-Pečivo- komentáře u knih
Prozatím jsem se vyhejbal recenzím na Paliho knížky, ale myslím, že nastal čas. Nejpozději současným kaděním na záchodech ve Slověnický hospodě dospělo naše přátelství do tohoto stádia.
Takže. Palijovo druhá publikována poezie je velmi dobrá, ale ne tak dobrá jako jeho prvotina Píča hovna. Je to totiž něco úplně jinýho a jak zpívá Kodym - chtěla si ananas, dostaneš kokos. Já teda chtěl ananas. Pokud však čtenář chce kokos, tak ho tímto dostane.
Loughorn je více méně kompaktní Ostrov / Bílý oceán od Jacobsena do kapsy na cestu. Celý to má 56 stran a všechny básně jsou součástí jednoho příběhu. Četl jsem to včera ve vlaku cestou do práce, venku bylo šero a chcalo a bylo brzo ráno. Takže mi to sedlo jako si můj zadek právě sedl na mísu.
Největší žijící básník, kterého osobně znám. A na konec sólo pro Paliho:
"Mam rád panenský olej,
Který z ni ukapává
Vláči ho za sebou jako stopu,
Někdy je plný tuku,
Jindy mám zase pocit,
Že by se dal zapálit"
8/10. Bůh to chtěl +
Jedničky a nuly jsou literární chleba. Čte se to samo, ale nemá to žádnou výraznou chuť. Neni k tomu vůbec žádná literární paštika, ani míchaný vajíčka. Jediný a veliký plus je, že je čtenáři rekapitulována historie internetu a všech zásadních milníků jako Yahoo, Google, Napster a tak dále pana krále. Grombíř se nevyhejbá ani pornu a tak se sice v knize neobjeví tank, ale alespoň Pornhub. Z 270 stran tento obsah zabíra ale tak maximálně 40 stran. A to přehánim.
To všechno je ale hrozně málo, protože ústřední příběh je plytkej jak kafe, který mi právě vyjelo z kávovaru, protože nám došly zrnka. Více méně se jedná o autobiografii mýho kamaráda Šumiva, kterej je z malýho města a od mala se zajímal o počítače. V raným věku internetu se vydá studovat do Prahy, ale školu nedostuduje, protože se začně věnovat businessu okolo nových technologií, spřáhne se s polistopadovejma podnikatelema a uvnitř obrovský korporace vydělá miliony.
I přes miliony na kontě zůstane ale průměrnej ajťák, kterej měl štěstí, že byl ve správnej čas na správným místě. Takový počítačový Vladimír Šmicer. Zamiluje se do buchty, která je úplně mimo jeho sport, samozřejmě to klapne, pak je to ale komplikovaný, ve firmě je to taky komplikovaný, trochu mafie, trochu násilí, trochu megalomanství a tak dále pana krále.
Grombířova kniha má nebezpečně našlápnuto ke Kruhu od Dava Eggerse (literární žumpa), ale naštěstí do tak hlubokých hoven nezabředne. Teď si zahraju na věštce a předpovim, že do dvou let to bude zfilmovaný a bude tam hrát Budař, taková ta zrzavá kočka z Maďarska a možná nějakej Macháček a mojí mámě se to bude líbit.
A aby toho nebylo málo, tak je to celý ještě zabitý happy endem. 3/10 a začínám si znova uvědomovat jak skvělý vlastně to Jezero od Bellový je.
"Nevím zda tento svět ma smysl, který ho přesahuje. Vim však, že tento smysl neznám a že v dané chvíli je zcela nemožné, abych ho poznal."
"Buď jsme svobodní a všemocný bůh je odpovědný za zlo, nebo jsme svobodní a odpovědní a pak neni bůh všemocný."
"Člověk si vymyslel boha, aby se nezabil. To shrnuje veškeré dějiny az po současnost."
No a takhle nějak ty eseje rozkládaj a skládaj člověka a bytí. Ivan Hlinka to shrnul jeste stručněji: "Hlavně se z toho neposrat". Paradoxně právě sedím na záchodě.
