PatrikDi komentáře u knih
Petr Mikšíček, člověk který nezavírá oči před osudy lidí ať už Němců nebo Čechů. Svou naplánovanou cestou v pohraničí Čech vypátral a prozkoumal zaniklé vesnice, které zde stály už od středověku anebo v dřívější době a ukázal na fotografiích krajinu v době jejich existence a poté když odešli jejich obyvatelé. Mohu říct, že je to velmi znamenité dílo, neboť autor sbíral informace nejen v knihách, turistických průvodcích a mapách ale také v okolních městech a vesnic, kde hovořil s pamětníky a lidmi, které míjel. Myslím si, že i když vyhasl duch vesnice, příroda si vzala nazpátek vymýcené území, které zarostlo křovinami a vysokou trávou. Sídla lidí jsou důležitá, jestli plní účel a obyvatelé hospodaří na svých políčkách a zahrádkách ale divoká příroda je přesto úchvatná a zároveň čarovná.
Radan Květ, duší kartograf a zeměpisec napsal velmi přehledné dílo o stezkách, pěšinách a cestách od pravěku až do dnešní doby. Ve svém díle se zaměřuje na vytyčení starých a zarostlých loveckých, obchodních, cestovních tepen, kterými procházeli pralidé, kupci, řemeslníci, šlechta až novodobý člověk. Co k dílu více říct, než že je postaveno na velmi bohatém literárním aparátu a především oproti historikům se Radan Květ pustil pro zjištění trasy na staré mapy z 18. a 19. stol., archeologické výzkumy a osobní terenní bádání. Stezky a pěšiny byly v minulosti i místem odpočinutí, kde rostly mohutné stromy a lidé postavili boží muka, kapličky. Není nadto se vydat pěšky po cestičce. Při čtení jsem zavzpomínal na krásnou a ponaučnou knihu od Petra Mikšíčka, Sudeteská pouť anebo Waldgang, která odráží cestovatelské nadšení a zkušenosti a ukazuje čtenáři velké možnosti a sílu prochodit pohraničí. Naše maličká vlast si určitě zaslouží zájmu nás všech, abychom vyrazili na výlet a prošli si místa zarostlá anebo udržovaná, ať už půjdeme polem, lesem, na houby, borůvky, jen tak pro pobavení, budeme tím šířit cíl, který si určil Radan Květ.
William Davis autor knihy Život bez pšenice všem čtenářům, kteří si přečetli celou anebo alespoň 1/4 knihy otevřel oči jak je to s dnešními obilovinami. Není to jen pšenice ale i další obiloviny jako je žito a ječmen aj. Uvítal bych, kdyby i u nás byli zemědělci jako v USA paní Elisheva Rogosová, biofarmářka která pěstuje původní pšenici einkorn, která rostla ve starověkém Egyptě a Kanaánu, popř. kdyby někdo četl tyto řádky a má zkušenosti s touto rostlinou, mohl by zde napsat svůj názor na prapůvodní pšenici v porovnání s dnešní nakříženou variací Triticum aestivum. Nejsem odborník ani na lékařství ani na zemědělství ale téma knihy mi připadá velmi důležité. Člověka mrzí, že skoro na každém rožku, v malých krámcích, obchodech, rychlých občerstveních narazí na jídlo z vyšlechtěných obilovin a i když to může být upečeno s jakýmkoli dobrým úmyslem, uživateli potravina škodí.
S pečivem a sladkými pochutinami mám své zkušenosti, jako každý jiný, v minulosti jsem měl i trávicí potíže, které jsem musel přetrpět a léčbu urychlily jedině léky. V současné době skoro nejím obiloviny, někdy zhřeším a dám si skladký koláč. Přesto můžu říct, že odstraněním obilovin z jídelníčku se člověk cíti polohladný, lehčí a vitálnější.
Tloustnutí a další problémy s tím spojené jsou celosvětové, nejen v USA ale i v Evropě trápí populaci obezita, mají ji jak dospělí i mladí. Neumím se vžít do člověka, který má nadváhu nebo obezitu ale říkám si, jak by se taková osoba cítila o 10-20 kg lehčí. Svoji hmotnost více vnímají ženy než muži, protože už od přírody se rády zdobí, nosí pěkné šaty a se svými kamarádkami se dívají na módu. Nechci, aby to vyznělo mravoučně ale i páni by se rádi podívali na štíhlejší dívku.
