Nofar197 komentáře u knih
Corinne se s přesvědčením vrhla do neznáma, když se na dovolené v Keni zamilovala do Masaje Lketingy. Věřím, že jejich vztah by mohl mít snad nějakou budoucnost, pokud by šlo o dva lidi se stejným vzděláním, náhledem na svět, dobře ovládající společný jazyk. Nic takového ale neexistovalo a k úspěšnému manželství jen láska nestačí. To si Corinne uvědomila příliš pozdě, ale ne zase až tak pozdě. Z Keni odletěla na údajnou dovolenou s dcerou a pár osobními věcmi, zato s obrovskou nejistotou. Bude ji povoleno zůstat ve Švýcarsku? Zvládne se opět začlenit do západního světa? O byrokratických překážkách a podlomenem zdraví nemluvě. V knize nechybí množství krásných fotografii, je velice ctiva, všem doporučuji.
Nebyla to špatná kniha, to opravdu naopak, ale paní Hawkinsove se opět nepodařilo překročit stín Dívky ve vlaku.
"Prastará metafora venkova :
Celou noc hrmi a celou noc se blýská,
besove si nás prohlížejí zblízka.
Té noci se říká noc Jobova.
Jobova noc,
Jobova noc.... "
" A stará země stejné jedy mísí,
jež na ubohem Lelianu kdysi
zkoušela, až mu otevřela hrob,
a zahalen do Verlainova pláště,
bez jeho srdce, něhy, lásky, zaste
jen aby zpíval, zpívá básník Job.
Poslední hvězdo, hvezdo zbloudila,
poslední hvězdo, svitis-li mu, zhasni.
A básník je tu sám a sám a básní
a zpívá ženě, která nežila... "
" A stará země na smích snům
chce vidět blázny na kolenou
a staví před nás prázdný dům
a lampu v dešti s bludnou ženou.... "
" A v opuštěných domovech
hrůzou se na zdi sráží dech,
dech zabitých, dech zavražděnych,
a do zahrádek lehá pláč
kolebek čerstvě vyloupenych
- zač je to všechno, Bože, zač? -
a ve svetnicich rodných praska
podlaha, po níž přešla láska,
podlaha, po níž drhne vztek.
Co rakvi a co kolebek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka-rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?
Ach, Čechy krásné, Čechy mé,
opanku tvrdě uchozeny,
v uvozu nebes pohozený,
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji stvala,
remenky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve.
Ach, Čechy krásné, Čechy, mé. "
"V utrpení, jež bratry láme,
zapomínáme na naše,
a když se večer převlékáme,
bereme si už rubase.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé,
obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odpryskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napne tě ramar starodávný.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé. "
"... A buďte na něm krutě potrestány
zločiny země, vypálené dnes!
Do pekel vedou vyvrácené brány,
tvé brány, země hříchu, prokletí.
Buď vymazána z lidské paměti! "
Co dodat? Nadčasové a dnes obzvlášť aktuální.
Kdo je mladá žena, kterou Martin Balbín objevil u zaprášené silnice v hlubokém bezvědomí? Dívka se představí jako Marie Larysova. Ukaze se však, že z neznámého důvodu neví, kdo je, jak se jmenuje, odkud pochází.... Dívka nachází útočiště ve venkovském stavení Balbinovych a pomalu se stává součástí rodiny. Bohužel osud je nevyzpytatelný a krutý........
"Krutost na sebe bere mnoho podob - a jednou z nich je i nevědomost. "
Četla jsem ji před několika lety, půjčila mi ji moje dentistka. Vzpomínám si, že jsem šla spát až někdy po třetí ráno - silný příběh, který nelze nedocist.
Vilette sice nedosahuje nadčasovost i jiných kvalit Jany Eyrove, ale přesto ji hodnotím kladne. Čtenář musí chtě nechte obdivovat odvahu Lucy vrhnout se do neznáma bez předem zajištěného ubytování, pracovního místa a znalosti jazyka.
Vynikající krimi. Autor skvěle popsal prostředí a atmosféru východoněmecké polepšovny, dobové reálie, zoufalou snahu uniknout, i proměnu rebelky v pozdější kolaborantku.
Opět knížka pro všechny generace. Desetiletá Klárka z Prahy vyrůstá u babičky v Janovicích, neboť oba rodiče jsou velmi vytížení - otec ekonomický náměstek, matka uznávaná loutkoherecka. Klárka je nadaná kreslirka, maluje si něco jako tajný malovaný deník a své malované prihody ukrývá ve velkém košíku na půdě pod tramem coby největší tajemství. Zároveň miluje dobrodružství, která prožívá spolu s kamarády Tondou a Vláďou. Zvlášť Vláďa má trápení - otec s matkou se rozešli a otec si našel jinou ženu se stejně starým synem, který k dovršení vsi smůly začne chodit do jejich třídy v Janovicích. Trvá dlouho, než k sobě najdou se Zdeňkem cestu. Vladovou velkou oporou a mužským vzorem se v té době vstává lesak Ondřej. Koho jsem v této knížce měla obzvlášť rada, byla rázná a moudra babička Vavruskova. Naopak otec Vavruška mi lezl hrozně na nervy, jak Klarce skákal po hlavě s tím kreslenim. Možná je dobré, že vyrůstala tak daleko od něj, jinak by tuto krásnou činnost možná začala nenávidět.
