paulhunter komentáře u knih

Jedna z nejlepších, nejděsivějších a nejstrhujících knížek, které jsem kdy četl. Svět, ve kterém je měněna minulost, popírána individualita, svoboda a jakákoliv logika. Jsem rád, že mám "1984" ve své knihovně a v nejbližší době si tento mrazivý antiutopický román s šokujícím koncem znovu přečtu. Naprosto skvělé! - nebo by stačilo podle Newspeaku "veledobré"?

A teď mě omluvte, musím se dostavit na Dvě minuty nenávisti.

75 30.11.-0001

(SPOILER) (obsahuje SPOILERY)

Stmívání jsem si přečetl jen z toho důvodu, abych se sám na vlastní kůži přesvědčil o jeho
---("Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný.")---
kvalitách / nekvalitách. Hned na začátku musím říct: Není to odpad, je to ale hodně průměrný
---("Nebyla to vážně jeho chyba, že měl tak neodolatelný hlas.")---
román. Originalita Stmívání spočívá v úplném překopání mýtů o upírech, neboť zde vystupují
---("Jeho křišťálově průzračné topazové oči byly pronikavé.")---
jako krásné a ve všech směrech dokonalé, nebojím se říct božské, bytosti, jejichž jedinou
---("Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější.")---
stinnou stránkou je závislost na krvi. Cullenovi se navíc závislost naučili kontrolovat a ve svém
---("Mávla jsem rukou k němu, abych poukázala na všechnu tu jeho ohromující dokonalost.")---
jídelníčku vyměnili lidskou krev za zvířecí, čímž se vědomě připravili o lahodný požitek. To by se
---("Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.")---
dalo přirovnat k pocitu, když máte obrovskou chuť na BigMac a místo toho si vezmete suchou
---("Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější.")---
housku. Co ale ubližuje příběhu nejvíc, je budování příběhu, často se opakující a dětinské
---("Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce.")---
rozhovory (ale ne, ale ano, musím Edwarde, nesmíš Bello, mám tě ráda, něměla bys, jsem
---("Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.")---
příliš nebezpečný), přehnané reakce postav - asi ani nemusím říkat, kolikrát Bella ztratila dech,
---("...pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď.")---
přestala dýchat, kolikrát se Edward zakřenil atd. Někdo by mohl říct, že je příběh dobře napsaný,
---("Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí..")---
čtivý a rychle ubíhá. Souhlasím pouze s třetím tvrzením; dá se to zfouknout za chvíli, což ale
---("Usmíval se, byl uvolněný – a jako obvykle, mučivě dokonalý a krásný.")---
připisuji jednoduchému ději a stylu vyprávění, u kterého člověk nemusí ani trochu přemýšlet.
---("...svou krásou podobný řeckému bohu – stál Edward..")----
Druhá polovina knihy je lepší, ale zato vyšperkovaná pár nelogičnostmi v chování, které se podle
---("Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, ale častokrát jsem uklouzla.")---
mě nedají přehlédnout. Samotné vyvrcholení příběhu nezní moc věrohodně a už vůbec není
---("Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas..")---
originální, škoda. Proč tedy říkám lepší? Hodně lidí píše, že knihu odložila po několika stranách
---("Natáhl se přes stůl, aby mi zvedl bradu studeným, něžným prstem..")---
a je jasné proč - Stmívání je natolik řízlé červenou knihovnou, že se ani nedivím, kolik odradí a
---("Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.")---
znechutí čtenářů. Pokud tedy máte celkově na milostné románky a neustálé popisy Edwardovy
---("Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.")---
dokonalosti chuť, hurá do Stmívání. Já toho měl docela plné zuby. Taky už máte?

50 30.11.-0001

Silný příběh o vězni odsouzeného na smrt, Darrelu Standingovi, v kalifornské státní věznici v San Quentinu popisuje kruté metody vězeňských správců a nezdolnou duši jedince až do samého konce.

//
Život se nemohl rázem vrátit do těla, které bylo deset dní prakticky mrtvo, a protože jsem tudíž neměl vládu nad svým tělem, kolena se mi podlomila,sesul jsem se, skácel se stranou a narazil jsem čelem do zdi.
"Vidíte," řekl kapitán Jamie.
"Hraje to dobře," odbyl ho správce. "Ten člověk má takové nervy, že dokáže cokoliv."
"Máte pravdu, pane správce," zašeptal jsem leže na podlaze. "Udělal jsem to schválně. Byl to jevištní pád. Zvedněte mě ještě jednou a já to to udělám znovu. Slibuju vám, že to bude velká legrace."
//

Na radu dalšího člověka v samovazbě se Darrel Standing pokusí o jakýsi druh sebehypnózy (umrtvení těla), díky čemuž se stává "tulákem po hvězdách" a prožívá několik svých minulých životů z celé historie lidstva.

"Kamenné zdi a železné dveře jsou na to, aby zadržovaly těla. Ducha zadržet nemohou."

Tato kniha od Jacka Londona ve vás rozhodně zanechá hodně myšlenek a donutí vás přemýšlet ještě dlouhou dobu po přečtení. Rozhodně doporučuji.

