OdvaznyMladyMuz komentáře u knih
Taková lehká fantasmagorie na téma dobývání planety Mars. Z dnešního pohledu působí Bradburyho povídky z padesátých let docela naivně. Ale byl jsem ochoten přejít určité technické nesrovnalosti (lidstvo mi nepřipadalo příliš vyspělé, na to, že bylo schopno vysílat rakety na Mars), když mi autor předloží pár zajímavých myšlenek a nápadů. Což se mu podařilo. Určitě to není to nejlepší, co si v žánru sci-fi můžete přečíst - na to tu máme jiné velikány - ale i tak kniha za přečtení stojí. Některé povídky jsou slabší, jiné lepší. Nicméně jejich kvalita nijak výrazně nekolísá a jako celek na mě Marťanská kronika působí dobře.
Macondo. Pohnuté osudy jeho obyvatel. Barvy. Emoce. Typický Márquez. A jeden z mých nejoblíbenějších. Útlá knížečka na horké letní odpoledne, ve které bylo vše, co jsem si od jedné předem ohlášené smrti sliboval.
Docela slušný béčkový sci-fi. Nic víc, nic míň. Přes počáteční averzi vůči všem postavám jsem se přenesl. U některých to bylo způsobeno jejich smrtí, kterou jsem velmi záhy začal očekávat. Horší to bylo u hlavní hrdinky jejíž smrt by znamenala konec příběhu, poněvadž jej vypráví. Kdyby ta brzy zemřela, nic bych se nedozvěděl. Avšak po přečtení knihy jsem musel konstatovat, že jsem se i tak nic nedozvěděl. Čili klidně mohla v půlce zmáčknout své sebedestrukční tlačítko heslem "anihilace" a já bych nemusel dál číst její pofňukávání o milované tůňce a rozpadlém manželství.
Ale abych jen nekritizoval, Anihilace má velice zajímavý svět. Je v ní nakousnuta spousta skvělých nápadů. Jenže to bylo často pouhé nakousnutí. Ochutnal jsem a já neměl potřebu vyplivnout, protože mi opravdu zachutnalo. Jenže pak mi ten nápad nebyl nabídnut jako hlavní chod, k dispozici byla jen jednohubka, která mě nezasytila.
Kniha je to krátká, což beru jako přednost. Nestihl jsem se úplně nudit a to je pro mě hlavní výhoda Anihilace. Ačkoliv mě kde co iritovalo, nudou jsem netrpěl. Jasně, není to Piknik na cestě a četl jsem i lepší a mnohem míň "vyhajpovaný" béčka, ale nudná slátanina to taky není. Takovej průměr. Určitě se podívám na film, protože na tomhle se dalo vizuálně moc pěkně vyřádit.
Kniha nám představuje několik příběhů zasazených do období třicetileté války, ty příběhy mají jeden společný jmenovatel a tím je postava Tylla Ulenspiegela. Téměř mystické postavy, jejíž život a chování ztělesňují absurdnost okolního světa. V příběhu skáčeme do různých období i míst. Téměř ve všech se objeví Tyll a občas nám vzpomínáním prozradí odpověď na otázku, která vyvstane v některé z předcházejících kapitol. Na jiné otázky nám kniha odpověď nedá, ale v tom je možná zakopaná tajemnost celého příběhu. Tak jako byl Tyll zakopán pod Brnem při švédském obléhání hradu Špilberk. Historie naší země se v životě tohoto legendárního německého kejklíře objeví nejednou. Setkáme se také se zimním králem Fridrichem Falckým a jeho chotí Alžbětou. Ale i dalšími historickými postavami Evropy v 17. století. Kniha je to velice čtivá, až jsem jí byl mnohdy pohlcen, a tak jako některé postavy v příběhu dávají člověku pocit, že umí čarovat, tak i já mám po přečtení pocit, že mi atmosféra knihy učarovala.
Meziválečné Německo. Historie, kterou nikdo nepamatuje. Už není moc lidí na tomto světě, kdo by v tu dobu žil, natož aby si ji pamatoval. Je to doba hodící se snad jen k unudění školáků při zdlouhavých hodinách dějepisu. Ne však, když si o ní necháte vyprávět spisovatelem jakým je Remarque. Od prvních slov vypravěče Ludvíka po jeho dovětek o osudech lidí, na které sám téměř již zapomněl, jsem se cítil jako opilý nejlepším vínem ze sklepa Eduarda Knoblocha. Opilý dobou, ve které vypravěč žil, jeho naivitou, atmosférou městečka Werdenbrück i všemi láskami. Dlouho mi v hlavě zůstane milovaná Isabela, vyspělá Gerda i vnadná Líza. A mnohé další stálé i pouze epizodní postavy, které se v románu Černý obelisk objevily, hýřily miliónovými bankovkami věříc, že to nejhorší mají za sebou. Tohle je kniha, kterou chci číst. Kniha, kterou chci mít doma, jen tak ji náhodně otevřít a spokojeně se začíst, jako bych se vracel na důvěrně známé místo.
