Norri komentáře u knih
Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.
Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.
Tak tohle je parádní drsňárna. A navíc je to vtipné, bezesporu i díky překladu. Je to skvělý crossover! Je to svižné a z Dredd i Batmana je tam to nejlepší. Skvělá je i kresba. Bisleyho specifický styl mi někdy úplně nesedne, ale tady je to dokonalé. Jaké by to asi bylo ve velkém formátu?
Bohové a smrtelníci je origin, který byl předlohou pro první film s Gal Gadot. Je staré, naivní a poměrně ukecane, ale je to i úžasně nakreslené a já jsem se zkrátka bavil. Je to příběh plný řeckých bohů. Asi jako Souboj titánů. Prostě příjemná pohádka, která neurazí.
Retro origin je brutálně naivní a pitomý. A taky příšerně nakreslený. Ale zároveň je to úsměvné. Taková nechtěná komedie.
Po povedené první knize sklouzává ta druhá pomalu, ale jistě k nepovedenému konci. Od postupného a zábavného poznávání nových kolegu se příběh překlopí do celoplanetární akce, do které jsou zapojení úplně všichni superhrdinové světa. Je to jedna velká, hromadná, dlouhá a nepřehledná bitva s pitomým koncem. Je to škoda, protože začátek byl skvělý.
Retro sešit má jenom pěknou kresbu. Bohům žel postrádá jakoukoliv logiku. Alespoň že má jen na pár stran.
Tahle kniha by ještě nejspíš ležela nerozbalená v jednom z knižních komínků u zdi, kdyby jeden z autorů, kreslíř Barry Kitson, nebyl hostem na vídeňském Comics-Conu. A protože oba díly JLA: Rok jedna jsou to jediné, co od něj mám, bylo jasné, že je musím rozbalit a přečíst. Zpočátku se mi příběh zdál naivní a jednoduchý. Možná to bylo proto, že autoři na začátku se samotným vznikem ligy vzdali hold původnímu vzniku z roku 1962 (ten je jako retro komiks na konci knihy). Potom ale příběh začal nabírat na komplexnosti a já jsem si ho náramně užil. V příběhu mají prostor nejen civilní životy jednotlivých členů ligy, ale nechybí ani reakce okolí na vznik ligy. Příběh totiž nezapomíná ani na ostatní existující týmy superhrdinů a my můžeme vidět jejich reakci na vznik ligy. S jedním z těchto týmu, s Doom Patrol, si dá dokonce JLA na konci této knihy týmovku a je to parádní. Nechybí ani rozpory mezi jednotlivými superhrdiny a rozčarování z toho, že i superhrdinové jsou většinou pořád jenom lidmi s jejich chybami. Určitě bych to nenazýval dekonstrukcí žánru, ale je to osvěžující.
Co se týká kresby, tak jsem možná ovlivněný tím, že jsem se s Barrym Kitsonem setkal, ale jsem s kresbou velmi spokojený. Je to velmi pěkný superhrdinský mainstream.
Zajímavý způsob, jak profrčet historii divokého západu. Ale jakože hodně rychle. Komiks v krátkých a ještě kratších příbězích ukazuje nabytí a pozbytí hodinek různými lidmi. Ve většině příběhů je známa osoba, která hodinky do dalšího příběhu přenese, ale jinak jsou ty příběhy zcela izolované. Nevýhodou těch krátkých příběhů je, že během těch pár stran nemáte šanci si ke komukoliv udělat nějaký vztah a většina smrtí držitelů hodinek je vám vlastně zcela ukradená. Během čtení se ve mě jen sbíral pocit zmaru a pomíjivosti. Jako kdyby ty hodinky byly prokleté a přinášely svým majitelům smrt. Ale byla to drsná doba a ve westernech se v posteli moc často neumírá. Navíc komiks o několika obyčejných lidech, kteří by zemřeli stářím v posteli, by byl nejspíše poněkud nudným. Na konci knihy zůstává jediná otázka. Jak je možné, že ty hodinky zůstaly po těch staletích, po tolika majitelích a po tolika eskapádách stále krásné a stále funkční.
Každý příběh je kreslený jiným kreslířem a to z ní činí úžasný sborník evropských tvůrců. Přehled stylů je pestrý a je opravdu radost tím listovat. Často zamrzí, že jsou ty příběhy tak krátké a vy si tu kresbu nemůžete užívat déle. Zamrzela mě ještě jedna věc, a to že Marini, který je uvedený v seznamu autorů, je autorem jen dvou variant obálek ze tří a nenakreslil si žádný příběh.
