pajaroh komentáře u knih
Příjemná oddychovka s nepříjemně odhadnutelným dějem.
Kniha zamyšlení tak nějak o ničem a vlastně o mnohém. Vyprávěním několika střípků časově krátkého období se o hlavní postavě mnoho konkrétních detailů nedozvíme, přitom poznáme kus jejího vnímání světa, povahy, duše. Líbily se mi úvahy, popisy vybraných míst a pocitů. Osobně jsem se prostě musela částečně s vypravěčkou ztotožnit, volba životní cesty je až příliš podobná (narozdíl od mnoha jejích pocitů). Příjemná, pomalá kniha.
Velice zajímavý pohled do jedné mladé duše, která nalézá rovnováhu v přírodě a irské krajině a apeluje na důležitost její ochrany.
Kvalita stylu psaní i myšlenek ukazuje na neobyčejnou vyspělost (navzdory nebo možná díky tolik zmiňované odlišnosti) a mohu jen říct - klobouk dolů. Určitě cestu Dara McAnultyho budu sledovat dál.
A Poutnice vykročila...
Po první kapitole jsem přesně věděla, zda je příběh z míst mně blízkých nebo ze "vzdáleného" světa.
Krátká poselství vystihují charakter místa, kde vznikla nebo odkud k autorce připutovala.
Audioverze je velmi pěkně zpracovaná.
"Knížka Co přináší vítr je oslavou vypravěčství - oboru, který ve všech "civilizovaných" částech světa patří mezi ohrožené." P. B z doslovu
Prazvláštní příběh, který člověk jen tak nezapomene. Uvítala bych více kapitol z pohledu chlapce, protože popsané spojení se zvířaty, přírodou, bouřkou atd. je úchvatné. Ostatní lidé mi přišli svým chováním příliš šílení a fanatičtí. Styl psaní je zastaralý, ale rychle vtáhne do děje. A kresby N. Čulíka působí nepokojně až výhrůžně jako příběh sám.
Pěkný příběh i zajímavé prostředí kmene Magrejů, poučná cesta k sebepoznání, ale dětskému čtenáři asi kniha přinese více. Úplně mi nesedly ilustrace, které jsou výraznou součástí knihy, především detaily typu bílé plavky, Duch hory jakoby vypadl z Hvězdných válek...
Islandské přírodní živly jsou popsány z vědeckého (nezjišťovala jsem nakolik pravdivě) i osobního pohledu a propojeny s osudy několika postav, plus milostná zápletka, naštěstí nijak laciná a detailní. Bavilo mě to. Od autorčina Ostrova je vidět velký posun, co se týče stylu vyprávění i celistvosti příběhu.
Knihobudka v Novém Hrozenkově je prostě poklad (a povinné zastavení na cestě do Javorníků) a já děkuji neznámým, kteří tam pravidelně dávají knihy. Pokaždé tam objevím nějaký zajímavý příběh povětšinou z Valašska nebo Beskyd.
Tato dětská kniha mi sedla do nálady. Milé klukovské příběhy a popisy života na vesnici mi připomněly oblíbenou Gabru a Málinku a já s Ondrou od kovářů a jeho kamarády prožila radost z každé "blbiny", jak by řekli dospělí, a uvědomila si, jak je tato radost důležitá a krásná.
Zajímavé a příjemně vedené povídání s člověkem, který se navzdory těžkým situacím a zaměření drží svých pevných vzorů a kterého nelehké životní okamžiky , zdá se, jenom posílily. Nejvíce mě zaujala část rozhovoru o Praze, kdy jsem si uvědomila, jak krásné to je (a především dříve bylo) město, a také povídání o hudbě. Méně blízké je mi sbírání antik, které asi nikdy úplně nepochopím, ale k osobnosti profesora Kouteckého prostě neodmyslitelně patří.
Takový pohled na svět i společnost bych si ráda připomínala častěji.
Tohle je zbytečná kniha, která jen papouškuje knihu Wim Hof - Ledový muž s přidanými sebestřednými vsuvkami úvodu a "druhého" autora K. de Jonga. Opět opakuji, že nehodnotím ani Wima Hofa ani jeho metodu, následovníky či milovníky otužování, pouze tuto jednu knihu. A hodnotím ji nízce.
Kniha obsahuje moc pěkné fotografie, které mě přenesly zpět do jizerského vandrování. Básně jsou velmi vzletné, což se dá vzhledem k době napsání očekávat, některá slovní spojení mi neseděla, naopak vysoce hodnotím poslední báseň Přání.
A jak se říká: Jizerky jsou srdcovka...
Mám Orwella velmi ráda, jeho nadčasovost a schopnost konstruktivní kritiky společnosti hodící se na kteroukoliv dobu i sociální vrstvu.