Zaznamenal jsem znechucené komentáře směřující na autora, že z jeho knih "smrdí bolševik". V díle Mistr Jan jsem jej ovšem necítil. Možná neumím dostatečně číst mezi řádky, možná trpím nedostatečnou informovaností. Možná. Zde jsem však vnímal autorův mnohdy malebný jazyk a silný příběh i emoce, které historickou postavu Jana Husa provází. Kniha je to kratší, přesto obsahuje vše, co by v ní k pochopení situace mělo být. Jsem zvědav na následný proces v Kostnici v knize Pochodeň.
Autor nás poutavým vyprávěním připravuje na působivý závěr plný rozpolcenosti, kde se vězeňská realita japonského zajateckého tábora setká s tou realitou, která je daleko za ostnatými dráty v rodištích nešťastných hrdinů této knihy. Opravdový skvost válečné literatury.
Viděl jsem seriál Narcos, jenž mě bez výhrad nadchnul. Tuto knihu jsem však neotevřel protože Escobar, ale zejména protože Márquez. Nejde o magický realismus typický pro autora, jde o čistokrevnou novinařinu. A já byl napnutý až k prasknutí. Jsou to reálné události, tudíž jsem věděl, jak to celé dopadne, což mnohé podobné knihy odsoudí ke strohému popisu bez větších emocí. V nich je však autorova velká zbraň a tak člověk osudy protagonistů prožívá po celou dobu čtení.
Děsivá kniha o místech, kudy téměř denně procházím netušíc, kolik lidského utrpení v sobě skrývají. Každý brňák by měl tuto historii znát.
Je to Márquez. Můj první bez Maconda a měl jsem pocit určitého odosobnění. Jako by to fiktivní městečko dodávalo Márquezovým příběhům duši, která je mému srdci blízka. Ale jak jsem již napsal v úvodu, je to Márquez, čili se mi s otevřením knihy zároveň ukázala plná paleta smyslů, emocí nevyjímaje. Nikdy mě nepřestane překvapovat barevnost slov vytištěných černě na bílém papíře. Příběh je to veskrze smutný, přesto i ve smutku lze nalézt spoustu krásného.
Zvláštní směsice melancholie s nostalgií se mě zmocní kdykoliv vezmu do rukou Márquezovu knihu. Stalo se to i tady, ačkoliv ze samotného děje jsem toho příliš nepobral. Což v konečném důsledku není podstatné, protože příběh je u Márqueze pro mě druhotnou záležitostí. Jde tu zejména o pocity, které umí autor čtenáři naprosto věrně předat. Slušná prvotina, která by však zřejmě zapadla v nejhlubších sklepení knihoven, kdyby ji nenapsal velikán magického realismu.
Výživné, podrobné a značně depresivní. Holá fakta, hrubé statistiky a očitá svědectví. Kniha je přesně o tom, co by od ní člověk očekával, leckdy se tam dá najít i ledacos navíc. Myslím, že podobný průřez první opravdu masivní morovou ranou v Evropě byl dostatečný. Dozvěděl jsem se vše potřebné. Autor má totiž danou problematiku zmáklou naprosto perfektně.
Kniha plná spousty informací o Rasputinovi a jeho údajném vlivu na carskou rodinu. Nemůže se to samozřejmě obejít ani bez prozkoumání politické situace a celkové předrevoluční nálady v Rusku. Autor nešetří se zmiňováním zdrojů, ze kterých čerpal a je opravdu znát, že danému tématu věnoval velkou spoustu času. Kniha je psaná čtivě a člověku, jenž se o danou tématiku zajímá, předá dostatečný náhled.
Samozřejmě nikdo mi nedokáže říct, jak to všechno bylo doopravdy. Ale vše nasvědčuje tomu, že car Mikuláš II. by se svou rodinou směřoval k tragickému konci i bez přičinění Rasputina. Rasputinův vliv zřejmě na cara nebyl tak velký, ačkoliv vliv na carevnu je docela jasný a řekl bych prokázaný. Ta pak měla vliv na samotného cara, jenž si však držel určitý odstup a byl patřičně svéhlavý. Zdá se, že Rasputin nebyl milencem carevny Alexandry. Byl to však schopný manipulátor, sexuální deviant a alkoholik. Měnil své tváře. Někde uctívaný duchovní - "svatý muž", jinde zvrhlé monstrum. Vytvořil si kult osobnosti, který lidi nepřestává fascinovat i více než sto let po jeho smrti. Opravdu zvláštní osoba, kterou bych potkat nechtěl.
Byl jsem hodně zvědavý, protože číst sci-fi z konce 19. století vnímám téměř jako raritu. Navíc je to opravdová klasika žánru, čili pro mě osobně povinnost. Ale v dnešní době to nějak nefunguje. Nebo spíš na mě to moc nefunguje. Připadalo mi v nadsázce, jako bych četl průvodce okolí Londýna z konce viktoriánského období, během válečného konfliktu s mimozemskou civilizací. Konfliktu, jenž směřoval k porážce a podrobení lidstva. Nakonec jsem přistoupil na autorovu hru a překonal jsem zjevnou nechuť k dalšímu čtení. A jsem rád, že jsem vytrval poněvadž můj náhled na knihu se s blížícím se koncem měnil. Klidně i přiznám, že mě konec překvapil.
