Norri komentáře u knih

Stejně jako posledně jsem neměl v plánu číst znova předchozí díl, abych si osvěžil paměť, a stejně jako posledně jsem se nakonec znova pustil do všech předchozích knih. Jednotlivé knihy (pokaždé dvě alba) jsou sice dějově uzavřené, ale od druhé knihy na sebe všechny následující knihy těsně navazují a pokud se nechcete cítit ztracení, tak musíte vědět, co se stalo předtím.

Orbital je takový docela dost ukecaný mix politické, akční a technologické sci-fi. Mám tu sérii hodně rád, stylem mi sedí. Po dočtení mi ale tato čtvrtá kniha připadala nevyvážená. Příliš dlouhý úvod do hlavního problému, příliš krátká závěrečná akce a rychlý konec. Jenže když jsem to znovu prolistoval, tak závěrečná akce tvoří celé druhé album v knize, tj. celou polovinu knihy. A to jsou velké akce i v prvním albu. Zkrátka mě to pohltilo a diktovalo mi to svůj vlastní čas.

Suma sumárum, pořád je to parádní sci-fi. Už to není taková pecka, jako první dvě knihy, pomalu se to stylově mění, ale pořád mě to hodně baví. Těším se na pokračování.

17.12.2024

Tohle je čistá atmosférovka. Není to o silném příběhu, nebo skvělé závěrečné pointě. Obojí tam je, ale není to ten hlavní důvod, proč si to přečíst. Tím hlavním důvodem je vyprávění a atmosféra. Tady je cesta cíl. Cesta až na samé dno pekla. Je to skvěle vyprávěné. Nemá to vysoké tempo, ale je to intenzivní a neustále se něco děje. Lemire dává každé události čas, aby na čtenáře zapůsobila, ale ne moc dlouhý, takže se vyprávění netáhne.
To nejlepší jsem si ale nechal nakonec. Kresba tomuto příběhu dává přesně to, co potřebuje. Tohle Lemire napsal Sorrentinovi přímo na míru. Kresba je dokonalá a zároveň správně ponurá a depresivní. Nezachází vždy do detailů a nechává na čtenářově fantazii, aby si tam sama doplnila to, co tam potřebuje. Tenhle komiks je asi nejlepší komiksová výprava do pekla, jakou jsem kdy četl.

1 12.12.2024

“Dobře si rozmysli, co si pustíš do hlavy, protože to v ní zůstane napořád.

Myslím, že toto moto celou knihu velmi dobře vystihuje. Tohle je koncentrovaná deprese a zkáza. Pro naději zde není místo. Tak trošku lituji, že jsem si to do hlavy pustil. Nevím, jestli to tam zůstane napořád, ale dlouho to tam určitě bude.

V příběhu sledujeme putování otce se synem zničeným postapokalyptickým světem. Nevíme, co se stalo, ale je zřejmé, že společnost se úplně rozpadla a přežívají jenom malé skupinky lidí. Došlo jídlo, nejsou zvířata a silnější žere slabšího. Není nic než hlad, utrpení, strach a zoufalství.

Manu Larcenet opět předvedl excelentní výkon. Kresba je stejně úžasná jako v Brodeckově zprávě. Možná ještě o chlup lepší. Jenže ukazuje ošklivé věci. Oproti Brodeckově zprávě to není černobílé, ač se to tak na první pohled může jevit. S barvami se zde totiž velmi šetří, a navíc jsou hodně tlumené. To ještě více podporuje celkovou depresivní atmosféru.

3 08.11.2024

U Croma, tohle je vážně skvělé! Během několik posledních let u nás vyšlo několik různých Conanů a jejich kvalita byla všelijaká. Něco bylo lepší, něco bylo horší, ale jen velmi málo z nich mě uchvátilo tak, jako Kletba černého kamene. Tady se sešel poměrně zajímavý příběh se skvělým vyprávění, výbornou atmosférou a úžasnou kresbou. Kresba Roberta De La Torra dává vzpomenout na umění Johna Buscemy. Takhle má komiks s Conanem vypadat! Úvod nové řady od Titan Comics se vrací ke Conanovým počátkům a bitvě u Venária. Následně pak vypráví o jeho návratu z ciziny, a to zrovna ve chvíli, kdy se objeví hordy nemrtvých, které si troufnou i na nezdolné Cimeřany.

