OlafSveinsson komentáře u knih
Když jsem si v předmluvě přečetl, že podle autora není tahle kniha nic moc, trochu jsem se zarazil. Během čtení jsem došel k názoru, že to má dost dobře promyšlený, aby byl člověk ještě nadšenější. Tenhle výlet do budoucnosti, která si vzala to nejhorší z náboženského fundamentalismu mě fakt bavil. Prostě parádní akční jízda, kde Daniel Kalandra jde z jedné sebevražedné mise do druhé. Jenom škoda konce druhé knihy, ten by si pár stran navíc zasloužil.
Pro poznání vojenské historie starověkého Říma a jeho galských a germánských nepřátel je to naprosto úžasná kniha. Díky tomu, že je relativně krátká, nedává moc prostoru pro obsáhlé rozepisování a tak nezačne nudit. Prostě popisuje věci, které se staly a tak aby z toho vyšel Ceasar dobře :-)
Dvě věci, které bych bych vytkl se týkají překladu. Protože nahrazovat například slovo centurion slovem setník mi přijde u vydání z roku 2019 poměrně zbytečné. Druhou věcí je poměrně dost překlepů a tiskových chyb.
Příběh o hrdinné obraně Lakedaimonských a jejich spojenců v Thermopylském průsmyku asi není potřeba dlouho představovat. Tento román, napsaný jako vyprávění králi Xerxovi přeživším obráncem Horkých bran Řekem Xeonem, se ale neomezuje pouze na bitvu, ale je vlastně kronikou jeho života. Ukazuje nám, pro nás až nepochopitelnou, tvrdost života Spartských mladíků, která ale není samoúčelná, jak se ukáže při obraně úzkého průsmyku.
Jako neméně důležitá se ale ukazuje i statečnost Spartských žen, které se svou odvahou v tom mužském prostředí určitě neztrácejí. Je to velmi silný a emotivní příběh a jeho hlavní poselství není jenom o hrdinství proti přesile, ale hlavně o síle přátelství a lásky.
Mrakoplaš se má stát hrdinou. Dává to smysl asi jako sáňky v létě, ale na tajemném kontinentu IksIksIksIks je možné asi úplně všechno. Koneckonců místo, kde se pořádají regaty plachetnic tažených velbloudy asi nemůže být úplně normální. Pratchettova Austrálie má svoje kouzlo, akorát si myslím, že mně některé vtipy a narážky úplně nedošli, ale stejně mě to bavilo. To bude asi tím iksánským pivem a jejich "Jen klídek, kámo."
Takhle si Báthory návrat domů určitě nemaloval. Turci se valí přes Dunaj jako hejno kobylek a kapitán se, víc než kdykoliv dřív, pouze dostává do vleku událostí, aniž by je mohl (nebo chtěl) významně ovlivnit. Vedlejší linky nabízí spoustu dalších intrik a zápletek a všechno nakonec směřuje k velkému vyvrcholení při obraně Hradby Západu.
Spojení dvou věcí, které mám fakt rád, Středozemě a map. Je fakt zajímavé číst zároveň o tom, jak hory vyzdvihují Valar a zároveň řešit jak rychlá byla eroze nebo složení hornin. Mapy jsou pěkně nakreslené, až na místy použité málo kontrastní barvy na šipky pohybů armád nebo rozsah osídlení.
Druhý díl, děj nabírá na obrátkách, potoky krve se slévají do řek a jezer, spojenectví se tvoří a rozpadají rychleji než Krutomor setne pět hlav. V celé knize není snad jediné místo, kde příběh zpomalí, vše se odehrává v neskutečném tempu a knihu nejde odložit, dokud vše neskončí.
Kniha, která mě provázela už od dětství. Přečetl jsem ji snad desetkrát. Je v ní vše od prvních lovců zkamenělin, přes vývoj dinosaurů v jednotlivých érách až po dohady ohledně dino sapiens a případných dinosaurů přeživších do dnešních dnů. Samozřejmě, po tolika letech od vydání už není vše aktuální, ale to nic nemění na tom, že je to perfektní dílo.
Po tom, co v bitvě u Kresčaku získal zpět kopí svatého Jiří, se Thomas vrací do Anglie, aby z pověření svého lenního pána pátral po svatém grálu. Během plnění tohoto úkolu se opět přichomýtne i k velkým dějinným událostem, jako je bitva mezi Angličany a Skoty u Neville's Cross nebo závěrečné obléhání La Roche-Derrien. Mezi tím se Thomasovi staví do cesty další hledači grálu jejich setkání končívá tragicky pro jednu nebo druhou stranu.
Byl jsem zvědavý, jak si překladatelé poradí s veršovaným zpěvem Leithian a musím říct, že se čekání opravdu vyplatilo. Veršovaný příběh skvěle ubíhal a měl tu správnou atmosféru. Opravdu jsem si četbu užil.
