Pasadenka komentáře u knih

Moje v pořadí třetí PCT česká knížka. Pak mě čeká ještě Divočina a končím s tímto tématem. Rozhodně musím říct, že každá knížka mi dala něco jiného. Monča, díky tomu, že nešla den za dnem, ale v zásadě se snažila zprostředkovat celiství zážitek mi připadá jako dobý výchozí bod. Lůca se svým vztahovým dramatem naznačuje jací lidé a příběhy lze na cestě potkat. Nicméně kvůli své osobnosti si nemyslím, že její zážitky mají až toliko objektivně výpovědnou hodnotu. A tak se dostáváme ke Kubovi. Postarší pán, podařilo se mi s ním vidět i rozhovor v DVTV a lépe tím pochopit co je v knížce napsané. Ale hezky od začátku.

Jak samotný název vypovídá, jedná se o deník, podobně jako u Lůci. Kuba na sebe napráskal, že to pro něj byla z nouze cnost, jelikož pořád od něj někdo vyzvídal, co, kde, jak a s kým. A tak se rozhodl psát blog, aby tazatele ukojil. :) Jestli je knížka správný formát pro deník zatím nevím. Nicméně znám deníky, které jsou peckové. A tento takoví není. Vychází to jednak z podstaty autora, který je docela samotář a vystačí si se svým vnitřním světem, druhak ze samotné tématiky – pěšky divočinou z bodu A do bodu B. Ono to zas není tak záživné, aby se o tom dobře četlo.

Nicméně i v této knížce se najdou momenty, kdy se to rozběhne a kdy čtenář dostane pořádný zprostředkovaný zážitek. Bohužel, Kuba se vyjádřil, že jeho zkušenost je docela nepřenosná, a tedy ani knížka nedokáže zachytit to, co opravdu prožil. Nebo se jenom neumí vyjadřovat slovem, je to přeci jenom kameraman. :P

Samotný styl psaní je místy lakonický, místi se rozvine do něčeho pro čtenáře přívětivějšího. Celkově se mi deníkový styl líbil víc než u Lůci, nezabíhal zbytečně daleko a občasné strohé vyprávění ve mě vyvolávalo dojem toho, že tak nějak to člověk den za dnem prožívá. Také se mi líbilo, jak zde byli i zajímavé informace pro případné následovníky PCT kultu. :D Celkově za 4 hvězdičky. :)

K pacifické hřebenovce mě přivedl kamarád. A tak mi nezůstalo nežli šáhnout po několika knížkách. První byla Lůca a jejich 151 dní. A druhá je Monča. Styl psaní je znatelně jiný. Nejedná se o nějak velkolepý literární počin, ale jako postřehy z dlouhé cesty, kde Monča na sebe napráskala několik osobních informací to bylo fajn. Také popis cesty, subjektivní pocity a dobré rady se mi líbily. Oproti 151 dnům, které jdou den za dnem, je zde ucelenější pohled na tuhle dlouhou túru a osobní příběh jejího zdolání. Za mě fajn, co jsou 3 hvězdičky. :)

Zajímavá a trochu hrůzostrašná kniha. A Holmesová z ní vychází jako naprostá chladná vypočítavá manipulativní zmije. Brr. Fuj.

Původní Johnova reportáž se rozrostla do knižní podoby. Skládá se ze dvou částí. První je vzestup Theranosu a Elie do hvězdných výšin bohů křemíkového údolí, kde jako modrooká blondýna vyčnívala až nepatřičně. Také několikrát zmiňovaný absurdně hrubý hlas ji na jedinečnosti přidával ještě násobně víc. Dovíme se, že jejím „otcem“ se stal Steve Jobs, a mnohé z toho co dělala, dělala „pro něj“. Celkově se však jedná o hezky vybudovaný příběh jedné mladé slečny, které si omotala kolem prstu spoustu starých dědků. Poměry ve firmě a vzestup despotického chování jde zde vytažen až do absurdit, které jsou jen těžce uvěřitelné.