Knihu jsem v průběhu čtení ztratil a po měsíci zase našel. Kdyby blikala nebo pípala, tak by se to nestalo. Proto jen 6/10.
Geniální kniha. Martin Pollack popisuje v přítomném čase osud obyvatel Haliče v devatenáctém století. Ano, téma mi znělo nudně jako dovolená v Bibione, ale mýlil jsem se. Stejně tak jsem se mýlil v geografické poloze Haliče. Halič není rozkrok Haliny Pawlowské, ale oblast na území dnešního Polska a Ukrajiny o podobné rozloze (několika stovek, možná tisíců, fotbalových hřišt).
V devatenáctém století nebyl život nikterak fajn. Ještě neexistoval hip-hop a tak se bída, kriminalita, chudoba, cholera, hladomory, pogromy a další horory musely ventilovat jinak. Řešením tak byla masová emigrace převážně negramotných obyvatel - hlavně do Ameriky, později do Brazílie a Argentiny.
Stejně jako u dnešní uprchlické vlny se už tehdá přišlo na to, že na lidském neštěstí se dá skvěle vydělat. Rejdařství v Německu si tak platily agenty, kteří pak v chudých oblastech naháněli chudé, aby se sebrali, prodali statek a šli do Ameriky, kde je čeká lepší osud. Nespočet lidí se proto opravdu pro tento krok rozhodlo, čemuž se ani nedivim, když jim katolická církev dávala rady ať zůstanou radši doma a nesou pánem uložený kříž jako správní křesťané. Ora et labora et cholera. Tleskám.
Pollack skvěle osciluje mezi popisem jednotlivých osudů, společenských témat dané doby (velmi obsáhle popisuje dobovou prostituci, interrupce, vzrůstající antisemitismus atd.), celkové nálady obyvatelstva a historických reálií. Tak skvěle, že to byla po dlouhý době opět kniha, kterou jsem otvíral pokaždý, když jsem měl volnou chvíli. A to je co říct, normálně ve svých volných chvílích buď kadim, anebo spím.
Jak psal už kolega Palivo, člověka opravdu mrazí, když čte, že to, co se děje dnes je skoro identický obraz toho, co se dělo před necelými 150 lety. Pozoruhodná je krátká epizoda, kdy masy přestaly hledat budoucnost v Americe, kde emigranti měli těžkej život, ale mohli se tam nějak zberchat a začít budovat novej život. Alternativu viděli v Rusku, které přeci jen bylo blíž. Nicméně tam je vojáci naháněli s bajonety, že tam je nikdo nezval a pořvávali na ně "zmizte lůzo, padejte odsud!”. Škoda, že se tahle kniha nedostane k lidem, který by si ji měli přečíst. 10/10.
Bruno Stressmeyer je postava, která jakoby vypadla z péra Houellebecqa. Tak. A teď jak jsem to myslel. Haha.
Bruno je rakouskej buržoust u kterého se póza vryla tak pod kůži, až mu z toho začne hrabat. Bruno je finančně zajištěnej samotář z vlastní vůle, kterej nemá rád psy a menšiny. Jestli má nebo nemá rád Menšíka nebo Mašíny se bohužel nedozvíme. Ale Židy třeba rad nemá.
Stěžejní částí týhle krátký prózy od polského autora je železniční dobrodružství, kde pan Hubert maluje krásné literární obrazy: "Držela mého ptáka, který zase začal roztahovat křídla" a "Vypadala byste hezky v rakvi".
Lehce otravné je, že se do knihy nevešly odstavce a celý to tak je jednolitej text. Ale i tak jsem si na to po chvíli zvykl a proto 9/10. Myslím, že by to Houellebecq, Kafka a Unger viděli dost podobně.