33 30.11.-0001

Stejně jako na papír založený v psacím stroji malé Briony, jsou i v románu Pokání za sebou kladena jednotlivá písmena. Obyčejná písmena shlukující se do slov a do vět, jejichž významy jsou interpretovány a oživovány samotnými čtenáři. McEwan, mistr psaného slova, zde vzdává hold literárnímu řemeslu - ať už jde o odkazy na díla spisovatelských velikánů, literární postupy, styly, nebo přesvědčivě podaný trpký příběh obyčejných lidí, který zcela přesahuje hranice stránek. Dá se tedy s jistotou říci, že je méně skutečný než ten náš?
Fantazie je mocným nástrojem, zvlášť u dětí, posedlých touhou po spořádaném světě. Život ale není hrou, jejíž následky by se daly vrátit zpět, na což doplácí Briony, která si ze svého dětského pohledu nevinným jednáním nakonec nese vinu až do konce života. To, co se zpočátku jeví jako správná věc, narůstá věkem do bolestného prozření o vlastním pochybení, za které jsou nejvíce trestáni druzí a které již nelze odčinit. Jak se vypořádat s vlastním svědomím a jak nést osudy blízkých, které jsme jim sami zničili? McEwan v několika časových rovinách představuje důsledky řady špatně vyložených událostí; počínaje rozbitou vázou a sexuálním napětím mezi Cecilií a Robbiem, které odlučují zamilovaný pár daleko od sebe, a to nejen do spárů první světové války.
Tam, kde došlo k odloučení, přichází smutek, strach a bolest. Tam, kde je zanechána vinna jako nesmazatelné znamení, začíná pokání. A slepená váza už nikdy není stejná.

Jedinečné dílo.

29 12.08.2011

Autor původně zamýšlel vydat samostnanou fotopublikaci s netradičními snímky lidí, ovšem u vydavatele příliš neuspěl. Osobně se vůbec nedivím - pokud jsou fotografie v této knize jakýmsi reprezentativním (rozuměj: tím nejzajímavějším) vzorkem Riggsovy sbírky, pak nejde o žádné terno, které by se mermomocí muselo či vůbec mělo publikovat. Na chytrý (?) návrh vydavatele měl jako kompromis k těmto snímkům přidat dějovou linii, která by otevřela pomyslné dveře do literárního světa.
Au. Ano, už tady můžete tušit a vycítit základní kámen úrazu. Osobně jsem měl během čtení pocit jakéhosi umělého naroubování příběhu na nepříliš zajímavé fotografie, které autor nashromáždil a vypůjčil. A že tato "symbióza" v některých případech opravdu skřípe - z počátku mají fotografie docela smysl, neboť jsou jakýmisi ilustracemi, které doplňují vyprávění, ovšem některé (resp. ty, které se objevují především v druhé části) vůbec neevokují spojení s příběhem a působí až nepatřičně.

Naskýtá se také otázka, pro jakou věkovou skupinu je román určen. Soudě podle literárního stylu a děje, dal by se Sirotčinec slečny Peregrinové označit škatulkou "pro děti" či "pro dospívající", ovšem na základě výskytu výrazů typu z*******n, h***o, a dalších pěkných vulgarit by měl naopak spadat do skupiny osmnáct plus. Navíc v textu se sem tam objeví rádoby chytré cizí slovo, které působí jako pěst na oko. Nevím, zdali je chyba na straně překladatelky, ale víc bych se klonil k vině samotného Riggse, který se nejspíš snažil zavděčit každé věkové kategorii.

Proč se tedy kniha tak hojně čte? Může za to předně propagace, grafické zpracování a anotace, která vytváří dojem zcela jiného příběhu a hlavně jiných kvalit. Nejspíš každého po přečtení anotace napadne strašidelný a ponurý příběh, osazený bizarními postavami a s mrazivou atmosférou, ze které se vám budou zvedat chloupky. Omyl, budete oklamáni čirým příkladem úspěšného marketingu: Připravte se na ne příliš originální a křečovitou jednohubku, při které se bát určitě nebudete, s nezajímavými postavami, oplývajícími plýtkou psychologií a navrh nesympatickou hlavní postavou. Výhodou tohoto produktu je délka, která vás neumoří a pro někoho možná hezký doplněk knihovny.

27 30.07.2013

Mé první setkání s autorem a hned nadšení. Nikdy bych si nemyslel, že může fungovat symbióza historických střípků (i když dodnes sporných) z britské historie s prvky nadpřirozena, ale zde je podávána tak samozřejmým a poetickým jazykem, že vám nesoulad nepřijde na mysl.
Příběh sleduje putování starších manželů, kteří se vydali mimo bezpečí vesnice najít syna, ale mají zastřenou paměť a minulost si jen stěží vybavují. Téma zapomínání, jakožto hlavní element Pohřbeného obra, obestírá celý příběh a čtenář jen čeká, až (a jestli vůbec) se „mlha“ rozplyne a objeví dávná tajemství. Ishiguro ozvláštnil vyprávění prolínáním časových os a symbolickým střetáváním ústředních postav s okolními jevy, které donutí přemýšlet a domýšlet si možné souvislosti po každé kapitole. Hlavně ale předkládá otázku, zdali je lepší žít pouze přítomností bez bolesti, křivd a výčitek, kdy zůstanou jen mlhavé vzpomínky na minulost jako na sen, o kterém nevíte, jestli se vám opravdu zdál. Po delší době originální dílo.

