pajaroh komentáře u knih

K dobrým knihám je nějak těžší psát komentář. A co teprve když je kniha geniální.
Snad jen to, že malou rozcuchanou postavičku v zaplátované sukni a příliš velkém saku by dneš svět plný materiálu, rychlosti, spěchu a šedivců potřeboval.
Příběh si přečtěte v jakémkoliv věku a já si ho jdu přečíst ještě jednou. Mám na to čas...

21 20.10.2020

Konec pózy, sice stále remcám na severskou krimi, ale jakmile potřebuji oddechovku, sáhnu po tomto autorovi. Takže asi nakonec nebude tak špatný... (až na ten konec tedy, ten špatný je).

7 20.10.2020

Milé, potěšující čtení, nicméně po prvně čtené Introvertce v hlučném světě to už trochu postrádalo šmrnc a nápady se opakovaly. Ale neznám knihomo/ila, který by se nad těmito obrázky neusmíval a neříkal si - "ano ano, tak to mám taky! Ty ošklivé filmové obálky!"

8 15.10.2020

Mám "básnickou prózu" Matěje Hořavy ráda, jeho propojení myšlenek, úvah, popisů prostředí Gruzie, brdských luk, Brna, bezejmenných blízkých osob i osudů procházejících.
Takové tajemně neuchopitelné a přitom blízké...
"Ale některé ty říčky už se nevynoří; některé se úplně ztratí."

12 13.10.2020

Nostalgické obrazy z dětství vyloženě "svěrákovského" ražení. Svět jedné vesnice, blízké cihelny, hospody, svérázných obyvatel typu hrdinný děda, všetečná bábi, špinavý alkoholik a úlisný komunista. Svět malinovky, kondenzovaného mléka, klokánků a povyražení při příjezdu hovnocucu. Příjemným stylem popsaný dětský svět s hrozbou událostí roku 68 v pozadí a to vše v moc pěkném přebalu (kdo by někdy nevzpomněl na ty jízdenky).

8 11.10.2020

Tak buď s přibývajícími knihami (to zní lépe než roky) ztrácím intelekt nebo jsem prokoukla ty chytrolínské řeči. Lingvistiku včetně sémantiky a sémiotiky jsem studovala, tak proč jsem si čtení této knihy neužívala a nepochopila jsem zahrnutí všeho možného IN... do příběhu, přidání špetky Eca a nalepení nálepky postmodernismu?
Asi ano, změnila jsem se já. A to, co by před deseti lety byla modla, mi dnes přijde nezajímavé a zbytečné. Zpátky do jeskyně!
(a schválně to zkusím za dalších 10 let)

Nejsem fanoušek komiksů, ale (jako téměř každý tady) miluji knihy, čaj a (ne)společnost svých introvertních přátel. Jak může být jednoduchá črta vykulené tváře s textovou bublinkou výmluvná. A sociální vyčerpání je skvělá omluva.

13 04.10.2020

V jednoduchosti je krása. Možná proto poslední dobou sahám po podobných dětských knihách z přírody a často mi řeknou více než pseudointelektuální filozofování plné rádobypoetických mnohonásobných souvětí.
V této knížečce z antikvariátu jsem kromě mlžných obrazů karpatských hor, jejích obyvatel a jednoduchých přírodních pravd nalezla i staré vylisované květiny a lístky - Kdo a kdy a kde je tam dal? vždy mě takové ukryté poklady potěší. Dodávají knize příběh.

10 04.10.2020

Upřimně, jestli jsem na něco při čtení této knihy neměla chuť, tak je to na horkou čokoládu, kterou mám spojenou s příjemným, pohodovým vyprávěním. V tomto případě je vůně čokolády promíchána s vůní čerstvé krve a Osmý život je navzdory anotace i lahodnému přebalu kniha o drsné ruské a gruzínské historii, smutných osudech, krutosti a podivných vztazích... občas až příliš. Emoce jsou nahuštěné v každé kapitole, na každé stránce, přerušené jen výčtem historických reálií a chvílemi jsem si při čtení říkala, že to je až přes čáru, chyběl snad jen incest (nebo jsem ho přehlédla). Ale obsáhnout tolik generací a celé 20. století, to prostě je kus historie - národní i osobní. Obdivuji autorčin přehled i schopnost vše zachytit a propojit, jen je škoda, že občas sklouzla do lacinějších rovin. Jejími slovy měl ten tkaný koberec příliš mnoho vláken a jakkoliv miluji obsáhlé knihy, u této mi rozsah nesedl...

Ale určitě stojí za přečtení a zapřemýšlení, především ta první polovina bez přemoudřelých dítek.