Do tmy je příběh osamělý pobzíkaný vesnický pani z jižních Čech, která sbírá byliny. Víceméně nedělá nic jinýho, než že sbírá, suší na půdě a v úterý prodává. A je taky čim dál tim víc nemocná. V knize jsou popsaný symptomy i prášky co bere, ale mě nic nedošlo. Ani teda nevim jestli mi to dojít mělo. Ale to že mi to je jedno vypovídá dost o tom jak se mi kniha líbila.
Knize nechybí komplikovaný vztahy v rodině a ve vesnici. Celý je to celkem pěkný, trochu temný, ale ne moc, aby to zbytečně čtenáře nevyděsilo jak černoch v letáku od Lidlu. Oceňuji, že po dlouhé době kniha zvládla jít komplet mimo mě a vzbudit takovou míru lhostejnosti, kterou jsem nezažil od posledního mistrovství světa v biatlonu. 5/10
Taková rubatovsky milá surreálná oddychovka s lehkým nádechem Pěny dní. Příběh hlavní hrdinky, která je provdána na slepo za vědce s umělým mozkem se rozvine jak štrůdl, kterej sem jednou upekl a úplně se mi rozpad a nedal se žrát. Tohle bylo o dost lepší než můj štrůdl. 7/10.
Čínskou literaturu mám rád. Bratři, Den Sedmý a Žít dostali z mé recenzentní zahrádky spoustu sluníčka. Když jsem ale otevřel Bláznův deník a viděl jako první větu “kvalitní díla asijské literatury vám přináší Home Credit”, tak jsem si malinko nablinkal do pusinky.
To samozřejmě nemá žádný velký vliv na to, že mne toto stěžejní dílo moderní čínské literatury nechalo úplně tvrdým pečivem. Povídky a peči jsou už léta v komplikovaným vztahu a tak i zde následuje očekávatelný výsledek. 5/10.
Cossery je v Pečiho literárních vratech častým hostem. V dnešní turbulentní době častokrát není pořádně čas na to uvařit bramboru, natož pak číst recenzi. Proto nový formát a jen pár poznatků v bodech:
* v knize vůbec není žádný v poušti
* Komunisti lžou
* Děj se odehrává v Egyptě nebo jiný zemi tam nahoře v okolí Egypta
* Prodávají v Egyptě brambory?
* Je v Egyptě Kaufland?
* Tendle formát už mě nebaví
Celkem za 7/10. V knize jsou všichni lenivý jako já právě teď.
Povídky mám rád stejně jako procházky, demoverze a jednohubky. Proto jsem byl velmi nadšen, když jsem zjistil, že jsem si omylem koupil soubor povídek. Dejvické divadlo nikterak nesleduji a tak mne spojení Hübla s tímto uskupením nechalo zcela jednohubkou.
Protože jsem ale tolerantní otevřený člověk, i tak jsem se do knihy pustil. Po první povídce ale málem letěla do kamen. Pražská smetánka & současná obsese sociálními sítěmi a s tím spojená řeč byla za 0/10. V povídce chyběli už jen hráči Sparty, abych poprvé v historii udělil negativní hodnocení.
Naštěstí jsem to ale do kamen nehodil a poslední povídka o pražském pytlákovi a sbírce pušek se dokázala vyhrabat z výkalů první povídky a tak jsme nakonec dohromady šli s celou sbírkou na pěknou 6/10 procházku. Na první a poslední. Už mne nikdo do povídek nenuťte, je to jasný?
Tento rok si řekl: “Tak Peči, ty debile, teď čum jak nic nevíš!” a poté co jsem byl poučen o válce v Indočíně následovala nyní kniha o revoluci a historii Íránu! Bum! Šáhni! Ne ty si šáhni! Já si šáh! Haha! ..Tak přesně tohle čtenář v knize nenajde. Ta knížka je totiž chytrá.
Ta mrtka z hradu dalších pět let nesleze a tak si člověk aspoň může číst o tom, jak podobnej pablb vládnul ve dvacátém století v Íránu než na něj lid šáh. V Íránu mimochodem žijou jenom uprchlíci, takže to tam je dost šílený! Ale zase na druhou stranu aspoň nemaj TV barrandov, takže zas tak hrozný to bejt nemůže.
