Nartaya komentáře u knih
Než si zvyknete, nebudete klidně spát :-)
Jenže pak vás omrzí ta ohraná písnička Olgy Hepnarové o trpitelce, které společnost zmrzačila duši. Když jsem z knihy dělala soukromou "reportáž" a vracela se k Olžiným výpovědím, už jsem se musela tomu gramofonu smát... Najednou jsem byla k té její plačtivosti nad sebou sarkastická... Nebyla obětí společnosti, jak sama tvrdí, stala se obětí své vlastní nešťastné povahy...
Jsem kočkomil, takže chápete, že mi na konci příběhu skanula slza po tváři...
Příběh byl těžký pro duši. Ta temná zákoutí se otvírala, smutek svíral hrdlo... Bez Hempstockových žen by se to nedalo přežít. Byly nadějí, že svět není tím, co prožíváme a jak si vše pamatujeme... Byly nadějí, že... díky bohu, že se objevila milovaná kočičí bytost. V tu chvíli dávaly slzy a stesk smysl...
Poučná kniha psaná lehkou a místy též humornou formou. O zvířecím smyslu pro humor a srandu nepochybuji. Lze je vidět téměř denně, pokud se ve společnosti zvířat pohybujete. A pokud je zvíře schopné dělat legraci, pak je schopné cítit i bolest...
Střídá se v nás mnoho bytostí. Chvíli jsme jako Milada a rádi organizujeme druhým životy, jindy jsme těmi Růženkami, které jsou pod vlivem manipulantů a vyděračů, a nejednou se stáváme tím, co je nám nejpřirozenější, bez přetvářky a snahy zavděčit se všem - žijeme Božidaru... Vše má své načasování a vše je v danou chvíli tím, co nás posouvá.
V mnoha věcech jsem s autorkou knihy v souladu.
Přiznám se, čekala jsem více. Na tuto knihu jsou v knihovnách fronty a já se v duchu ptám, čím je tak úchvatná. Zařadila bych ji do sekce "ženských románů". Trocha ezoteriky, trocha toho ponižování žen, trocha éteru, maličko hysterie, pocit bezmoci, potlačeného vzteku. A člověk pořád čeká na to "něco", čím se kniha vymyká, čím je tak zdařilá, že je potřeba si ji v knihovnách rezervovat. Ničeho se však čtenář nedočká, jen uspěchaného konce... Na druhou stranu, kniha se čte rychle, asi právě kvůli tomu očekávanému "něčemu", co nepřijde, a čtenář se může po přečtení vrhnout na další, třeba zdařilejší dílo.
Nemohu pochopit, že u nás vyšla pouze jedna kniha od této autorky. Její surové psaní je tak poutavé, že by si zasloužila více pozornosti.
Naordinovala jsem si na tyto prázdniny dívčí romány ze svého mládí. A vyplatilo se. Hezky jsem se u této knížky bavila.
Je mi fuk (jedno), zda je kniha autobiografická či fikce, lidé byli a jsou schopní hrozných zvěrstev páchaných na sobě navzájem. Autor se jen nebál hrůzy popsat v jejich surovosti. A člověk se při čtení často zamýšlel nad tou hroznou válečnou dobou, nejistou, zoufalou... Kolik způsobila škody, zmařila životů...
Ten starouš se nezdál! a ona hned dvojčata!!!
U obou dílů jsem se náramně bavila Herrmannovým nadhledem a vtipem.
Odpočinkové čtení během jarních prázdnin. Jakmile jsem dočetla, zopakovala jsem si i předchozí knihu Duchařské příběhy. Paní Olgu znám osobně a mám ji moc ráda. I její příběhy, z nichž občas maličko mrazí, ale většinou dávají člověku naději...
Dostala jsem pod stromeček a přečetla ji jedním dechem. Přenesla mne do světa pana Fouska, jeho úvah, snů i probuzení. Milé odpočinkové čtení. Děkuji panu Fouskovi za sdílnost a Ježíškovi za štědrost.
Za mne pět hvězdiček. Škoda, že autorka již další díla nenapíše. Její styl psaní mne fascinuje a baví. Detaily, k nimž se vrací. Ta provázanost. Na úžasné autory přicházím nahodou, a tak to bylo i se Zuzanou Brabcovou. Díky prozretelnosti za takové "náhody".
Děkuji za krásné povídání, vzpomínání na dětství a zvláštnosti členů rodiny, pohádky s reálnými konci... Děkuji za náladu, kterou povídání navozuje. Děkuji za svit svíček a lidskost...
Radka Denemarková je absolutně nejúžasněji zvrhlá. Díky, že jsem její knížky objevila. Ráda ji čtu - je tak překrásně perverzní.
Jak se spisovatel pral s napsáním románu o životě člověka, který ten prapodivný život musel přežít.
Dočetla jsem ji s velkým sebezapřením a očekáváním velkého konce... Nepřišel... :-(