18 03.10.2020

Na Skálholt a jeho slavného biskupa jsem už párkrát v islandské literatuře narazila a ráda jsem si přečetla něco o jeho životě i osobnosti. Kniha přináší dobrý dobový obraz společenských poměrů, důležitosti náboženství a majetkových vztahů. Jen je tam na starou islandskou literaturu málo spojení s přírodou, která tolik utvářela životy všech.

7 25.09.2020

Výbor, ve kterém se střídá nostalgické a převelice poetické vzpomínání na domov v Beskydech s úvahami o cestách a pomíjivosti folklóru. Ze začátku mě snivé čtení o starých časech pod doškovou střechou bavilo, postupně se úvahy a popisy opakují a i když se črty přesunou k moři, styl tak nějak uspává.

4 25.09.2020

Životopisný román - tedy zčásti fikce, zčásti historie - v tomto případě velmi dobře napsaný. Musel to být tvrdý oříšek zapasovat do tolika historických událostí život hrdinky na základě dopisů, deníkových záznamů a příběhů tradujících v rodině.
Idylické dětství šlechtičny Kinské, ve kterém je dobře zachycena její tvrdá a svobodomyslná povaha, je vystřídáno pozlátkem společenských plesů ve Vídni a do kontrastu s tím postavena cesta do Ruska, touha po smysluplné pomoci na úkor vlastního života, šílenství války, revoluce, podmínky zajateckých táborů na Sibiři. Chytlavě napsané, poučné a hlavně vtahující do děje. Snad ani nelze nemít rád silnou osobnost hraběnky Nory Kinské jako hrdinky této knihy. Velmi dobře jsou popsány její pocity a touha, která nutí opustit komfort zámku a cestovat za krutých podmínek zimní Sibiří, nechat se ničit, utvářet, růst.

"Monotonní rytmus rachotících kol, tu a tam zapískání parní lokomotivy nebo ozvěna v tunelu. To byla hudba cestujících, lovců svobody, nomádů z povolání a dobrodruhů všech myslitelných odrůd. Ale také zvuk války. Transsibiřská magistrála byla dostavěna právě včas, aby se zařadila do akordu, který se rozlehl od francouzského atlantského pobřeží až po Vladivostok a přerostl v neblahé dunění."

18 22.09.2020

V dětství jsem Zrzečku zbožňovala a četla její příběh domova ze Starého dubu stále dokola každou neděli (před Studiem Kamarád) a snažila se kopírovat milované ilustrace (hrdinný ostříž samozřejmě dopadl jako rozjetá slepice). Pak se mi kniha ztratila neznámo kde a teď po letech jsem ji objevila v beskydské knihobudce (děkuji moc neznámému dárci!). Nostalgická záležitost, hodnotím neobjektivně za 5*.

19 22.09.2020

Po několika letech (kdy jsem si nedovolila knihu hodnotit, jelikož boha jeho, taková klasika!) jsem se do této zálesácké bible půstila podruhé a podruhé nechápu. Tedy ne text, ten je jednoduchý, stejně jako je pochopitelná touha utéci z civilizace, ale nechápu, čím si Thoreau získal takový věhlas. Ano, několik citátů o přírodě a potřebě samoty je opravdu krásných (a sama je mám vypsané), ale jinak je dílo průměrné. Thoreau se sám vpravuje do postavy velkého poustevníka a dští síru a pekelné zatracení na celé lidstvo, nicméně přijímal návštěvy, pořádal večeře a po dvou letech se do města vrátil. Znám větší poustevníky. A lepší spisovatele přírody.

Příběhy lidí, kteří opustili civilizaci a odešli do lesů, mě vždy přitahovaly. Poustevník je zajímavá kniha napsaná ve stylu jednoduché populární reportáže, ve které je osobnost Christophera Knighta - Poustevníka z Maine - zachycena pozorovatelem - fanouškem.
Autor M. Finkel do příběhu zahrnuje svůj pohled a něco ze svého života, jako by se s Poustevníkem snažil ztotožnit (nejen ho obdivovat), což je vcelku nemožné a někdy i vtipné (desítky nocí pod širákem versus 27 let nonstop v lese, také autor utekl před hlukem rodinného života na CELÝCH 10 DNÍ do Indie, kde se snažil meditovat v tichu, a vlastními slovy: "Ano, sice žiju v domě, který by mohl sloužit jako pomník konzumního stylu života, nejvíce ze všeho však toužím po prostotě a svobodě." - malinko alibistické). Tak trochu manipulátor, který zde sází na zdánlivou otevřenost, aby se dostal k Poustevníkovi a především ke čtenáři.
Tedy, jsem ráda, že mi autor zprostředkoval literární setkání s tak zajímavým člověkem, ale osobnost autora, jeho vlastní soudy, škatulkování (v jednu chvíli je Christopher schizofrenický autista s aspergerovým syndromem, naštěstí se dobere k i diagnóze "postevník"), osekané citáty různých osobností a "psychologů", kteří se se zkoumanou osobou ani nesetkali, a vsuvky jsou rušivé. Také srovnává nesrovnatelné - dobrovolnou samotu v přírodě se samotou vězně na samotce ve vietnamské kobce - to prostě nelze.
Ke konci knihy jeho výzkum hraničí s vlezlostí a nerespektování soukromí. A nějak nevěřím, že by někdo tak sociálně vymezený jako Christopher Knight souhlasil se sepsání a vydání tohoto "bestselleru"...