3 03.11.2024

Když kniha začíná předmluvu, ve které autor říká to samé, co já, a to že metal je lék na všechno, tak vás to naladí na tu správnou strunu. Začněte věřit, že do té knihy je opravdu vepsaná láska k metalu. V tomto komiksu je toho však mnohem víc a asi vás to překvapí.

Je to totální šílenost. První, co vás na začátku čtení napadne je, že zápletka je vlastně vtipně pitomá. Jako ty parodie, kdy tápete, jestli se to bere vážně anebo si to prostě dělá prdel. Je to totálně přepálené. Vyprávění je epickou oslavou metalu. Síla a energie metalu zachrání svět! Od první stránky jsem se bezvadně bavil a pobaveně se pochechtával. Je to jako metalová pohádka. Jako obrázek na obalu power metalového alba. Číst ten komiks je jako poslouchat metalové konceptuální album, nebo metalovou operu. Na zemi se šíří nepozemské zlo a aby bylo poraženo, musí se dát znovu dohromady skupina metalových muzikantů a musí najít magické hudební nástroje, aby jejich metalová energie byla co nejsilnější a dokázala porazila monstra. Zní to šíleně, co? A to ještě nevíte, kam to až povede.

Vražedný Sokol totiž není jenom o metalu. Postupně, během celého příběhu, probublávají nahoru temnější noty. Za tím vším, na pozadí všech těch epických bitev heavy metalu proti monstrům zla, je příběh o vyrovnávání se strachem, o bolesti a o těžkých časech. Příběh o pálení mostů a odhánění přátel. Ale také o lásce a přátelství. O nacházení odvahy a o tom, že dobrého přítele nemůžete odehnat napořád. Je to příběh o smíření se s osudem a o nalezení síly bojovat i v předem prohrané bitvě.

Poslední bombu ve vyprávění si totiž Daniel Warren Johnson schoval na konec. Bombu, která vás donutí přehodnotit celý příběh a dost možná vás přinutí přečíst si to znovu od začátku. Najednou vám veškerá ta legrace se zabíjením monster zhořkne. Najednou už ten komiks není tak veselý, jak jste si mysleli.

Musím se přiznat, že mi pointa celého příběhu nedošla na první dobrou. Při prvním čtení se mě to ani emocionálně nedotklo. Všechno to zaklaplo až při druhém čtení, když jsem si ujasnil, jak na celý příběh nahlížet a jak ho chápat. Nebylo to pro mě jednoduché uchopit ho správně. Hrozně moc se toho schovává v jinotajích. Není jednoduché poznat, jak daleko a hluboko pátrat po skrytých významech. Co ještě je alegorie a co už není. Mívám tendence hledat v příběhu i to, co tam není. Tady si každý nejspíše musí udělat svůj vlastní výklad detailů. Vražedný Sokol těch detailů k interpretaci nabízí skutečně mnoho. Mohl jsem s knihou skončit po prvním čtení a dát ji 3, nebo 4 hvězdičky, už jenom protože “to je metal, vole. Ale až dvoudenní odstup a druhé čtení tomu dodali tu správnou hloubku na plný počet hvězdiček.

Kresba Daniela Warena Johnsona a barvy Mika Spicera jsou úžasné. Jak už jsem někde četl, ten metal je z těch panelů slyšet. Pokud jste metalisti, tak vám při čtení v hlavě budou znít kytarové riffy a dunět zatraceně rychlá sóla na bicí. Napodruhé jsem si to dal s kapelou Insomnium. Myslím, že to k tomu bezvadně sedí.

České vydání bylo mé třetí čtení. Byl jsem hodně zvědavý na český překlad a také jestli si to v mateřské jazyce ještě lépe sedne. Výměny anglické brože za českou pevnou vazbu určitě nelituji. Sice jsem se na některých místech u překladu kroutil, ale těch míst není moc a jsou to maličkosti. Navíc má české vydání devět stránek komiksu navíc. Je to pěkná tečka za celým příběhem. Celou knihu uzavírá poměrně rozsáhlý skicák. Škoda, že v bonusech není i nějaký rozhovor s tvůrci, či index songů, na které můžete v příběhu narazit.

