pajaroh komentáře u knih
Nevím, proč mě Zola tak dlouho míjel. Možná proto, že Břicho Paříže jsem povinně četla ve věku, kdy mě zajímaly westernové rodokapsy... Je to klasika a je to dobrá klasika. Duch staré Paříže, život umělců, jejich vnímání a nevnímání světa a světla, to vše je velmi dobře vykresleno, skoro bych řekla "vzorově". Hlavního hrdinu nemusíte mít rádi, a přesto vás zajímají všechna propojení a vztahy a jeho posedlost. A přestože malířství pramálo rozumím (malířské umění dělím na "to je hezké" a "tomu nerozumím"), ráda čtu knihy o malířích a v knize popsané obrazy jsem viděla i zažila velmi konkrétně, stejně jako tmavá nábřeží a staré uličky, což je asi největší umění tohoto autora. Ke stroji času se asi nedostanu, takže díky za takové knihy, které nás zavedou do minulosti.
Pěkný popis finské přírody v okolí Kuhma, kudy jsem se taky pár let nazpět toulala. Jen jsem u toho nestřílela ptáky a taky tolik "jednoduše" nefilozofovala jako mudrc z Havukka-Aho. Zajímavý popisný styl, ale samotný příběh mě nijak nezaujal.
"Všechno v přírodě má svůj smysl. Tady mi například příroda připravila močál, abych se nemusel pořád vláčet jen tím lese. Jako pro změnu... "
Co jiného si vzít na čtení do zimního Istanbulu než melancholického Pamuka... bohužel tentokráte mi příběh příliš nesedl - především ta jednoduchá romantická část, a i když oceňuji vhled do sociálních vztahů istanbulské smetánky i dobře vykreslené prostředí, s Pamukovými jinými knihami (Černá kniha, Jmenuji se červená) se Muzeum nevinnosti prostě srovnat nedá.
Po které knize sáhnout, když jedete na francouzský venkov a nejste fandové přeslazených románků alá kávička a Eifelovka či jednostranných cestopisů popisujících bezchybnou slunečnou Provence? Po Ostružinovém vínu. Příjemná oddechovka, která povětšinou neidealizuje a mezi obrazy vinařského městečka nastiňuje problémy modernizace i nejednoznačnost lidských osobností. Jistě, příběh je jednoduchý a odhadnutelný, ale ne přehnaně harmonický. Snad jen ten konec.
Gary Snyder je pro mě tak trochu neuchopitelný spisovatel prózy v poezii. Ne vždy jsme na stejné vlně, některé básně mě úplně míjejí, jiné texty jsou mi blízké a jejich čtení mě uklidňuje a zpomaluje v uspěchané době. Přitom nevím, co přesně se mi na nich líbí a táhne mě ke čtení dalších jeho knih, možná nezkreslený, neidealizovaný popis krajiny nebo krátké náznaky příběhů, nad jejichž nevysvětlenými obrazy se musím zamyslet. Takové vzdálené vrcholky v mlze, ke kterým bych se jednou chtěla dostat blíž a zjistit, "jak bohaté a složité některé z těchto zdánlivě prostých básní jsou."
Kniha obsahuje moudré myšlenky o tichu, tmě, přírodě, zajímavý, duchovně laděný příběh člověka uzavřeného v samotě do jeskynního světa, ale také dějovou linii Roberta, jejíž podstatu jsem sice pochopila, ale asi na ni nejsem dostatečně zralá - příběh mě neoslovil a snížil dojem z knihy. Ta díky tomu na mě jako celek působí nesourodě. A Skadarské jezero? To býval krásný kout země...
Ideální pro čtenáře starých vesnických příběhů. Příroda, střídání ročních období i mystika zasahují do života postav, které nejsou nikterak psychologicky přiblíženy. Také příroda a hory jsou popsány stroze a vystupují spíše jako temné síly v baladickém příběhu.
Vskutku mišmaš všeho po vzoru Stoletého staříka či Nezmara. Pěkný přebal a zajímavý nápad vystavět příběh na kontrastu filozofie horala ze Sibiře a právnické fakulty Harvardu, respektive drsných činů alá vrhání kamenů, boje a sexu versus právnických řečí, kliček, úřadování atd. Jak to zní dobře. Tady to pěkné končí, příběh nemá dobrý základ, nedrží pohromadě a skáče z jednoho místa na druhé stejně jako hlavní hrdina - a tváří se velmi reálně. Takzvané "reálné absurdno" dle autora. Podle mě nepěkným stylem napsaná kniha, do které autor nacpal co nejvíce... všeho (medvídek Pů? Vážně?).
V neposlední řadě - za což autor až tak nemůže - ohlasy na přebalu knihy. Chápu, když se uvede literární kritika či citace ze slavného magazínu, ale koho zajímá názor bývalého předsedy Americké psychologické asociace? A co na to bláznivá Markétka z Těšínského nádraží?
