Nemám.jméno komentáře u knih
Ministerstvo zdravotnictví varuje: Dynastie Kimů škodí Vašemu zdraví.
Obraz Doriana Graye: Pro mě se jedná o klasiku, která nikdy neomrzí. V tomto románě se nachází mnoho květnatých myšlenek a velká část z nich se dá vztáhnout i na naše 21. století. Charismatické postavy, děj proložen autorovým typickým cynismem, hédonistická atmosféra na každé stránce... zkrátka skvělá kombinace. Je jenom škoda místy obsáhlé popisnosti, ta v jedné části knihy děj trochu brzdila; ale to už k té marnosti dandyho asi patří. // 5 hvězd
Cantervillské strašidlo: Tím, že je povídka rozsahově kratší, jsem neměla takovou možnost vžít se do děje, a nejspíš proto se mi ani moc nevryla do paměti. V příběhu sice nechyběl Wildův humor a dekadentní nálada, jenže to nestačilo. Oproti Dorianovi je Cantervillské strašidlo slabší, chybělo mu mimo jiné něco těžko popsatelného, snad náruživost nebo čarovnost. Ne že by příběh byl špatný, ale pro mě byl spíš lehce zapomenutelný. // 3 hvězdy
Tuto komedii jsem začala číst s určitou skepsí, která se nakonec ukázala jako zbytečná. Poťouchlá, ale vtipná, jednohubka plná paradoxů a ironie, již ve své době vyvolala senzaci, lze pro svou nadčasovost typickou pro Wilda vztáhnout i na 21. století.
Jestli jsem někdy chválila Farmu zvířat, netušila jsem, jak mrazivé bude tohle dílo. Autor vytvořil sofistikovaný svět, kde protiklady splývají v jedno, a kde je i pouhá myšlenka zločin. Samotná existence doublethinku, newspeaku či vaporizace je děsivá, přesto je však nejděsivější skutečnost, že v některých zemích se tato nepředstavitelná fikce blíží skutečnosti.
(SPOILER) Tuhle knížku jsem si poměrně rychle oblíbila, jedna z nejlepších přečtených za tenhle rok! Věřím, že na zážitek ze čtení jen tak nezapomenu.
Ze začátku jsem se těšila na proměnu Srdcové královny, ale čím déle jsem četla, tím míň jsem přála Cath a jejím přátelům zkázu. Vskrytu duše jsem vlastně doufala, že závěr přece jen skončí šťastně, což navíc umocňovala zoufalá (ač předem marná) snaha hrdinů porazit vlastní osudy, která trvala skoro do posledních stránek. Nakonec však tragické předpovědi budoucnosti vzaly za své a dopadly do každého detailu přesně.
Bez srdce je fantastický počin ve fantasy žánru, jenž nabízí pohádkovou až magickou atmosféru se skvělou romantickou zápletkou, jíž nelze upřít své jedinečné kouzlo, na jehož konci čeká nezvratitelný a bolestný obrat k temné straně.
Seifert je mistrem poezie, což se v této procítěné sbírce naprosto odhaluje. Laskavé básně s hořkým nádechem vzpomínek mě dojaly.
Evžen Oněgin je bezesporu geniální dílo, kterému se nedají upřít barvité výrazy a živé popisy ruské krajiny. Příběhu navíc dodává na zajímavosti troška autorova cynismu. Bohužel jsem si ale do první poloviny knihy nemohla zvyknout na neobvyklou skladbu slok a děj byl na mě až moc rozvláčný.
Já pořád nevím, co si o této knize myslet. Ano, je čtivá i promyšlená, autorka dokáže překvapit a Noční dvůr mě okouzlil, ale... Po dvou třetinách čtení jsem se začala celkem nudit. U Maasové musí člověk počítat s téměř 700 stránky, přestože to nemusí být vždycky k užitku, což se podle mě u Mlhy a hněvu projevilo.
A ačkoliv nejsem puritánka, kapitola 55 mi poměrně zkazila zážitek ze čtení, obzvlášť, když se mi hrozně líbily předchozí láskyplné stránky. Tuhle kapitolu bych asi tak trochu přirovnala k pubertálnímu chování Nejužšího kruhu – ze začátku fajn, ale když to trvá moc dlouho, začne to spíš vadit.
Stále nadčasové a aktuální dílo, z kterého mrazí. Je až děsivé, jak daleko může zajít taková vláda...
Lexi Ryanová se rozhodla okatě vykrást úspěšná fantasy/dystopická díla, ale tak nějak ji to nevyšlo. Asi největším problémem celé knihy je hlavní postava Brie, která mě svým přihlouplým chováním a intrikami dováděla k šílenství. Od ostatních holek se liší akorát tak omezeným uvažováním a nepřirozeně velkou nerozhodností v čemkoliv.
Děj je dost předvídatelný, úplně poslední kapitola se dala čekat, ale aspoň mě (nemile) překvapila jedna konkrétní smrt.
Taky jsem si nemohla pomoct, jenže mně přišla kniha dost lacině napsaná, což by se dalo odpustit debutové autorce, ale už ne někomu, kdo by měl být vypsaný.
Další díl si možná přečtu, ale určitě s ním nebudu nijak spěchat.
(SPOILER) Maasová si dost protiřečí. V minulých dílech nám bylo opakováno, že "mating bond" (pouto) je opravdu vzácné. No jo, a náhle má každý svého partnera a slovy druh a družka se nešetří. Zdá se, že je najednou úplně normální mít nějakého druha.
A neděje se to jen jednou. Třeba když se Feyre vrátí z Cassianova tréninku úplně zřízená, bolí ji svaly a je ráda, že chodí, ale jen co s ní Rhysand začne laškovat, na všechno je zapomenuto. Bolesti zničehonic zmizí a objeví se magicky až následující den.