6 01.11.2024

Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.

2 29.10.2024

Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.

2 29.10.2024

Sonda do mysli psychopata a vhled do řemesla zabijáka. Taková příručka, jak se připravit na akci, na co si dávat pozor v době mezi zakázkami a jak být se vším srovnaný. Na začátku jsem si říkal, že tohohle parchanta si rozhodně neoblíbím. Ve třetí knize jsem se tomu předpokladu už jen zasmál. Je to zvláštní pocit, sžít se v příběhu s někým, koho byste ve skutečnosti znát nechtěli a kdo by vás bez váhání zabil, i kdybyste ho měli za nejlepšího přítele. Celé to má velmi zvláštní tempo vyprávění . Pořád je to pomalé, brutálně pomalé, ale pak to znenadání zrychlí do divoké cvalu, aby se to zase vrátilo k rychlosti tekoucího medu. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo od úplného začátku. Spíše mi to připadalo zajímavé. Pokud bych mě vypíchnout, co se mi na tom příběhu líbilo nejvíc, tak asi to, jak si takový asociální psychopatický studený čumák, který preferuje samotu, nedůvěru a ostražitost, začne pomalu pouštět k tělu nové lidi, na kterých mu nečekaně záleží.

4 29.10.2024

První povídka v knize, Bůh v míse, je pro mě obrovským zklamáním. Kresba je pěkná, ale je to celé tmavé a barvy jsou mdlé, zašlé. Vím, odehrává se to v noci v přítmí, ale když to srovnám s obrázky na internetu, tak je to průser. Soudím, že je to způsobeno tím, že je to vytištěné na matném papíru. Podobný problém jsem měl i s Hodinou draka v minulé knize. Na křídovém by to byla paráda. Ani křídový papír by však nezachránil chaotický scénář. Role vypravěče neustále skáče z osoby na osobu a já jsem měl problém sledovat, kdo jím zrovna je. Minimálně při prvním čtení.

Plíživý stín je pro mě jedna z nejlepších povídek, která v této francouzské Conanovské sérii vznikla. Je plná nahých žen, chapadel a Conana porcujícího zástupy nepřátel. A taky je tam jeden lovecraftovský bůh. Má to úžasnou atmosféru kombinující děs, chlípnost a adrenalinovou řezničinu. Kresba je parádní. I tato povídka se z většiny odehrává v přítmí a můžu se jen dohadovat, jak by to vypadalo na křídovém papíru. Nicméně není to tak špatné jako u Boha v míse.

Třetí příběh Černý cizinec je nepatřičný. Jedno velké WTF? Podle povídání na konci knihy Howard něco takového asi opravdu napsal, ale mi to připadá hrozné. Conan prchá před Pikty, jen v bederní roušce a se sekyrou, vleze do jeskyně a tam něco uvidí. Od další stránky začíná příběh o téměř středověkých pirátech a pirátském pokladu. Je to brutální hybrid. A to není jediný průser. Ono je to taky škaredě nakreslené, a navíc scénárista zapomínal, co napsal o pár stránek dříve. Je to fakt děsně pitomé.

Ty tři hvězdičky jsou hlavně za Plíživý stín. Jinak bych šel níž. Pokud bude další kniha, tak ji už vynechám.

2 13.10.2024

Bavil jsem se. Ale zároveň musím říct, že je to lépe nakreslené než napsané. UCC Dolores je space opera. To znamená, že je to více Star Wars než Star Trek. Z počátku se zdá, že je to jen další variace na Ostrov pokladů, nebo spíše na Planetu pokladů, ale nabere to zcela jiný směr. Některé věci začnou být poměrně brzy zřejmé, ale odpovědi na některá tajemství si příběh nechá až na konec. Nejsem si jistý, zda se mi ty odpovědi líbily, ale konec jako takový byl dostatečně šokující a akční.

