OdvaznyMladyMuz komentáře u knih
Příběh pln mladické lásky, která se bouří proti svému okolí. Psán formou i slovy tak, jak si velká láska zasluhuje. Mě to ale nijak zvlášť nedojímá, nechytá za srdce. Vzpomínka na zamilovanost vlastní je vždy mnohem silnější než převyprávěný příběh. Knihu bych asi mnohem více ocenil v sedmnácti letech, případně ve chvílích zamilovanosti. V mém současném rozpoložení jsem se omezil na strohé přečtení, bez většího zaujetí.
Občas mám problém udržet pozornost. Merle je ovšem znamenitý vypravěč, takže jakmile si mou pozornost získá, už ji neztratí. Proto se mi jeho knihy čtou s příjemnou lehkostí. Platí to i pro toto dílo v němž epidemie encefalitidy 16 obrátí společnost naruby. Muž je nedostatkové zboží. Sex je vnímán jako přežitek a téměř tabu. A i přesto jde vlastně nakonec hlavně o něj.
Čtivě psaná kniha o morové epidemii ve 14. století a jejím vlivu na západní Evropu. Autor krátce seznamuje čtenáře s možnými příčinami, průběhem i důsledky. Koho tato tématika zajímá, tak by knihu Po stopách moru určitě neměl minout.
Na počátku byl film. Tedy alespoň na počátku mého povědomí o tomto příběhu. Film, o němž vím spoustu detailů a fascinuje mě nejen svým kultovním statusem. Jsem si zcela jist, že Francis Ford Coppola stvořil mistrovské dílo. Chybí tomu jediný detail. Ten film jsem neviděl. Čekám na správný okamžik, kdy Apocalypse Now zhlédnout a ten okamžik se oddálil ve chvíli, kdy se mi rozkryla další detailní informace o něm. Má knižní předlohu. A vzhledem k tomu, že vždy raději volím postup - prvně kniha a pak film - tak jsem musel projít procesem sehnání knihy z druhé ruky, odložení knihy, čekání až na ni uzraje čas a přečtení. Což se podařilo, jak již komentář ke knize v databázi naznačuje.
Se Srdcem temnoty mám však jeden problém, nedokázal jsem se během čtení soustředit. Četl jsem slova, ale už jsem nedokázal číst mezi řádky. Nechával jsem se příliš rozptylovat a kniha je to natolik krátká, že než mi tento fakt začal nějak víc docházet, už bylo pozdě. Nedokážu však říct, že by mě kniha nebavila. Neztrácel jsem se v tom zcela a spousta slov a myšlenek mi naznačila, že tohle pro mě není kniha na jedno čtení. Její krátkost je tedy vlastně výhodou. Tentokrát však změním taktiku a půjdu na to přes film. Druhé přečtení mi pak jistě ukáže víc. Snad.
Kaplického Táborská republika se z boje za svobodu proměnila na boj o moc. Prostor v ní dostal fanatismus, chamtivost, nenávist a chaos. Pod záminkou náboženství vraždí křesťan křesťana, Čech Čecha. To co začalo jako město svobodné, kde každý člověk je roven druhému, kde víra v Boha je zákonem, se postupně začalo křivit, podřizovat touze po moci, lakotě a chamtivosti. Ve městě, kde nebylo chudých ani bohatých, se pomyslné nůžky mezi lidmi rozevřely natolik, že bohatí měšťané s kamennými domy mohli bez studu žít vedle špinavých žebráků pobývajících v nuzných chatrčích. Prvotní myšlenka se stala utopií, protože mnozí pomřeli a další se od ní postupně sami odvrátili, až se stala pouhou historií.
Číst Kaplického, je téměř jako poslouchat člověka, který tam byl.
"Můj bože, velmi jsme zhřešili, a já ze všech nejvíce. Ačkoliv jsi přikázal, aby se kněží varovali světského panování, velel jsem šikům, ničil jsem hrady, vypaloval města a vesnice, nevinným ukládal velké holdy, hladovým odebíral poslední kousek chleba. Řídil jsem bitvy, šikoval válečné vozy a prolil potoky lidské krve. Ale to všechno, Pane, jen proto, aby pravda tvá zvítězila a tvůj zákon aby se stal obecným."
Tato slova Prokopa Holého mě zasáhla nejvíc. Absurdno náboženských válek je dokonale podtrženo. Bitva u Lipan budiž výsledkem.