Bohužel stojíme před velkými zájmy států, společností v oblasti zemědělství a zdravotnictví, které si přejí, aby lidé více kupovali, jedli a navštěvovali své lékaře a používali v hojné míře léky. Můžeme udělat pro své zdraví jedno, vybírat si potraviny a více jíst luštěniny a zeleninu, ovoce, které není vždy nejlevnější. Přesto stojí to za úvahu abychom si nevyčítali, když vstoupneme na váhu anebo se nevejdeme do starších šatů. Autora obdivuji za jeho názor a odvahu, že se postavil proti silnému protivníkovi v podobě amerického ministerstva zemědělství, které propaguje "zdravé obiloviny". Souhlasím s názorem uživatele ElenaM, skvělá a inspirativní kniha.
Kniha s názvem: Gaia vrací úder je poutavou příručkou s encyklopedickými hesly a komentáři autora o životě na naší planetě a energii pro přežití lidstva. Seznámil jsem se s řadou informací a doposud jsem myslel, že obnovitelné zdroje (větrná a vodní) jsou tím nejlepším, co vymyslel člověk avšak podle Jamese Lovelocka je to málo a často zbytečné. Překvapil mne jeho názor na jadernou energii, která v dnešních podmínkách je jediná, která nás může zachránit před kolabsem a zánikem naší civilizace, neboť dosavadní výroba a spalování tuhých a kapalných paliv je nebezpečná a finančně nákladná na snižování emisí oxidu uhličitého. Gaia, v řecké mytologii bohyně Země, je živá samočině reguluje teplotu a podmínky prostřednictvím organismů a rostlin. Převratná myšlenka prostřednictvím níž víme, že jsme její nicotnou součástí, bohužel dnes ničitelé, kteří vypalují pralesy a spalují fosilní látky. Líbí se mi myšlenka, že za doby lovců a sběračů, kdy nás bylo několik miliónů jsme neničili planetu, podíleli se jako dnešní zvířata na přírodní selekci. Pokud dojde k rozvratu naší civilizace, bylo by dobré mít po ruce příručku, kterou zmiňuje James Lovelock o pěstování plodin, opravě budov, strojů a zdraví, takový všeobecný manuál. Při čtení poslední kapitoly knihy jsem zavzpomínal na vědecko-fantastický příběh Malevil, skupinka přeživší hospodařila na francouzském hradě, bojovala proti nájezdům banditů, udržovali teplo rodinného krbu.
Sci-fi příběh na rozhraní fikce a skutečnosti, nás zavádí do Oneoského údolí nedaleko Mudského jezera v USA, je příběhem lidí, kteří čelí nejstrašnější přírodní katastrofě, která může lidstvo postihnout a tím je sucho. Autor sepsal své dílo v době konfliktu dvou světových velmocí a proto se čtenář nemůže divit, že je zde cítit závan atomové války. Připadá mi, jako by Creasey dal najevo, co se stane, když se zkoušejí nukleární zbraně. Oproti jiným sci-fi románům je kratší, o to výstižnější, nezabíhající až tak do detailu. Soustředí se na pocity a důsledky katastrofy. Výborné čtení na víkend k vodě nebo do vlaku. Člověk začne přemýšlet jak drahá je voda a co by se stalo, kdyby jednou nebyla.
Emil Novotný, coby 19-ti letý se dostal za pašování heroinu z Thajska do Bangkwangského vězení, kde strávil devět let. Podle jeho výpovědi šlo o naivitu a neznalost, stal se obětí drogové mafie a svých přátel z České republiky. Forma dopisů je velmi emotivní, lehká na čtení a jednoduchá na pochopení všech maličkostí. Pokud bych mohl porovnat Emila Novotného a Radka Hanykovicse, kteří prožili svá mladé léta v thajském vězení Bangkwangu, příjde mi, že těžší osud měl Radek, který se musel poprat na konci svého života s těžkou nemocí, které bohužel podlehl. Ale poučil se ze svých chyb a konal přednášky na téma drogy na základních a středních školách. Kromě uvedených českých vězňů si prožili těžké chvíle i jejich rodiče, kteří měli o své potomky strach ale museli jim finančně vypomáhat. Obdivuji jejich sílu a trpělivost, každý by si zasloužil podobné rodiče.