Kýčovitě přeslazený konec, kdy v opravdu smrtící válce (jak nám autorka několikrát vylíčí) nezemře nikdo z hlavních postav a veškeré vedlejší ztráty jsou vlastně bezvýznamné, snad ani nestojí za zmínku.
Do toho mě vytáčelo pubertální chování vílích vladařů. Jeden by čekal, že panovník, zvlášť pokud žije přes 500 let, se bude chovat reprezentativně a nebude mlít takové hovadiny, jaké mleli vladaři na setkání.
Knihu vlastně zachraňuje čtivost a Cassian s Nestou, kteří mě bavili. Tohle ale nemůžu tvrdit o Feyře, jež se chová, jak se jí zlíbí, což je najednou-submisivním Rhysandem schvalováno.
Mně se teda líbila jednička o něco více... Což o to, zaměření více na romantickou linku mi nevadilo, ba naopak, ale spíš jsem se vůbec nemohla dostat do děje. Taky mi trochu chyběla ta jednotnost (V předchozím díle se "prostě" snažili dostat do Ledového paláce, tady museli splnit několik úkolů, než se dostali k jádru pudla). Avšak kromě těchto menších nedostatků se jedná o propracované dílo, u níž se akcí, zvraty a podrazy nešetří. Postavy mi byly moc sympatické, dokonce jsem celkem začala soucítit s Kazem, a to dělá velkou část výsledného dojmu z knihy. Obzvlášť pokud tato kniha má svižný konec, ve kterém heslo "žádný slzy, žádný funus" získává po kapitole 39/ 40 úplně jiný význam.
(SPOILER) První díl z Dvorů nás uvádí hlavně do nově vytvořeného světa a seznamuje s hlavními postavami. Na knížku lze pohlížet na jakýsi prolog k rozsáhlejšímu příběhu, proto je dobré před zavrhnutím celé série dát šanci i sequelu, a podle něj se rozhodnout, zda v čtení pokračovat.
Dvůr trnů a růží je do první poloviny celkem nudný. Jarní dvůr s jeho vladařem a Lucienem mě nijak zvlášť neoslovil a pamatuji se, jak jsem netrpělivě čekala na hybný motor celé knihy – Rhysanda. Když se konečně na scéně objevil, příběh nabral spád a začal se ubírat mílovými kroky. Do toho přibyla i fajn záporačka Amarantha, které člověk snad fandil víc než té ne-moc-zajímavé Feyře. I když vrcholem mých nesympatií byla její sestra Nesta, jež mi vadila od první věty. Jinak ale děj hezky plynul a než jsem se nadála, kniha byla u konce.
Za mě jeden z lepších retellingů na Krásku a zvíře, který není zas tak pohádkový, jak se může zdát, ale přesto má schopnost okouzlit každého čtenáře...
První třetina děje pro mě byla docela matoucí. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se zorientovala v několika dějových linkách, které se odehrávaly různým postavám, na různých místech, v různý čas. Možná právě proto se mi ze začátku knížka místy zdála pomalejší, zvlášť, když se někdy našla i nějaká ta hluchá místa. Co mě ale zaujalo, byly kapitoly psané v druhé osobě, měla jsem až pocit, že mi samotná autorka vypráví pohádku na dobrou noc.
Od druhé poloviny jsem se chytila, příběh se tak mohl pořádně rozjet a mě doslova pohltit mezi stránky. Erin má neuvěřitelnou představivost, kterou nám nabízí v podobě neobvyklého stylu psaní, jemuž se nedá odepřít čtivost. Epický konec a kouzelné prostředí mě nakonec ujistilo, že si kniha opravdu zaslouží hodnocení nejvyšší.
Noční cirkus je čarokrásné prostředí, do kterého se chci s jistotou ještě někdy vrátit, a dávám tedy slabších 5 hvězd.
Tak jsem se zase pro jednou rozhodla přečíst knihu, která je na sociálních sítích nesmírně opěvovaná, ač ve mně právě kvůli tomu vyvolávala určitou skepsi. Ale Šest vran dokázalo, že se jedná o zajímavou fantasy s propracovaným světem a vesměs sympatickými postavami, jejichž osudy jsem ráda sledovala. U hlavních hrdinů byl sice věk těžko uvěřitelný (obzvlášť Kaze) a autorčina chtíč "párovat" každého s každým mě ze začátku mírně frustrovala (ačkoliv je pravda, že ty páry měly skvělou dynamiku), avšak ve výsledku jsem byla s knihou dost spokojená.
První čtyři povídky byly opravdu spíše jen doplňkové, takové jednohubky pro fanoušky Maasové. Ale závěr knihy, Vražedkyně a říše, nabízel spousta emocí a přinesl novele její kouzlo. Nemyslím si, že záleží na pořadí v sérii, Krvavé ostří si užije každý, ať už se s Celaenou potká poprvé či nikoliv.
Kniha je sice pěkná bichlička, ale člověk se během čtení ani jednou nenudí, pořád se v ní něco děje.
Na scéně se objevily neznámé, vesměs sympatické postavy, například nová protagonistka Manon se svou Třináctkou (i když její děj mě bavil snad ze všech nejmíň), osobitý generál Aedion nebo mladá léčitelka Sorscha. Za mě ale jednoznačně vedla Celaena, jejíž příběh jsem si neskutečně užívala a těšilo mě, že dostala nejvíc prostoru. Vývoj jejího charakteru je báječný.
Přestože první dva díly nasadily laťku dost vysoko, Dědička ohně je oba ještě předčila. Nemůžu se dočkat, až se mi do rukou dostanou další díly.