26 07.05.2020

(SPOILER) Harry Potter byl mou oblíbenou četbou hlavně v dětství a nějak se mi podařilo vynechat ten poslední díl, resp. jsem už na něj v současné době neměl tolik chuť.

Ovšem neuzavřít celou sérii by byla asi ostuda, a proto jsem se do sedmého dílu přece jenom začetl.
--- Nechci tu moc konkrétně popisovat děj nebo rozebírat jednotlivé pasáže a tak řeknu následující: Přijde mi, že to J. K. Rowling pěkně podělala. Vím, že je kniha určena spíše mladším čtenářům, ale tolik nelogičností a nedomyšlených částí bylo na mě přece jenom moc. Navíc, velkou část knihy se prakticky nic zajímavého neděje a vše je v duchu přemísťování se z jednoho místa na druhé. Děj neskutečně bloudí a vypadá to, že spisovatelka měla nejdřív jeden nápad a pak zase úplně jiný - tak mi to například přišlo v případě viteálů vs. relikvie. Harry Potter a Relikvie smrti působí jako kompaktní celek ze všech dílů nejméně.

Říkal jsem sice, že se nebudu konkrétně vyjadřovat, ale nedá mi to: SPOILERY
- vadily mi nesmyslné (často příliš dětské) dialogy a chování
- Voldemort ztratil veškerý respekt, neboť se chová jako úplný nezkušený dement
- kapitola Nádraží King´s Cross toho hodně vysvětluje, ale je napsána takovým stylem, že tomu děti asi jen těžko porozumí...
- nejhorší část dle mého názoru byla ta v Gringottově bance. Nelíbila se mi ani trochu a scéna s drakem mi přinesla otázku: "Číst dál?"
- vždycky když Harry a spol něco plánovali dopředu i několik týdnů, tak se jim vymklo všechno z ruky a ukázalo se, že vlastně nenaplánovali vůbec nic.
- záchrana "nečistých" kouzelníků z Ministerstva není vůbec věrohodná (To by jim před výslechem nechali hůlky a pak by se nechali odvést do Azkabanu?, ale vyvolat Patrona umí asi jen Harry..).
- bitva o Bradavice je nudná, nevyvolává ve čtenářích ty pocity, které by asi vyvolávat měla. Bohužel.
- kapitola u Malfoyových doma je velice zajímá: uvězní Harryho Pottera, ale ke mřížím vždy pošlou pouze jednoho člověka (což dává velkou šanci k úniku, že...), protože zbytek se "musí" dívat na mučení Hermiony.
- Voldemortovo tabu? ach jo...
- no a posledním zásekem je poslední kapitola, která není jenom přeslazená, ale hlavně taky naprosto zbytečná.

+ plus si zaslouží Snapeův příběh (ať nejsem necita a neupírám knize to dobré). ;-)

Sečteno podtrženo: jedná se o nedůstojné zakončení celého Pottera, které ve vás vyvolá dobrý pocit ne z důvodu, že byste se posadili na zadek z příběhu, ale z toho, že už to celé konečně skončilo.....

25 30.11.-0001

Na můj vkus poněkud přeceňovaná kniha. Že jsem se při čtení nesmál, je zřejmě můj osobní problém, ale vytknul bych především nevěrohodnost celého příběhu a dvourozměrné postavy s příměsí hlouposti. Zatímco ústřední postava je dobře vykreslená a pravděpodobně hodně odpovídá charakteru samotného Hitlera, ty ostatní jsou pouhými karikaturami s dost iracionálním chováním. Dalo by se namítnout, že v satiře nelze ani nic jiného očekávat, ale pokud má příběh v čtenáři vzbudit jakýsi pocit "co kdyby se to opravdu stalo", pak bych očekával i věrohodnější "omáčku" či eintopf, chcete-li.
Spoustu potenciálních čtenářů jistě navábí Hitler používající internet a další vtipné situace, vyplývající z užívání nejrůznějších vymožeností současné doby. Pak vězte, že většina postarší generace bývá při prvním kontaktu s technikou v našich očích ještě mnohem komičtější. A téma styku starého s novým bylo zpracováno již mnohokrát předtím.

V Německu i v mnoha dalších státech vyvolala kniha Už je tady zas obrovský humbuk díky ožehavému tématu. Pro některé je jen těžce zkousnutelným soustem, které se nesmí nijak rozmělňovat, pro druhé naopak zajímavým zrcadlem současnosti. Jestli vám otevře oči, budete se válet smíchy po zemi nebo vás bude z příběhu nepříjemně mrazit (jak slibují recenzenti), záleží na vás. Já jsem si ze čtení žádný z těchto silných dojmů neodnesl. Kniha ani zdaleka nedosáhla svého potenciálu a trpí ne příliš dobře zvládnutým spisovatelským řemeslem. Přesto je dobře, že vznikají i takto kontroverzní díla.