Teď už je mi jasné, že se celý Akira skládá ze dvou trilogií. První trilogie je o probuzení Akiry a zničení Neo-Tokia. Ta druhá je o růstu Tecua a a tady nechci předjímat, ale byl jsem teď na Akirovi v kině, a tak už mám představu, jak se to celé může uzavřít. První trilogie měla úžasné tempo a každá z knih byla trošku jiná. Ve čtvrté a páté knize mám pocit, že se to celé točí dokola a příběh se posunuje kupředu jen velmi pomalu. Možná je to i tím, že se to celé odehrává ve zničeném velkoměstě, na troskách mezi polámanými mrakodrapy. Na chvíli je to atraktivní prostředí, ale brzy se okouká a začne být monotónní. Asi nepřekvapí, že kresba je pořád stejná, tj. pořád stejně skvělá.
S každou další knihou se příběh Akiry mění. V podstatě už první kniha byla “postapo, ale tak nějak už přeléčené. Po konci třetí knihy tady ale máme “postapo se vším, co k tomu patří. Kulty, sekty a anarchie. Pár přeživších hrdinů se snaží dostat z místa A do místa B, zatímco jiní zneužívají nově nabytou moc. Příběh se zde příliš neposunuje. Spíše se nastavují nová pravidla v nové realitě a vyvíjí se hlavně Tecua a jeho schopnosti. Není to špatný díl, ale připadá mi méně zajímavý než ty předchozí.
Notyvole To je má autentická reakce na závěr knihy. Ale pojďme od začátku. Akira je vzbuzený a na útěku. Tím se z něj stává míč ve hře, o který usilují hned čtyři týmy najednou. A je to mazec. Čtyři týmy a všichni proti všem. Z Neo-Tokia se stává bitevní pole a celé to připomíná bláznivý akční film. O Akiru se všichni neustále přetahují a vzájemně si jej kradou. Jako by to ani nebyl člověk, ale kus hadru. Bojuje se všemi prostředky a naprosto bez skrupulí. Hodně se mi líbily scény, kde hlavní hrdinové projíždí ukradeným tankem skrze domy se spícími lidmi. Tak trošku drsná komedie, která ale směřuje k nečekanému. Na konci se totiž hodně intenzivně ukáže, o co se vlastně celou dobu hrálo. Kdo je teď padouch a kdo hrdina?
Ultimátní jízda od začátku do konce. Všechny postavy jsou tady skvělé. Jenom si už nejsem jistý, kdo je padouch a kdo hrdina. Což je ve své podstatě skvělé. Protože černobílá je tady jenom kresba, narozdíl od postav a příběhu. Nejsou totiž důležité jenom činy a použité prostředky, ale také motivace, která za vším stojí. Protože ve své podstatě je motivace všech, kromě armády, velice pochybná. A když už jsem zmínil kresbu, tak ta je skvělá. Perfektně prokreslená, ale pořád přehledná. A to i v akcích a soubojích.
Měl jsem strach, aby to nedopadlo jako s jinou sci-fi manga klasikou - Ghost in the Shell - která se mi popravdě nečetla moc dobře. Akira je ale jiná. Má skvělé tempo a dobré postavy. Hlavní hrdinové příběhu nejsou žádní klaďasové. Jsou to “mladý zdravý delikventi první jakosti a členové motorkářského gangu. Na jedné ze svých vyjížděk narazí na cosi, se je nenávratně zatáhne do záležitosti, o kterých neměli nejmenší tušení. Zápletka se odkrývá pozvolna a vyprávění postupně zrychluje. Konec knihy patří velkolepé motorkářské akci, která vás nenechá vydechnout. Nehýří to přehnaně humorem, ale vtipné momenty tomu nechybí. Když je potřeba, tak je to pěkně drsné, ale není to přehnaně explicitní. Docela mě to chytlo a těším se na pokračování.
Tato kniha se postupně vyvíjí. Já vím, každá kniha se postupně vyvíjí, ale tahle kniha vám na začátku nastaví určitý pocit, dojem, a ten potom postupně proměňuje a prohlubuje. Ve chvíli, kdy už nečekáte, že vás ještě překvapí, se úplně změní. Měl jsem už napsaný první nástřel hodnocení a celou stránku poznámek, tj. byl jsem někde za půlkou knihy, a najednou jsem zjistil, že to můžu celé zahodit.