V dnešním světě je často těžké rozlišit zda mladá žena, která tráví čas se starším mužem je doopravdy zamilovaná a nemá postranní úmysly. U Markéty Matouškové je pravda někde jinde, Karla Kryla si zamilovala a podle jejího vyprávění s ním chodila (jezdila na koncerty a trávila svůj veškerý volný čas a kromě toho i zanedbávala střední školu) protože jej měla ráda jako člověka a poté jako slavnou osobnost. Díky ní má čtenář možnost proniknout do zpěvákova komplikovaného života. Za své jednání si mohl Kryl sám, byl to vášnivý básník a diskutér. Cítil se dobře mezi lidmi a jeho oblíbeným místem byly různé hospody a putiky, kde trávil s Markétou čas. Co si může člověk cenit na zpěvákovi bylo, že nevstoupil do politiky, protože věděl, že by skoro nic nezměnil a zachoval si svoji tvář, nepomlouval druhé za zády a byl upřímný. Přestože mu bylo vytýkáno, že kritizuje - přijíždějící do vlasti a odjíždějící do Německa, byl to člověk s velkým duchem.
Sovětský odstřelovač, V. G. Zajcev byl opravdu hrdininou své země, ve své knize líčí strastiplné zážitky na levém břehu Volhy, v městě Stalingradu. Byl to vzdělaný a inteligentní muž, který věděl o svých schopnostech a náležitě je uměl využít. Vyrůstal na Uralu a v Eleninsku na Čeljabinsku, vykonával profesi účetního a před narukování na frontu sloužil jako námořník ve Vladivostoku. Co si velmi vážím na Zajcovi, že uměl být vynikajícím učitelem a založil odstřelovačskou školu, kde vycvičil další vynikající vojáky jako byl Kulokov, Mozorov, Šajkin aj. Utkal se s legendárním německým odstřelovačem majorem Koningsem, jehož zabil díky své rozvaze a trpělivosti. Souhlasím s uživatelem běžící vlk, jen málokdo si umí představit hrůzu války, nepochopím německé velitele, kteří při posledním dechu nechali střílet do svých mužů, když se vzdávali, tehdy se stal Zajcovi úraz očí, ze kterého jej lékaři vyléčili. Kniha se čte velmi dobře, je to pocta číst takové dílo.
Doněcký rodák z Ukrajiny, Andrej Pogožev si prošel během války asi tím nejhorším čím mohl, byl totiž uvězněný v táboře smrti Osvětim s dalšími sovětskými vojáky a civilisty různé národnosti. Jeho líčení o jedné lidské tragédii a vítězství nad bezprávím a zrůdnými zločiny je hrůzostrašné a zároveň emotivní. Co viděl na vlastní oči, když s kolegy stavěl další vyhlazovací tábor Birkenau (nedaleko Osvětimi) je skoro neuvěřitelné ale pravdivé. Největšími slovanskými přáteli byli kamarádi vojáci, pacienti z lazaretu ale i doktor Alexander Górecki a Wilhelm Turschmidst, naopak lidskými stvůrami v podobě ss manů vrchní doktor Klehr, velitel bloku Baretzki, ss man Stark, které se mu podařilo usvědčit za zločiny proti lidskosti v roce 1965 ve Frankfurtu nad Mohanem. Kniha je příběhem silného muže, který ještě jako voják Rudé armády bojoval proti převaze Němců při vpádu do SSSR, poté táborového vězně, který se nezlomil a společně s dalšími úspěšně utekl před smrtí z tábora Osvětimi. Andrej Pogožev byl neohrožený muž.
Joy Adamsonová, vlastní jménem Frederike Viktorie Gessner, slavná spisovatelka a nadaná malířka. Většina si ji spojuje s lvicí Elsou, kterou s manželem Georgem vychovali a pustili do volné přírody v Keni. Její životní příběh je opředený mnohými zvraty a životními zkouškami, kterými si musela projít. Prožila ne zrovna šťastné dětství v Opavě, kde se narodila. Matka Traute a otec Viktor se po narození třetí dcery Dorle rozvedli, zato šťastné chvíle strávila u pradědečka (Carl Weisshuhn, zakladatel Žimrovické papírny a Weisshuhnova kanálu vytesaného ve skále), prababičky a strýce na osadě Na Stoupách, dnes zatopená Kružberskou přehradou. Vynahradili ji malý zájem matky se o děvčata starat a otcův přísný pohled a záměrné ztělesnění Joy jako chlapce Fritze. Přesto jednání rodičů ji zanechalo na mladé duši velké rány, se kterými se po zbytek života potýkala. Všechny tři sestry měli problém v manželství a nejmladší Dorle, která žila chudobně v Anglii spáchala sebevraždu.