23 25.12.2013

Kolikrát jsem jen potkal někoho s knihou Terryho Pratchetta? Čtenáře Úžasné Zeměplochy s ožmoulanými, stokrát přečtenými a stokrát poprskanými knihami této humorné fantasy je možno zahlédnout snad všude. Zasloužený kult, průměrná žánrovka nebo jen přeceněný kýč? Toť otázka.

Opravdu nevím, co všechno Barva kouzel paroduje, ale nejspíš trpím neznalostí literárních děl, historických událostí či bájí a pověstí, na které poukazuje, protože mi celkem nic během četby nevytanulo na mysli, snad kromě souvislosti mluvícího meče Kring(a) s legendárním Excaliburem. Samozřejmě jsem se podíval na české fandovské stránky, kde je vše podrobně vysvětleno, ale beru to jen jako bonus po dočtení – tím hlavním, čím Terry útočí, je ztřeštěný humor. I když..
Nemyslím si, že bych trpěl nedostatkem smyslu pro humor (toho mi bylo naděleno až až), ale to, co v ostatních vyvolává dávivé záchvaty smíchu, ve mně maximálně vyvolalo náznaky úsměvu zvednutého koutku úst. Některé vtipy mi přišly vyloženě infantilní nebo že se zcela minuly svým účinkem, takže již ve třetině knihy jsem věděl, že Pratchettův styl nejspíše nebude mým oblíbeným. A tak nezbylo nic, než se spokojit s dějovým vývojem příběhu. I tady mám ale problém: Nevím, jak si vyložit neustálé schéma „přesun - zajetí - osvobození – přesun – zajetí – osvobození“ a jestli jej přičíst Pratchettově oblibě nebo zeměplošským bohům a jejich Hře na hrdiny (no dobře, i tohle je parodie..). Chápu, že cílem bylo ukázat co nejvíce koutů z této prapodivné země, kde všechno je možné, ale proč vsadit na uhozenost ve všech ohledech?
I přes všechna negativa musím zmínit dvě části v knize, které mě zaujaly – 1) letadlová část (čtenáři vědí), 2) pohled přes okraj Zeměplochy na želvu A’Tuin a slony. Je to velice krátká pasáž, ale já ji považuji za vůbec nejlepší okamžik v celé Barvě kouzel. A vůbec, celá ta záležitost Zeměplochy, nesené na želvě, je zajímavá.
Taktéž jsem si zde oblíbil dvě postavy – Smrtě a foto-šotka - které mi putování po ztřeštěné Zeměploše přece jen zpestřily.

Ke srovnání se přímo vybízí Adamsův Stopařův průvodce Galaxií (Na což poukazuje i anotace Barvy kouzel.). Zde pro mě jednoznačně vede Adams a to nejen v ohledu, že dávám přednost sci-fi žánru před fantasy.
A abych vyřešil otázku ze začátku, odpovím poněkud jinak: Barva kouzel je mišmaš, který buď sedne nebo nesedne. Kdybych se měl rozhodovat na základě dojmů z první knihy, asi bych se už k další části Zeměplochy víckrát nedostal. Ale já jí ještě šanci dám. Někdy.

23 24.10.2011

Růži pro Algernon četlo jistě hodně čtenářů v povídkové verzi, která se stala slavnou po celém světě, a proto jsem si přečetl i román, který vznikl později, jistě kvůli velkému potenciálu samotné povídky.

Příběh vůbec neztratil na kouzlu; z knihy se dozvídáme mnoho dalších informací z Charlieho dětství a více z troufalého experimentu na zvýšení lidské inteligence, který neskončil jinak, než jak mu bylo předurčeno.

Poutavý příběh o Charliem, který "chťel bít chitrí", se vám rozhodně dostane pod kůži a nepustí vás, dokud jej nedočtete.