Můj třetí Absynt a dalších 9/10 - pan Kapučinka z Polska servíruje skvělej stručnej reportážní románoesej o historii Íránu - popisuje pro čtenáře neviditelné fotografie a z nich plynoucí náladu společnosti. Poslední šáh byl na stupnici Jirka Šlégr - Stephen Hawking někde na levelu slepice s kšiltovkou. Zejména objednávky luxusního zboží a strojů do Íránu aniž by věděl, že jsou dostatečně velké místní přístavy, což vedlo k tomu, že lodě musely čekat půl roku na vyložení, hodnotím 10/10. Když to teda pak vylodili, zjistil, že nejsou ani silnice! A tak dále pana krále. Skvělý!
Krátké povídky francouzské autorky z dílny Rubata. V hlavě mi utkvěla povídka o purpurovém salonu, kde chodili pánové v obleku bosí po koberci a ve stropě byly díry, z nichž koukaly dámské zadnice, pepíci, břicha a čudlindy a pánové na ně dosáhli akorát konečky prstů a po sedmnácti minutách museli odejít do další místnosti, kde byly jen knihy a studené nápoje. Dále pak povídka, ve které pán tajně miloval paní tak moc, že ji pozval na večeři a vyhonil se jí do kraba, kterého servíroval jako hlavní chod. Lol.
I přes tyto skvělé pasáže jen 6/10, protože zbytek zas takovej vejbuch nebyl.
Flametti má kabaret. Ten já třeba nemám a už jen z toho důvodu jsem byl průměrně zvědav, jaký to je mít kabaret. Navíc kniha vyšla u Rubata a kabaret byl v Curychu počátkem minulého století. A já mám rád Rubato a Curych! Tím pádem předem daných 5/10. Jak říká Lenka Kořínková - easy like sunday morning.
Zbytek knihy je průměr. A já sem rád, že nemám kabaret, protože neumím ani zpívat ani nemám nervy na to, nahánět někde štetky, aby si šly vyčistit zuby, protože musí jít tancovat. 6/10.
Někdy v roce 1998 jsem náhodou koukal na fotbalovej zápas Francie - Brazílie. Nějakej Franta fauloval nějakýho Braziloše asi 45 metrů od branky a měl se kopat přímej kop. K míči si stoupnul Roberto Carlos. Expert na přímáky. Tendle malej plešatej pán s lejtkama o rozloze Švýcarska si dal dalších 30 metrů na rozeběhnutí a pak tam vyslal takovej mordor, že 13ti letej pečivo na chvilku vypnul porno a jen zíral.
A podobně se teď cítím po dočtení Tirzy. Četl jsem Gstaad, kterej byl vynikající a tak mi bylo jasný, že Grunberg psát umí. Ale i tak pro mne byla Tirza přímej kop Roberta Carlose.
Hlavní hrdina je apatickej 59ti letej nakladatel z Amstru. O pár let mladší manželka mu před třemi lety utekla za mladším, kterej jí líp nakládal a tím pádem byl lepší nakladatel. Kniha začíná jejím návratem domu a hned zpočátku vybaluje Grunberg tašku plnou existenciálních pochybností, pomíjivosti, beznaděje a marnosti - počáteční hádka po třech letech je jiný kafe než "ty-krávo-zase-si-přesolila-guláš!-a-ty-se-na-sebe-podívej-dyk-už-ti-ani-nehoupne."
To že manželství po několika letech není žádná sranda, ví nejen Jirka Paroubek. Z toho manželství v knížce vyšly navíc dvě dcery: Ibi a Tirza. A Tirza právě odmaturovala a v této funkční domácnosti se chystá její večírek na rozloučenou - Tirza totiž jede se svým přítelem na rok do Afriky. Co čert nechtěl, vypadá její přítel jako strůjce 11. září a tak se otcovi moc nezamlouvá.
