OdvaznyMladyMuz komentáře u knih
Knize Umělec na ostří nože dávám nasimulovanou penaltu pro Hibs v devadesáté minutě místního derby, ideálně za stavu 0:0. K tomu jednu krátkou avantýru s vychrtlou feťáckou šlapkou za lajnu ředěnýho pika a jeden teplej ležák bez pěny v zaplivaným skotským pajzlu. Promiňte, pane Welsh, ale už vám to nežeru tak jako v sedmnácti.
Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.
U autorova románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže je nasnadě položit si zde zásadní otázku. Má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu?
Jelikož v opilosti nejsem schopen spočítat, kolik jsem do sebe hodil piv, takže možnost, že bych se opil a u toho četl Rumový deník je velice naivní a nepravděpodobná. Nabízí se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v hlavní roli a u toho se opít. Opilost by snad aspoň zmírnila trapnost toho filmu. Protože za střízliva je to navoněná bída.
Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo - v tomhle případě je to však místo poslední a poslednímu medaile nenáleží - bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa.
Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.
Nečekejme nějaký velký umění, ona si kniha ani na žádný velký umění nesnaží hrát. Což je dobře, kolikrát můžete s klidem vypnout mozek a nic neřešit. Chvílema je to i lepší nepřemýšlet, aspoň člověka moc často nenapadá myšlenka "Sakra, tohle přece nedává smysl!" Pak si příběh můžete dokonce i užít. Jedná se o lacinou zábavu, z které se neopijete a nemusíte pak svým manželkám a zaměstnavatelům vysvětlovat, proč je dnes vaše produktivita téměř nulová, proč vaše kalhoty smrdí močí a proč je nablito v kuchyni. Pokud totiž čtete knihu Skřítek, vždycky můžete říct, že za to může skřítek. Je to lepší, než zdlouhavě vysvětlovat, že za to může vaše prachbídná životospráva a litr vodky načtnutý místo oběda. Knize dávám pět poutníků a tři fernety, kebab na nádru a jako bonus krabku cigár vykouřenou pěkně jako v dětství, tedy pasivně.
Ačkoliv mě kniha bavila, tak ji s klidným svědomím můžete vynechat. Nic objevného se v ní neskrývá. Je to takové docela naivní béčko pro fanoušky žánru a Strugackých, náhodný čtenář by z knihy asi moc neměl. Pokud se vám vyloženě neválí doma nebo nejste připoutáni na lůžko, tak běžte raději škrábat brambory a zapíjet to vodkou, v knihách si najdete určitě lepší cesty do vesmíru, soudruzi kosmonauti.
Vaše životy za nic nestojí, tlučte hlavou do stěn vašich stereotypů a třeba se objeví prasklina, kterou se z té životní nicoty budete moci dostat ven. Možná to autorka myslela trochu jinak. Ale to mi můj bezprostřední dojem už těžko může vzít. Na knihu budu vzpomínat jako na negativní zážitek, který jsem přežil a který mě vlastně i bavil. Něco jako když s vymknutým kotníkem procházíte krásnou přírodou.
Pokud vás zajímá Francie na přelomu 19. a 20 století, pokud vás zajímají malíři a jiní umělci té doby, rozhodně neuděláte chybu, když po knize sáhnete. Staré vydání, které vlastním, obsahuje velkou spoustu maleb a fotografií, takže člověk si vyprávěné historky zařadí ke konkrétním věcem či tvářím. Nemusel jsem tak neustále na mobilu ladit wikiart, abych si zobrazil zrovna zmiňované obrazy, což potěší. Pasáže o malířích a handlování s obrazy mě bavilo moc, když se však kniha začala překlápět ke svému konci, měl Vollard tendenci vyprávět výhradně o sobě a své činnosti, což mě bavilo méně. Ale to autorovi nemůžu vyčítat. Když někdo píše o sobě knihu, tak mám předpokládat, že bude psát zejména o sobě, to dá rozum. Přesto musím knize v celkovém hodnocení uříznout jedno ucho, zabalit do kapesníku a věnovat ho prostitutce Rachel. A mezi hluchými staniž se jednouchý král.
Politický thriller, který se tváří jako od Forsytha, ale Forsyth to není. Při čtení jsem se bavil, ale k dokonalosti tomu něco chybělo, třeba vypointovanej závěr. Člověk by řekl, že příběh plný agentů, intrik a nebezpečí bude gradovat a ačkoliv se autor snažil rozjet nějaký to napětí, tak se mu to moc nedařilo. Ono taky když místo vykreslení závěrečné scény popisujete sopku na ostrově u Madagaskaru, tak napětí moc nevybudujete. To je trochu škoda, protože potenciál tam byl. Z toho důvodu tedy v celkovém hodnocení ubírám Leninovu pleš, Stalinův knírek a Trockého řečnické charisma, takže ti tam toho už moc nezbylo, Vojtěchu Filipe.