Joy která se po rozvodu rodičů přestěhovala s matkou a nejstarší sestrou Traute za babičkou do Vídně si přivydělávala jako modelka. Vystudovala školu se zaměřením na učitelství a poznala prvního manžela Barona Viktora von Klarwill a na cestě do Afriky druhého manžela chemika, botanka Petra Ballyho a třetího George Adamsona, strážce zvířat, v domě okresního komisaře Williama Halleho u řeky Tana v Keni. Georg byl neobyčejný muž, statečný, gentlemen, rozený dobrodruh, který se učil místním zvykům, přítel jak zvířat i domorodců. Joy je známá nejen lvicí Elsou ale také gepardicí Pippou a levharticí Penny. Joy a George jsou známí jako podporovatele ekologické výchovy a zasloužili se o vznik národních parků v Keni. Bohužel oba předčasně zemřeli, Joy rukou vraha nejspíš Paula Ekaie a George bránicí přátele před somálskými bandity. Jejich snažení o ochraně zvířat je obdivuhodný, dodali na lidem na celém světě smysl proč chránit živočichy, pro zachování přírodní rozmanitosti a záchrany života všech druhů.
Radek Hanykovics, mladý muž, otec rodiny, pašerák drog, vězeň a nový člověk. Takto by se dal charakterizovat autor a zároveň hlavní postava knihy, který prožil nedobrovolně v Thajsku téměř osm let. Říkám si, kdyby jej na letišti Don Muang v Bangkoku nechytili s 2,4 kg heroinu, odvíjel by se jeho život jinak a nepoznal by hrůzu vězeňského systému odlišného od našeho, možná by splatil dluh a žil by spokojeným životem a možná by pokračoval v nelegální činnosti a podporoval by protizákonný obchod, na něž doplácí mnoho lidí.
V knize, která je vezeňským deníkem první rok vylíčil skoro každý den, postupem si na vězení zvykl a zapisuje významné dny. Trest smrti mu byl zmírněn na 50 let a poté na polovinu. Díky dohodě mezi ČR a Thajskem o předávání vězňů a spolupráci při výkonu trestních rozsudků se vrátil do vlasti i se svým pašeráckým kolegou Emilem Novotným. Je mi líto, že Radek Hanykovocs podlehl těžké nemoci v roce 2007. Přečetl jsem si komentář uživatele sibinka a pokud bych se mohl zeptat autora na jednu otázku, byla by to, jak dokázal přežít ve velmi tvrdém vězení.
Nevzdal to a s velkou pomocí rodičů, příbuzných, přátel a neznámých lidí, kteří jej podporovali bojoval a vyhrál nad nepřízní osudu. Vážím si, že na sklonku života když byl vážně nemocný ještě besedoval se žáky základních a středních škol. Nemusel. Mohl rezignovat a zapomenout na svoji nedávnou minulost. Chtěl předat něco víc, co se nedá jen tak vyčíst z knihy, chuť žít a kvůli penězům neudělat něco špatného. Byl to vnitřně silný a empatický člověk.