Ve druhé části, která je výrazně kratší, vstupuje do hry John, který si na ni posvítil a byl aktivním hybatelem jejího pádu.

Knížka je napsaná čtivě, John je mistrem svého řemesla. Opět mi chybí pohled druhé strany, který by v běžném románu doplnil chybějící střípky. Je ale jasné, že Elie nebude mít zájem obhajovat neobhajitelné, i když je její výřečnost pověstná.

Za mě je to celkem zajímavý vhled do světa technologické bubliny západního pobřeží Spojených států, kde se dá pomocí arogance a „velké huby“ vyčarovat mnohomiliardová společnost, která má de facto nulovou hodnotu. Uf. :(

Po dlouhé době mě knížka opět donutila ke zevrubnějšímu přemýšlení a na konec i hledání, cože to chtěla paní říct. Po přečtení několika komentářů, žalozpěvů a chvalozpěvů, po čtení prvoplánových komentářů a analytických – až akademických úvah mi nejvíce pomohlo vyjádření samotné Han.

Několik myšlenek:

Knížka je hrozně napínavá. Až nesnesitelně. Hutný děj se zaměřuje na vnitřní proměny postav. Ty jen sporadicky opisují Jonghje, která je primárním katalyzátorem všeho dění, a mě až drásalo na duši nevědět, cože za vším stojí.

První část mi přišla až komicky zábavná a pan Manžel byl pro mě takovou karikaturou na muže. A vlastně i pan táta. Ale to bude nejspíš tou kulturní vzdáleností. :) A pak se ukázali, jako prasata a hajzlové. Takže – „ať chcípnou, svině!“

Paní vegetariánka je de facto vegankou, která se transformuje na breathariánku. A jako všichni breathariáni nakonec i ona skončí velice rychle velice nedobře. To, že se o její proměně v celé knížce dovíme jen velice málo vysvětluje, že o dietu jako takovou zde vůbec nejde.

Prostřední část byla nejmystičtější. Plná květin, barev, chtíče a transformace. Hrozně dobře na mě působil ten kontrast po první části.

Paní sestra, jako poslední spojení se zbytkem staré existence vyvrcholuje do ztraceného konce, což je za mě škoda.

Jestli je knížka alegorií na to, či ono neví nikdo. :D Autorka záměrně napsala něco, co otvírá brány fantazie. Jak tvrdí, soustřeďuje se na několik výjevů, které skládá vedle sebe a nechává na čtenáři, na které se soustředí.

Mystická proměna Jo mě na konci nejvíc pohoršila. V několika náznacích se zdálo, že už už dostaneme vějičku, která spojí všechny obrazy do srozumitelné podoby. Která vysvětlí cože to hnulo jejím vnitřkem. A ne jenom mlhavé vzpomínky na sny a pár vzpomínek na dětství.


Celkově je to dobrá knížka, místy zábavná, místy, skličující. Proud myšlenek bez zřetelného konce. Snažící se odhalovat vnitřní světy svých postav a na nich reflektovat autorčiny úvahy. A právě pro svojí nejednoznačnost, profesionální styl psaní a netuctovost, je tak jiná, než většina běžně vydávaných knížek.

Autor mě nalákal na vějičku první knížkou a nezklamal. Pocitově mám stejné výhrady i pozitiva jak u předchozí. Výborně napsané, čtivé, ale trochu ploché. I když v tomto případě se jedná o odlišnou formu vyprávění. Prolínání dvou žen, kde se až nápadně opakují ty samé situace mě několikrát nutili zamyslet se, jestli někde není chyba. Ale nebyla. :)

Tajemno a hraní se s očekáváním je zde vytvořeno mnohem lépe – než kde jaká detektivka. A ano, i zde je detektivní vrstva silně přítomná, nicméně není to to hlavní. Kniha se hodně zaměřuje na psychologii a autor si očividně užívá vrtání se ve psychice svých hrdinek. :)

Celkově musím říct dobrá práce a těším se na další povedený kousek.

