Norri komentáře u knih

Při psaní tohoto hodnocení jsem dlouho přemýšlel nad tím, co to vlastně jsou generické příběhy. Neumím se rozhodnout, jak jsou na tom, v tomto ohledu, příběhy v této knize. Pokud jsou generické příběhy takové, které nijak neovlivní hlavní dějovou linku, pak příběhy v této knize generické nejsou. Byť to spojení s hlavním příběhem je často velmi tenké. V prvním krátkém příběhu Jasona Aarona nakoukneme opět do Obi-Wanova deníku. Je to pěkná vzpomínka na Lukovo dětství a na to, jak mu Obi-Wan dělal tajného strážného anděla. Kresba Mika Mayhewa je pěkná, ale občas to vypadá, že základem panelu je fotka postavy, nebo obličeje, které byly překreslené důležité obrysy. Nepůsobí to tak špatně, jako výtvory Salvadora Larrocy (který, bohům žel, nakreslil zbytek knihy), ale přesto se nad tím pozastavíte, protože to prostě ke zbývající kresbě okolo úplně nesedí.

Hlavními příběhy knihy jsou Popel Jedhy a Vzpoura na Mon Cale. V Popelu Jedhy se podíváme na měsíc Jedha, který byl téměř zničen ve filmu Rogue One. Právě tento příběh bych se nebál nazvat generickým, pokud by v něm nebyl začátek něčeho, co má poté pokračování ve druhém příběhu. V druhém příběhu Vzpoura na Mon Cale se dozvíme, jak rebelská aliance ke flotile přišla. Dějově to navazuje jak na Popel Jedhy, tak i na Moře v plamenech. Děj je sice přímočarý, ale není úplně triviální a nepostrádá humor. Celkově musím říct, že mě dějově celá kniha bavila. To už se ale nedá říct o kresbě. Oba hlavní příběhy kreslil Salvador Larroca, kterého už po několikáté kritizuji za vkládání fotografií obličejů herců do kresby. Vypadá to hrozně pitomě a kazí mi to zážitek ze čtení. Nejenom že ty fotky v kresbě razí jak pěst na oko, ale také někdy dělají příšerné grimasy. No hnus

11.02.2024

Tohle je opět velmi povedená kniha. Charles Soule jede. Darth Vadera musíte obdivovat i nenávidět zároveň a Soule tyto emoce umě zprostředkovává. Pro celou knihu, vyjma jednoho sešitu, zůstal v roli kreslíře Giuseppe Camuncoli, který se u mě dobře zapsal už v minulé knize. Má velmi pěknou kresbu bez výraznější osobité stylizace. Přesně to od Star Wars komiksu očekávám, tj. vizuální zážitek podobný filmům.

Hned v prvním příběhu Moře v plamenech se odehrávají důležité události pro celý Star Wars vesmír. Právě tady je zažehnut oheň revoluce. Tady na vodní planetě Mon Cala. Příběh je pěkně vyprávěný a pěkně využívá prostředí vodní planety.

Druhý velký příběh knihy je Pevnost Vader. Vader se v něm opět vrací na planetu Mustafar. Na planetu, na které je velká koncentrace temné strany síly, na které se zrodil jeho rudý meč a konečně na které se v plamenech zrodil samotný Vader. Chce si zde postavit svou pevnost, ve které by mohl studovat temnou stranu a dostat od ní vše, po čem touží. Příběh není úplně špatně vyprávěný, má zajímavé momenty, ale tak nějak mě neuspokojil. Místo jasného vypointovaného vyvrcholení jsem dostal metafyzický závěr, který mi nenabídl jednoznačné odpovědi a závěry. Škoda.

Kniha obsahuje také kratší příběhy. Jeden z nich se jmenuje Technologická hrozba. Napsal ho Chuck Wendig a nakreslil Leonard Kirk. Ač je krátký, tak obsahuje dvě zásadní informace. Jednak poodhaluje jednu z motivací Darth Vadera a vysvětluje některé jeho činy z toho vyplývající. Potom také dává určité pozadí událostem z filmu Rouge One. Pro mě je to velmi užitečný příběh. Kresba Leonarda Kirka dokonale splynula s kresbou Giuseppe Camuncoliho. Víceméně jsem si nebyl jistý, který sešit Kirk kreslil.

Druhým krátkým příběhem je Nebezpečné území. Tarkin se skupinou lovců se snaží ulovit Dartha Vadera. Proč a jak se dozvíte při čtení. Někomu to může připadat zajímavé, ale mě to nic nedalo.