Kniha odpovídá na otázky typu jak, ale ne proč. Na druhou stranu, když se člověk zamyslí nad samotným Christopherem (bez autorových soudů a diagnóz) a nad těmi 27 lety života, tak je jasné PROČ.
Výborné téma, průměrné zpracování.

6 22.09.2020

Smrt ovčáka Jana nebyla vůbec ale vůbec poetická a vlastně ani život. Aby taky byl, když se opírá o skutečný příběh člověka, kterého autor potkal. Drsný realismus zachycený v mezních i všedních okamžicích podivína bez původu je plný filozofie života a přírody a také sondou do lidské společnosti v ne zrovna dobrém obraze. Tolik bych přála této kočovné duši jiný konec.

7 22.09.2020

Ze tří knih J. L. Horsta se mi tato líbila nejvíce, rozmotávání propojení klubka podsvětí od zdánlivě nedůležitého zmizení osoby, jasný konec s jakýmsi polootevřeným "nákopem", superdcerka konečně ukázala slabosti a obavy a hned byla lidštější. Jen ta severská zima, sníh, mráz, choulení se do kabátů a upíjení horké kávy na číhané mi chybělo, ale jasně, zločiny se v Norsku dějí ve velkém i v letních vedrech.
V rámci žánru krimi jedna z těch dobrých.

5 22.09.2020

Putování po Evropě podél velkých toků - Rýna a Dunaje - nezní jako chytlavý exotický cestopis. Jeho kouzlo a hodnota je skryta ve vypravěči, sympatickém anglickém gentlemanovi, který se za sychravého prosincového počasí vydal s pozitivním elánem na cestu předválečnou Evropou. Tohle nadšení, s jakým pohlíží na vše kolem, ať už je to stará kovárna nebo honosný zámek, je strhující a neklesá, stejně jako charisma, které mu - dle mého názoru - cestu často usnadňuje.
Nezabývá se strastmi cesty, únavou, špínou (a že tohle všechno jistě zažil), prostě jde a užívá si to. Zabývá se uměním, architekturou i popisem obyčejné polní cesty, mlhy nad řekou, a dojem podtrhuje vědomí blížící se války... "Za několik let bylo toto krásné město s výjimkou chrámů kompletně vybombardováno. Kdybych to býval tušil, byl bych se tu zdržel déle."
Je pravda, že vyprávění občas ztrácí pro neznalého míst na zajímavosti, ale nahrazuje to nadšení a postřehy z všedních "ty-útrapy-za-to-stojí" chvilek, které zažívá každý dlouho-cestovatel.

8 22.09.2020

Krásné téma, které je zajímavě kompozičně zpracováno. Nejsem odborník na umění, jen mě jednoduše focení baví a čtení této knihy bylo jako procházení výstavou černobílých fotografií lidských životů, kde se čas zpomalil.

"Jestli fotit znamená naskočit na hřbet živoucího města, v temné komoře se vezu na neviditelném vzdušném proudu, ale ten pocit, že mě něco unáší, je stejný. Na obou místech se měním v pouhé smítko čistého vědomí."

16 22.09.2020

Zpověď knihkupce pro mě malinko převyšuje laťku prvního dílu. Těšila jsem se na další deníkový záznam dne - jestli bude obyčejný nebo přijde zase nějaký chytrý dotaz či exotická osobnost... kdo donese další škvár nebo zda se podaří objevit vzácnou knihu.
Dobré jsou i tipy a poznámky autora na čtené knihy. Tedy chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že opěvovanou knihu Živoucí horu jsem četla při poslední návštěvě Skotska - škoda, jsem se těšila, že si ji pořídím - (mimochodem tato opravdu krásná kniha Nancy Sheperd v češtině nikdy nevyšla).

A vůbec mi po dočtení ten život mezi krabicemi knih schází. Obzvláště když si k tomu pustíte Čtenářovo potěšení či jiné Shaunovo video...

https://www.youtube.com/watch?v=n2caiU5Bu-k
https://www.youtube.com/watch?v=rC-oA4zKZlI
https://www.youtube.com/watch?v=1JDU3lJzC5c

9 28.08.2020