Máma nadává, protože pije, a protože jste vy děti tak nesnesitelné malé zrůdy, které ji dohánějí k beznadějnému šílenství. Zcela prosté. :D

Pokračování historek jedné extravagantní britské maminy pokračuje v duchu šílené zábavy jenž započalo první knihou. A ač to nebývá pravidlem, druhý díl je rozhodně zábavnější. Když už si člověk jednou zvykne na styl psaní, v zásadě tomu není co vytknout. Děti zde již nehrají tak významnou roli a o to víc zůstává prostor rozverná nemáma, která si tento rok rozhodně užila.

Koho bavila jednička, toho rozhodně pobaví dvojka. :)

Nečekaně zábavné. Snad sousedka B. J. :) Knížka mě zprvu vůbec nebrala – obálka stojí za zlámanou grešli. Nicméně v tom ohyzdu se skrývala sladká dužina s trpkým jadérkem. Ale dost metafor. Ve zkratce se jedná o další knížku, která adoruje moderní rodičovství a brnká na strunu „ano všichni jsme z toho v prd*l*, tak se alespoň hezky zasmějeme“. A to není vysloveně špatně. Hlavní protagonistka – matka přežívající díky koňským dávkám vína – je europoidní Britkou ve středních letech, která pracuje na půl úvazku jako Ajťačka – jak osvěžující :) – a zbytek času se věnuje svým dvěma „démonickým“ dětem a manželovi, který ji nejen nedoceňuje, ale navíc ji ani moc nepomáhá. Pro každého, kdo se zběžně dívá na filmy a čte nějakou to lehkou knížku se jedná o obvyklou zápletku. Autorka nás provede jedním rokem z pohledu oné matky, která zcela bez okolků hysterčí a kleje všude kolem sebe – a samozřejmě i na sebe. :)

I když je knížka příběhově předvídatelná, hlavní protagonistka byla osvěžující a hodně krát i vtipná. Pro mě to byla docela hezká parodie na rodičovství, která decentně poodkryla úskalí dneška. U některých situacích mě podobnost s realitou až děsila. :(

Jedná se o povedenou jednoduchou oddechovku, kterou by případní rodičové malých dětí určitě neměli brát jako inspiraci. Pro ty, které rodičovské úskalí zcela míjí, nebo jej mají za sebou, bude knížka nejspíš připadat hloupá. Mě bavila moc, nicméně nepřesnosti a klišé mě nutí hodnotit průměrně.

Wau! Slovo zcela vystihující mé pocity po přečtení. Několikrát mě smích trhal na kusy a udivený výraz se jen stěží vytrácel. I teď, po několika týdnech ve mně knížka zanechala hluboký dojem.

Prvně – český autor. To je záruka hravého jazyka a kulturní blízkosti, kterou žádné překládané knížky nikdy nedosáhnou. Až mě mrzí, že je tak málo tuzemských autorů, kteří mě baví. Ale zpátky k nulorožcovi. Alternativní realita, kterou se autor ohání jako zaručenou pravdou je tak bravurně napsaná, že v Rusku by byl minimálně carevičem. :) Málokterá knížka mě donutí dohledávat si zmíněné fakty – tady se to povedlo na výbornou. Příběh je prošpikován bizarnostmi a charizma hlavního hrdiny knížku zcela utáhne.