31.01.2024

Oblečením Anakina do ikonické černé zbroje nebyl přerod na Darth Vadera ještě plně dokončen. Každý Sith musí mít svůj krvavě rudý světelný meč. A ten nemůže jen tak dostat, ten musí sám někomu vzít a poté jeho krystal znásilnit a emočně zlomit. Právě na takovou výpravu se v první části, s názvem Vyvolený, musí Darth Vader vypravit a je to jízda. Je škoda, že nám zde příběh nenabízí zbytky Anakinovy lidskosti. Nějaké vnitřní zaváhání. Ne, Vader je zde již psychicky hotový. Přesto pro něj cesta za vlastním mečem není jednoduchá. Utrpí nejeden šrám a bude muset zapojit veškerou svou technickou zručnost, aby byl schopen svou cestu vůbec přežít a dokončit.

Druhá část Světlo pohasíná přímo navazuje na první část. Darth Vader zde dostává na povel skupinu inkvizitorů - bývalých Jediů, aby s nimi zlikvidoval všechny zbývající Jedie. Nejvyšší prioritu ze všech cílů má bývalá knihovnice z chrámu Jediů - archivářka. Skrývá něco, co musí Palpatinovi před svou smrtí prozradit. Ale znáte knihovnice. Jsou drsné. Takže ani tady nemůžete čekat nic menšího než epickou bitvu v knihovně.

"Dej ty špinavé ruce pryč od mých knih."

Oba příběhy mimo jiné ukazují, že Darth Vader je po své přeměně v rámci Impéria nováček a pro mnohé je záhadou. Včetně představitelů armády a bezpečnostních složek. Nikdo si neuvědomuje, jaké má postavení a moc. Našli se dokonce tací, kteří na něj najali nájemné lovce. Skoro nikdo ještě nezná Dartha Vadera. To je vlastně jeden v nejlepších aspektů této knihy. V závěrečné krátké povídce Pravidlo pěti se Vader postará o to, aby se to změnilo. Aby každý věděl, s kým má tu čest.

Charles Soule předvádí své autorské schopnosti a také Giuseppe Camuncoli ukazuje, že ví, jak se má Star Wars komiks kreslit. Moc se mi líbí, že celá kniha je v podstatě jeden souvislý děj, který navazuje na konec Epizody III - Pomstu Sithů.

28.01.2024

V této knize se setkáváme s Landem Calrissianem v době, kdy už neměl Millennium Falcon, ale také ještě nevlastní město v oblacích na Bespinu. Nyní je jenom hráčem a zlodějem s obrovskými dluhy. Příští velká rána by měla zalepit jeho dluhy, a ještě jej na nějakou dobu zajistit. Je to snadné, stačí ukrást z doků loď nějakého imperiálního pracháče. Nic se nemůže pokazit. První část knihy s názvem Lando se dozvíte, jak se takový jednoduchý plán může kolosálně posrat. Někdy prostě šlápnete do zatraceně velkého lejna. Povídka má krásně atmosférickou a barevnou kresbu.

Druhá povídka je krátká a jmenuje se Třináct beden. Je to moc pěkný zlodějský příběh Sany a Landa. Úplně ho ale kazí fotorealistická kresba ksichtů. Jako kdyby někdo vystřihl obličej z fotky a přidal ho do kresby. Je to hnus.

Třetí povídka Roztříštěné impérium nás v celé sérii (či spíše edici), pokud ji čtěte tak, jak ji u nás Egmont vydal, posunuje v čase o kus dále. Doposud se všechno odehrávalo mezi čtvrtým a pátým filmem. Zde jsme hozeni přímo do šestého filmu, do vrcholící bitvy o Endor a o druhou Hvězdu smrti. Zpočátku jsem byl potěšen, že je zde opět pěkná, nestylizovaná kresba, leč i zde se objevily prasárny, jako je počítačově rozostřené pozadí a divné ksichty. Ach jo Naštěstí to ale není tak velký problém jako u Beden a kresba je většinou pěkná.
Jak už jsem zmínil, děj začíná těsně před zničením druhé hvězdy smrti a ukazuje, že tím povstání zdaleka neskončilo. Spolu s pilotkou Sharou Bey a jejím manželem sledujeme, že i v následujících dnech a týdnech měli povstalci i zbytky imperiální armády napilno. Musím přiznat, že tohle mě moc nebavilo.