Vězeňský deník je soupis prožitků jednoho velmi významného muže, spisovatele Jeffrey Archera, který strávil tři týdny ve vězení Belmarsch. Jako on i někteří ostatní se dostali do vězení poprvé, jejich zkušenosti s jinými vězni jsou děsivé, jako např. Petr, který s bratrem vedl malou stavební firmu se zde dostal do vazby jen z toho důvodu, že řídil bratrovu dodávku bez řidičského průkazu. Dělil se o celu s dalšími vězni a protože o sebe měl strach co mu udělají v noci, pořádně se nevyspal. Jeden kriminálník chtěl po Petrovi, aby dal za vyučenou muži svědčící proti němu. Co je na vězení nejhorší, je to když se slušný člověk dostane do křížku s trestanci, kteří po něm žádají službu. Proto ve věznici v Belmarsh byli naslouchači, vězni většinou s vysokým trestem nebo odsouzeni na doživotí, kteří trávili čas se svými kolegy a snažili se jim pomoct. Naslouchač Fletch nešťastnou náhodou byl odsouzen za zločin, který nespáchal, v dětství byl sexuálně zneužíván i úředními osobami a autor knihy po svolení jeho příběh zařadil do svého Vězeňského deníku. Systému v trestnici se nedá upřít řád a pořádek, pravidelný koloběh snídaně, oběd, večere, mezitím sdružování (volný pohyb věznů ve věznici), dílny, procházka v areálu, přesto působí na člověka depresivně, recidivisté a kriminálníci většinou neumí žít životem jako lidé venku. Koho odsuzovat, je kteří spáchali trestný čin anebo rodiče, školu anebo dětský domov případně jejich kamarády, manželky. Jsem rád, že Jeffrey Archer napsal knížku nejen o vězení ale i o sobě a spoluvězních, jeho romány mohou být jakkoli dobré, popis skutečných problémů je přednější a nedocenitelný.
Kniha Cesta pravého muže ukazuje nejem mužům ale i ženám jak by se k sobě měli chovat, pochopil jsem ale už mi to bylo kamarádkami naznačeno, že muž má vydělávat peníze, pomáhat ženě a kupovat ji dárky. Ženy přitahuje neohrožený muž, který řekne svůj názor aniž by zapochyboval a umí i příjmout kritiku. Autor čtenářům zpřístupnil srozumitelnou formou postavení muže vůči ženám, vychází z naší společnosti a emancipaci žen. Je pravda, že v muslimském světě by tato knížka neobstála, neboť žena se podřizuje muži a nemá skoro žádná práva. Vím, že i ženy mohou být ve svém oboru lepší než muži, umí dát najevo city a zahrnout okolí láskou. Ale neodpustím si jedovatou poznámku, kterou zastávají muži (v časopisu Vlasta, baterie otázek pro...), nesnažit se ženu pochopit ale milovat ji.
Za svůj život potkáme bezpočet osob a častokrát nevíme jakou měli minulost, čím si prošli a jak se jim daří. Příběh mladé ženy pod pseudonymem Feven A. Tekle je plný zvratů, dobrodružství, nadějí a především velkého odhodlání. Vzepřela se osudu žít ve své zemi, Eritreji protože nechtěla se podílet na nesmyslné válce, kterou její země vedla proti Etiopii. Protože po dosažení plnoletosti a ukončení školy musela narukovat, utekla s kamarádkou Sárou do hl. města Etiopie, Addis Abeby. Po roce se vrátila zpátky a byla nucena absolvovat půl roční tvrdý vojenský výcvik v Sawě, z armádního tábora v Asebu se ji podařilo na zfalšovanou propustku odejít a díky penězům od rodiny, bratra a různých úskalí se dostala až do Itálie, kde pracuje jako pokojská. Během svého putování poznala mnoho lidí, především přítele Tesfala, který vzal část její viny na sebe a tím ji ušetřil velkého trestu za to, že spala blízko mužů. Zákony muslimů v Sudánu jsou pro ženy přísné, jedná-li se o možné cizoložství. Přesto ji vykonovatel rozsudku zasadil 20 ran bičem. Její odhodlání žít lepším životem a nebýt spoutaná je obdivuhodné.
Feven A. Tekla spolu s Raffaelem Masto, kteří jsou autoři knihy si zasluhují velké poděkování, mnoha lidem otevřou oči. Protože pochopíme proč lidé utíkají ze své země a jaké máme štěstí, že žijeme v zemi, kde není diktatura a neválčí se.