Co se týká mé kritiky scénáře, tak zápletka, a také některé části děje, nejsou až tak originální. Není to na závadu, ale během čtení jsem si to několikrát uvědomil. Druhou připomínku mám k přechodům mezi místy a osobami, anebo ke skokům v čase. Není to matoucí, jak tomu občas v některých komiksech bývá, ale něco mi na nich nesedělo. Neumím říct co.
Zároveň musím ale také chválit. Je to vtipné, umí to překvapit a místy je to i docela kreativní. Třeba když v rámci příběhu dostanete kompletní novou mimozemskou mytologii. Od stvoření světa až po spasitele.

Nejvíce ale UCC Dolores vyniká úžasnou kresbou. Jde do parádních detailů a zároveň nepostrádá dynamiku. Celostránkové scenérie jsou doslova epické. Navíc jsou v kresbě schované popkulturní odkazy, které vás pobaví, když si jich všimnete.

Příběh UCC Dolores vyšel ve 4 albech, tedy ve dvou svazcích Modré Crwe. Hlavní příběh je ale jen v prvních třech albech a je plně uzavřen. Čtvrté album je jen dodatečný sequel.

1 12.10.2024

Bavil jsem se. Ale zároveň musím říct, že je to lépe nakreslené než napsané. UCC Dolores je space opera. To znamená, že je to více Star Wars než Star Trek. Z počátku se zdá, že je to jen další variace na Ostrov pokladů, nebo spíše na Planetu pokladů, ale nabere to zcela jiný směr. Některé věci začnou být poměrně brzy zřejmé, ale odpovědi na některá tajemství si příběh nechá až na konec. Nejsem si jistý, zda se mi ty odpovědi líbily, ale konec jako takový byl dostatečně šokující a akční.

Co se týká mé kritiky scénáře, tak zápletka, a také některé části děje, nejsou až tak originální. Není to na závadu, ale během čtení jsem si to několikrát uvědomil. Druhou připomínku mám k přechodům mezi místy a osobami, anebo ke skokům v čase. Není to matoucí, jak tomu občas v některých komiksech bývá, ale něco mi na nich nesedělo. Neumím říct co.
Zároveň musím ale také chválit. Je to vtipné, umí to překvapit a místy je to i docela kreativní. Třeba když v rámci příběhu dostanete kompletní novou mimozemskou mytologii. Od stvoření světa až po spasitele.

Nejvíce ale UCC Dolores vyniká úžasnou kresbou. Jde do parádních detailů a zároveň nepostrádá dynamiku. Celostránkové scenérie jsou doslova epické. Navíc jsou v kresbě schované popkulturní odkazy, které vás pobaví, když si jich všimnete.

Příběh UCC Dolores vyšel ve 4 albech, tedy ve dvou svazcích Modré Crwe. Hlavní příběh je ale jen v prvních třech albech a je plně uzavřen. Čtvrté album je jen dodatečný sequel.

1 12.10.2024

Jsem nadšený. Zpěv Neznáma se naprosto přesně trefuje do toho, co mám rád, a kupodivu neobsahuje nic z toho, co rád nemám. Čtení mi zabralo celý týden, a po náročném dni v práci bylo vždy otevření knihy jako přijít domů. Vždy jsem naprosto hladce jsem vklouzl zpět do příběhu.

V některých bodech ze začátku může zápletka trošku připomínat Remenderův příběh Black Science. Zpěv Neznáma ale jde úplně jinou cestou. Čtenář poměrně rychle dostane zcela jasnou představu o situaci, ve které se tento komiksový svět nachází. I přes silnou fantastickou linku jde vyprávění do hloubky. Hned od začátku se řeší osobní roviny jednotlivých postav i nálady ve společnosti. Takový způsob vyprávění mě okamžitě pohltil. Potom se něco málo odhalilo a spousta věcí se zcela přirozeně zkomplikovala. V tu chvíli jsem začal tušit, jak bohatý příběh mě čeká na následujících stovkách stránek, a zároveň jsem vůbec neměl představu, jakým směrem se bude ubírat. Viděl jsem spoustu možných cest a měl jsem chuť prozkoumat každou z nich. Ten příběh se ale nakonec stejně vydal tam, kam jsem nečekal.