Příběh se točí kolem fiktivního spisovatele Aschenbacha, jenž se během pár stran rozhodne opustit všednost svých dní v Německu a rozjede se na čtyři týdny do slavných Benátek. Žádná road story se však nekoná, známý spisovatel během cesty vlakem a lodí jen soudí lidi a hojně filozofuje. Po ubytování v hotelu na pláži mu však zrak spočine na čtrnáctiletém chlapci obklopeném svými staršími sestrami. Vášnivý popis chlapce a následné připodobnění k řeckému bohu lásky Erósovi mi značně zavanuly kriminálem. Jasně, z anotace jsem měl vytušit do čeho jdu. Ale když mi došlo, že mě čeká trochu homo a taky trochu pedo zážitek, tak se mi sevřelo hrdlo. Žít pan Adršpach dneska, tak o něm Vít Klusák točí dokumenty. Poněvadž s každou další stranou jsem úplně cítil, jak mu pod přísným německých nosem roste pedoknírek.
Naštěstí čtenáři postupem času začne docházet, že tady nejde jen o pedofilní dovolenou strejdy úchyla. V jednání hlavní postavy je vidět určitý sklon k sebedestrukci a postupné zkáze, ke které neochvějně směřuje. Autor nás myšlenkovými pochody, filozofováním o kráse, lásce a Benátkách připravuje na něco víc než jen platonické city staršího muže k mladému chlapci. V jednom momentě pod sebou Aschenbach vlastně sám podřeže větev. Ale víc nehodlám prozrazovat, už tak jsem toho vykecal až až.
Novela se mi v konečném zúčtování líbila, nevadila mi absence tahu na bránu (v případě vztahu spisovatele a chlapce to kvituji), takže bych tomu dal cenu Bohumila Kulínského za mimořádný přínos do světové četby pro starý perverzáky.
Když v úvodní "snové" vizi Saint-Maure zapíchnul prvního Dartaňana, tak jsem spadnul do jezera čtenářského štěstí. Od té chvíle jsem se v tom jezeře topil a topil, dokud jsem neutonul. Každá epizodka z Darrellova minulého života je vlastně strašně skvělá. Nebudu je tu popisovat, protože to nemá cenu, to si prostě přečtěte. Každá z nich by fungovala jako samostatná povídka, každá by snad i zasloužila vlastní knihu. Vlastně mě bavila i všechna hrubá probuzení správcem věznice s králičím srdcem. Takže to krásně funguje pospolu, jako jeden celistvý příběh.
Autora podezřívám, že skrze Darrela Standinga nám nepokrytě ukazuje, že je alfa samec, vždycky jím byl a vždycky jím bude. A já to beru. Trocha staré dobré sebestřednosti někdy dělá velkého autora. Oproti leckterým nounejmům vystavujícím své ego čtenářům na odiv, si to chlapík jménem Jack London může s klidem dovolit.
Závěrem bych rád doporučil tuto velice originální a zábavnou cestu vězeňským utrpením, ponižováním a hlavně lidskou fantazií. Dal bych tomu sto dnů ve svěrací kazajce z deseti.
Vasil Bykav je bývalý podporučík sovětské armády a z jeho vyprávění je to znát. V této knize nám předkládá dvě novely z bojů proti německé armádě. V Kruhljanském mostu, kratší z obou novel, se podíváme na jednu z akcí běloruských partyzánů uprostřed okupovaného území. Za to v Jeho praporu nás Bykav přenese na samotnou frontovou linii. Prožijeme strasti, obavy a překážky, které trápí velitele pluku Vološina. Nic mu nedaruje přímý nadřízený a německá obrana už vůbec. Kolikrát je až absurdní, co všechno musí řešit během jedné přípravy na útok i samotného útoku. Skvělý náhled do duší sovětských vojsk, bez ideologických příkras. Obyčejní vojáci i jejich nadřízení jsou prostě pořád jen lidé a lidskost je zjevně velkým tématem v díle Vasila Bykava. Minimálně novela Jeho prapor stojí za přečtení, je totiž skvělá.
Na Boschových obrazech mě vždy na první pohled fascinovala jejich zdánlivá nekrása, leckdy děsivost. Ošklivé obličeje, nepředstavitelné potvory i stvoření složená z různých živočichů. Na druhý pohled mě už zaujala mnohoznačnost zobrazených výjevů a inteligence samotného autora. Dodnes se odborníci přou, co které obrazy znamenají. Dílo Hieronymouse Bosche je zahaleno tajemnem a i proto jej lidé budou obdivovat až do soudného dne.
Blížil se 6. červenec a já měl tematicky připravenou knihu Pochodeň právě na toto období. Už to bude nejméně rok, co jsem četl první část románu věnujícímu se Janu Husovi, jež mě bavila a postrčila ke koupi pokračování. V antikvariátu jsem ji pořídil za směšných 30 kč, uložil ji do knihovny a čekal na správný čas.