I maminka Miriam si po návratu z pracovního zajezdu uvědomi, co je důležité.
"Najednou se jí zdálo, že ji země utíká pod nohama. Z malé Klárky vyroste velká Klárka, a místo zážitků s ní si z dětství bude pamatovat pohlednice s podpisem máma.
Všechny zájezdy, jeden druhému tak podobné, ztratily smysl. Kdo ji nutí, aby vyjížděla ven? Může přece hrát jen v Praze. Dny s Klarkou a Vojtiskem ji přece nic na světě nevynahradí. "
Čtrnáctiletý Jurka a jeho bratr, vysokoškolák Jožo přezdívaný Vuk, žijí s rodiči v horské chatě v krásném prostředí Vysokých Tater. Oba bratři prožívají své první lásky, školní a domácí peripetie, kterými prolínají jejich společné zážitky. Rodinu, ale hlavně Vuka, bohužel silně zasáhne nešťastná událost....... Knížka dobrá, ale přece jen o trochu víc se mi líbilo seriálové zpracování My z Konce světa.
Manka, Rumcajs, Cipisek - na jedné straně celkem sympatické postavy, na straně druhé naprosto matoucí. Rumcajs je nazýván loupeznikem, přitom nikoho neolupuje, Manka vleze do chomoutu se zarostlým chlapem, kterého vidí prvně v životě a který si nevšimne, že je jeho žena těhotná. Manka prostě vyjde z jeskyně a oznámí : Narodil se nám synek a budeme mu říkat Cipisek. To měla tedy páru. Já jsem dvanáct hodin po porodu sotva došla na záchod. Knizepan a kněžna nemají na práci nic jiného, než proti těm dvěma pleticharit, na straně druhé kdyby to nedělali, tak se nic zvláštního neděje. A střílení zaludy, to je prostě blbost.
Nevlastní matka primitivní bestie, otec slaboch a zbabělec, který měl patrně na svědomí i smrt své první ženy. Je neuvěřitelné, že si nikdo ničeho nevšiml, nikomu nebylo nic divné....
Ačkoli tyto příběhy se stále občas opakuji : Normální rodina, bez problémů..... A nakonec vyjdou najevo hrůzné skutečnosti o týrání nebo zneužívání.
Tuto knihu jsem si kdysi koupila v Izraeli a těší mě, že vyšla i v češtině. Pan rabín Lau zde líčí bez zbytečných zabihavych slozitosti veškeré židovské svatky, tradice, modlitby. Právě taková kniha pro zájemce o judaismus na českém knižním trhu chyběla.
K přečtení mě více než před dvaceti lety inspirovalo filmové zpracování titulní povídky - a ta se mi také líbila nejvíce. Tragický příběh velké lásky mezi elektrotechnickou Věrou a lotyskym studentem Janisem nemel v tehdejší době sebemenší šanci.
"Věro, my je tak nenávidíme. A nikdo nám nepomůže. Jako národ jsme už téměř vymřeli. Mluvíme rusky na úřadech, ve školách, a já nakonec mluvím rusky i s tebou. "
los : Proč hned kurvicce? Kdyby byl na místě Blanky muž, tleskal byste mu, jaký má úspěch u žen. Dodnes zažité stereotypy : Muž je svudnik, ale žena děvka.
Jazyk byl sice poněkud archaický, ale jinak se kniha četla celkem dobře. Oceňuji vykreslení temné atmosféry na statku Potockych a poměrně obšírně popis tehdejších tradic.
"Počkej, někdo jiný tě naučí pořádku, a to pro tebe bude tvrdá škola, " říkávala maminka třináctileté Janě. A byla.
Jedna z nejlepších knih paní Frybove. Nejvíce mě zaujala kapitola o infantilnim manželství Patricie a Norberta, které nakonec skončilo pro jednoho z hlavních protagonistů naprosto katastrofálně, a Malý velký boss. Holmankovymi eskapadami, přiznávám, jsem se bavila, i když je mi jasné, že soužití s takovým člověkem muselo být pro jeho rodinu peklo. Opravdu škoda, že ke konci své plodne kariéry paní Frybova už nebyla schopná napsat knihy typu Z neznámých důvodů nebo Den jako stvořený pro vážnou známost. Ale to jsem odbocila.Knihu doporučuji jsem.
Nevěřím tomu, že nikdo nic nevěděl. Copak si ničeho zvláštního nevsimly třeba učitelky ve škole? Někdo z příbuzenstva? Nebo snad v záleželo víc na tzv. cti rodiny ve stylu,co tomu řeknou lidé?