27.01.2024

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii se jedna doktorka archeologie nečekaně vydala na výpravu do chrámu zapomenutého řadu. Se svým otcem archeologem. S fašisty v zádech. Jestli vám to připomíná Indianu Jonese a poslední křížovou výpravu, tak to musí být podoba čistě náhodná. Obličej Indyho v této povídce s názvem Aphra nenajdete. Ten je až v té druhé. Je to zábavné a děj skvěle šlape. Nechybí ani oba zabijáčtí droidi a Černý Krrsantan, u kterého občas zapomínám, že to není Chewbacca. Na kresbě spolupracovali tři výtvarníci a rozdíly v jejich kresbě jsou minimální. Přinejmenším mě jejich přechody nebily do očí. Navíc mi kresba silně připomínala Ú.P.V.O., což jsem tady vnímal silně pozitivně. Aphra se zkrátka povedla.

Druhá povídka Citadela hrůzy navazuje na tu první. Doktorka Aphra přesvědčila Luka, že to s ním myslí dobře a vzala jej do Chrámu zkázy. Možná si říkáte, že jsem už trapný, s tím Indym, ale počkejte až uvidíte ovládaného a zlého Hana Sola Citadela hrůzy má pěknou atmosféru, která by se popravdě mohla přirovnat k atmosféře v Chrámu zkázy. Celý příběh pak docela pěkně vyvrcholí laserovou přestřelkou. Problémem Citadely hrůzy jsou střídající se výtvarníci. Zatímco v první povídce byly přechody téměř neznatelné, taky je každý kousek nakreslený úplně jinak, výrazně jiným stylem a je výrazně jinak kolorovaný. Nejhorší byla kresba s fotorealistickým koloringem, protože to místy vypadalo, jako by tam někdo nalepil obličeje vystřižené z fotek. Ve výsledku to ale nebylo tak hrozné, aby to zkazilo zážitek ze čtení.

26.01.2024

Škoda, že si celá kniha neudržela kvalitu prvního příběhu. Když jsem začal číst první příběh, nazvaný prostě Darth Maul, tak bylo od první stránky zřejmé, že ta kresba je něco extra. Ta se opravdu povedla a bavila mě. Včetně panelování. Zpočátku mě ale nepřesvědčil příběh. Je to nekončící monolog Darth Maula ceděný skrze zaťaté zuby. Jako správný Sith neustále přetéká hněvem, ale je také plný nedočkavosti a potřeby dokázat si své kvality a svou nadřazenost. Je odhodlaný konečně zabít svého prvního Jedie. I přes zákaz svého mistra. Scénář mě ale dostal ve chvíli, když se Maul poprvé střetl se svou plánovanou obětí, krásnou Jedijskou padawankou. Od toho okamžiku dostalo vyprávění ten správný náboj.

S druhým příběhem Syn Dathomiru je to horší. Kresba sice není tak skvělá, jako v prvním příběhu, ale pořád je pěkná. Tady je problémem příběh samotný, který nemá čím zaujmout. Ukážou se tam všichni dosavadní Sithové, ukážou se Mandaloriani, pořád se bojuje, ale nic víc nedostanete. Pěkně nakreslená nuda. Celkové hodnocení zachraňuje první příběh.

24.01.2024

Tahle kniha uzavírá sérii Star Wars: Darth Vader z let 2015 až 2016. Sérii, ve které Darth Vader usiluje o znovuzískání přízně císaře poté, co ztratil důvěru po zničení Hvězdy smrti. Proti němu se objevila řada konkurentů a potíží, kvůli nimž se musel vydat na tenký led a musel rozehrát vlastní akce, které šly proti zájmům Impéria. Potlačením rebelie na Shu-Torunu má Vader císaři konečně dokázat, že si jeho důvěru zaslouží. Jeho konkurenti proti němu ale mocně intrikují. Planeta Shu-Torun je vulkanická a je téměř celá pokrytá oceánem lávy. Pro Impérium je významným dodavatelem železa a vzácných kovů. Veškerý život i těžba probíhá v podzemí. Příběh Války na Shu-Torunu má tedy velmi exotické kulisy, ale dějově příliš neohromí.

Druhý příběh knihy se jmenuje Konec her a Darth Vader zde po sobě defakto uklízí. Veškeré rozehrané linky se uzavírají a Vader dělá všechno pro to, aby nezůstal nikdo, kdo by mohl něco říci. Ale zbyli už jen takoví protivníci a spojenci, kteří se nenechají tak snadno zaskočit. Konec her je docela zajímavý, ale některé zvraty na konci jsou podivné.