Hrozně se mi líbí, že v příběhu není nějaká velká záporná postava, kterou byste měli nenávidět. Jasně, jsou tam postavy, které konají proti zájmům hlavních hrdinů, ale je to o úhlu pohledu. Tak nějak totiž chápete jejich motivaci. I bez výrazného záporáka to ale není nuda. Konflikty a napětí zde nevznikají kvůli střetu dobra se zlem. Vznikají kvůli střetu civilizace s divočinu, a koneckonců, i kvůli střetu civilizací samotných. Vznikají kvůli střetu dobrých důvodů. Děj je kupředu poháněn zvědavostí, touhou po vykoupení a snahou o přežití. Zkrátka z toho mám pocit, že je to docela pozitivní příběh. I přes všechny ty statisíce mrtvých.

Kresba je úžasná. Moc pěkná se to čte. Povedené jsou jak komorní situace v interiérech, tak i běžné situace v ulicích Filadelfie, či epické krajiny Neznáma. Mimozemské stavby doslova berou dech. Skvělou energii a dynamiku mají dramatické akční scény i běžné rozhovory. Obličeje nejsou vždy nakreslené dokonale. Ale vždy jsou v nich naprosto přesně zachycené ty emoce, které tam být mají. Barvy to potom celé dotahují k dokonalosti. Na konci knihy jsou rozsáhlé bonusy, včetně skicáře, ve kterém Robert Kirkman a Lorenzo de Felici komentují vznik designů jednotlivých postav, příšer i prostředí. Je to zajímavé.

5 05.10.2024

Už osm let si k Corbenovi hledám cestu a pořád nevím, jestli mám jeho práci rád, anebo jestli ji nesnáším. Možná je na čase smířit se s tím, že tu cestu nikdy nenajdu. Když pominu jeho dobrou práci na Hellboyovi, tak jsem byl docela spokojený s Bohem krys. U Šerosvěta je můj dojem opět velmi rozpačitý. Napsat proč ale není vůbec jednoduché. Nejde to smáznout jednou větou, že je to škaredě nakreslené, anebo že je ten příběh nudný. U Corbena je všechno velmi specifické a svérázné. Pokusím se to rozvést.

První, co vás na Šerosvětu zaujme, je kresba. Corben umí velmi dobře kreslit ošklivost a rozklad. Také jeho anatomie obličejů a žen celkově je velmi svérázná. Ale na to se dá přistoupit v rámci jeho stylu a nadsázky. Větší problém mám s tím, že není konzistentní. Jednak nejsou obličeje pořád stejné a taky nejsou všechny panely stejně pečlivě prokreslené. Na jednom panelu se kocháte prokreslenými a skvěle vystínovanými svaly s vystouplými žílami, a na vedlejším panelu máte obrázek postrádající detaily, či je obličej deformovaný jinak než předtím. Navíc Corben zde často používá velmi extrémní úhly, divnou perspektivu a agresivní stíny, takže je někdy těžké na první pohled poznat, na co se díváte.

Co se týká příběhu, tak je to velmi jednoduché fantasy, které ale má, bohům žel, velmi nepravděpodobné zvraty. Navíc, když se zamyslíte nad detaily, ten příběh drží pohromadě jen velmi těžko. Nedá se říci, že v příběhu chybí humor. Neustále to pracuje s nadsázkou. Chybí tomu ale humor dost výrazný na to, aby vykompenzoval to, co se mi na ději nelíbí.

4 26.09.2024

Jestliže má být Znovuzrození novým začátkem, tak pro Wonder Woman je ten začátek zde ve druhé knize. Zde znovu dostáváme již tolikrát vyprávěný origin Wonder Woman. Tedy odchod z rajského ostrova Amazonek do našeho lidského světa. Zde je to rozšířeno o detaily a události, které zřejmě budou souviset s hlavní dějovou linkou a zápletkou této řady Wonder Woman. Přestože je mi ten příběh víceméně známý, tak jsem se bavil. Je to příjemně vyprávěné. Není to nijak náročné a složité. Ale není to ani skvělé. Hodně tomu pomáhá parádní kresba, kterou jsem si užíval.