Ke knize mě přivedlo i to, co se kolem ní událo. Příhoda s panikou způsobenou ve Spojených státech převedením příběhu do podoby rozhlasové hry v podání legendárního Orsona Wellese mě dokonce fascinuje o něco víc, než samotná kniha. I z toho důvodu příliš nechápu zvažovaný soudní spor Wells kontra Welles, ke kterému nakonec nedošlo.
Připomnělo mi to jedno maďarské sci-fi z osmdesátých let. Lidé v něm také kontaktovali mimozemšťany, také se schylovalo k válce (vyhlazení) a také bylo spoustu let na přípravu. Tady se ovšem příběh opírá nejen o zajímavou zápletku, ale i o silné postavy a kulisy v nichž se děj odehrává. Vážně zábavné!
Kniha mi z počátku připadala jednotvárná a nějak jsem se do ní nemohl dostat. Pak jsem si ale uvědomil jednu věc. Co já od toho vlastně čekám? Autor hned na začátku zmiňuje, že to je deník psaný rodičům, kdyby náhodou padl v boji, aby po něm zůstalo alespoň něco. Soupis myšlenek a vlastních prožitků. A přece nebude rodičům vypisovat, jak pígluje sestřičky v nemocnici a vychlastává první ligu (i když určité scény napověděli o jeho vztahu k alkoholu). Zůstalo vlastně jen to hlavní, bitvy na nebi, hra na nervy, frustrace, strach i opojné pocity z pohledu na čerstvě sestřelený německý letoun. Pomíjím možné faktické nesrovnalosti a v hlavě mi zůstává velký blázinec vyvolaný 2. světovou válkou. Tedy vlastně ne blázinec. Ale cirkus.
Nezatížen filmovou adaptací jsem se pustil do klasiky sci-fi žánru. A po přečtení můžu s klidným srdcem pronést, že se stala klasikou zcela po právu. Příběh, s kterým nehnul ani zub času měl rychlý spád a četl se naprosto sám. Z Mostu přes řeku Kwai jsem měl jasno, že Boulleho styl psaní mi neskutečně sedí. Tady se to jen potvrdilo a stejně jako slavný příběh z 2. světové války, jsem i toto dílko přečetl téměř na posezení. Ačkoliv spolu (krom zajetí) nemají pranic společného.
Celou knihou se nese myšlenka úzkého spojení řeči a ducha. Vytrácí-li se z člověka schopnost vyjádřit se slovy, ztrácí tak svou civilizovanost a postupně i duši. Je zde také patrná určitá kritika společnosti, čili to není bezduché science fiction bez žánrového přesahu. Příběh je to notoricky známý, hojně citovaný a já si jej můžu spokojeně odškrtnout a dát mezi oblíbené.
Knižní trilogie Metro má jednu přednost. A tou předností je metro. To prostředí a okolnosti, které lidi vystavuje hrůzostrašným situacím. To je přesně důvod, kvůli kterému má cenu se k těmto knihám vracet. Okolnosti tomu chtěli, že jsem se po roce do toho prostředí opět ponořil. A tentokrát to bylo slabší. Až na počáteční putování Huntera s Homérem a tím třetím týpkem, mi ty další cesty skrz stanice a tunely připadaly nějak moc snadné. Hunter všude prošel nebo se prostřílel, Leonid to všude ukecal nebo podplatil. Chybělo mi tajuplné putování tunely, objevování děsivých zákoutí metra a nové stanice. I takové pasáže se v knize objevily, ale bylo jich až příliš málo. Na Metro jako celek jsem však nezanevřel a budu věřit, že třetí díl mi těch napínavých chvil dá víc.
Do rukou se mi dostal skutečný poklad. Informacemi a příběhy naplněné svědectví o přípravě a průběhu varšavského povstání. Autor nás zavede mezi příslušníky polských povstalců, mezi německé vojáky, ale třeba i na poradu nacistického velení v čele s Hitlerem. Neopomenul ani stranu spojenců, ať už v podobě britského kapitána, amerického majora či Rudé armády. Člověk z historie ví, jak celé povstání dopadne, ale přesto napjatě čte stránku za stránkou. Upřímně se divím, že současní nakladatelé tuto knihu zcela ignorují. Protože si dle mého názoru zaslouží nové vydání. Ke knize jsem se tak dostal jen díky bohaté sbírce literatury mého strýce, kterému jsem jako vždy nesmírně zavázán za toto další rozšíření mých obzorů.
Jako spousta jiných příběhů z druhé světové války, je i toto svědectví polského pianisty židovského původu, opravdu velmi mrazivé. Nelze se k tomu stavět lhostejně, nelze ten příběh "neprožívat". Emoce mnou cloumaly po celou dobu čtení.