Válku na Shu-Torunu i Konec her nakreslil Salvador Larroca. Jeho kresba je pěkná, ale nenadchne. V knize jsou však také tři krátké příběhy, které nakreslili jiní výtvarníci a ty se mi líbily o něco více. Zvláště úvodní Předehra se povedla. Nejen kresbou Leinil Yu, ale také scénářem, který je krátkou tragédií s esencí Dartha Vadera.

1 22.01.2024

Příběh Vader sestřelen začíná ve zběsilém tempu a s úžasnou kresbou Mika Deodata Jr. Ten se v tomto příběhu střídá v kresbě se Salvadorem Larrocou, který mu to trošičku kazí. Jestliže jsem si v předchozí knize (Vader a Stíny a tajemství) pochvaloval málo osobitou čistou kresbu, tak v této knize jsem rád, že ta kresba osobitá je. Mike Deodato zde odvádí nádhernou práci a jeho panely by mohly jít rovnou na plakát. Vader sestřelen je šesti sešitová pecka s rychlým tempem a zběsilou akcí. Kromě Vadera tady nechybí kompletní posádka Millenium Falconu a také Doktorka Aphra a její úžasné zlé verze C-3PO a R2D2. Pecka!

Druhým příběhem v knize je V utajení, a je to krátká špionážní akce na Coruscantu. Rebelský agent dostane rozkaz osvobodit rebelské senátory před popravou. Povídka má noirové vyprávění, ale trošku ji tu atmosféru kazí všechny ty zářivé barvy Coruscantu. Kresba neoslní, ale jinak je to fajn.

Ve Věznici povstalců se setkávají následky předchozích dvou povídek v této knize. Nebudu proto nic spoilerovat, ale můžu říct, že je to velmi intenzivní akce ve věznici, kde jsou ti nejhorší vězni zajatí rebely. V hlavních rolích jsou opět oblíbené filmové postavy Leia, Luke a Han, ale také některé postavy, které známe z předchozích knih. Celkem čtyři sešity nakreslené parádní osobitou kresbou Leinila Francise Yu.

21.01.2024

Darth Vader už nemá důvěru. Císař jej viní ze ztráty Hvězdy smrti a zbavil ho velení imperiální armádě. Celkově dostává solidní čočku. Nejenom že s ním císař zachází jako s malým fakanem, ale navíc se nově musí zodpovídat velkogenerálovi Taggemu. Vader už si ale začíná rozjíždět vlastní plány a nebojí se jít na velmi tenký led. Setkal se totiž s rebelem, který zničil Hvězdu smrti a který dostal od Obi-Wana Kenobiho jeho vlastní starý světelný meč. Stůj co stůj musí zjistit, co je ten chlapec zač. I když při tom bude muset jít proti rozkazům a zájmům impéria.

Bude potřebovat finance, informace a soukromou armádu. Proto úkoluje lovce lidí a najímá si doktorku Aphru. A právě linka s Aphrou je parádní jízda. Už jsem o této archeoložce slyšel, že prý jsou její příběhy fajn, ale tak nějak jsem očekával, že to je kladná postava. Chyba lávky! Aphra je úžasně nemorální a zvrácená a skvěle doplňuje Vadera. Jsou tu dokonce i zlé protějšky C3PO a R2D2. Úplná cukrárna pro fanoušky temné strany. Je zábavné sledovat dobrodružství záporáků. Je zajímavé vidět Vadera, který najednou není na vrcholu potravního řetězce, jak musí maskovat své akce před svými kolegy a nadřízenými. Pořád je extrémně nebezpečný, ale už není nedotknutelný.

Kresba je perfektní. Není v ní místo pro nějaký výraznější autorský osobitý projev. Je precizní a čistá. A přesně takovou od této série očekávám. Vyprávěním navazuje na filmy, doplňuje je, a tak jsem rád, když navazuje i vizuál.

1 21.01.2024

Leo bere to kolonizování planet z úplně jiného konce než všichni ostatní. Anebo alespoň než většina ostatních. Aldebaran i Betelgeuse jsou silně zaměřené na prostředí. Možná by se tomu dalo říkat environmental sci-fi, ale to by to mohlo vyznít jako ekologická agitka, a ta to určitě není. Mimozemská fauna a flóra hraje v celém cyklu obrovskou, a možná i nejdůležitější roli, ale není to primárně o potřebě chránit mimozemskou přírodu nedotčenou. Je to spíše o poznávání a porozumění. O tom nechat se okouzlit něčím nový a neznámým. V tom je Leo mistr. Ale to není vše. Důležitou roli hraje i kontakt jinými inteligentními formami života. Leo mám ukazuje, že ne vše můžeme hodnotit jen podle našich omezených měřítek.