2 22.09.2024

2018
Po stránce scénáře zajímavá kniha, ale ne dokonalá. Diana si uvědomuje, že je špatně něco s jejími vzpomínkami, že se svět změnil a ona si toho nevšimla - pravděpodobně důsledek FlashPointu a vzniku New 52. Příběh se odkazuje na Wonder Woman z New 52, ze které tady zatím vyšly jenom dvě knihy a tak ten run z New 52 lehce spojleruje. Scénář je dělaný hodně na efekt, tedy pro to, aby mohly být nakresleny co nejepičtější panely. To se povedlo na jedničku. Kresba je vskutku nádherná, ale nemám pocit, že je úplně konzistentní. Na některých panelech vypadá Diana krásně, chytře, drsně a odhodlaně. Na některých zase jako blbá manekýna, která se přišla vyfotit s hladovějícími sirotky, či s týranými štěňátky, a chce u toho vypadat jako Marie z obrazu v kostele. Některé panely na mě působily vyloženě jako vata. Ukazování svalů, aby byly ukázané svaly - pokud jste si toho předtím už 10x nevšimli. Nejlepší z celé knihy je Cheetah, která je krásně divoká a ta kresba tomu odpovídá.

2024
Po letech jsem si to dal znovu a jsem ke kresbě smířlivější. Nic mě na ní nedráždilo a líbila se mi. Horší je to se scénářem. Nevím, jestli zde Greg rozjíždí nové zápletky, anebo pokračuje v nějakých už existujících. Je to docela matoucí. Chápu, že má tato kniha za úkol přejít od New52 ke Znovuzrození, ale čtenář je z toho zmaten stejně jako Wonder Woman, které se v hlavě míchají dvoje rozdílné vzpomínky. Tento chaos se ale týká především začátku a konce knihy. Střední část s Cheetah je zábavná a dobře se čte.

Po znovu přečtení této knihy jsem si říkal, že bych si měl osvěžit vzpomínky, co je to vlastně to Znovuzrození. Mám přečtený Flashpoint, The Button i Hodiny posledního soudu. Ale nějak jsem to neudržel v hlavě. Tak jsem si to zkusil v rychlosti osvěžit na internetu a jsem z toho akorát otrávený. Mám pocit, že pro mě Znovuzrození hrdinů DC bude znamenat soumrak superhrdinů jako takových.

2 22.09.2024

Ten humor je pořád stejný a pořád bezvadně funguje. Příběhy v této knize se odehrávají 20 let po prvním dílu. Divočáci z první knihy jsou už staří pardi, stěžující si, že dnešní mladí už neumí jezdit. Do Joeova baru ale začíná chodit omladina s mopedy a skútry, která sní o větších objemech. Přijmou je ostřílení piráti silnic do svého teamu? Seženou junioři své vysněné mašiny? Kresba je stále prvotřídní a Joe Bar Team se neomrzel ani ve druhé knize.

18.09.2024

Tak tohle mi vážně sedlo. Je to svižné a zábavné. Je to drsné, ale zároveň vtipné. Postavy jsou sympatické a bavila mě jak hlavní hrdinka, tak i všichni záporáci. Není to ale situační humor, ani explicitní scény, co je na tomto komiksu nejlepší. Tím je tady příběh. To, jak čtenář spolu s hlavní hrdinkou odkaluje, co se vlastně děje. To se Joe Hillovi opravdu povedlo. Toto rozplétání a odhalování je rovnoměrně rozprostřeno na celou knihu a ta tak neustále překvapuje a baví. A co si hodně cením, tak to, že tam nezůstaly žádné nezodpovězené otázky. Zkrátka mistrovský scénář.

Hodně mě zde bavila i kresba Itala Leomacse. Tady se mi jeho kresba líbila ještě více než v Ranařích. Leomacs má parádně zmáknuté figury, obličeje, i jejich výrazy. Navíc dobře kombinuje různé úhly a podhledy, takže stránky působí úžasně dynamicky.