23 30.11.-0001

Hororová klasika všech klasik, která takřka neztrácí na síle ani po více než sto letech od svého vzniku. První část příběhu v Transylvánii a především v samotném Draculově panství je dle mého názoru nejlepší a nejstrašidelnější a je v ní přesně taková tíživá atmosféra, jakou jsem očekával. Škoda, že nedostala více prostoru, neboť po přesunu děje do viktoriánské Anglie dostává román spíše dobrodružný a detektivní ráz. Deníkové zápisy jednotlivých postav umožňují pohled z více stran a především náhled do psychologie jednotlivých charakterů. Co mi trochu vadilo, je neustálé slibování si věrnosti a cti, útlocitní gentlemani, pláč, mužské ódy ženským postavám (Ach, milá, předrahá Mino!“), kterým ale Stoker celkově přiřknul velice slabé fyzické i psychické postavení, a proto je většinu času nechává trávit odpočinkem na lůžku. Na druhou stranu, příběh se odehrává v devatenáctém století, kdy byla naprosto odlišná etika od té dnešní, a je třeba ho tak brát (Nebo ne?). Neznámou je pro mě postava Van Helsinga, která mi byla sympatická i nesympatická, vnášející do honby za Draculou řád, ale zároveň je až příliš analytická a zevrubná, což by se dalo celkově říci i o celém románu. Co mě naopak velice potěšilo, byly zápisky Dr. Sewarda z léčebny, jehož případ psychicky narušeného pacienta Renfielda by vydal na samostatnou knihu. „Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách!“
Dracula je navíc upířinou do morku kostí, která nepotřebuje k vykreslení hororové atmosféry tuny mrtvol nebo zástupy krvežíznivých upírů. Stoker se hlavně držel starodávných pověstí a historie, narozdíl od soudobých komerčních patlanin s krásou překynutými jedinci, jejichž hrudníky se blýskají na slunci jako diamanty. Je jen otázkou času, kdy přijdou do literatury "upíři", vařící si česnečku k obědu a trávící letní dovolenou na plážích Jadranu.

Ve shrnutí: Upírskou tématiku nemám úplně v oblibě, a i když je příběh lehce předvídatelný a dlouhý, má svou nezapomenutelnou atmosféru. Čtení mě bavilo a kvůli pár výtkám dávám 4*.

21 14.08.2011

Předně: Knihu nenapsal Oscar Wilde a je jen s podivem, proč ji u nás (ano, jen u nás) tomuto autorovi stále přiřazují (a dokonce pod změněným, rádoby vulgárním, názvem).

Chápu, že v devatenáctém století, kdy příběh vycházel časopisecky na díly, jej museli (hanební! a nemorální!) čtenáři dychtivě číst, ale pro současné čtenáře je příběh, alespoň dle mého názoru, nezajímavý a ruměnce na tvářích určitě nevyvolá.

A ano, je to porno od začátku do konce, takže jestli někdo nemáte TV či PC, tak doporučuji.
A teď vážněji: neznámému autorovi nelze zapřít rozvinutý květnatý jazyk, který daleko převyšuje samotný děj ("Ale pane, upřímně - čekal jste snad u porna zajímavý děj?), který by se dal shrnout asi tak do... jedné dvou vět.
Jedno plus se ale odepřít nemůže: navzdory stáří příběhu lze najít mnoho podobností se současností - vilní církevní hodnostáří trestající své oddané ovečky svými vzpruženými pyji ve jménu Pána.. a mnoho dalších a dalších..

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. pod čarou:
Nebýt na knize jméno "Oscar Wilde", tak po ní nestříkne ani pes.

21 13.02.2011

451 stupňů Fahrenheita - teplota, při níž se papír vznítí a hoří...

Představte si svět, ve kterém je nezákonné vlastnit nebo číst knihy, svět, kde lidé ztratili kontakt s pravou "kulturou", s lidmi a reálným světem, neboť se uzavírají ve svých dokonalých domech s telestěnami, které nahrazují přátelství, rodinné hodnoty a manipupují s lidským myšlením. Představte si svět, ve kterém požárníci nehasí oheň, ale zakládají požáry.

"Pozoroval s obzvláštní rozkoší, jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Krev mu bušila ve spáncích, když svíral v dlaních mosaznou trysku - toho obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej - a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta řídícího nesmírnou symfonii žáru a ohně, v níž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin."

21 30.11.-0001

Drsný příběh s rychlým spádem. Závěr je šokující.

"První krok k věčnému životu je to, že musíš zemřít."
'"Vím to, protože to ví Tyler."

Palahniuk mě velice překvapil, knihu rozhodně doporučuju, ale nebudu z obsahu prozrazovat vůbec nic.
- Proč? Protože:
...první pravidlo Klubu rváčů je nemluvit o Klubu rváčů.

19 30.11.-0001

Pod kůží je poněkud hůře stravitelný kousek. Při čtení jsem se celou dobu nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který Faber navozoval již v povídkové sbírce Fahrenheitova dvojčata.
Stránky románu jsou zde prostoupeny znepokojivou a hořkou pachutí, která nepolevuje ani po dočtení. Satira nebývá příjemná, pokud se týká nás samotných, zde autor naráží na konzumní život společnosti, sexuální pudy přebíjející vše ostatní, nebo na ztrátu uspokojení v maličkostech. Vše je navíc umocněno popisy skotské krajiny, která zde působí, jakoby ztratila veškeré své barvy a zůstal pouze nádech černé a bílé. Je také zvláštní, jak příběh působí samozřejmě a jak málo je v něm místa pro lítost navzdory hrůznému obsahu.
Jak už bylo zmíněno - pod kůží jsme všichni stejní a je úplně jedno, kdo stojí na které straně klece. Když Isserley stojí na břehu moře, stojíte tam s ní, i když s ní máte tak málo společného.

18 26.12.2015

I přesto, že jsem Svědectví četl před delší dobou, nemůžu si odpustit komentář. Po přečtení (na konci roku 2010) jsem knize udělil 4* a musím se přiznat, že jsem nebyl zrovna nejobjektivnější. Ale popořadě.