Z anotace jsem měl pocit, že příběh Betelgeuse je jen dalším příběhem ze stejného Leoversa, který se příběhu Aldebaranu dotýká jen lehce. Opak je pravdou a já jsem rád, že jsem si před čtením Betelgeuse dal napřed opáčko Aldebaranu. Měl jsem taky strach, že když se na Betelgeuse opakuje scénář z Aldebaranu, tedy kolonisté, kteří ztratili kontakt se Zemí, že už nová kniha nebude tak originální. A opět jsem se naštěstí pletl. Ano, i zde jsou tendence vládnout malé kolonii tvrdou rukou a vše podřídit prospěchu společenství, ale to asi není překvapivé. To je téma staré jako fantastika sama. A navíc to není to nejdůležitější téma celé knihy. Hlavním tématem je otázka, zda má lidstvo právo kolonizovat planetu Betelgeuse-6. Lidstvo si totiž radou OSN odhlasovalo, že lidé mohou kolonizovat jen planety, kde nejsou tvorové s rozvinutou inteligencí, kteří používají nástroje a oheň. Splňuje ale Betelgeuse-6 tuto podmínku? Co jsou záhadní Jumové vlastně zač?

Kniha Betelgeuse pěkně rozvíjí záhadu kolem Mantisy z Aldebaranu. Opět se zde setkáme s většinou postav z Aldebaranu a Kim je zde hlavní protagonistkou. V Betelgeuse je mnohem více sci-fi prvků, než bylo v Aldebaranu. Je zde více cestování vesmírem a celkově více sci-fi techniky. Vyprávění příběhu příjemně graduje a konec se ubírá docela nečekanou cestou. Takže s příběhem jsem spokojený. Jasně, jsou zde určité prvky, které se mi až tak nelíbí, anebo se mi zdají divné, či naivní, ale to jsou nepodstatné detaily.

Kresba v Aldebaranu mi z počátku přišla trošku nepatřičná pro sci-fi. Nevadila mi, ale působila na mě jako klubácké dobrodružství v časopise ABC. Později si to ale sedlo a v Betelgeuse už to bylo od začátku v pohodě. Technika je technicky střízlivá, fauna a flóra fascinující a ženy Leo nešetří s nahotou, což se mi líbí.

Doufám, že Crew brzy vydá pokračování, protože jsem zvědavý, kam se celý příběh bude ubírat.

5 14.01.2024

Na třetí díl této archivní kolekce jsem se těšil. Kdysi jsem se četl Conana, který vyšel u Barlow Comics, a přestože to bylo příšerně vytištěné, tak bylo evidentní, že John Buscema Conana umí. V předchozí knize jsme dostali ochutnávku a tady jsme dostali Johna Buscemy pořádný nášup. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mi přece jenom nechybí kresba Barryho Smitha. Říkal jsem si, jestli těch prázdných pozadí není nějak moc. Ale ne, nechybí a není. Buscema zkrátka umí a na jeho Conana se dobře dívá. Přesto si myslím, že byl v této knize překonaný, a to Nealem Adamsem v povídce Prokletí zlaté lebky, která dala jméno celému tomuto svazku. Adamsova kresba a práce s panely posunula tu povídku na úplně jinou úroveň. Ale k tomu se ještě vrátím.

I přes veškerou mou chválu výtvarné stránky musím zůstat s hodnocením této knihy poměrně nízko. Důvod je jednoduchý - příliš krátké a generické povídky. V předchozí knize jsem si chválil, jak na sebe téměř všechny povídky navazují a působí dojmem souvislého děje. Tak to mám rád. Tady je jenom jeden příběh delší, a to příběh z Kitaje tvořený povídkami Ohnivý vítr tajuplné Kitaje, Zkouška sedmi mečů a Svůdkyně z ohnivé věže. Ale to je všechno. Všechno ostatní jsou zcela izolované krátké povídky. Občas se v některé z nich objeví zajímavý moment, ale to nestačí. Většinou jsou tak krátké, že než začnou bavit, tak skončí, a jsou děsně generické. Jednou z mála povedených izolovaných povídek je již zmíněné Prokletí zlaté lebky. To mi připadalo poměrně dobře napsané a ve spojení se skvělou kresbou Neala Adamse to byla zábava.