3 08.09.2024

Dlouho jsem nad koupí této knihy váhal. Ale pak jsem si řekl, že by mě asi mrzelo, kdyby mi utekla. Však co, akce ve stylu Dannyho parťáků, v Black Labelu a bez superhrdinů, může být super. Zvlášť když je tam velká opice. S velkými opicemi, nebo s dinosaury, je každý komiks lepší, že jo?

Nevím, co bych tomu příběhu mohl objektivně vytknout. Klasický argument, že jsem se nedokázal s žádnou postavou ztotožnit, je tady lichý, protože Ranaři jsou banda lůzrů a z větší části taky nemorálních sráčů. S těmi se ztotožnit nechcete. Na konci jsem se přistihl, že nefandím Ranařům, ale jejich protivníkovi, velkému opičákovi v čele narkomafie. Přitom ty postavy nejsou napsané úplně špatně. Oni zkrátka mají být sráči.

Vytknout tomu nemůžu ani tempo. Pořád se něco děje, akce střídá akci. Když nad tím ale přemýšlím, možná tomu chybělo zvolnění a detailnější plánování. U Dannyho parťáků a dalších podobných filmů tyhle plánovací sekce miluju. Ale budu se opakovat, to by Ranaři nesměli být taková banda, ti plánují za běhu.

Výtku mám ke kresbě. Na začátku je kresba mnohem preciznější a detailnější než na konci. I koloring je na začátku tak nějak poctivější. Na konci je to pro mě pořád akceptovatelné, ale radši bych, aby to bylo celé jako na začátku.

2 08.09.2024

Superhrdinských komiksů jsem se trošku přejedl a v poslední době se jim spíše vyhýbám. Je docela děsivé, když si vzpomenu na ty hromady nepřečtených komiksů z trafikových kompletů, které mi v komíncích lemují zdi. Teď, když si nějaké superhrdiny kupuji, tak pro to musím mít dobrý důvod. Tady je to malba. Nádherně namalované sexy ženské, se správnou mírou stylizace. Navíc všechny ty přiznané tahy štětce a rozpité akvarely, prostě nádhera. Ta kresba má úžasný retro feeling a při čtení jsem měl pocit, že si prohlížím staré reklamní plakáty. Obličeje mají často ostré rysy a stránkám vévodí syté barvy. Geniální! Zkrátka malba Dana Breretona mi tento komiks prodala.

Co se týká příběhu, tak to jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a dost mě to překvapilo. Figurky se známými jmény jsou zde často rozdány úplně jinak, než jsem očekával. Je docela úsměvné, do jakých situací Howard Chaykin hrdiny postavil. Jasně, dojde na známé události, ale jinak je to docela originální. Navíc, komiks se nejmenuje “V žáru smrti pro nic za nic, a některé postavy zde zcela nečekaně umírají.

1 05.09.2024

Tahle kniha je pro mě tak trošku splněným snem. Fascinuje mě vizuální stránka pulpových sci-fi. Od typického tvaru kosmických lodí, až po přiléhavé kombinézy s obrovskými skleněnými koulemi na hlavách. Bizarní pistole střílející nejrůznější paprsky nevyjímaje. Líbí se mi, jak to kreslili Wally Wood a jeho kolegové v EC Comics. Silně jsem postrádal tento styl v komiksech, které vyšly u nás. Sem tam se něco našlo, jako třeba Plukovník Bizár v Černé Palici, ale celkově toho moc nebylo. Na takovýto vizuální styl mě nalákala kresba komiksu Black Science, se kterým jsem se poprvé dostal k Rickovi Remenderovi. Asi nepřekvapí, že jsem poté zatoužil i po nedostupném Fear Agentovi. Když Image oznámil dotisk, tak jsem se zaradoval. Když dva měsíce před dotiskem oznámili vydání i Mighty Boys, byl jsem nadšený. A to jsem ještě netušil, jak moc vymazlené toto vydání bude.