V čem tkví tedy problém? Ptá se kde kdo. V rychlém kvašení. Jednotlivé scény a nápady jsou skvělé, ale knížka jako celek, jako detektivní vyprávění, moc neobstojí. Všechny boční příběhové linky jsou příliš odbyté a jejich návaznost na tu hlavní působí až příliš prkenně. Kdyby mi někdo řekl, že autor „nestíhal“, tak by mě to ničím nepřekvapilo. A je to hrozná škoda. :(

Jinak se jedná o bizár středního kalibru. V seriálovém žargonu mě příběh připomínal Futuramu, nebo Doktora Kdo? Co? Jak? „No jako nulorožec je nosorožice s nastrouhanýma rohama. Prášek se sjíždí pro potenci. A ti h*jzl*v* poznaj když je to fake – lidské nehty. Ach jo!“

Detektivky mě nebaví. Něco v nich mi připadá hrozně hloupé a nezajímavé. Pokud se nejedná o příběh extraordinérního detektiva, který svým intelektem a chováním rozcupuje všechny na padrť. To ale nebyl tento případ.

Název knihy je hrozně super a když se vše spojí, a vám dojde, co to má znamenat, tak se cítíte opravdu dobře. Nicméně dvojice Freyja a Huldar, kteří mají již další dvě knížky na svědomí mě vůbec nedokázali utáhnout. Dynamika jejich vztahu, to jak případ vyšetřovali, vše bylo takové přízemní. Holčička – svědkyně – mi připadala podivně hloupá. Nebo si jen nedokážu představit myšlení tak malých dětí. Ať je to jak chce, za mě průměr – když odečtu svou možná až iracionální averzi. :)

Knížka je pro hodně mladé ročníky. Dětské knížky mě neděsí, kolikrát jsou i docela zábavné, ale tohle byla tedy pohroma. :) Nebylo to špatné, ale nebylo to ani dobré. Dokonce i nápad vzít populární superhrdiny a přetavit je na naše poměry nezní špatně. Výsledek je však tristní. Jedním slovem infantilní. I medvídek Pooh je infantilní, přesto jeho příběhy mají něco do sebe. Připadá mi, že autorka psala horkou jehlou, jen aby to už bylo pryč.

Je to takové malé poohlédnutí se za válkou a jejími obětmi. Takové malé polidštění toho všeho. S nánosem času politické dějiny dokážou objektivně zhodnotit co se za války dělo. To však nedokáže vykreslit to, jak ty hrozivé události prožívali obyčejní lidé, kteří byli uvrženi do něčeho zcela mimo představy humanity. Sama autorka v závěru uvádí, že její snahou bylo knížku napsat tak, aby byla srozumitelná a uchopitelná pro děti – co si myslím – se docela povedlo. A s tím se pak pojí i následný problém. Pro dospělejší publikum je knížka příliš jednoduchá. Taky se přiznám, že mě příběh přišel plochý. Na konci však, tam mě ovanul pocit sounáležitosti. Protože je jedno, kam patříme, snažíme se jenom přežít dobrý život.

Velice zábavná a zdařilá knížka. Autor se po nezdařilém pokusu o průnik do IT společnosti podělí o šílené zážitky, které zakusil. I když pochází z jiného prostředí, co bylo znát celou dobu, některé z jeho komentářů byly velice trefné. Také bylo cítit, že je vypsaný a své trable umí popsat zábavnou formou, která nenudí. Nejvíc mě zajímala starupová bublina. Těším se, jak to dopadne. Jinak u mě knížka padla na první dobrou. Není však pro každého, to v žádném případě. Dan dokáže čtenáře navést na zajímavé nápady, jako tahat v práci na schůzky plyšáky. Zavedl jsme! A smějeme se na tom pořád. Je to fakt úchylný. :D

Druhá knížka od Cooka. V zásadě platí to samé, co pro Mutaci. Autor píše čtivě, a i banální příběh baví a docela dobře odsýpá. Co mě bavilo, tak to byla konstrukce putovní DNA. I vědecké poučky mě moc bavily. Vše se snoubilo do dobrého celku. Určitě zábavná knížka na oddech.

