Pebra komentáře u knih
Ve mně dříme věčné dítě, takže se mi nejvíce líbily popisy hradních komnat a strašidelných nekonečných palácových chodeb, zahrady a vůbec prostředí, v kterém princové vyrůstali. Už to samo o sobě je příšerně neosobní a vydrží v něm žít jen ten, kdo v sobě utluče spoustu emocí. K příběhu snad jen podotknu, že smrtí Diany se v Harrymu zkrátka cosi zaseklo a zůstal také věčným dvanáctiletým klukem, i když prošel vojenskou přípravou. Upřímně vůbec nepatřím k obdivovatelům královské rodiny a jejich manýrů, Kate je mi velmi nesympatická a její dcera jakbysmet. A ten nejmladší spratek co se věčně pošklebuje a všichni ho za to obdivují? No - nevím :). Snad jen malý budoucí král se mi jeví upřímně.
Říha měl cit pro děti velké i malé, klobouk dolů. Tuhle knihu jsem viděla v dětství na poličce u mé starší sestry a odrazoval mě název, jelikož jsem myslela, že jde o literaturu faktu :). Až dnes jsem si ji jako trofej přinesla z knihobudky a s nostalgií přečetla. Kniha je plná zajímavých symbolů psaných mezi řádky.
Tradiční představení autora fascinovalo a vypráví o všech zúčastněných s úctou, poctivě a se všemi detaily. Koho umírání býků, koní a lidí při španělské koridě děsí, ať knihu vynechá.
Další Gaarderův zajímavý nápad, ale je fakt že to tentokrát bylo tak zamotané, že jsem leccos nepochopila a ani neměla chuť se v tom zorientovat. Každopádně chodit na cizí pohřby, aby se člověk necítil osamělý, je dobře bizarní, a to jediné mě na knize pobavilo.
Dnes jsem si na tu knihu bůhvíproč vzpomněla. Vím, že ve mně zanechala příjemný dojem, takže špatná nebyla.
Nešťastná holka a ještě z ní Bohuslav Balbín udělal strašidlo.
Lehce napínavé a nereálné počínání jednoho Američana v Paříži. Návod na osobní rozvoj mi to nepřineslo, kromě zopakování jednoho moudrého citátu Gándhího: Chceš-li změnit svět, buď sám tou změnou - ale něco jsem se dozvěděla o pohybu akcií na trhu.
Vlastně nevím, proč by se mělo věřit v křesťanského Boha spíš než v Dia? Tipuju, že se tím věčným bojem o víru na Zemi Titáni dost baví.
Malinko mi to připomínalo zamilovaného Cínového vojáčka od Andersena, ale je pravda, že kniha má své kouzlo, možná i díky množství celostránkových ilustrací.
K Čáslavské vůbec žádné výhrady nemám, ba naopak. Ale její život je vyprávěný dost nudně - v porovnání s jinými životopisnými knihami to připomíná tlachání chlápků v hospodě o jedné pěkné babě.
I když v dětství mi tam něco drhlo, teď se mi krátký, víceméně stručný text zdá trefný. Vlastně je to logické, pokud byl nejdřív napsaný scénář k filmu a z něho teprve pak vznikla kniha.
Dobrá monografie. Až mě mrazí z pocitu, jakým nehorázným způsobem jsme se zbavovali vzdělaných šlechticů a jejich majetek nechávali zdevastovat. Čas dal za pravdu těm, kteří před tím varovali.
Vtipné a nijak zastaralé vyprávění. To se o některých knihách napsaných před šedesáti lety říct nedá.
Kniha mě oslnila, ale když jsem ji dala svému psychoterapeutovi, aby si ji také přečetl, odsoudil ji. Tak nevím, zda je mizerná ona nebo onen psycholog :)
Je to takové tradiční, anglicky humorné, čili suché. Pobavilo mě zejména to, jak kritizuje otce i dědu jistého studenta, o všech tvrdí, jací jsou tupci a sklízí za to salvy smíchu - i od kritizovaného chlapce. Je vidět, že od té doby uplynulo sto let. Ale je to dojemné, ne že ne.
Ukecaná Andrea žijící v osmdesátkách, kde byly jiné poměry než dnes a z dnešního pohledu to čtenářky může otravovat. Každopádně výmysly měla dobré. Jako kamarádku bych ji však nechtěla :).
Kniha je vizuálně krásná, jako malou mě děsila - i ten příběh. Ale je nezapomenutelný, o tom žádná.
Lehké, ale ne hloupé - a lepší než film.
Obdivuju všechny, kdo jsou schopní psát poezii. Při čtení sbírky Děti deště jsem je doopravdy viděla. Dobré je to!