Večírek se vydaří tak, že oba rodiče počechraj spolužáky svý dcery (respekt!) a další den se nakladatel vydává vyprovodit dceru s teroristicky vypadajíicím přítelem na letiště. Když se dcera ani po třech týdnech po doletu neozyvá, vydá se otec za ni.
Grunberg podobně jako u Gstaadu balancuje na hraně snesitelnosti, dialog s dcerou o defloraci, eskapády nakladatele v Africe budiž jen příkladem. A krom toho je i konec celkem překvapivej.
Dávám 10/10, takhle vyhraněný dialogy v rodině jsem dlouho nečet. Moje oblíbená pasáž je, kdy řeší s manželkou, že je rád, že dcery nezdědily lajdáky po mamce.
Jsem ročník 1985 - to znamená, že jsem už plešatej a nemám rád komunisty. Taky to ale znamená, že jsem asi ještě zažil dobu, kdy Slovenština nebyla tak vzdálenej jazyk češtině, kdy se ještě objevovala pravidelně v českých médiích, kdy to hovado Škrtel ještě neběhalo po hřištích a Peter Bondra bruslil jak čučamrda. Krom Eugena Kordy si ale z toho nepamatuju zhola nič. Hlavně teda ta Slovenština šla uplně mimo mě.
Novoročný výstup na Jaseninu vydalo Rubato v originále, tudíž v jazyce slovenském. Četl jsem za svůj předlouhý život spoustu knih v různých jazycích, ale toto byla premiéra. A zároveň i derniéra. Naštěstí má Juhásovo debut pouhých 90 stran a tak jsem se v tý cizojazyčný mlze ještě úplně neztratil, ale i tak bych nedal ruku do ohně za to, že vim, co se do detailu v knize stalo.
Juhás vykresluje slovenskou vesnici a osudy v ní, jak postupem času obyvatelstvo buď mizí za prací jinam, nebo zůstává a leje. A pak mu hrabe. Tomuto fenoménu vějnuje ale jen pár stránek, víc se autor soustředí na vykreslování krajiny. A to se mi moc nepáčí teda. 7/10 i tak.
Od Paliho jsem si nedávno půjčil první výtisk Nezvalova Monaca z roku 1934 a tak jsem pro zachování dobrého stavu knihu nečetl na záchodě. Znovu jsem se ujistil, že je to docela pruda a čtení na záchodě je v žebříčku hodnot vysoko nad sbíráním brambor a srovnatelné se surfováním na internetu při kadění.
Nezval v tomto krátkém románu názorně ukazuje proč se používá výraz krásná literatura. Bohužel jsem ale před ne moc dlouhou dobou četl Kavčiakovu Nejbohatší ženu a tak mi bohužel Nezvalův příběh až příliš často evokoval tento literární brak. A to jen díky tomu, že se oba příběhy odehrávají v Monte Carlu. Tam ale naštěstí paralela končí. Tam, kde Kavčiak vytahuje svůj erotický literární palcát: "Myslel si, že se vrací Patty, proto otevřel zcela nahý. 'Jak tak na vás koukám, chováte asi trpasličí jezevčíky,' zažertoval Hassler.”, ukazuje Nezval jak funguje elegance: "Noční vzduch v Monte Carlu nedovoluje abychom nebyli nazí, jsme-li sami.” Elegantní jako já.
Román obsahuje dvě roviny, v první popisuje Nezval proces sepsání příběhu v Praze a ve druhé samotný příběh, jehož je protagonistou, v Monte Carlu. Příběh se točí okolo kasín, buchtiček (nebo jak Nezval občas píše - kokoty), snů a zase buchtiček. Je to tak trochu detektivka, tak trochu okultismus, velmi lehké surreálno a trochu nuda. Forma za 10, obsah za 6, tudíž krásných 8.
V této knize se Perec snaží dát dohromady střípky svýho dětství na který nemá mnoho vzpomínek. A já mu úplně rozumím. Sám totiž nevím asi až do mých 10ti let, která bije. A toluen sem nečuchal. Jen párkrat omylem ředidlo, když sem přišel pozdě do školy a musel za trest špachtlí a ředidlem škrabat žvejkačky z podlahy.