4 11.01.2024

Druhá kniha archivní kolekce je lepší než ta první. Nejenom po výtvarné stránce, ale také scénaristicky. Ale i tahle kniha mě na začátku vyděsila. Můžou za to obličeje Barryho Smitha. Já jsem ty jeho obličeje nemusel už v první knize, ale to co předvedl v úvodním příběhu s Elrikem z Melniboné, to je extrém. Naštěstí se potom jeho kresba zlepšila a ke konci knihy je už jeho kresba úplně jinde. Je detailní, hodně prokreslená a celkově bych řekl povedená. V obličejích je sice stále vidět jeho styl, ale už to není taková hrůza.

Několik sešitů v této knize nakreslili také jiní výtvarníci. Dva sešity s příběhem Bohové Bal-Sagotu nakreslil Gil Kane. Ta změna stylu oproti Barrymu je osvěžující. V posledních dvou sešitech se kresby série ujímá John Buscema. Ta změna stylu je obrovská, i když to tak na první pohled nevypadá. Kresba Johna Buscemy je oproti kresbě Barryho Smitha, hlavně v jeho posledních sešitech, značně jednodušší. Není tak prokreslená a tím pádem je přehlednější. Ne všechny panely mají nakreslené pozadí, ale zvýšila se tím dynamika vyprávění. No a pak hlavně obličeje jsou pro mě stravitelnější.

Co se týká scénáře, tak úvodní dva sešity s Elrikem z Melniboné jsou nejhorší také po příběhové stránce. Celkově to vůbec nefunguje. Objevuje se tam Elrik z Melniboné a protivníci z jiných světů, jenom proto, aby se spolu nějakou dobu bili a potom zase zmizeli. Nuda. Tady šlo jen o to použít v Conanovi známé jméno.
To Dcera pána mrazu, to je jiné kafe. Viděl jsem už několik jiných zpracování této povídky a je zajímavé je vzájemně porovnávat. Toho není špatné, byť je vykleštěné.

Od povídky Bohové Bal-Sagotu, tj. od třetího sešitu, pak na sebe všechny následující sešity souvisle navazují a dá se tudíž říci, že tvoří jeden příběh. Jeho součástí je i sešit Mořští jestřábové, který dal jméno celé této knize. Později dojde i na chapadla a na Rudou Sonju, která zde ještě nemá své legendární “šupinové bikiny. Celkově se mi zde líbila atmosféra a Conanovo znechucení z civilizace.

Kniha má opět obsáhle bohusy a jedním z nich jsou i autentické instrukce, jak změnit a vykleštit Dceru pána mrazu, aby prošla přes tehdejší komiksovou cenzuru. Je škoda, že součástí bonusů není i ten původní komiks před zásahem cenzora.

5 05.01.2024

Tohle se panu Vybíralovi opět povedlo. Naprostá pecka! Ta kniha je jiná, než jakou jsem si ji dopředu představoval. Vím, neměl bych to dělat, protože jsem potom často zklamaný. To ale není případ této knihy. Očekával jsem hlavně dobrodružství v “jiném fantasy světě. Prostě začátek v reálu a potom šup skříní někam jinam, kde budeme až do konce. Jenže tady se větší část knihy odehrává v reálném světě. V reálném světě, který pociťuje následky událostí, kterých jsme byli svědky v onom “jiném světě. Erwan a jeho přítelkyně jsou jediní, kdo tuší, co se děje, a kdo by snad mohl postupující katastrofu zastavit. Ale je to zábavné, napínavé, místy trošičku strašidelné, místy drsné, ale zároveň je to i romantické.

Kresba je úžasná a je plná detailů. V některých komiksech je skvěle nakreslená jenom příroda, nebo města. V jiných jsou pěkně nakreslení jenom lidé. Tady je úžasně nakreslené všechno. Přírodní scenérie jsou epické i tajemné, města jsou živá a plná detailů, a lidé jsou, i přes komiksovou stylizaci, takřka skuteční. A holky, ty jsou tady krásné

Kniha je opět skvěle udělaná a má bonusy s nádhernými celostránkovými a dvoustránkovými malbami. Mám standardní verzi, ale držel jsem v ruce i limitku, a musím říct, že jsem zaváhal. Desky standardní verze jsou pěkné, ale limitka je nádherná. Už aby vyšla druhá, závěrečná kniha.

4 01.01.2024

Tak tohle se vážně povedlo. Je to perfektní a řadí se to k nejlepším komiksům, jaké jsem četl. Je to chytré a zábavné od první stránky. Má to hloubku, ale zároveň tomu nechybí humor a hravost. Osm miliard lidí dostalo jedno přání a vypukl očekávaný chaos. Už jenom ten by stačil na fajnovou povídku. Ale Charles Soule zde jde mnohem, mnohem dále. Nechává čtenáře sledovat vývoj událostí daleko do budoucnosti. Je to takové postapo po velmi nepravděpodobné katastrofě. Budu se opakovat, ale je to perfektní a má to dokonce i povedený a uspokojivý konec.