Jean Paul Charles Belmondo, významný divadelní a filmový herec, producent, sportovec, kaskadér, láskyplný muž a člověk s tváří komisaře i komika. Jeho životní příběh je doslova nabitý událostmi. Přestože se napoprvé nedostal na francouzskou Konzervátoř jako řádný student ale ten, který ji může navštěvovat, ne skládat zkoušky, jeho vytrvalost a cílevědomost byla úctyhodná, mezi tu dobu si prošel vojnou, a díky příteli Poiriera a svému zdravotnímu stavu mohl opustit armádu, 27. října 1952 se stal řádným členem Konzervatoře a po dokončení školy jeho hvězda začala vstoupat, svoji filmovou kariéru nastartoval ve filmu U konce s dechem, kde si zahral gangstera, byl to revoluční snímek, protože se natáčel v ulicích Paříže za běžného provozu, herci chodili po ulici a kamera je snímala z vozíku. Od 60.-80. let si zahrál v bezpočtu filmů ať to byl komediální, krimi žánr, uměl ve filmech skoubit své bavičské umění se svérazným a drsným mužem hájící zákon. Největší štěstí, které za život pocítil bylo narození dcer Patricie, Florence, Stella E. Angelina a syna Paula tak i narození vnoučat, Annabel, Alessandra Charlese.
Kniha je napsána velmi poutavě, je zde vylíčeno skoro vše čím si prošel, oceňuji autora knihy Philippe Duranta, že poskládal pestrobarevnou mozaiku z novin, rozhovorů přátel a samotného Belmonda. Je vidět, že Jean-Paul je nejen vynikající herec na filmovém plátně a divadelních prknech ale spravedlivý člověk, který rád žertuje a má radost, když může potěšit diváky a obecenstvo.
Islám bez závoje je populárně-naučná kniha, která velmi dobře vykresluje život muslimů a jejich menšin, křesťanů a židů. Pro ty, kteří si nepřečetli Korán a chtějí mít srovnání se západním myšlení politiků, filozofů a historiků je kniha výborná volba jak pochopit dějiny, kulturu a právo. Zdá se mi totiž, že od doby proroka Mohameda se názor na muslimskou víru často měnil podle toho, kdo "svaté písmo" překládal. Došlo k velkému přerodu, toleranci a spravedlnost vystřídaly extrémismus, ponižování, zotročování a zabíjení. Samotné vnitropolitické boje probíhají mezi muslimy, sunnity a šíity od smrti proroka, a od 11. stol. i západem, který se začal angažovat v křížáckých tažení za znovudobytí křesťanských poutních míst, které ovládli muslimové. Boje mezi západem a východem trvají dodnes, jenž pomyslný praporec převzali Američané a radikální islámisté z Iráku. Je jen otázkou jak dopadne válka, protože muslimové se řídí podle šaríi, jednotného právního řádu sklobeného v církvi a vládě, tvrdé podmínky a nadřazenost mužů vůči ženám z islámu dělá krutý režim na nějž doplatí ti kteří se nepodřídí a nekonvertují. Je s podivem jak rodiny mohou dovolit nechat zasnoubit své mladé dcery, které si vezmou ve 12-13 letech o 20 let staršího muže. Kvůli porodu v mladém věku mají dívky zdravotní problémy a jsou podřížené muži, ten jim může ublížit pokud žena poruší nepsaný zákon a sblíží se s cizím mužem. Byl bych rád, kdyby došlo k feminizaci a narovnání práv nejen žen ale i nemuslimů.
Willy Peter Reese, přímý účastník na východní frontě a autor knihy S maskou vojáka líčí své válečné zážítky, které jsou velmi realistické. Dotváří je svou básnickou a spisovatelskou duší a tím je odlehčuje a dává jim snesitelný tón. Během svého válčení v Rusku se snaží číst, psát a udržovat přátelské vazby, které jsou kaleny nelehkou situací. Wehrmacht při postupu na východní frontě vypaluje domy slovanského lidu, bere jim zásoby a zbavuje je pocitu osvobozenecké armády, protože Rusové od doby nástupu bolševického vůce Lenina a Stalina strádají, jak duševně i materiálně. Reese byl vytržen ač mu bylo 20 let ze svého domova a stal se vojákem, který už dříve odmítal německý národní socialismus, později, v době ruského tažení a s prvotními porážkami i samotným vůdcem a nacistickou propagandou, která z mnoha Němců dělala jen své loutky a vykonavatele vražedné mašinérie. Autor nám zanechal dílo - válečný deník, básně a dopisy z nichž jeho sestřenice Hannelore a redaktorka Sternu Stefanie Korteová udělali velmi poučnou knihu. Této úlohy se zhostil Stefan Schmitz. V knize je málo radosti, pomineme-li když němečtí vojáci se na frontě stávali alkoholiky a utápěli svůj žal v likérech a kořalce. Jediná čistá radost je, když byl Reese raněn a zotavoval se v lazaretu Oberhofu, tehdy si oblíbil sestřičku Annchen, kterou zlobil tím, že nesnědl všechno jídlo a zbytek zabalil do papíru a vyhodil, jeho kamarád Walter to zvedl a mrštil jím po Willym, zbytek jídla se mu přilepil na brýle. Chtěl také Anchen pomazat ale ona mu nalila do obličeje spostu vody a napráskala na zadek. Za příkladné chování Reeseho můžeme označit, když jeho přítel poloviční žid Rolf byl zatčen, pomohl Reese jeho družce s dítětem a poprosil svého otce ať vybere z jeho vkládní knížky 100 marek a dá jí je. Přestože Reese nesnášel válku, hledal v ní útěk od těžké doby, která jej omezovala a v Rusku nacházel dobrodružství a neočekáváné zvraty. Reese zahynul asi v červnu 1944 někde v okolí Vitebska, místo přesně není známo ale jeho postoje ano.