Krysí smrt po celé Sydney! Jejich malá očička se zabodávají do siluety nejednoho ubožáka, na kterém si chtějí pochutnat jejich mlsné jazýčky. Vředy, které praskají jak popcorn v mikrovlnce, v sobě skýtají mrazivé tajemství v podobě moru. Vztahy praskají. Cool. :)

Tak já musím autora velice pochválit. Nevím, zdali je to tím, že filmová adaptace skombinovala všech 5 knih do dvou dílů, a prim hráli první dvě, nebo tím, že děti jsou už starší, ale bylo to zábavnější a lepší. Ano pořád má kniha své nedostatky, pořád jsou Hraničáři, nebo Artemis lepší ale začíná mě to bavit víc a víc. :)

Maxův pokus pojmout zombie jinak. Krátké rozhovory s lidmi z různých koutů země se snaží dokreslit extrémní podobu celosvětové války proti těmto vysněným monstrům. Co musím vytknout je to, že tímto stylem psaní zombie působí hrozně hloupě (jejich nadpřirozená podoba v kontrastu skepse a realizmu přeživších). Co oceňuji, tak to je právě reportážní styl, který žánr obohatil o další perlu. Knížka byla dobrá, nápady se mi hodně líbili, ale jak psali jiní, nebylo to příliš akční. To by ani tak nevadilo, kdyby autor přisypal více emocí. Jelikož knížka nenaplnila mé očekávání a ano, může za to film (prostě víc vědy Maxi!) :) tak za ***.

Poslední díl v češtině. Jaksi mě to ani nenutí shánět se po dalších dílech v angličtině. Já nevím. Napadá mě, snad až kacířská myšlenka, že chytře psané knížky by neměli přesahovat jistou hranic objemu. A teď to myslím ve smyslu rozsahu celé série. U hloupých knížek je jedno co se děje. Jsou prostě hloupé, pohádky, které jen pobaví. Chytré knížky ukojí i šedou kůru mozkovou. A když se příliš natahují, začíná se to jaksi rozpadat na padrť. Každý díl byl něčím jiný, Odd se posouvá v životě a snad se rýsuje i jakési tajemství. Ale co na plat, stalo se toho moc, a nezapadá to do sebe.

To ale není jediný pocit. Díky jasně odděleným knížkám, které se spojují jen velice jemnou linkou si je všechny dobře pamatuji. A to, jakým způsobem autor pracuje, jak si vše pečlivě připravuje je skvělé. U braku se mi stane, že si ani nevzpomenu na hlavní zápletku, hlavně, když je to nekonečná série. Vše se slívá do jedné kapky. Dean jednotlivé knížky hrubě dělí, pohrává si s různými nápady a na mě zanechal hlubokou stopu. Na Odda Thomase a jeho život nikdy nezapomenu. :)

Po jedničce mě pořád nešlo do hlavy, jak by mohla pokračovat dvojka. A nakonec se autor dostal do docela zajímavé, leč očekávatelné zápletky, které byla propletena s prvním dílem a zároveň doplněna o nové emoce. Co mě mrzelo už i jedničky, byli odbití upíři utrpení. Je patrné, že ve filmovém zpracování dostali více místa, protože, řekněme si to narovinu, komu by se nelíbili temní duchové zvěstující katastrofu? :) Ale v knižní předloze se docela pokulhává. Tak jako tak, na dvojku je to docela dobrý kousek. Emoce fungují. Jen nevím, jak se autor popere s trojkou. :( (a ne, nemyslím to sexuálně :D)

První Thomas, který byl zfilmován byl krásným rozšířením filmu. Doplnili se mi detaily, které se do filmu nevešli. Jistě, nebylo to úplně stejné a jen možná, film byl lepší. Ale hezká romantická linka mě chytila za srdíčko. Je to hezký příběh. Co se týká samotného stylu autora, není to braková literatura, jak by mohl žánr napovídat, ale docela inteligentní a místy hloubaví román. Osvěžující.

Ray si vychutnává své "lidské" tělo do posledního coulu. To mě dostalo. Jinak se příběh snažil trošičku zašmodrchat, ať to není tak přímočaré. Ale ze všeho byl nejlepší Ray. :D