pajaroh komentáře u knih
Za mě trochu zklamání, vyprávění hlavně ke konci drhlo, byla cítit snaha za každou cenu řádky dopsat a vydat... asi preferuji cesto-spisovatele, kteří se někam vydají a pak píšou, když mají o čem... ne na objednávku předem.
Velice příjemné čtení. Příběh není dokonalý, ale prostě mám pro Gilbertovou velkou slabost a to, že se jedná o reálný příběh skutečného člověka dodává knize na zajímavosti. Poslední americký muž je postava/člověk geniálnía fascinující a stejně tak pro život nepoužitelný, tvrdý k sobě i k ostatním...
Až na jednu vtipnou větu o "zkur..." písku nuda. Dva chlapi, dvě motorky, v zádech auta s vybavením, žádné dobrodružství, nikterak úžasný styl psaní. Ewan by měl zůstat u hraní.
Jedna z nejsmutnějších knih, která v několika málo kapitolách nezachycuje jen příběh medvěda, jehož osud neblaze ovlivňuje od malého medvíděte člověk, ale především onu lidskou, loveckou, nadřazenou povahu.
Tak tohle mi bohužel nesedlo. Ne že by to byla nekvalitní literatura, jazyk i vykreslení psychické poruchy je zajímavé, niterní, ale všechny ty hlasy, stavy, pochody životní i v mysli mi nesedly, na čtení jsem se těžko soustředila a asi tato kniha ke mně "nepřišla" ve správnou dobu.
Někde jsem četla, že je to podobné jako trilogie T. Gulbranssena Věčně zpívají lesy... Tak není. Společný mají možná statek v norských lesích.
Jistě, je to staré dílo, ale i tak jazyk ulítává v přehnaně poetických rovinách, které se moc neslučují s psycho-jednáním postav.
Indiánskou tématiku mám ráda - životopisnou i duchovní, Nekonečný kruh je pro mne téměř modlou, ale Černý Jelen mě nepřesvědčil, vyprávění indiánského "šamana" i přepis J.G. Neihardta je zkratkovitý, povrchní, a přestože se příběh opírá o historické události, není pro mě díky stylu vyprávění uvěřitelný.
Taková milá humorná knížka, kterou jsem četla v časovém presu a asi jsem si ji nevychutnala tak, jak by si zasloužila.
Anna In je první kniha Olgy Tokarczukové, která mi nesedla. Snažila jsem se pochopit postmoderní vyprávění a vplynout do futuristického prostředí, sledovat mytologické linie, ale komplikovanost zpracování - byť sebevíc pečlivější a originální - byla na mě asi prostě příliš. Čím více jsem se soustředíla na sledování pochodů a významů, tím méně jsem si čtení užívala.
Hodnotím mé pocity z knihy, ne dílo samotné. To je jistě kvalitní, jen ne pro mě.
Sněhové vánice, rozbouřené moře, tajuplné lávové útvary u pobřeží, modrý ledovec, drsná příroda i povaha lidí - tohle staré čtení o životě na Islandu se mi prostě líbí.
Nicméně nelze přehlížet nelogičnosti (přežití skupiny promočených lidí na rozbouřeném moři, chůze mrzáka po kolenou bez zvláštního omezení...), kterých se v tomto díle Gudmundsson dopustil.
A zase si od něj něco přečtu... pro mě taková mile drsná oddychovka.
Kniha obsahuje zajímavá svědectví a neznámé fotografie, z literárního pohledu však dosti zaostává a jak už napsal uživatel jodgo - je velice neobjektivní.
Melancholický, neidealizovaný pohled do života Laponců zaměřený na popis drsné a krásné krajiny a nesmlouvavé (a seversky spravedlivě kruté) přírody. Specifičnost laponské duše je popsána v kontrastu s nepochopením, které zažívá člověk z jihu, který se v těchto místech dlouhodobě ocitl. Procházející lidé opěvují krásu hor a severských planin, ale zkuste tam chvíli žít...
...a do tohoto světa jsou vloženy střepy života Máreha Anta...
"Nebe visí nízko, bezměsíčné, mračně šedé nebe dalekého Laponska."
Příběh z finského Laponska psaný starým stylem, mrazivé popisy přírody, nelehké osudy obyvatel vesnice ovlivňeny příchodem těžařů rudy. Mám tyto staré příběhy ze severu ráda. Jen v dnešní době už nenacházejí příliš místa v literatuře.
Moudrý rozhovor s moudrou spisovatelkou a ženou s velkým náhledem a nadhledem na život sám.
Silné příběhy (psané formou divadelního scénáře) ze života kanadských indiánů, které nijak nápadně negradují a oproti evropským dramatům nemají výraznou zápletku a časté zvraty. Přesto výstižně vyjadřují atmosféru, pocity, problémy a odcizenost indiánů v rezervaci i ve městech. Osobně mě nejvíce zaujala hra Cesta bez mokasínů.
Zajímavý pohled na osudy lidí žijících v odříznuté laponské vesnici, bojujících s předsudky jiných i s vlastními chybami. Nečekejte žádné dlouhé popisy krajiny a přírody - vyprávění je zaměřeno na životy obyvatel a specifičnost místa a přírody je nastíněna především v jednání vesničanů a v popisu jejich práce.
Styl Alice Munro mě ani v této knize nikterak neokouzlil, povídky jsou vyprávěné jednoduchým stylem, postavy a jejich osudy mě míjejí bez silnějšího zážitku. Takové... beztvaré, všední, průměrné (což je někdy ta nejhorší varianta literatury),
Povídka bohužel nepatří mezi mé oblíbené literární útvary, nicméně kdybych knihu hodnotila jen v rámci povídkových souborů, hodnocení by bylo vyšší. Jednotlivé příběhy jsou čtivé a vcelku jednoduše napsané, jejich myšlenka je hlubší, vyprávějí především o vztazích, některé odlehčenější, jiné vážnější, o životě, nemoci, ztrátě.
Čtenář, kterého zajímá indiánská kultura, se musí smířit se skutečnosti, že hlavní postava je mladý farář (v knize navíc nazývaný vikář - což je pro mě osobně velmi neoblíbený archetyp) a přijmout to, že to tak prostě bylo, protože ono tak opravdu bylo. Nic není neměnné a tento příběh je o vplývání jedné kultury do druhé, jakkoliv jemné či bolestné. Styl je strohý, příběh by mohl zabrat stovky stránek, ale ono to k tomu tak nějak patří...
K. Gudmundsson je mistr v mystickém popisu krajiny divokého Islandu a přírodních živlů promítajících se do povahy postav a určujících jejich životní osudy. Slabší jsou bolestné citové výlevy hlavní hrdinky (na dnešní dobu, nicméně ke starší literatuře to prostě patří).
Plzákovu nakladatelství se opět povedl otřesný přebal. Jako u všech Gudmundssonových knih.
Za chvilkový návrat na jedinečný Island dávám 4*