Zpočátku jsem si kladl otázku, proč tenhle komiks vlastně vznikl. Je to nějaký druh terapie, sebemrskačství, anebo exhibicionismus? Na konci na to čtenáři dostanou odpověď. Už od začátku ale nebylo pochyb o tom, že je za ním kus odvahy. Štěpánka se zde zcela odhalila a obrazně si stoupla před veřejnost s transparentem "Klidně si mě suďte". Protože tendence soudit čtení této autobiografie zcela jistě vyvolá. Zejména první půlka knihy, kdy jsem více sympatizoval s klukama, které Štěpánka sbalila a potom odkopla.
Je ale nefér hodnotit někoho optikou vlastních citů, zkušeností a tužeb. Hodně to k tomu svádí, ale každý jsme jiný a svou cestu ke svému štěstí si každý musí najít sám. A také má každý jiné traumata. Už to, že mě tento komiks donutil nad tím přemýšlet, je docela fajn. Druhá půlka komiksu mi pak v těchto úvahách dala zcela za pravdu.
Ve druhé půlce totiž zjistíte, že nečtete příběh holky, která neví co chce, ale sledujete příběh někoho, kdo je podvědomě ovládaný zneužitím, které už dávno vytěsnil. Zjistíte, že jsme všichni ovlivňováni našimi zkušenostmi z dětství. Zjistíte to i díky edukativní pasáži knihy, která vás komiksovými prostředky seznámí s odbornými poznatky z teorie citové vazby. Zjistíte, že tato kniha má něco společného s Thompsonovým komiksem Pod dekou, což je hodně dobrá společnost.
Je obdivuhodné, jak Štěpánka dokázala sepsat něco tak komplikovaného do scénáře. Do scénáře, který pěkně pracuje s možnostmi komiksu. Najdeme zde různé experimenty s panely, jako například vývojové diagramy, různé srovnávání a tak podobně. Kresba má jasný rukopis a je příjemná na čtení. Celkově můžu říct, že mě to nakonec hodně bavilo a to po všech stránkách.
Než jsem se pustil do této druhé knihy, tak jsem si dal znovu tu první. První kniha je úžasná. Má dobře vystavěný příběh a zápletku a má dobré tempo. Od druhé knihy jsem čekal to samé. Tedy ne nové budování zápletky, druhá kniha je přímé pokračování té první, ale čekal jsem stejné tempo. Mám ale pocit, že zde příběh trošku zvolnil. I druhá kniha obsahuje čtyři alba (dva cykly). První cyklus je přímým pokračování první knihy, a i přes již zmíněné zpomalení pěkně celý příběh o epifytu ukončuje. Navíc to má pořád tu úžasnou kresbu z první knihy.
Čtvrtý cyklus navazuje na předchozí děj volně. Odehrává se sedmnáct let po třetím cyklu a rozvíjí důsledky předchozího děje. Ale také přináší již viděná témata. Zlomeného Metabarona, syna toužícího zabít otce a shrnutí historie celé Metabaronské kasty. Není to úplně špatné, ale už to není tak nové jako předchozí tři cykly. Ani záporáci tady nejsou tak zlí, jak jsme u Metabaronů zvyklí. Úplný čajíček. Navíc zde došlo ke změně kreslíře a je to bohužel změna k horšímu. Výsledné hodnocení je tedy spíše jen za první cyklus.
Z dětství si pamatuji jen pár příběhů z této knihy. Některé jsou vtipné, některé jsou děsně naivní a u některých jsem si říkal, že dneska by se to snad už ve Čtyřlístku ani objevit nemohlo. Celkově je to ale nostalgie jako kráva. Šestá kniha se mi asi líbila o chlup více, ale i tak dám stejné hodnocení. Zcela neobjektivně a s respektem k věku. Vždyť ty příběhy jsou starší než ja
Sněhulení se BeeSeemu a Patovi povedlo. BeeSee se oproti příběhům Melouna&Sirky mohl více odvázat, a to nejen ve slovníku a v lechtivých scénách, ale také v tématech. Kromě běžných srandiček tak můžeme číst, že sněhuláci řeší podobné společenské a kulturní události jako my. Místy je to opravdu povedené a je z toho zřejmý dobový kontext.
