Pebra
komentáře u knih

Život dětí za první republiky. Není to nezábavné, ale co naplat, chybí tomu určité kouzlo, které mají třeba nesmrtelné Děti z Bullerbynu. Každopádně mě bavily dobové reálie a detaily, věřím, že tehdy se tak skutečně žilo, ačkoli dnešním dětem by to přišlo jako sci-fi - například případ malé Anči, které se maminka chtěla vzdát v její lepší budoucnost, a nechat ji vychovávat u bohaté paničky, které umřela dcerka... Ale jako vzpomínka na dobu, kdy k sobě byli lidé uctiví a doma si rodiče říkali "maminko" a "tatínku", děti byly vychovávané k pokoře a skromnosti - to je krásné a je mi líto, že se doba tak proměnila.


Elegantní Marcel Pagnol, typický šaramantní Francouz a jeho úsměvné vyprávění nejen o dětství. Z řádek čiší vůně léta, horké Provence, a hlavně dětství prožité v laskavé rodině, pod křídly milované maminky, které malý Marcel tak často, rád a tajně, chodil líbat ruku... Doba před víc jak sto lety, logicky jiná, i s tím, že malí kluci v létě létali venku od rána do večera, lezli po skalách a zkoumali cikády a podobnou havěť, aniž by jim vadilo, že ji trápí. Příběh o velkém citovém poutu k rodině, k rodné zemi, k přírodě. Příběh o hlubokém klučičím přátelství, o lásce, i o ironii osudu.


Jednoduchý a krásně nereálný příběh o kamarádství docela nesourodé skupinky správných kluků a docela malých holek, určená pro nejmladší čtenáře. I když jedna z postav, která vydává během všech akcí výkřiky "čiky, čiky", je dost možná opravdová, tipuji, že si ji Foglar nevymyslel a potřeboval toho malého otravu zaznamenat.


Knížku jsem si vzala z hromady vyřazených v jedné knihovně. Sáhla jsem pro ni s radostí jako pro řetízek se srdíčkem, který jste ztratili v dětství... Pamatuji se dobře, jak jsme ji četli v šestce společně, jak jsme se smáli, a já pak o ní napsala do čtenářského deníku zápis, který pak paní učitelka četla před celou třídou :). Jo... Ani já neměla jako dítě psa, ale kniha mě bavila z jiného důvodu - děti tam spolu kamarádí s příjemnou úctou a opravdovostí. Spíš než Jonáše jsem si jako malá přála spolužačku Pechtu :). Jen musím dodat, že mám vydání z roku 1977, příběh se odehrává v roce 1972, jak se píše v jedné kapitole.


Hemingway se musel zastřelit už proto, že cítil, jak vymírají muži citliví, stateční a moudří. Viz např. některé komentáře zde. Kniha je vydaná po jeho smrti, bůhví, jakou prošla úpravou, ale příběh je dobrý.

Olga Scheinpflugová skvěle popisuje nejen, jak mocně působí sugesce a manipulace, ale jak skutečně vypadala doba obdivované první republiky a smutných let po ní. Zápletka je vlastně jednoduchá, dvě sestry brzy osiří a ze strachu z budoucnosti a z vlastního života se vzájemně zničí. Napsané bravurně, s mnoha působivými detaily, až je z toho člověku zle. Scheinpflugová je moderní autorka, i když dávno opustila tenhle svět.


Život v Praze před více jak sto lety. Lidi, s kterými jsme se minuli v čase, ale obýváme stejný prostor. Bída, jakou popisuje autor, je bezesporu pryč, ale pokleslá morálka v mnoha směrech nezmizela, to mě fascinuje. Příběh vlastně velmi jednoduchý, ale popis pochodu myšlenek hlavního hrdiny, je obdivuhodně rozpracovaný na stopadesáti stránkách a mě osobně nenudil. Prodírání se složitým vyjadřováním autora chce ale trpělivost.


Skvěle vyprávěné, až mě z některých scén bolelo břicho. A zajímavá pravda je, že ženská bestie může mít báječné dítě a naopak.


Dobrý den, Slunce, kde to jsem? Neznabohu, jsi v Telči! ...příběh Petra a Markéty z doby dávno minulé je tak živý, jako by se stal dnes. Prolnutí minulosti se současností vzbuzuje mrazení, které tam cítím při každém kroku. I já jsem díky Kožíkovi objevila tohle kouzelné Město, kterého se nemůžu nabažit.


