Norri komentáře u knih
Perfektní scénář i kresba. Tim Sale mistrem kompozice a hrátek se stíny. Zpočátku jsem byl nepříjemně překvapený kresbou, kdy některé obličeje vypadají jako maska natažená na neforemnou bramboru, ale na to jsem si poměrně rychle zvykl, a to i díky našlapanému scénáři. Jeph Loeb napsal fajný detektivní příběh se vším, co k tomu patří. Na konci mi sice zůstalo několik otazníků, ale vem to čert - celé jsem si to náramně užil!
Temné vítězství plynule navazuje na Dlouhý Halloween a opět se řeší sériová vrah. Je to skvělá noirová detektivka, která vás nepustí, dokud neotočíte poslední stránku druhé knihy. Stejně jako u Dlouhého Halloweenu je to docela hodně zamotané, ale konec je zde, alespoň pro mě, jasnější a bez otazníků. V druhé knize mě docela potěšil zmodernizovaný origin Robina. Kresbu Tima Sala jsem si oblíbil už v Dlouhém Halloweenu. Sice mám k některým prvkům jeho kresby výtky, ale jeho kompozice, práce se stíny a celkově atmosféra je parádní.
Temné vítězství plynule navazuje na Dlouhý Halloween a opět se řeší sériová vrah. Je to skvělá noirová detektivka, která vás nepustí, dokud neotočíte poslední stránku druhé knihy. Stejně jako u Dlouhého Halloweenu je to docela hodně zamotané, ale konec je zde, alespoň pro mě, jasnější a bez otazníků. V druhé knize mě docela potěšil zmodernizovaný origin Robina. Kresbu Tima Sala jsem si oblíbil už v Dlouhém Halloweenu. Sice mám k některým prvkům jeho kresby výtky, ale jeho kompozice, práce se stíny a celkově atmosféra je parádní.
Mám rád mytologie a jejich příběhy. Tu severskou mám ze všeho nejraději. Jsem citlivý na to, jak autor s bohy a hrdiny příběhů zachází. Naprosto nesnáším, když někdo jenom použije cool jména a pak celou tu mytologii znásilní. To ale, bohům dík, není případ komiksu Asgard. Ten je na úplně opačné straně. Dorison ukázal, že severskou mytologii zná a napsal příběh, který se na slavné příběhy z Eddy odkazuje. Je to komiks s vikingy a se severskou mytologií, ale přitom je stále o obyčejných lidech. Asgarda jsem přečetl jedním dechem a chrochtal si spokojeností. Povedená je i Meyerova kresba. Tady je jasné maximální hodnocení.
Krásná kniha. Už delší dobu jsem po ní pokukoval na zahraničním eshopu a že vyšla i česky jsem zjistil čistě náhodou tady na comicsdb. Autor perfektně využil potenciál "němého" komiksu a skrze stránky plné fantastických výjevů nechává pracovat čtenářovu fantazii. Jeho kresba je tak precizní a silně evokuje staré černobílé fotografie, zrovna takové, jaké jsou ty z New Yorku z 19. století. Tenkrát to muselo být hodně drsné. To v Tanově Novém světě není. Jeho Nový svět je utopistický, plný přátelských, usměvavých lidí a zcela prostý jakéhokoliv zla. V příběhu o emigraci bych očekával spoustu deprese, hladu a ztrát iluzí. Tanova kniha je ale plná naděje a je příjemným pohlazením na duši.
Když se mi tato kniha dostala do rukou, tak jsem vůbec nevěděl, co od ní mám čekat. Věděl jsem, že je to příběh o chudých dětech a očekával jsem něco ve stylu Rychlých šípů. Dostal jsem ale francouzskou verzi románu Bylo nás pět. Dostal jsem nostalgické ohlédnutí doprovázené trpkým pousmáním. Fiktivní vzpomínku na staré kamarády z dětství, z nichž se někteří nevrátili ze zákopů první světové války, a na atmosféru “špinavé” části Paříže ze začátku dvacátého století. Děti z Montmartru můžu s klidným srdcem zařadit do knihovny vedle knih Pavla Čecha – společného toho mají dost.
Zrcadlení má opět relativně uzavřený děj. O tom, zda její události budou mít důsledky pro další díly, se můžeme pouze dohadovat. Jisté však je, že Emina osobnost je mnohem složitější a nebezpečnější, než jsme si mysleli a sama si ještě neuvědomuje rozsah svých sil. Přestože je Zrcadlení výborná kniha, tak se Bunnovi nepodařilo vybudovat stejně úžasnou atmosféru jako v prvním díle. Zrcadlení je stejně dlouhé jako první díl, ale při čtení působí jako kratší epizoda. Kresba je opět geniální!
Jsou příběhy, které stojí za to, aby byly vyprávěny stále znovu a znovu. Příběh o Siegfriedovi, Brunhildě a prokletém pokladu je jeden z nich. Je dobře, že je v češtině nyní dostupný také v komiksové formě. Je to epická osudovost přetavená a skutá do komiksových panelů. Je to téměř 500 stran emocí svázaných v pevných deskách. Russellova adaptace - scénář i kresba - je skvělá!