Svědectví má všeobecný status "jednoho z nejlepších děl Stephena Kinga", s čímž nemůžu souhlasit. Svědectví je spíše jedním z těch přeceňovaných. První třetina knihy se nese v duchu příjemného navozování apokalyptické atmosféry (což se daří) a seznamování s velkou řadou postav. Stephen je mistrem psychologie a málokterý spisovatel rozumí postavám tak jako on. Postavy jednají reálně na základě svých charakterů, mají svou historii i osudy. Vždyť kdo by zapomněl na psychicky narušeného žháře Popeláče, negramotného Toma Cullena nebo Stua Redmana? Jedinečné postavy. Co ale musím vytknout, je rozsah, který je takovému seznamování věnován. Nevadí mi rozsáhlé romány; vadí mi zdlouhavé a nudné natahování. Ruku na srdce - uškodilo by, kdyby mělo Svědectví tak o 200 - 300 stran míň? Myslím, že ne.

Největší problém vidím ve vnesení "ikon" dobra a zla, nebe a pekla - matky Abigail a Randalla Flagga do příběhu. Mám rád Temnou věž (ze které postava Flagga pochází) a mám rád, když autor v románu nenásilně a nepatrně odkáže na své další dílo. Stephen se ale rozhodl tímto "kořením" ve Svědectví nešetřit a do té doby zajímavý apokalyptický román poslal do náboženských a nadpřirozených sfér. To sice nezní tak špatně, ale když člověk očekává sci-fi a dostane fantasy s neoblíbenou omáčkou pána boha, není to zrovna čtenářský zážitek… V tom okamžiku mě přešla chuť a možná proto mi tak dlouho trvalo knihu dočíst. Poslední kapkou bylo závěrečné, "epické", odfláknuté deus ex machina finále, které snad ani horší být nemohlo.

Na druhou stranu Svědectví oplývá i skvělými okamžiky (průchod tunelem plných mrtvol a budování nové společnosti jsou jedny z mnoha), pozoruhodnými konfrontacemi postav a širokou škálou filozofických myšlenek, které rozhodně stojí za pozornost.
Kvůli výše zmíněným okolnostem dávám nakonec 3*. Je třeba být kritickým i k oblíbeným autorům. Svatá dobroto, ano.

18 31.07.2011

O Apple jsem se dříve moc nezajímal, což mě zpětně mrzí, už jen z toho důvodu, že se jedná o naprosto přelomovou společnost, která přináší lidstvu naprosto nadčasové a designově nezaměnitelné produkty. Vzpomínám si, že jsme na střední škole pracovali na počítačích Apple II a všichni jsme se ptali a nadávali učiteli, proč zrovna my musíme používat „jabka“, když všichni ostatní jedou na PC. Až po přečtení životopisu Steva Jobse jsem si uvědomil, o jak významné stroje té doby vlastně šlo. To se týká i dalších produktů (iPod, iPad, iPhone,..), pomocí kterých Apple vždy nastolil novou éru a předčil tak konkurenty o několik let.

Nikdy dřív jsem žádný životopis nečetl, takže nemohu porovnávat s ostatními, nicméně už teď musím (možná odvážně) prohlásit, že podrobněji a zajímavě sepsaný životopis se mi pod ruku nejspíš nedostane. Vše je podáno velice čtivou a zevrubnou formou, a to od Jobsova dětství až po současnost. Walter Isaac vedl rozhovory s mnoha lidmi (a samozřejmě s Jobsem samotným) a ponořil se do své práce natolik, že přiblížil Jobse, Apple, jeho spolupracovníky, konkurenty a další články počítačového, mobilního, digitálního a filmového průmyslu jak jen to šlo. Příjemným zpestřením jsou i fotografie uprostřed knihy, které se váží k jednotlivým kapitolám. Osobně bych se přimluvil i za přiložené CD s videomateriálem, neboť reklama „1984“ či prezentace z uvedení iPhone roku 2007 by neměly ujít pozornosti. Ale samozřejmě se dají dohledat na internetu.

Životopis je psán zcela bez příkras a ukazuje tak pozitivní i stinné stránky Steva Jobse. Ten byl zcela posedlý dokonalostí a nic menšího ani neočekával od svých podřízených. Nežil pro život v bohatství, přepychu, ale kvůli své lásce k práci. Dokázal se vztekat a brečet jak malé dítě, překrucovat realitu, být nepříjemný a krutý k lidem, kteří nesplnili, co od nich požadoval, ale vždy měl svou vizi, kterou dokázal naplnit a přivedl díky ní firmu Apple na vrchol. Rozhodně nebyl ani vzorovým manželem či otcem, rodičům (především pěstounským) však dokázal, že převedl své sny v realitu. A odkaz Steva Jobse bude žít dál i po jeho smrti.

