Petra1324 komentáře u knih
Přežije rodina mimo civilizaci?, píše se na obálce knihy.
Jak mimo civilizaci? Normálně odjeli z Dánska autem na pronajatou chatu v jižním Švédsku, supermarket a lékař pár minut autem od chaty, auto parkují pod chatou. Autorka je dětská psycholožka a vyučovala psychologii na univerzitě. Už jí to nebavilo ve městě, tak sbalila děti, manžela, plno krámů a jeli. Tam si chtěla hrát na eko, bio a agro život v divočině, uprostřed lesů, ale stala se z ní jen nepraktická chatařka, která nezvládala ani zatopit v kamnech, připravit jídlo, umýt nádobí a zapřáhnout skoro dospělou dceru do domácích prací. Ukňouraná paní neví, co chce, ale chce to moc a chce být u toho šťastná. Nakonec se trochu z toho zbláznila, otrávila rodinu, ale dokáže o tom kecat na svém blogu a ještě napíše knihu, jak se v tom všem rok patlala.
Musím uznat, že se jí to podařilo velmi poutavě a čtivě. Kniha má dvacet kapitol a každá z nich je uvedena černobílou fotografií na dvoustránce - slunce, dřevo, oheň, jezero, svíčka, kořeny, úplněk, potok, kotlík nad ohněm, pařez, zaťatá sekera, mlha, kůra, kmeny, led, sníh, rampouchy, les, koruny stromů a lapač snů. Tak to vypadá velmi pěkně, skoro jako deníček squaw v trampské osadě. Ovšem po přečtení člověk zjistí, že její kritika kapitalismu, feministické nářky a obavy z klimatické krize jsou jen takové módní výkřiky. Sama sobecky parazituje na společnosti a chová se ve vysněném lese jako hovádko (žití z přídavků na děti, pálení plastů v ohništi, praní prádla v jezeře pracím práškem, těžba stromů na srub pomocí harvestoru).
Podlehla jsem reklamnímu vábení - "Oheň v krbu a zasněžené vrcholky hor za oknem" a slibně vypadající obálce a v knihovně jsem si zarezervovala tuto knihu. Čekala jsem dlouho, tak jsem si říkala, že to bude něco, když je o to takový zájem. Konečně je kniha volná pro mne. Čtu hned, i když je venku horko a dusno a jsem na zahradě pod třešní. Psychicky jsem se připravila na neuvěřitelnou slaďárnu plnou klišé a zbytečných romantických keců. A taky, že to tam je, a hodně a moc. Ale! Bylo to nějaké milé. Asi ty hory, dřevěné domečky, sníh a lyžovačka a běžky a lákavé koláčky a dortíky a čokoláda a sýry. Paní Julie to umí. Hlavně ty popisy, ty jsou na jedničku. Úplně mě vtáhla a byla jsem tam a až mi bylo z toho chvíli zima.
V rámci žánru dávám čtyři hvězdy a nechávám si ještě rezervu, kdybych od paní Caplin četla ještě něco dalšího.
Dala jsem si u toho pár kousků čokolády a kousek sýra a zapálila svíčku Goose Creek Salted Caramel Cupcake a opravdu jsem si to užila.
Tipy na vonné svíčky k této knize:
Kringle Candle Cashmere & Cocoa (Kašmír a kakao)
Kringle Candle Cardamom Gingerbread (Kardamomový perník)
Kringle Candle Blueberry Muffin (Borůvkový muffin)
Kringle Candle Hot Chocolate (Horká čokoláda)
Kringle Candle Cozy Cabin (Útulná chata)
Goose Creek Caramel Spice Frosting (Karamelový dortíček)
Goose Creek North Pole Bakery (Pekárna na severním pólu)
Village Candle Golden Caramel (Zlatý karamel)
Village Candle Cherry Coffee Cordial (Třešňovo kávový likér)
Village Candle Spiced Vanilla Apple (Pečené vanilkové jablko)
Village Candle Brownie Delight (Čokoládový dortík)
Country Candle Caramel Chocolate (Čokoláda s karamelem)
Country Candle Coffee Shop (Kavárna)
WoodWick Caramel Toasted Sesame (Sezamové sušenky s karamelem)
WoodWick Trilogy Café Sweets (Desert v kavárně)
110 vtipů na různá témata a pro různě staré děti. Některé staré otřepané s aktuálními obměnami spíše pro dospělé. Samozřejmě i obligátní o Pepíčkovi.
"Pepíčku, proč máš brýle na břiše?" "Protože mám slepé střevo."
I nové.
Kluk leží v houpací síti: "Kdyby byla lenost sport, byl bych čtvrtý, abych nemusel lézt na pódium."