Kniha líčí dobrodružství skupinky mužů, z nichž jeden je patnáctiletý letec, ti se vydávají na leteckou pouť okolo světa. Je to čtivá a oddechová knížka, u níž čtenář poznává přátelství, odvahu a nezlomnou sílu překonávat překážky. Tento žánr jsem si v dospívání oblíbil, výborná alternativa místo fantasy, neboť z pohledu autora nabízí mladému čtenáři nejhodnotnější zábavu.
Román Běhat popisuje našeho nejznámějšího běžce na krátké i dlouhé tratě, Emila Zátopka. Protože knihu napsal romanopisec Jean Echenoz a vycházel jen z dobových článků a ne z archivních materiálů, můžeme nepřesnosti autorovi prominout. Ale mohl si prečíst knihy o českém běžci, pokud byly přeloženy alespoň do anglického jazyka. V díle je vidět vzestup a pomalý pád Zátopka, který se velmi snažil, trénoval, přizpůsoboval si metody cvičení, zrychlování a zpomalování a na světových letních olympiádách (1948-1952) zůročil své zkušenosti a dřinu. Zátopek byl velmi nadaný, uměl několik cizích jazyků. V románu je vidět, že Echenoz nazývá jménem jen hlavní postavy, druzí jsou podřadní a nezajímaví. Udělal to patrně jen z toho důvodu, aby co nejvíce zosobnil Emila Zátopka a dal mu největší význam. Proto se kniha čte velmi jednoduše bez zbytečného uvažování. Román běhat je chudý na data a jména s jednoduchým zato čtivým dějem, se ve Francii velmi líbil, avšak už méně u nás, kde jsme s tímto atletem ztělesněni a je pro nás sportovní a mravní hrdina, který vyjádřil názor proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zato byl z armády vyhozen, ze strany vyloučen a na několik let dělal dělnickou profesi, do doby než podepsal dokument v němž přiznal své omyly.
Avšak už je méně známá informace o Emilu Zátopkovi, který v 50. letech 20. stol. zasedal v kádrové komisi, která schvalovala výjezd sportovců na Západ. Ten nedoporučil běžce Milana Švajgra (na olympijské letní hry do Helsinek), se kterým trénoval kolem řeky Bečvy. Švajgr, narozený v roce 1925 v Bohumíně, se v roce 1949 stal mistrem republiky na 1 500 m, v Praze v témže roce na 5 000 m byl druhý za Zátopkem ale za několik let jej porazil v Opavě na 3 km. Za nedoporučení do Helsinek se Zátopek Švajgrovi omluvil. Švajgr oslavil 24. února své 90. narozeniny.
Otakar Batlička, světoběžník, radiotelegrafista a zpravodaj, se proslavil kratičkými dobrodružnými příběhy otištěnými v časopise Mladý hlasatel. Psal o svých zahraničních cestách a převypravoval příběhy, které si vyposlechl. Knihy, které známe od Otakara Batličky dnes byly upraveny Bohumilem Jírkem. Význam Batličky vidíme v jeho odhodlání se zapojit do ilegální činnosti v radiotelegrafii za okupace, za níž byl zajat a odvezen do koncentračního tábora Marhausen, kde byl popraven. Sbírka dobrodružných příběhů je oddechové a příjemné čtení, které má mnoho příznivců. Mrzí mne, že jsem tento druh žánru neobjevil dříve.