Krev si drží laťku nastavenou prvním dílem. Je to pěkně nakreslené, pěkně kruté a zatraceně temné. Děj je hutný a vyprávění vyžaduje neustálou čtenářovu pozornost. Velmi kladně hodnotím fakt, že druhý díl jenom nepřidává nová tajemství, ale některá z nich odhaluje a dává odpovědi. Rozhodně chci vědět, co bude dále.
Evropské adaptace Howardových povídek o Conanovi zcela splnily moje očekávání. Všechny tři scénáře se velmi věrně drží svých předloh a nedělají z Conana něco, co není. Přesto je ve všech z nich vidět rozdílný rukopis jejich scénáristů. Zábavná je rozdílná kresba každého z příběhů a rozdílný vzhled Conana. To je rozhodně jeden z velkých bonusů knihy. Ačkoliv mám svou vlastní představu, jak by Conan měl vypadat, tak se mi všechny tři předložené interpretace líbily. Pochválit musím taky Argo a Richarda Podaného za jejich přístup k překladům - kde to šlo, tam použili překlady Honzy Kantůrka.
Bál jsem se, že po skvělé první knize, která měla výhodu úplně nového světa, nedokáže Lemire navázat stejně dobrým druhým dílem. Bál jsem se, že druhá kniha bude mít pomalé tempo a nic se tam vlastně nestane. Naštěstí byly všechny mé obavy liché a i druhý díl je skvělý.
Také čtvrtý svazek obsahuje příběhy dobré i špatné. Sešity které mě nadchly a sešity které mi vadily. S odstupem pár dnů vzpomínám spíše na ty povedené věci, takže dobrý :-)
Musím smutně konstatovat, že nemám klasiku tak dobře načtenou, jak bych potřeboval. Naštěstí znám přítele Googla... Liga výjimečných (TLOEG) je dobrý komiks. Umě splétá do příběhu známé postavy a jména. Zřejmě každé jméno v knize je referencí jinam. Ať už na klasiku anebo třeba na historický erotický časopis. Co se týká samotného příběhu, ten zase tak extra není. Genialita TLOEG je skrývá v detailech a v dnešní době nečekané politické nekorektnosti. Silná je také kresba, ale i ta je zvláštní. Její kvalita osciluje od blbě a naivně nakreslených postav ke geniálním kompozicím a pěkným portrétům. Zapomenout se u této knihy nesmí na bonusy, které vlastně ani bonusy nejsou a cíleně dokreslují atmosféru. Hodně mě bavilo, jak Moore celý ten příběh plný masakrů a drog adresuje v poznámkách a komentářích dětem. Třeba bludiště pro děti od pěti let, ve kterém mají pomoci panu Quatermainovi najít drogy! :-) Je potřeba zmínit také překlad, ve kterém pánové Janiš a Podaný opravdu vyhráli a dokázali zachovat jak verše, tak i atmosféru starého textu. Ukrutně mě nebavila předlouhá povídka na konci knihy - blbě se četla a dvakrát jsem u ní usnul...
Druhý díl je jiný, než ten první. Pořád kombinuje příběhy a postavy řady jiných děl, ale už ne v takové míře, jako v první kniha. Pro čtenáře, který “nemá načteno”, je druhý díl jednodušeji čitelný. První díl byl opravdu takové propletené klubko známých jmen a odkazů, bez jejichž znalosti čtenář nemohl docenit hravost toho díla. Druhý díl čtenáře tolik nezahlcuje a více se soustředí na vyprávění příběhu. Je zde větší prostor se s jednotlivými členy lépe seznámit a oblíbit si je. Je to epičtější, romantičtější a možná že i humornější. Ale také je to cenzurované, co se sprostých slov týče. Opravdu je potřeba vyhvězdičkovat sprostá slova v komiksu, ve kterém se otevřeně souloží a ve kterém Hyde brutálně znásilní neviditelného muže? :-) Kresba je opět super. Cestovatelský Almanach na konci knihy je až příliš dlouhý a v určité chvíli jsem si řekl, že pro mě nemá význam, abych to celé četl. Vyhledal jsem si pak už jenom Česko, ve kterém byly jenom smyšlené názvy měst....
První, co mě po otevření knihy překvapilo, byl použitý papír. Tak tlustý a pevný křídový papír se tak často nevidí. Druhým překvapení, a musím říct že ne příjemným, je fakt, že se to vůbec nepodobá Lize výjimečných. To do značné míry ovlivnilo můj zážitek v prvního lovecraftovského příběhu “Srdce z ledu”. Zpětně, s ohledem k pojetí celé knihy, už ho vnímám jinak, ale i tak mi připadá nejslabší z celé knihy. Možná i kvůli psychologické rovině celého příběhu, kdy se dcera snaží vyrovnat svému otci.