Výtvarnou stránku měl opět na starosti Ryan Browne, který se Soulem dělal i Kletbu. S potěšením můžu říct, že tady odvedl daleko pěknější práci. Kresba je jemnější a preciznější. Více se mi líbí i barvy.

4 29.12.2023

Je to zajímavá městská fantasy, která mě sice bavila, ale nadšení se nedostavilo. Má to zajímavou zápletku, která se postupně rozkrývá a uzavírá přes všech více než 700 stran. S tím “uzavírá bych ale asi měl být opatrnější. Soule si nedokázal uhlídat kauzalitu, čili příčiny a následky, a vzniklo zde cosi jako časový paradox. Do poslední chvíle jsem doufal, že Soule přijde s nějakým uspokojivým vysvětlením, ale dopadlo to přesně naopak. Konec se zvrhl v jednu velkou šílenost, ve kterém už nebylo pro jakoukoliv logiku místo.

Jinak je ten svět ale vymyšlený dobře a zábavně. Líbí se mi zde použité principy magie a čerpání moci. Nemůžu se ubránit pocitu, že jsem něco podobného už viděl, ale zde se s tím pěkně pracuje. Oceňoval jsem při čtení zejména “indikátor nabití u Čaroda a to, jak s ním Ryan Browne pracoval v kresbě. Líbí se mi zde nápady, které jsou bláznivé a zábavné a často mají své následky později v příběhu. Přestože je to dlouhé, tak to nesklouzne k epizodovosti, tedy k tomu, že by tam byly uzavřené menší příběhy s hlavním příběhem na pozadí. Tady se pořád jede hlavní příběh a nic tam není zbytečné. Moc mě nebavil veškerý děj, který se odehrává v Dutozemi. Přišel mi docela otravný. Je to ale neoddělitelná a důležitá součást příběhu.

Kresba je na první pohled pěkná a při rychlém čtení není co řešit. Při bližším pohledu a delším prohlížení panelů ale ten první dobrý dojem často opadl. Některé stránky jsou skutečně precizní a pěkné. Jinde mi ale obličeje připadaly škaredé a kresba příliš hranatá. Zpracování knihy je opět prvotřídní.

#teammargaret

3 29.12.2023

Parazmatek Příhodný název. Tahle kniha vám dá pocítit velikost Bizárova šílenství, ale to je všechno. Nic víc. Nic co bychom neviděli už dříve. Miluju kresbu Tylera Crooka a ta je to jediné, co se mi na této knize líbilo. Je škoda, že zde ta úžasná kresba nevypráví skutečný příběh.

2 23.12.2023

Příběh Aristophanie není tak úplně originální. Příběh několika sourozenců, kteří se nečekaně ocitli v magické válce dvou znepřátelených frakcí, a mohou sehrát klíčovou roli, by snad mohl být i označován za jeden z tradičních a osvědčených fantasy námětů. Při čtení jsem si vzpomněl na Letopisy Narnie, které teda znám jenom z filmu, ale zároveň jsem si vzpomněl i na romány Cliva Barkera, které jsou o hodně temnější než Narnie. Nicméně, přestože se zde nekoná žádná revoluce, tak jsem si to náramně užil. Je to dobře napsané. Je tam hodně povídání, ale vyprávění má to správné tempo. Není to uspěchané, ale ani to nikde nedrhne a pořád se něco děje. Navíc to neskutečně táhne výtvarná stránka. Prohlížet si ty panely je lázeň pro oči. Má to úžasnou kresbu, dynamiku, práci se stíny i barvy. Naprostá pecka.

5 22.12.2023

Tak toto je velmi zajímavě a chutně namíchaný guláš. To co víme o původní Octobrianě jsou skutečně pouhé fragmenty, polotovary, ze kterých si každý může uvařit co se mu zachce. Pánové Marek Berger a Ondřej Kavalír přidali trošku Hellboye a potom tam nasypali celou hromadu nejrůznějších sci-fi námětů. Nakonec to ozdobili různými politickými a kulturními odkazy. Guláš ostrý jako když Indy mrská bičem.