16 26.01.2013

Předem musím říct, že období, kdy jsem Stephena Kinga četl s nadšením a pořizoval pravidelně nové přírůstky s jeho jménem do knihovny, mám již za sebou. Z části je to dáno výskytem nadpřirozena, se kterým se při čtení nedokážu natolik sžívat nebo pociťovat hrůzu, napětí a strach, jako tomu bývalo dříve. Obzvlášť pak ne u nadpřirozena, které často házím (a musím házet) do pytle „béčkového hororu“, z něhož King vybírá náměty a inspiraci celkem často. K utupěnému zájmu jistou měrou přispívá i již obvyklá dávka rozvláčného příběhu nebo neuspokojivý dojem ze samotného celku.
Když jsem se dozvěděl, že mistr hororu vydá pokračování slavného Osvícení (1977), nevyvolalo to ve mně žádnou silnou reakci - pokud má autor potřebu sepsat pokračování, ať už z vlastního pudu nebo na žádost čtenářů, proč ne. Osvícení jsem četl v roce 2008 a do dnešního dne jej stále hodnotím jako jednu z nejslabších knih od Kinga. Nelíbila se mi moc ani v době, kdy jsem byl ochotný více přivírat oči nad negativy a kdy jsem měl během jednoho roku přečteno na dvacet jeho děl a těšil se na další. Abych ale vyvrátil případné nedorozumění vyplývajícího z následujícího textu – k sequelu Doktor Spánek jsem přistupoval zcela bez předsudků. Z počátku jsem byl dokonce příjemně překvapen, jakým způsobem se příběh dospělého Dana Torrence vyvíjí. Stejně tak jsem se zájmem sledoval, jaké následky na této postavě zanechaly události hotelu Overlook a především pak Jack Torrence, otec alkoholik.
Znalosti předchozího dílu zde nejsou nezbytně nutné: příběh navazuje volně, i když sem tam se jisté odkazy objeví a ocení je samozřejmě více ti čtenáři, kteří jsou obeznámeni s Osvícením. Naskýtá se zde také otázka, zda Doktor Spánek původní dílo smysluplně doplnil, předčil anebo zůstal pouze v jeho stínu. Věrní fanoušci S. Kinga se budou pochopitelně držet domněnky / názoru, že přečetli další výborné dílo a budou jej (nekriticky) vychvalovat do nebes anebo (záměrně) odpouštět a přehlížet chyby, který si tento podprůměrný román nese. Ano, podprůměrný.
Od první třetiny kniha spadá do stereotypního příběhu s pevně daným zlem a dobrem. Seznámíte se skupinou Pravý rod, který je obdařen snad těmi nejhoršími jmény postav vůbec a puncem „záporáků, kteří by vás děsili možná tak před třiceti lety“. Pokud se chcete při čtení bát anebo cítit napětí, Doktor Spánek vás nepotěší. Pravý rod působí jako prvek zla slabým a nevyváženým dojmem, Stephen King navíc odkryl jeho podstatu a členy až příliš jasně, čímž odsunul „strach z neznáma“ na vedlejší kolej.
Kniha bohužel nezaujme ani stylem vyprávění – jindy čtivý autor hororů tu zklamal na plné čáře. Tempo příběhu má loudavou tendenci, zadrhává se v nepodstatných částech a dává tak čtenáři poznat znudění a naštvanost. Právě naštvanost a podvedenost jsem pociťoval nejčastěji, ať už kvůli absenci psychologicky zajímavých postav na obou stranách, béčkoidnímu nádechu nebo špatné gradaci děje. Třešničkou na dortu je pak Pravý rod v celé své kráse, jehož prohřešky jsem již z části zmínil a z části radši vynechal.
V konečném důsledku je Doktor Spánek slabým románem a nebýt správného jména autora na obálce, zůstával by v policích knihkupců a chytal prach. Ve finále hodnotím pouze jako marketingový tah, využívající tehdejší slávu Osvícení.
-------------------------
Zajímavost: Román zvolen hororem roku 2013 na webu Goodreads.com
-------------------------
Díky DK a nakladatelství Beta-Dobrovský za recenzní výtisk.

15 27.05.2014

Spíše než sbírku povídek, připomíná Marťanská kronika román, rozdělený na několik časových úseků, které na sebe přímo i nepřímo navazují. Dílo mě překvapilo hlavně z důvodu rozmanitosti jednotlivých částí a Bradbury mi opět připomněl, proč ho mám, jakožto autora sci-fi, tolik rád. I přesto, že zde Bradbury neřeší například technickou stránku letů ze Země na Mars a povaha planet zcela neodpovídá skutečnosti (vždyť dílo bylo vydáno roku 1953), příběhu to neškodí. Tím hlavním tématem je především povaha lidství a vztah člověka vůči své domovské planetě a i přes stáří knihy je Marťanská kronika plná zajímavých myšlenek, které jsou jsou navzdory času stále aktuální.

Kronika obsahuje i slabší texty, ale pokud bych měl vybrat ty nejlepší, byly by to Pozemšťané, Třetí expedice, ... ač bud stejně luna plát, Mlčíčí města a závěrečný Výlet na milión let, který mě potěšil především posledním odstavcem, uzavírajícím celé dílo jak se patří.

