala, obě byly jednoduše na facku. Na konci se mi ale líbilo jak Star vzala život do vlastních rukou a konečně začala dělat, co chce ona.

Jsem zvědavá na příběh CeCe a hlavně Tiggy, protože mi připadají ze všech sester nejzajímavější. Pokračovat rozhodně budu, pořád doufám, že se to zlepší.

3 05.02.2023

(SPOILER) Ano, je to nehorázná vykrádačka a být Maasová, autorku zažaluju. Dvory, vílí víno, zdrogování, Ronan (RoWan? + bílé vlasy, zelené oči, Tamlin), Finn (kopírka Rhyse), 3 úkoly, ssssspeciální hrdinka, které badboy pomáhá s trénováním ssssspeciálních schopností a takhle bych mohla pokračovat. A šoupnout do příběhu Selekci bylo naprosto zbytečné, protože se s tím vůbec nepracovalo, víly mi zase nepřišli jako víly a odhalení matky Brie nebylo žádné překvapení, protože celá kniha byla jedno cliché za druhým. Navíc tam byla spousta nelogičností a hloupostí. Postavy nemají osobnost, hlavní hrdinka byla na odstřel, svět je jednoduchý, nepřekvapí a "romantika" tu byla k smíchu... Ale kupodivu mě to bavilo. Ano, sama tomu nemůžu uvěřit. Asi jsem byla zrovna v povznesené náladě, protože jinak bych takovou knížku zahodila za humny. Možná, jestli si dám někdy re-reading, budu hodnotit jinak, kdo ví.

Jedná se o takovou oddychovku, když zrovna nemáte co říct a nechcete příliš přemýšlet. Čtivé, jednoduché. Tohle je přesně ten typ knihy, která je sice špatná, ale svým dobrým způsobem.

3 31.12.2022