Mistr Jan je zdánlivě většinu knihy v pozadí. Přece jen kostnický koncil nebyl svolán kvůli nějakému českému knězi, jenž z pohledu církevní vrchnosti šíří nebezpečné bludy. Různé skupiny osob měli různé úmysly s koncilem a nejeden z nich se snažil využít přítomnosti kacíře. Hus je tak na čas vmanipulován do samého centra dění, stane se figurkou, kterou si budou mocní přehazovat, každý s jiným záměrem. Ať už půjde o peníze, získání času nebo jsou poháněni strachem ze změn. Papež Jan XXIII. oslabován schizmatem chtěl odstranit další dva papeže, Zikmund chtěl sjednotit evropské křesťanstvo, rozdrtit Turky a získat tak svrchovanou moc a nehynoucí slávu. Sledujeme však i menší figurky na šachovnici dějin, ne nezajímavé. Vše pak postupně spěje k již předem jasnému konci. Velmi dobře napsaná kniha, po jejíž dočtení jsem měl chuť pozvednout Žižkův palcát a pobít pár kardinálů.
Světový román v domácích kulisách. Opravdu silný příběh při jehož čtení jsem přestával dýchat napětím a nejednou se mi v oku zaskvěla slza dojetí. To umí jen velký autor, Ladislav Mňačko jím bezesporu byl.
Brno a jeho tehdejší osobnosti. Brno a jeho tehdejší budovy a místa. Člověk během procházení tímto, zcela jistě, kulturním městem spatřuje ulice, náměstí, parky a budovy, které mnohdy považuje za samozřejmé, všední. Kniha Dušana Jeřábka, jenž nás tady provede svým mládím, je pomůže dát do historických souvislostí. Brno je kult, byl před sto lety a je jím i dnes. Nežít zde, asi bych na tuto knihu nahlížel s menším zájmem, ale takhle je to úžasný průvodce minulostí míst, které sám mám tak rád. Závěrečná autorova slova mě zasáhla do srdce a mám je zaryta hluboko ve své paměti.
Největší úspěch a zároveň labutí píseň německých výsadkářů shrnut do útlé knihy. Její útlost však plně vynahradí čtivost a množství informací. Rozhodně zajímavé čtení o bitvě na ostrově mezi třemi kontinenty.
Nutno přiznat, že dospění na konec knihy si čtenář musí zasloužit. Cesta to je totiž nesnadná. Alespoň pro mě, jakožto neintelektuála bez klasického hudebního vzdělání. Mnohé pasáže jsou tuze náročné, komplikované. V celkovém vyznění samotného díla však vynechat nejdou. Román je to natolik náročný, jak je geniální.
Hned na úvod se přiznám, že veršovaným textům příliš neholduji. A paradoxně čím méně slov dané dílo obsahuje, tím více jsem nucen se při čtení soustředit, navíc Faust je naprosto zásadní dílo, ke všemu psáno archaickým jazykem. Ještě teď se s úšklebkem směji svému hloupému nápadu, vytáhnout Fausta v tramvaji. To fakt nešlo. Druhým přiznáním v tomto komentáři bude fakt, že jsem nečetl Fausta pro to, abych četl Fausta. Fausta jsem četl zejména kvůli knize Doktor Faustus od Thomase Manna, na kterou se chystám a jež z Goetheho díla vychází. Ale i přes náročnost látky, její nepochybné kvality, které asi nejsem schopen plně docenit, jsem si jeden zásadní poznatek odnesl.
V té knize je ukryt poklad. Kdo jej nalezne, nestane se nutně boháčem, ale i tak bude obohacen. Tím pokladem je totiž inspirace, kterou má schopnost v člověku vyvolat.
Nakonec k němu přišel nervózní Sauckel a zeptal se ho, zda věří, že je skutečně pravda, že v Osvětimi bylo vyhubeno dva a půl miliónu židů.
"Ne, ne - ovšem že ne," řekl Göring bez váhání. "Přemýšlel jsem o tom - je to technicky nemožné."
"Slyšel jste Hössovu výpověď," řekl jsem mu. "Höss mi popsal celý postup do všech podrobností. Byl to skutečně systém ničení na běžícím pásu."
"Byl jste při tom?" zeptal se mne Göring.
Je potřeba něco dodávat k takovému projevu chladnokrevného pokrytectví?
Nemožnost přečíst si pokračování zamrzí. I přesto to byla zábavná exkurze několika městy západní Evropy a také několika srdcí krásných žen. Od psychologického románu, jak se uvádí na začátku anotace, jsem čekal něco jiného, snad poněkud komplikovanějšího, příběh však vynikal svou přímočarostí, která se dostavila po lehce zmatečném úvodu. Pak už nám Felix Krull ukazoval své umění mluvit a okouzlovat ženy pouhou přítomností. Vážně škoda, že Thomas Mann opustil svět, když vlastně teprve začínala velká cesta jeho hochštaplera. I tak má cenu si knihu přečíst, Thomas Mann mě snadno přesvědčil.