Tato kniha mě z dosud přečtených zaujala nejméně, jako obraz tehdejší chudé společnosti či část životopisu spisovatele mají zápisky jistě svou hodnotu, ale hodně situací a popisů se opakuje a kniha působí jako výstřižek deníkových zápisků.
Román s netradiční kompozicí, kdy je od začátku znám pachatel i události a přesto si zachovává napětí a gradaci. Také soucit s obyčejnými lidmi, příbuznými, absence odsouzení a vědomí toho, že příběh vychází ze skutečných událostí knize dodává na čtivosti.
Slabší byla linie spisovatelova života. Jeho pohled na některé události se žhářstvím související i dramatičtější okamžiky dospívání či životního rozhodnutí jsou sice do nosného příběhu propleteny nenásilně, ale mnoho popisovaných scén mi přišlo zbytečných a ztrácejících souvislosti. Příliš velkou podobnost, kterou se spisovatel snažil zdůraznit, jsem nenašla. K jasnému vysvětlení a objasnění motivů nedojde, ale v příběhu to působí přirozeně.
Nevěděla jsem, co očekávat, a dostala jsem krásný (a bohužel krátký) fragment irské mytologie. Mám pocit, že každá věta a popis člověka, přírody, situace obsahuje mnoho nevyřčeného, přitom je jednoduše napsaná. A ty závěry příběhů - jako cesta to mlžného irského údolí. Jedna z těch knih, kdy děj zapomenete, ale pocit zůstane.
Smutné zrcadlo společnosti. Při čtení jsem se posunovala na škále od občasného znechucení z popisovaného po nadšení z precizní literární práce. Určitě originální kniha, idylickou anglickou vesničku nečekejte.
Zajímavé téma (staré léčitelství), pěkné prostředí, hrozné zpracování. Úroveň psaní dívčích románků do 15 let, svým stylem degraduje přírodní myšlenky jako je bylinkářství, přístup předků. Vztahové zápletky jsou naprosto nonsens.
Výbor, ve kterém se střídá nostalgické a převelice poetické vzpomínání na domov v Beskydech s úvahami o cestách a pomíjivosti folklóru. Ze začátku mě snivé čtení o starých časech pod doškovou střechou bavilo, postupně se úvahy a popisy opakují a i když se črty přesunou k moři, styl tak nějak uspává.
Po prvním díle jsem věděla, do čeho jdu, jenže pan spisovatel přitvrdil, akce stíhá akci už od začátku, vyžívá se v bizarních až nechutných popisech na úkor tajemné atmosféry z první knihy, popisy okolí shrnul do několika málo vět a z mytologických tvorů se stali už jen opelichaní vraždící šílenci. Škoda, zajímavé nápady tam skryté jsou a postavy Grete či Stavy mohly mít dobrou dějovou linii. Jakoby se z dobré staré legendy snažil udělat akční trhák za každou cenu.
Závody psích spřežení a musherství obecně mě poslední dobou hodně chytlo, asi je to tou absencí zimy u nás. Tedy pouze v teoretické rovině, jelikož můj psí společník neznámého původu sice výtečně ovládá tah na vodítku, ale spřežení dokupy nedám. A tak si díky takovým knihám trochu plním svůj sen a prožívám mrazivé dny i noci v knižním světě.
John Firth v příběhu legendárního závodu Yukon qest kolísá na hranici novinářského a dokumentárního stylu, což na jednu stranu přináší oživení výčtu výsledků, účastníků, jednotlivých úseků a údajů nějakými "nej" a zákulisními pikantnostmi, na stranu druhou je to prostě pozorovatel, nikoliv účastník, a těch novinářských "specialitek" je hodně na úkor příběhu.
Na můj vkus je kniha hodně o lidech a málo o psech.
Mnohem více jsem Yukon Quest prožívala s dříve čtenou knihou Po zavátých pláních.
Doporučuji čtenářům, které tento sport či lépe řečeno způsob života chytl prakticky i teoreticky.
Zdolání této knihy se v mém případě ze začátku podobalo sinusoidě - příjemné čtení popisů přírody, pozorování ptáků a vzpomínek na dětství se střídalo s nezáživnými popisy (ne)vztahu s dětskou láskou (podrobné pozorování její osoby, "náhodná" setkání a několik dialogů). A ten závěr byl už jen klesající křivka. Chápu, že je kniha autobiografická, autor se chtěl vypsat ze svých pocitů, ale až na příjemně melancholické popisy přírody a života v ní a několik zdařilých úvah o lidstvu a civilizaci je to prostě nudné čtení (a to mám ráda "nedějové" knihy).