Pebra komentáře u knih
Všem se velmi omlouvám, ale přijde mi to jako Rychlé šípy po americku. :)
Kromě schopnosti zorganizovat si cestu, nepohádat se, nebát se a riskovat, uměli tihle dva o tom ještě poeticky vyprávět.
Moudrost indiánů jednoduše popisovaná ústy malého kluka. Nadčasové dílo.
Ach, přiznávám, že jsem to četla kvůli zvědavosti, kdyže tam zazní hymna! Panenko skákavá, já si to spletla s Fidlovačkou! :)
Možná je dobré některé knihy poslouchat. Tahle je skvěle namluvená mladým Slovákem, který na youtube vystupuje jako Ondro. Toho pubertální mladíka vytvořil skvěle.
Přišlo mi to příliš žánrově zamotané. Jako když mícháte žlutou a černou a vyjde nějaká blátivá. Rušily mě taky ty proměny vypravěče, od malého dítěte, který se ale nechová vůbec dětsky až po nějakého divného dospělého. A to zasazení do ciziny (vzhledem ke jménům a názvům) mi tam nesedělo vůbec.
Ono je to vlastně hrozně smutné čtení, obzvlášť to vyjmenovávání všeho, co po osmačtyřicátém zaniklo.
Za mě je fajn, že se Čapek později vypsal a zbavil patosu, který cítím v téhle prvotině.
Buď je to dokonalé jen já to nepochopila, anebo je to úplná konina bez pointy. Každopádně zájem o Santiniho to probudí. --- Abych autorovi nekřivdila, podívala jsem se i na film. Ach...! Vsadím se, že Preiss nečetl celý scénář, jinak by tam nemohl účinkovat.
Ačkoli Murakami bezesporu umí psát a na knihu asi nezapomenu, to míchání žánrů mi trochu pilo krev, o nejasném konci nemluvě. Nerada bych někoho z fanoušků naštvala, ale to neustálé jakoby něčím důležité popisování stravování hlavního hrdiny, mě rušilo v dumání nad originalitou zápletky. Přiznávám, že jsem si často představovala, že hlavním hrdinou není Japonec, ale nějaký český Pepa, který napjatému čtenáři náhle oznámí, že si otevřel láhev pivka, namazal chleba sádlem a pak dorazil gulášek ze včerejška. Uf :) Ale je hezké, jak je čtenář v knize často poučen o nějaké historické osobnosti, ať je to Napoleon či Beethoven.
Zajímala by mě skutečnost. O Němcové už toho bylo tolik napsáno a čím je doba pokročilejší, názory na ni se liší. Jisté je, že zanechala odkaz doby, ať už byla jakákoli, milovala svou vlast, a to je obdivuhodné.
Sedm set stran čtení, které vás udržuje v napětí, na hlavního hrdinu hledíte téměř mikroskopem, sledujete každý krok a hnutí mysli. Přechody ze skutečnosti do snu a naopak jsou překvapivé. Já osobně jsem ovšem nedokázala číst bravurně popisované mučení a po přeskákání těch stránek jsem dospěla ke konci se zjištěním, že vlastně nevím oč přesně šlo... Každopádně mě to neodradilo od dalšího Murakamiho.
Díky téhle knize jsem dvěma pubertálním děvčatům (hluboce zasaženými pandemií a online výukou :) osvětlila husitství. Nejvíc je ovšem zaujal Želivský.
Přiznávám, že jsem netušila nic o výbuchu v Bolevci a nikdy se nepídila po tom, kde vzal Čapek námět na Krakatit. Každopádně mě pobavilo, jak se marně snažil něco naučit spratka Prokopa Lažanského, ačkoli nevím, na kolik jde o literární fikci.
Laskavý a moudrý Josef Čapek. Co by asi říkal dětem dnes?
Sbírám staré vyřazené knihy, proto se ke mně dostávají tituly jako Naše maminka. Láskyplné vyprávění o dobách minulých, z každé věty je cítit obdiv k pracovité, houževnaté "Naně Benešojc". Jo, tyhle maminky v devatenáctém století na vsi prožily docela jiný život než my, o dvě stě let později. I láska dětí k rodičům byla asi jiná, vroucí a oddaná. Děti jistě chápaly, že jim jde vlastně pořád o život a v dospělosti to ocenily - i když po nich jejich maminky občas hodily to polínko a podrazily jim nohy, aby nemohly utéct od práce za kamarády. To ale říkám s úsměvem, stejně jako to popisuje autor téhle knihy.
Jednoduchý a krásně nereálný příběh o kamarádství docela nesourodé skupinky správných kluků a docela malých holek, určená pro nejmladší čtenáře. I když jedna z postav, která vydává během všech akcí výkřiky "čiky, čiky", je dost možná opravdová, tipuji, že si ji Foglar nevymyslel a potřeboval toho malého otravu zaznamenat.
Olga Scheinpflugová skvěle popisuje nejen, jak mocně působí sugesce a manipulace, ale jak skutečně vypadala doba obdivované první republiky a smutných let po ní. Zápletka je vlastně jednoduchá, dvě sestry brzy osiří a ze strachu z budoucnosti a z vlastního života se vzájemně zničí. Napsané bravurně, s mnoha působivými detaily, až je z toho člověku zle. Scheinpflugová je moderní autorka, i když dávno opustila tenhle svět.
Výborné postřehy k divoké Americe počátku minulého století, o slohu nemluvě. Několik spletitých zajímavých hysterických osudů. Nedivím se, že si knihu vybral Forman k natočení filmu. Není to lehké čtení, vyžaduje soustředění a aspoň nějaké povědomí o historii USA.