Oproti již zmíněnému Melounu&Sirkovi mě zde více baví i kresba.
Tohle je úplně nový svět. Svět, který tak trošku paroduje svět Marvelu, se všemi jejich létajícími pevnostmi S.H.I.E.L.D.u a zločineckými organizacemi Hydra a A.I.M. Nový svět s brutálnější akcí. Tohle by v Marvelu neprošlo, říkal jsem si. To jsem se ale pletl, protože to u Marvelu původně vyšlo. Na rozdíl od klasického Marvelu tady ale nejsou superhrdinové. Jsou zde jen superpadouši a agenti S.O.S.
Je to také svět, který vzdává hold starým pulpovým příběhům se všemi jejich šílenými vědci, karnevalovými škraboškami a kosmickými plazmovými pistolemi. Je to velmi zvláštní kombinace, která mě bila do očí svou přepáleností a neuvěřitelností. Něco takového jsem po 'Criminalech' a 'Zabij, nebo budeš zabit' nečekal.
Co se týká příběhu, tak ten je parádní. Stejně jako nápad dát superpadoucha, zbaveného superschopností, do programu na ochranu svědků. Je zábavné sledovat, jak se ve světě běžných smrtelníků trápí. Je zábavné sledovat všechny jenom nemorální myšlenkové pochody a činy. Jenomže tato zápletka nevydrží dlouho. Hlavní hrdina nezůstane bez superschopností napořád a příběh se překlopí někam jinam. Ono to asi není překvapivé. Kdyby se to celé nezvrhlo, tak ta kniha nemá přes 360 stran. Důležité je, že to zůstává zábavné.
U kresby Seana Phillipse se často nechám zaskočit tím, jak na mě na prvních stránkách působí, když se k ní po delší době dostanu. Jako bych očekával něco lepšího. Je to tím, jak si jeho komiksy pamatuji. Ale výsledný dojem nezanechává jen kresba samotná, ale to, jak funguje společně s příběhem. A to si pište, že vždy funguje naprosto perfektně. Po dvaceti stránkách už vždycky nemůžu přijít na to, co se mi vlastně nezdálo. Ta kresba je perfektní. O Phillipsových obálkách nejde říct nic jiného, než že jsou geniální a dokonalé. Ještě že jich je plná bonusová část knihy.
Každý jeden den je jeden z komiksů, které nikdy nebudu číst na veřejnosti. Připadal bych si hloupě, kdyby mě při čtení viděl někdo cizí brečet. Vy to tak nejspíš budete mít také. Zároveň je to ale komiks, který není úplně jednoduchý na pochopení. I když jsem ho četl už několikrát, nyní dokonce v češtině, Crwi díky, tak mám přesto pocit, že mi některé drobnosti stále unikají. Abych nebyl pochopený špatně - ten komiks je úžasný a krásný, a považuji ho za jeden z nejlepších komiksů všech dob. Ale jeho sdělení a pointa jsou těžko uchopitelné a vzdorují pokusům o přesný výklad. Hodně z jeho myšlenek se dá vyložit mnoha způsoby a vy až po nějaké době můžete přijít na to, že to mohlo být myšleno jinak, než jste to pochopili napoprvé. Každá kapitola vytváří specifickou směs emocí a dojmů, které se postupně ukládají a skládají ve čtenářově hlavě, aby potom na konci knihy vytvořili jeden dokonalý a komplexní obraz toho, o čem vlastně život je.
"Život je jako knížka, synku. A každá knížka má konec. Bez ohledu na to, jak moc se ti ta knížka líbí, dostaneš se na poslední stránku a knížka skončí. Žádná knížka není bez konce úplná. A když se tam dostaneš, když si přečteš poslední slova, teprve pak poznáš, jak byla dobrá. Bude ti připadat skutečná."
Není tajemstvím, že hlavní hrdina Brás de Oliva Domingos na konci každé kapitoly zemře. Co to znamená? Snaží se tím autoři říct, že každý den stojí za to žít, protože nikdy nevíš, jestli není tvůj poslední? To jistě ano. Nestačí totiž jen snít, že bude líp, ale lepší je se za svými sny vydat. Stačí se jen rozhodnout a otevřít oči.