Druhý příběh “Berlínská růže” je dieselpunkový příběh z alternativního nacistického Berlína. Kevin O'Neill má evidentně rád kresbu technických udělátek a technologií a tady si to musel vyloženě užívat. Občas mi zde neseděla kresba postav, ale to je malý subjektivní detail. Příběh je fajn, ale radost mi vůbec neudělaly německé bubliny. Sice je fajn, že je to v souladu s originálem, ale i přes můj zápas s Google Translátorem, bohužel prohraný, mi možná utekly podstatné věci.
Třetí příběh “Řeka duchů” je můj nejoblíbenější. Rozmrzelá stará bába, dinosauři a kybernetické prsatice. Co více si přát? Jednoznačně nejzábavnější příběh celé knihy a zřejmě nejsrovnatelnější s Ligou výjimečných.
V obou knihách Ligy výjimečných jsem si stěžoval na textové části knih - na povídku i na cestovatelský almanach. Tady naopak musím textové části mezi jednotlivými příběhy vyzdvinout. Mají podobu reportáží, jsou zábavné, skvěle spojují příběhy a úspěšně překlenují delší časové období mezi nimi.
To jsem se jednou nechal zlákat pěknou tvářičkou na obálce a označením 18+. Což o to, porno či erotika to je. Asi…
Je to zřejmě alegorie. Puberta a Emoce jsou zosobněny do dvou holek a možná to má představovat náladovost a nadrženost těch dvou? Těžko říct. Ze začátku ještě máte naději, že to celé bude mít nějaký smysl, ale to vás brzy přejde. Je to sled nápadů a představ, které možná dávají smysl, když se čtenář zfetuje, ale střízlivý člověk nemá šanci. Sekají se “chuje”, trhají koule, dloubou se oči a hovna se vydávají za umění. Hodně se fetuje a podřezávají se žíly. Celkově je vyprávění dost ostřesné. Jako by Měrka své nápady jenom zapisoval do sešitu a ten pak bez jakýchkoliv úprav dal Bednárovi, aby to nakreslil. Vyprávění je nesmyslné, nahodilé. Naprosto nelogicky to skáče od jednoho nesmyslu k jinému bez jakéhokoliv přechodu. Kresba taky za moc nestojí. U pár obrázků se zdá, že by snad Bednár mohl být schopný nakreslit něco pěkného, ale tady to moc nehledejte. Vlastně se mu v případě tohoto scénáře ani nedivím, že se moc nesnažil.
Je to bezbřehá pi*ovina a nechápu, kdo mohl do vydání investovat nějaké peníze. K dočtení jsem se musel přemlouvat. Je to asi poprvé, co tady něco hodnotím jako ODPAD. Teď mě omluvte, jdu si oči vypláchnout Savem...
Název Pod dekou se neodkazuje k postelovým scénám, jak by se mohlo zdát. Román Pod dekou je v podstatě velmi cudný. Odkazuje se ke všemu, co nás tíží jako příliš těžká a zatuchlá peřina. Je to o tom, co nás dusí jak tlustá sněhová pokrývka, která na jaře roztaje a všechno, co pod ní bylo pohřbené, se může znovu nadechnout. Je to o náboženských dogmatech, které tíží lidskou duši a brání jí ve svobodném rozletu. Kniha Pod dekou je Thompsonův coming-out, osobní revolta proti křesťanství a kritika slepé důvěry ve slovo Boží.
Thompson skvěle popisuje, co všechno ovlivňuje dětskou psychiku, jak fundamentální křesťanství vytváří traumata a hlavně skvěle popsal emoce prvních lásek.
Po tragickém konci v sedmém díle se osmička překvapivě nenese v tak truchlivém duchu, jak by se dalo čekat. Osmý díl navíc uzavírá delší dějový celek, což je docela překvapivé, protože od oznámené autorské pauzy nás dělí ještě jedna kniha. Nepřestává mě překvapovat, jak Sága stále dokáže držet vysoko nastavenou laťku.
Příběh o princezně, kterou unesl psychopatický drak. Ona ale nečeká na jasného prince na bílém koni, ale na drsného temného rytíře. Marini je skvělý vypravěč a skvělý malíř. Příběh svého Batmana vypráví mistrovským způsobem. Hodně tomu pomáhá to, jak pracuje s panely. Nemá je divoce rozmístěné po stránce, ani jejich motivy z panelů nevystupují a nepřesahují do jiných panelů. V tom je celkem konzervativní. Ale do větších, širších záběrů občas vloží malý detail, který celou scénu a situaci dokonale podtrhne. Co se týká kresby, tak tam není co kritizovat. Kresba je skvělá a Marini dokonale využívá ruční malby ke zvýraznění detailů i k vytvoření atmosféry. Na závěr ještě dodám, že jeho Joker a Harley jsou zatraceně cool.
Baltimore už od začátku pracoval s pomalu budovanou, mrazivou atmosférou. To se povídkám příliš nedaří a z Baltimora se stal terminátor, před kterým upíři spíše prchají. Přesto kniha není úplným zklamáním a pobaví akcí a parádní kresbou.