Nejsem znalec pulpových sci-fi komiksů. Je to spíše jen má představa, co by takové komiksy měly po příběhové a vizuální stránce obsahovat. Mají tu výhodu, že už dopředu víte, že u nich nemusíte, možná dokonce nesmíte, moc přemýšlet, jestli by to všechno po technické stránce fungovalo. Umožňuje to vyprávět dobrodružství, které by se v hard sci-fi vyprávět nedaly. V pulpových sci-fi je zřejmě možné úplně všechno. Agent Strachu naplňuje všechno, co jsem od něj očekával a v co jsem doufal. Moc dobře se to čte, má to spád, je to nahláškované, je to vtipné a emzáci jsou úžasní. A hlavní hrdina je takřka shakespearovská postava.

Kniha 1 - hlavní příběh

Heath Huston je správný chlap. Je to legenda a hrdina boje o planetu Zemi. Je to ale také ztroskotanec a alkáč. Hlavně je to ale nesobecký paličák, který udělá cokoliv, jen aby ochránil své milované a lidstvo celkově. Skoro ve všem, co dělá, je překvapivě úspěšný. I přes neustále vysokou hladinu alkoholu v krvi. Jenže to vypadá, že se každý jeho dobrý skutek dříve nebo později obrátí v obrovský průser. To zní jako námět na bláznivou komedii, ale opak je pravdou. Jeho život se zdá být nekonečnou řadou tragédií, které s ním, jako citově zaháčkovaný čtenář, nutně prožíváte. Tyhle věci Remender skutečně psát umí.

Zpočátku to vypadá, že Agent Strachu nemá jasné směřování. Jako čtenáři jste vrženi někam doprostřed celého příběhu a nemáte vůbec tušení, co se děje. Vypadá to jako sled náhodných krátkých eskapád. Heath Huston jde z akce do akce, masakruje emzáky a prokládá to vtipnými hláškami a flaškami chlastu. Vypadá to, že je neustále vláčen událostmi z místa na místo. Postupně se ale začnou přidávat souvislosti a vzpomínky, a celé se to rozroste do jednoho obrovského epického příběhu. Vyprávění nikdy nepřešlapuje na místě. Remender se toho nebojí a někdy přijde s takovým odhalením, nebo zvratem, že vám to vystřelí mozek a vyrazí dech. U Black Science jsem se závěrem příběhu moc spokojený nebyl. Tady mi to ale skoro všechno sedlo.

Kniha 2 - příběhy

Věděl jsem, že druhá kniha jsou příběhy. Nevěděl jsem ale, že to jsou jen velmi krátké příběhy, které byly původně jako bonusy na koncích jednotlivých sešitů Agenta Strachu. Nemám rád takové krátké příběhy. Je pravda, že zde není potřeba pokaždé znovu budovat atmosféru a seznamovat se s postavami. To všechno máme už z první knihy. Jenže potom už ty příběhy nemají moc co nabídnout a já většinu z nich do druhého dne zapomněl. Je tam ale pár výjimek, které mě bavily a které i na chvíli utkvěly v paměti. Stejně je to s kresbou. Něco je pěkné, něco je zajímavé a nečekané a něco je prostě jenom škaredé. Po příbězích je ale skutečně rozsáhlá bonusová část se skicářem a galeriemi obálek. Ty bonusy mě potěšily.

Zpracování

Samostatný odstavec si zaslouží celkové zpracování tohoto vydání, tj. obou knih a boxu. Vazba knih a použitý papír jsou jako vždy prvotřídní. Sice jsem narazil na dva listy s kazem, ale to se stává. Nic, co by kazilo celkový dojem a už vůbec ne čtení. Toto vydání je výjimečné tím, jak je vyšperkované a co všechno na něj bylo použité. Box působí velmi bytelně a má zakulacené rohy, takže obrázek přechází plynule zepředu, přes hřbet, až dozadu. Navíc je na něj použitý parciální pak, který ve tmě lehce svítí. Desky knih mají velmi detailní parciální lak. Osobně používání parciálního laku nemám moc rád, ale uznávám, že tady je to zajímavé. No a poslední ozdobou je použití měňavé stříbrné fólie na logo Agent Strachu. Vypadá to docela cool.

I přes slabší druhou knihu musím dát plný počet hvězdiček. Za první knihu a její příběh, za samotný žánr a za zpracování.

4 02.06.2024