Náhled do začátků husitské revoluce a posledních let její nejvýznamnější osobnosti, Jana Žižky z Trocnova. První díl Táborské republiky jsem četl poněkud rozpolceně. Na jedné straně jsem táborským přál při tažení proti uherským, německým a Zikmundovým vojskům. Na straně druhé mě od nich odrazovalo jejich pokrytectví, kdy provinilé proti božímu zákonu fanaticky trestají, sami však zákon boží porušují. U samozvané armády "vyvolené Bohem" je to úplně absurdní. Ale tak to u podobně radikálních náboženských skupin většinou chodí.
Mystifikace, hra na nervy, dvojití agenti, trojití agenti, do detailu promyšlené plány. To všechno a mnohem víc se skrývá v pozadí nejdůležitější operace 2. světové války. Operace Overlord a její Den D je plná otázek. Na mnohé z nich lze najít odpovědi právě v této knize.
Je to vyprávění o lidech z ruské káznice v 19. století. Nic víc, nic míň. Ale osudy těch lidí jsou popisovány natolik poutavě, že jsem se leckdy od čtení těžko odtrhával.
V hlavních rolích válka, řeka a most. Most, který svedl dvě skupiny členů britské armády proti sobě. Jedna v japonském zajetí se snaží s plným nasazením, svědomitě most postavit. Druhá jej hodlá zničit. Příběh vyhnaný až do zcela uvěřitelného absurdna, nesoucí v sobě klasické poselství o nesmyslnosti válčení.
Jedním slovem LEGENDA.To je Amundsen. Chlap, co měl pro strach uděláno a když si něco usmyslel, tak prostě šel a udělal to. Všechno nemusí být úplná a nezpochybnitelná pravda, ale to je jedno. Amundsenův život je úchvatný příběh, který dodnes fascinuje a autor knihy jej popisuje s úctou. Tak jak si nejslavnější polární badatel zaslouží.
Upřímně... čekal jsem něco trochu jiného. Tedy ne zrovna, že bych místo příběhu o morové epidemii čekal vegetariánskou kuchařku. To zase ne. Ale doufal jsem, že se děj odehrává o pár set let dříve. Takže mě mírně zaskočilo, když jsem se v příběhu ocitnul v polovině minulého století. Ale to hlavní tam bylo. Chtěl jsem mor. Mor jsem dostal.
Bez špetky empatie s postavami jsem se pročítal knihou. Autor se mi zjevně ani nesnažil tento druh prožitku nabídnout. Text jsem vnímal tedy spíše jako reportáž s filozofickými úvahami, ozvláštněnou náhledem do života několika postav.
Druhá světová válka z trochu jiného pohledu. Určitě zábavné čtení, chápu i nadšené reakce na tuto knihu. Ale za mě to na víc jak tři hvězdy není.
Když jsem Golema četl, měl jsem zprvu pocit, jako bych se probudil ve vlaku. Nevěda, kde jsem nastoupil, proč a kudy, kam jedu. Postupně jsem však začal poznávat interiér vlaku, spolucestující, ale svět tam venku za okny, nebo-li vyšší smysl toho všeho, mi stále unikal. Když někteří cestující začali z vlaku vystupovat, měl jsem pocit, že konečnou stanicí bude smrt. Mýlil jsem se. Z vlaku jsem vystoupil na stanici plné husté mlhy. Pernath se mi kam si ztratil a já teď čekám, s hlavou velkou jako balón, jestli tudy nepojede další vlak.
Co všechno může způsobit chamtivost, pověrčivost a lhostejnost. Pokaždé mě mrazí při představě, kam až jsou lidé schopni zajít.
Překvapilo mě, jak předvídatelné povídky byly. U všech jsem po pár stranách tušil průběh i následný konec. Přesto nemůžu říct, že bych byl zklamán. Četli se mi docela příjemně.
Písečníci ***, Píseň pro Lyu ****, Skleněná květina **
Dlouho jsem se těšil, až se na tuto knihu vrhnu. A nakonec jsem ji ani nehltal. Prostě jsem ji polknul a teď prahnu po nášupu, který asi jen tak nedostanu. Snad můj hlad ukojí film.
Sám jsem se několikrát přistihl při úvahách, jak bych některé situace řešil já. Ale pak mi vždycky došlo, že bych s největší pravděpodobností podobnou katastrofu nepřežil.
Vteřiny po výbuchu jsou jedním z vrcholů knihy. Robert Merle si mě svým poutavým vyprávěním získal a navnadil na další jeho díla.
"Německo není poraženo. Německo zvítězí. Válka neskončila..."
Přečteno jedním dechem.