Tenhle francouzskej Václav upír Krejčí, co často strkal vidličku do zásuvky, vyrůstal za války ve Francii. Rodiče byli z Polska a taťka to nedal na frontě a mamka bohužel tě pic a nehledej mě víc - nepřežila Auschwitz.
Perec tak vzpomínky dává dohromady jen ze starých fotek a tato autobiografická dějová linka je průměrně čtivá. Kdyby jako malej měl iPhone, tak to má poskládaný raz dva. Škoda, že byl z chudý rodiny.
Ob kapitolu Perec valí ale dějovou linku druhou! A to je popis neexistujícího ostrova v Ohnivé zemi, kde žije uzavřená společnost oddaná sportu a soutěžení. S každou kapitolou se čtenář dozvídá, jak víc a víc mrdlá ta společnost je a že je celej ten jejich efektivní aparát soutěžení vlastně postavenej na hlavu a že to co vypadá jako čestná společnost je vlastně jen pošahaný peklo.
Slušný dílo o holokaustu. Za mne dobrý.
Houellebecqa mám rád. Hodně rád. Jako čerstvý preclík na slunci. Ale tady plácá pátý přes devátý. Trochu Program pro přeživší, trochu Adenin, klasicky hodně prcání a zase ani jeden tank.
Hlavní hrdina je komik, trochu starší, lehce obtloustlej, úspěšnej a bohatej. Při čtení se mi vybavoval pořad Louis CK, takže pocud dobrý. Někde vyprcává, pak sou tam dvě osudový ženy a tak dále a tak dále. Pocuď dobrý. Z nudy se přidá k sektě, kterou někdo založil z prdele a kterou teď všichni berou vážně. Pocuď pořád dobrý.
V sektě je ale geniální vědec, kterej najde možnost klonování lidí, resp. jejich oživení po smrti. Ob kapitolu tak čteme příběh 24. klona tohodle komika, kterej je o 2 tisíce let napřed a čte autobiografii toho svého prvního já a vypraví při tom o své pouti po zpustlé zemi. No jdi mi z dílny.. Navíc filozofický cinty ohledně lidský existence tak okatě napsaný, aby to každej teda pochopil, že teda ta západní společnost spěje k záhubě a nedá se nic dělat.
První antifašistická kniha, kterou Adolf nechal hned spálit. Napsána roku 1934, vykresluje rodinu čtyř nechutně bohatejch židů, který vlastní německou Ikeu. Náckové se pomalu začínaj rozpínat a vyrábět tanky, pervitin a helmy. Feuchtwanger je popisuje jako totální retardy - kluk ze třídy, kterej je blbej jak krabice vod bot, soused brambora, vozíčkáři v hnědý košili a podobný. Se vlastně moc nedivím, že to tehdy spadlo Hitlerovi do kamen.
V roce 1934 si Feuchtwanger jeste nepřipouštěl apokalypsu, která následovala. V těchdle letech Židy jen vyhazovali z tramvaji a posílali stavět silnice a přežívala naděje, že je celá ta doba jen blbá fáze, která během roka pomine, protože přece lidi nemůžou bejt takový kurvy. Feuchtwanger prostě jen nechtěl spoilerovat.
Autobiografický eseje Henryho Millera, tudíž deset nesouvislejch kapitol, občas tak zcestný, ze nevim jestli sem náhodou někde cestou nepřestal dávat pozor a oni přeci jen spolu nějak nesouvisí. Vyrůstal v NY, cestoval po Evropě. Gratulace. Já jsem právě snědl kedlubnu.
Kapitola o porodu jeho syna Thomase Müllera bohužel chybí a tak nás Henry ochuzuje o podstatnou kapitolu jeho života. Ale třeba se dočkáme druhého dílu. Ja ho každopádně číst nebudu.