Hodně se mi líbilo, že je tam zakomponovaná scéna s obřím radioaktivním mrožem. Celkově se mi mi asi líbila více první polovina knihy. Škoda, že se to poté úplně odklonilo od Ruska a komoušů. Pak už vůbec nezáleželo na tom, jestli je to Octobriana anebo nějaká úplně jiná ženská. Závěr se podle mě moc nepovedl. Celá ta sci-fi zápletka nakonec potřebovala nějak moc vysvětlování a tak nějak to ztratilo šťávu. Celkově jsem se ale bavil. Výtvarná stránka je povedená. Hodně se mi například líbily letecké scény. Měně jsem byl spokojený s lidmi, ale ani ti nejsou nakreslení vyloženě špatně. Chyběla mi větší smyslnost Octobriany. Octobrianu jsem vždycky vnímal jako velmi živočišnou, divokou, až vulgární. To mi tady chybí, přestože je často nahá.

Potěšil mě doslov Tomáše Prokůpka. Sice jsem většinu toho četl už v knize o Bimbovi Konečném, ale nikdy neuškodí přečíst si to znova. Přál bych si, aby u nás někdy vyšel průřez tím nejlepším, co v zahraničí s Octobrianou vyšlo. Třeba to, jak šla na swingers party. :-)

2 20.12.2023

Cyklus matky mě doslova vystřelil ze sandálů. S Cyklem manželky mám po prvním přečtení trošku nechci říct problém, je to stále na pět hvězdiček. Řekněme, že Cyklus matky nastavil laťku tak vysoko, že je nepřekonatelná. Jsem zvědavý, jak to budu hodnotit za nějaký čas, až to budu číst znovu.

I druhá kniha s podtitulem Cyklus maželky je pohlcující. Její první část vás ihned vtáhne do děje a přiměje vás hlavní protagonisty milovat i nenávidět. Hodí vás to do 2000 let staré historie a plnými doušky vám to dá ochutnat život římské smetánky za císaře Nerona. Pak se ale vyprávění lehce změní. Místo intrik nastoupí více akce.

Oproti první knize je děj méně sevřený. Už to nejsou jenom intriky v císařském paláci a v domech patricijů. Dějí se zde mnohem větší události, a ty jsou velkolepé, ne že ne. Už zde ale není takové napětí v omezeném okruhu postav. Dojde zde na bitvu v Galii, dojde na požár Říma, ale ty nekonečné intriky a pletichaření z předchozí knihy jsou zde skoro ty tam. Dočkáme se jich zase až na konci knihy.
Postavy z Neronova okolí, které byly v prvním díle odstraněny, zde byly nahrazeny postavami jinými, ale typově naprosto stejnými. V druhé knize dostává větší prostor Lucius Murena a ukazuje se, že ani on, tváří v tvář všem událostem, nedokáže zůstat jenom kladným hrdinou. Je zde ale také spousta odboček k osudům lidí, kteří se v příběhu jen mihli, a kteří pomáhají vykreslit celou tragickou velikost požáru Říma.

Docela mě v této knize rozčilovaly vysvětlující obdélníky, které obsahovaly buďto text vypravěče, dokončení řeči z předchozího panelu, a nebo popis kde jsme, či na jakou osobu se děj zrovna zaměřuje. Občas to bylo nadbytečné a občas se těžko rozlišovalo, o co jde.

Kresba je opět famózní a celostránkové pohledy na Řím vyrážejí dech.

2 19.12.2023

Zase pět hvězdiček, u Tonyho Sandovala nemůžu jinak. A to i když je to nehorázně krátké. Přestože je to Sandovalova prvotina, tak to má všechno, co na jeho komiksech miluju. Temnotu, romantiku, erotiku, tajemno, emoce, zuby i vodní havěť. Prostě všechno, včetně díry místo srdce, kterou později použil i v Doomboyovi. To všechno dohromady totiž vytváří hodně specifickou náladu. Tak trošku jsem věděl, co mám od tohoto komiksu čekat a přesto jsem byl příjemně překvapený lehkou hororovou atmosférou. Kresba je Sandovalovsky osobitá, ale byl jsem překvapený dvěmi polohami v koloringu, kdy některé části jsou stínované jenom jednou barvou. Nevím, jestli je v tom nějaký hlubší smysl, či záměr, já jsem ho neviděl, ale zároveň mi to vůbec nevadilo. Většinu komiksu tvoří plně barevné akvarelové stránky. Jsem rád, že Sandovala u nás vydává Comics Centrum a navíc ve velkém formátu. Jeho výtvarno si to zaslouží. Jenom by mohli zvednou kadenci, protože Sadovala chci více, více, VÍCE!

3 07.12.2023