Netradiční příběh plný iluzí, který pro mě nepřekročí štítek oddychové literatury. Autorka vtáhne do děje, nechá čtenáře zasnít a vcítit se do magie postav, opírá se o zajímavé obrazotvorné popisy a dobře střídá různé časové linie, ale románek hlavních kouzelníků působí dosti lacině.
Kniha o zapadlých čundráckých koutech našich a slovenských hor a krasů, o kterých se dá už jen číst nebo o nich snít. Názvy zůstaly, ale ta atmosféra a duše míst, které Nevrlý popisuje, už nejsou... Je to příjemné čtení, jen je na mě občas té vzletnosti a poetičnosti příliš.
Příběh se odehrává v Kiruně, v severním Švédsku, což je jediný důvod, proč jsem knihu četla a taky jediná věc, která mě na ni bavila - popisy zimy, sněhu a lokality. Jinak se jedná o vcelku neoriginální zápletku s překombinovaným koncem. Jaká škoda, že severské detektivky jsou.... detektivky.
Přiznám se, že mě více zaujala osobnost Anny Pammrové a její způsob života než tohle dílo. Filozofické úvahy jsou kontroverzní, vyjadřování velmi emotivní, archaické a - i když nerada používám to slovo - feministické. Mnoho myšlenek je pravdivých, především ty o civilizaci a materialismu, s některými však nesouhlasím, ale vzhledem k životním zkušenostem autorky jsou pochopitelné.
Nenáročné čtivo o všem a o ničem, které ve mně nezanechalo silnější dojem. Snad jen štiplavá ironie, se kterou Eco popisuje pokrok lidstva a vymoženosti civilizace, je osvěžující.
Od esejí Humberta Eca jsem čekala něco jiného, moje chyba.
I v této knize sází Joanne Harrisová na osvědčené kulisy: tajemné prostředí izolovaného kláštera se střídá s atraktivním životem středověkých kočovníků, divokost a svoboda postav je dočasně spoutána povinnostmi (rodičovskými).
Jemné nastínění rozporu mezi touhou kočovat a potřebou mít domov mi přijde na knize nejpěknější. Jen závěry Harrisové opravdu nejdou, poslední kapitola (pouhé 2 stránky) snižuje hodnotu díla na románek - jakkoliv originální.
Doporučuji číst jako poutavou oddychovku a vynechat epilog.
Hvězdička navíc za pěkné popisy finské přírody, jinak mě tato kniha minula a nepřesvědčila, přestože mám nedějové a poetické vyprávění moc ráda. Bohužel, možná špatné načasování, třeba si ji za pár let zkusím přečíst znovu...
Kniha je zajímavým zápisem poznatků ze zkoumání přírody, nicméně jsem čekala cestopis biologa z neporušených koutů horských údolí a srázů Himalájí. Jak naivní. Bohužel už tehdy (výzkum v podstatě začal první výpravou v roce 1967) autor poukazuje na neúprosný postup civilizace, ničení přírody, vybíjení zvířat.
"O pouhých třicet let! V tak krátkém časovém období, v prchavém okamžiku historie, v němž ani nepřetržitý útok větru a sněhu nebyl s to zničit život na skalních útesech, člověk zdecimoval himálajskou zvířenu."
Poznatky a záznamy o místních poměrech jsou pečlivé a vhodné především pro čtenáře zaměřující se na tuto konkrétní oblast.
Příkladný vzorek severské melancholie, kdy navzdory krutosti a chudobě stále probleskuje malá naděje , ušlápnuté sny a trocha mezilidského citu. Snad je to tím, že hlavní postava je dítě/mladá dívka. Ovšem její popisy "nebezpečí" jsou i bez zbytečných detailů natolik drsné, že jsem chvílemi zavírala oči (což možná pomůže u filmu, ale u knihy moc ne).
Drsné válečné reportáže psané jakoby z odstupu. V tomto případě to asi jinak ani nejde... Chvílemi obdivuhodné, často neuvěřitelné, šílené. Ale ono se to opravdu děje...
Krátká a různorodá sonda do současné norské literatury vyhýbající se díkybohu krimi literatuře (bohužel při dnešní knihkupecké propagaci si mnoho lidí ani neumí nic jiného pod pojmem severská literatura představit). Výbor obsahuje části děl, které by si většinou zasloužily české vydání mnohem více než většina u nás vycházejících "Sněhuláků".
Jak už to u literárních výborů bývá, někteří autoři mě zaujali méně, některé jsem nepochopila a pak jsou tu takoví, kteří mě velmi oslovili (Agnes Ravatn, Trude Marstein) a mohu doufat v české či sehnat anglické vydání. Nebo místo doufání začnu studovat bokmal a nynorsk.
Kniha plná zajímavých informací o době nedávné (a přitom tak vzdálené) podána z velice subjektivního pohledu ublíženého člověka.
Trochu mi vadila snaha o popularizaci příběhu a zbytečně udržované napětí (krimiromán?), ale přiznávám, že jinak bych tak výrazně politickou knihu nedočetla do konce. Za detailní přiblížení a nastínění poměrů dávám 3*.