Zajímavé, že člověk rád čte o lidech, kteří se potulují, nepracují, celý den se válejí na slunci, hulí a popíjejí pivo. U toho tlachají nesmysly, která zní jako lidová moudra, a baví se tím, jak život kolem nich poklidně pluje, zatímco ostatní se honí za výdělkem. A ve skutečnosti nám tihle lidé pijou krev. Steinbeck je skvělý vypravěč.


Báječný svět bez techniky, elektroniky, sice s bídou ale s uctivostí ... jednoduché, humorné, upřímné - Hermann vypráví o svých zážitcích z dětství a mládí, je dobrý pozorovatel a schopný vypravěč. Knížku jsem našla na nádraží. Ve vztahu ke knihám jsou Češi kupodivu velmi laskaví. Zaplaťpánbů... :)


Dobrý nápad, že se uprostřed Prahy nachází místo, které uvízlo v 19. století. Mnoho momentů připomíná skutečně Rychlé šípy (zápas ve věži, pád do tmavé kalné vody... honičky v křivolakých uličkách, hon za něčím obrovsky důležitým...), ale vzhledem k tomu, že dnešní děti Foglara nečtou, to nijak nevadí. Na můj vkus je tam přespříliš situací, v kterých by děti dávno pomřely, přesto vyváznou prakticky bez úhony. Tyhle nadpřirozené vlastnosti hlavních hrdinů nemám v příbězích ráda, bavilo by mě mnohem víc, kdyby si skutečně něco zlámaly, nebo aspoň vyrazily zuby :).

Až neuvěřitelně zamilovaná manželka slavného skladatele s velkou úctou vypráví o jeho životě, do kterého vstoupila ve chvíli, kdy ovdověl a zůstal sám se čtyřmi dětmi, které přijala za vlastní. Její vyznání je až úsměvné a záviděníhodné. Pokud si to tedy autorka knihy nevymyslela.


Psané tak dobře, že je člověk až udivený tím, že rukopis vznikl už v roce 1980. Nechybělo mi nic, setkání s Ježíšem úsměvné, idea, že se hlupáci a děti rozplynou ve Vesmíru záhy po smrti je dobrá. Konec sice bez překvapení, ale právě proto mě uspokojil.


Miluju tyhle staré knihy, kde život plyne tak nějak pomalu, i když lidé brzy vstávají a pracují od slunka do slunka. Baví mě, jak tu Rais barvitě popisuje, jak jsou lidé živočišní... pracovití až běda, poctiví.. ale i falešní, jak se pomlouvají, jak třískají děti, které lezou po stromech, na kohouty házejí kameny, kradou křížaly a chleba... a rozcuchaní hladoví kluci a holky schytávají výprasky, pranic nežalují, jelikož to je normální a patří to ke koloritu života. Vývoj se nezastaví, jak vím... každá generace je horší a horší... až ta poslední bude spálená žárem od slunce a požárů, hladové a rozcuchané děti budou krást chleba a vodu. Nebo ne...?


Jsem stará konzerva a miluju devatenácté století. Světlá na docela nereálném příběhu malé chudé Bohdanky okatě ukazuje, jak dojít ke štěstí, když se bude držet jasných zásad, která současná generace ignoruje. Například Kdo nepracuje, ať nejí. :)


Výborné postřehy k divoké Americe počátku minulého století, o slohu nemluvě. Několik spletitých zajímavých hysterických osudů. Nedivím se, že si knihu vybral Forman k natočení filmu. Není to lehké čtení, vyžaduje soustředění a aspoň nějaké povědomí o historii USA.


Skoro nemůžu pochopit, že tohle napsal chlap. Napsané stručně a jasně, tak nějak smutně po česku... Stěžování si od začátku do konce, kdekdo kolem je kráva nebo vůl, kvůli kterému se pan autor nedočkal kýženého vzletu. Hm... Ale ilustrace dobré.

Dobrý námět, jen jsem se kvůli vlastní roztržitosti musela knihou projít dvakrát, abych pochopila, proč jedna želva za druhou :).


Jo. Sympaťák Miloš Urban bezpochyby umí psát, ale v tomhle případě nejspíš nemyslel vůbec na čtenáře. :) Vary jsou podivné město, jeho popis bravurní, figury v příběhu mi přišly taky dobře absurdní, ale příběh tak zašmodrchaný a zdlouhavý! Navíc mě scény s kousáním a trháním masa z obětí nepřišly strašidelné, ale tragikomické a vůbec mě nebavily, dokonce nudily a přeskakovala jsem je. Nejvíc mi pil krev hlavní hrdina, který se bez ostychu tituluje jako "úspěšný oblíbený autor Julián". Jako parodie dobré.