Tento komiks je plný hlubokých myšlenek a životních mouder. Možná to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak vás to dostane. Zazní tam také, že "Smrt nám dává úplně jinou perspektivu na život a všechno ostatní". Možná že právě to je ten důvod, proč Brás musí na konci každé kapitoly zemřít. Všechny kapitoly ukazují takové ty důležité dny, které se vám jednou provždy vryjí do paměti a možná vás i navždy změní. No a Brásova smrt nám umožní podívat se na takové chvíle i z jiné perspektivy a celé to zintenzivní.
Tento komiks ale nemá geniální pouze příběh, ale také kresbu. Výtvarná stránka této knihy je naprosto úžasná! Miluji kresbu obou bratrů a tady je navíc doplněná o úžasné barvy Dava Stewarta. Atmosféra kresby a barev skvěle podtrhuje atmosféru a nálady ve vyprávění. Jak je uvedeno v bonusovém materiálu knihy, Fábio Moon a Gabriel Bá se nesnažili, aby svět v komiku vypadal reálně. Oni se snažili, aby emoce toho světa působily reálně. Myslím, že se jim to podařilo.
V této druhé knize jsem si k Elrikovi konečně našel cestu. Tady je konečně hrdinou, jehož příběhy chci sledovat. Nutno podotknout, že první kniha tomu položila nutné základy. Navíc zde Elrik získal parťáka, který jej správně doplňuje. Kresba je opět naprosto skvělá. Doufám, že se dočkáme nějakého pokračování.
Po předmluvě Neila Gaimana jsem došel k závěru, že Moorcock je asi opravdu zásadní autor. Až příště navštívím rodiče, tak musím pohledat na půdě. Jedna kniha s Elrikem by tam měla být z dob, kdy jsem chodil do Levných knih častěji než do školy na přednášky. Po těch letech si její děj už vůbec nepamatuji. Jenom její obálka uvízla v paměti.
Kniha začíná úžasnou předmluvu Michaela Moorcocka, literárního otce Elrika. Komentuje v ní různá komiksová zpracování svého díla a zasazuje vznik Elrika do dobového politického kontextu. Zkrátka parádní předmluva. Druhou předmluvu napsal Alan Moore. Je plná květnatých popisů a přirovnání, plná vzletných myšlenek, ale výsledkem toho je, že se to nečte úplně snadno. Stejně jako se mi snadno nečetl samotný komiks
Napřed jsem chtěl napsat, že je pro mě Elrik těžce uchopitelný. Když jsem nad tím ale chvíli přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že se mi prostě jenom nelíbí styl vyprávění. A nelíbí se mi tento typ hlavního hrdiny. Hlavní příběh a jeho zápletka jsou vlastně hrozně jednoduché. A konec slibuje i zajímavé pokračování. Jenže je to celé obalené něčím, co by samo o sobě bylo zajímavé, kdyby se to více rozvedlo, ale tady je to špatně namíchané. Hrozně moc se toho stane na malém prostoru. Hodně se mluví, hodně se fňuká a epické věci kolem se dějí jen tak mimochodem. Skoro jako samozřejmost, které se nikdo moc dlouho nediví. Máme tady mocného vládce, který vládne magií, všichni se jej bojí, ale zároveň je tak slabý, že bez své čarodějky a krve obětí sova doleze na hajzl. A ty rozhodnutí, které dělá, to je nepochopitelné. Je těžké se s někým takovým ztotožnit.
Kresba a barvy jsou úžasné. Zpočátku jsem si říkal, že je škoda, že to nevyšlo ve velkém formátu v integrálu s pevnou vazbou. Potom jsem ale došel k závěru, že s takovým příběhem to stačí takto. Ale třeba mě druhá kniha nadchne. Uvidíme.
EDIT: Během čtení druhé knihy jsem Elrikovi přišel na chuť a tak jsem si přečetl znovu tuto knihu a jsem k ní teď trošku smířlivější. Spousta věcí, které jsem napsal pořád platí, proto to nechci přepisovat. Chci zachovat první dojem z té knihy. Je ale potřeba si uvědomit, že tato kniha teprve představuje čtenáři celý svět a co z Elrika udělalo to co je v druhé knize a v případných dalších knihách. Také už nemám dojem, že se zde mrhá epickými momenty. Je jim věnováno přesně tolik prostoru, kolik je potřeba.