15 17.03.2012

Devatenáct detektivních povídek, které ve skutečnosti nejsou detektivní. Šokující zvraty, které nejsou šokující. Vybroušené pointy a zápletky, které působí nedomyšleně a kostrbatě. Zcela uvěřitelné postavy, se kterými se nesžijete, ani jim neuvěříte jediné slovo. Že to zní všechno rozporuplně? Ano, ale srovnával jsem „ohlasy a doporučení“ se skutečností.

Povídky trpí především problémem závěrečných point, kdy se autorka snaží čtenáře v posledních větách ohromit, šokovat a vyvrátit tak mylné předpoklady, který že zahradník je ve skutečnosti vrahem, ale bohužel tím vyvolává rozpačité dojmy kvůli nezvládnutému řemeslu. Je očividné, že se paní Černucká snaží srovnat krok s A. Christie, ale nejde jí to ani po stránce dialogů, které mě v řadě případů nutily vyvracet oči, nemluvě o nepřirozeném chování postav (policisté a detektivové obzvlášť dostávali na frak) a trhlinách v zápletkách. Na druhou stranu musím říct, že styl vyprávění natolik špatný není, ale směřoval bych jej spíše do Cosmopolitanu či časopisů pro mládež, kde by byl oceněn vyšší měrou.

Je doporučeno číst jednu povídku před spaním a já se nedivím – přečetl jsem jich za den přes deset a zhruba po páté jsem měl neblahý pocit, že všechny příběhy fungují na stejné bázi a řada motivů či charakteristik se opakují stále dokola (postavy z horních deseti tisíc, rodinné vraždy, nešťastná manželství, dědictví, …), což rozhodně nepřidá na čtenářském zážitku. Nejvíc ze všeho mě štval Deus ex machina-man, který se objevoval téměř v každé povídce a svým zázračným zjevením uváděl záležitosti na pravou míru a do správných kolejí, což mi přijde zrovna u detektivek jako dost odfláknuté řešení, díky čemuž jsem hodnotil tak nízko. Za dobré považuji čtyři povídky z celé sbírky, i když zrovna u nich si nejsem jist originalitou, ale to už je jiná pohádka…

Ve shrnutí: Hype-bublina, která zavčas praskla.
_________________________________________

Na závěr jsem si ještě připravil krátkou DETEKTIVNÍ POVÍDKU. (Podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.)

Žena dlaní přejížděla hřbety knih, když tu konečně narazila na tu pravou. I když to bylo zcela absurdní, kniha vyzařovala magickou auru. Nebyla totiž ledajaká, natož ucházející. Byla nadprůměrná. Kolikrát už rozuzlovala ty spletité nitky ve sbírce detektivních povídek? Kolikrát si už v obchodě říkala, že si ji konečně koupí? Nesčetněpočetkrát. Dnes se to změnilo.

Prodavačce s orlím nosem, která jen nevěřícně kroutila hlavou, zaplatila a s blaženým výrazem a nákupní taškou v ruce vyšla z obchodu směrem domů. Odemkla dveře, vešla do obývacího pokoje s knihovnou, do které zařadila svůj nový úlovek a usadila se ke svému stolnímu počítači. Měla chuť do celého okolí - ne, do celého světa - vykřičet, jak je kniha geniální. Na internetu si našla web, kde mohla sdílet a vyměňovat si názory s ostatními čtenáři. Pro založení účtu bylo třeba zadat nick neboli přezdívku. Zhruba po čtrnáctém nevydařeném pokusu ("Bože! Všichni mají stejné nápady jako já!") konečně přišla na ještě nezadaný nick a ihned se jala tvořiti svůj první příspěvek, ve kterém nešetřila chválou. Ještě jednou jej zkontrolovala, opravila chybky a stiskla tlačítko ENTER svým pěstěným ukazováčkem s francouzskou manikúrou. Všimla si, že několik stejně naladěných jedinců již detektivní sbírku komentovalo. "Ano! Přesně takhle bych to napsala i já! Spřízněné duše!" křičela nadšením. Radost ale kazila jedna věc: několik závistivých a nepřejícných uživatelů začalo házet na knihu lejna a všelijakou špínu. Žena se přesto nedala a odrážela jejich nevraživé útoky jako Hadriánův val kočovné nájezdníky ze severu, a to až do tří do rána, kdy se rozhodla jít spát.

Byla noc jako každá jiná a venku byla tma. Kýč? To nechám na vás. Nezávislý pozorovatel by si v ženině bytě možná povšiml haldy prášků na nočním stolku, na lednici připíchnuté poznámky "Koupit 2kg brambor :-)))", plné spíže brambor nebo dvou titulů před jménem na jmenovce zvonku. Co by jej ale rozhodně zaujalo, je řada čtrnácti vyrovnaných knih v knihovničce. Ve skutečnosti jediných knih v knihovničce, v zelené vazbě a s naprosto identickými názvy.

Nejspíš by ho to fakticky vylekalo.

15 15.07.2011