Studium původních verzí bylo jako vždycky zajímavé. Baví mě sledovat, jak se v Tolkienově mysli příběhy rodily a přetvářely. I co se týče jmen, která postupně vybrušoval jako Silmarily. Hodně mě bavila i časem opuštěná verze s kočičím knížetem a jeho družinou. Třeba u jména Miaulë, jsem se vážně pobavil.
Tuhle knihu jsem si pořídil díky doporučení v silvestrovské jednohubce podcastu Pár praslenov a musím říct, že jsem určitě neprohloupil. Ačkoliv se totiž o historii a archeologii zajímám docela dlouho, o mezolit a neolit jsem se otřel vždy jen okrajově. A zde jsem si obzory rozšířil více než vydatně. Navíc je to psané poutavě, doplněné o krásné ilustrace, mapy i fotografie nálezů. Nezbývá, než udělit pět z pěti.
Jednoduché pohádky s poučením s "odborným" výkladem Albuse Brumbála. Nijak nerozvíjejí čarodějnický svět.
Už třetí podzim za sebou trávím ve společnosti hrdinů z románů Bernarda Cornwella. Tentokrát padl výběr na sérii z americké občanské války.
Nathaniel Starbuck, naivní a pobožný mladík, sice ze začátku nebyl někdo, kdo by měl nějak moc mých sympatií. Postupem času si ale utřiďuje priority a nakonec i plní sliby, na jejichž plnění by se před pár měsíci bál jenom pomyslet. Ale občanská válka teprve začíná, takže hurá do dalšího dějství.
(SPOILER) Druhý díl příběhu Derfela Cadarna je jako na houpačce. Nejdřív záchrana Nimue z ponurého Ostrova mrtvých, pak očekávání zbytečné války Bretoňců s Bretoňci, následované splněním největšího přání po vítězství proti přesile, na konci se sebevražednou výpravou na legendární Ynys Mon, kdy se do příběhu dostanou i fantasy a hororové prvky.
Jasně, není to Kulhánek, ale to neznamená , že je to špatné. Do příběhu dostal všechno, co bylo potřeba k napasování na informace, které jsme dostali v Divokých a zlých. Jenom opakování určitých slov mě zhruba od protivnické základny dost unavovalo.
Ale díky za ukončení příběhu.
Skvělá kniha. Nejenom, že nám zprostředkovává svět severských bohů a hrdinů z hlubin věků, ale zároveň ukazuje i životní hodnoty a postoje obyčejných lidí. Ať už napřímo formou rad například ve Výrocích Vysokého nebo přeneseně v ostatních "dějových" ságách.
Je jedno, kolik nepřátel už Uhtred ve službách saských vládců porazil. Za mořem se najde vždy velký válečník, který povede muže aby se zmocnili dobré anglické půdy. A když se noví vetřelci spolčují se starými nepřáteli nezbývá než proti nim bojovat spíš lstí než hrubou silou.
Po těžkém zranění není Uhtred ještě fyzicky úplně zotavený, to mu ale nebrání se angažovat v mercijské nástupnické politice. Některé jeho praktiky by asi nezasloužily cenu fair play, ale důležitý je výsledek. Jeho nepřátelé nejednají také úplně v rukavičkách a tak jen díky svým válečnickým dovednostem zůstává naživu, aby mohl dál bojovat proti norským nájezdníkům.
I když je tento díl dost o vyjednávání, neznamená to, že bychom si neužili spousty bojů. Navíc i s Uhtredovými dětmi, kdy hlavně Stiorra mě hodně bavila, prostě Uhtred v sukních :-)
(SPOILER) Tento díl půlí sérii na dvě stejné části a z Uhtreda už je starý muž. Přesto je pořád prchlivý jako zamlada a když ho nejstarší syn v jeho očích zradí službou křesťanskému bohu, neváhá použít sílu proti knězi. A vzhledem k dlouhému míru má církev pocit, že služby pohanského válečníka už nejsou potřeba a tak mu dá pocítit svou zlobu v plné síle.
Přesto ho opět vezme na milost, když se dánská hrozba dá opět do pohybu a potřebuje někoho, kdo povede saské bojovníky proti mocným dánským pánům. Čeká ho ale těžká výzva a jen bohové rozhodnou jestli ho setkání s mečem Cnuta Ranulfsona nebude stát život.
Válka není jen záležitostí hrubé síly, ale i lstí a důmyslných plánů. Těch si v tomto díle užije Uhtred měrou vrchovatou jak jejich tvůrce, tak oběť. Jedno staré moudro však říká, že taktické plány vydrží přesně do prvního střetu s protivníkem. A tak je potřeba vše za pochodu upravovat, aby se stejně nakonec rozhodlo ve štítové hradbě, kde muži natlačení jeden na druhého cítí dech protivníků a snaží se vrazit svou zbraň do nepřátelských břich.