Dva chlapi sedí u piva a jeden říká tomu druhému: "S manželkou jsme se dohodli, že nechceme mít děti. Dnes u večeře jim to řekneme."
Tak to je bizár.
Čteno na základě čtenářské výzvy - nová kniha v roce 2023. Obálka pěkná, kniha tak akorát do ruky.
Prvních pár stránek celkem vtipných (asi 3), ale pak to začalo být nekonečné chrlení nepodstatných informací o navštívených místech (asi opisy zadních stran map), co jedla, co pila, kdo se na ni podíval chlípně, kde se svlékla a padla do měkké postele, kde se umyla, namalovala a oblékla, kde byl jaký šutr na cestě, jak nasedla do auta, jak nastartovala, kdy vysedla z auta, kde zaparkovala. A k tomu politologické bonusy.
Na jedné straně autorce každou chvíli vyhrknou slzy nad krásou české krajiny, na druhé straně používá zcela zbytečně sprostá slova. Rodinu svého syna nazývá pičifarma = snacha a tři vnučky, když se k nim přidala a jely společně na výlet, pak už je to pičiosazenstvo.
Na jedné straně se rozplývá nad první republikou, na druhé straně vládu první republiky za stavbu řopíků u Slavonic nazývá zelené mozky.
Sama vchází při svých výletech do zákazů vstupu a na druhé straně je pobouřena drzostí chlapa, který vstoupil přes závoru na její pozemek a ještě na něho střílí z připraveného revolveru.
Autem projíždí zákazy vjezdu, staveniště cest, a pak se na stezce rozčiluje, že tam i přes zákaz projíždějí cyklisti.
Autorka žertuje o erotických večerech s tangy na prdelce, a zároveň velmi ochotně a často popisuje své sexuální fantazie a choutky... až z toho její unavený milenec usnul a čtenář se musel stydět nad trapností.
"Navenek jsem však určitě působila jako vznešená dáma uhlazených mravů." Spíš jako velká chlubilka a marnivá nána s narcistními sklony.
Názory autorky na očkování, tlusté lidi, Putina, chudé lidi, Babiše, Ukrajince, emigranty, Romy-čmoudy, neschopné matky samoživitelky a politiku čpí xenofobií a fejkovými články kolující s velkou oblibou mezi mnohými ženami 70+, které je s nadšením dále přeposílají celému příbuzenstvu a pak jejich obsah prezentují jako vlastní myšlenky.
Nakonec uvažuji, zda tuto knihu v čtenářské výzvě nezařadit do kategorie Kniha, jejíž hlavní postava je alkoholik.
Strana 142 a whirlpoolový sál: "Tam, po dvě hodiny regenerovaná bazénovými a sektovými bublinkami, jsem konečně získala svou obvyklou formu." ... "A ráno se zprovoznit a dát se dohromady." K tomu životní moudro: "Než pojít hlady, je lepší se uchlastat. Ne?"
Celá kniha je takový velký pelmel všeho a ničeho až má člověk pocit, že čte parodii na Barona Prášila nebo českou bondovku Jane Bondová 0075.
Pokud je kniha parodií na starou, protivnou, věčně nespokojenou, hašteřivou, samolibou, nesoudnou, nabubřelou, sexuálně chtivou seniorku, hrající si na akční dvacítku, se kterou nechce nikdo nikde cestovat, souložit ani chlastat, tak pak se to autorce podařilo na jedničku. To je na pět hvězdiček.
No a závěr ze strany 147: "Pobyt utekl rychleji, než jsem čekala a byl tu den odjezdu: "Teď už můžeš jít do prdele..." vypustila jsem projev náhlé emoce."
Co k tomu autorce dodat? Tak to klidně může a šťastnou cestu!
Chvílemi jsem se v knize ztrácela, chvílemi mi bylo vše jasné. Dobové reálie umocnily atmosféru v mladé republice a ponurost zimní Lipnice s odcházejícím Haškem. Divadelní hra se psem byla důkazem, že ani na smrtelné posteli nemusí chybět humor.
Příště bych ji četla na jeden zátah, abych pořád byla v ději.
Pěkně celou knihu zhodnotila a rozkódovala ve své diplomové práci Marcela Hrubanová.
https://theses.cz/id/4r0lv5/Hrubanova_DP.pdf
Pár dobrých nových rad, ale víc rad, které potvrzují mé vlastní zkušenosti, pouze jinými slovy autora. Jak zkoušet, trénovat a pak i uplatňovat vyjadřovací schopnosti dětí, schopnost myslet kreativněji, umění vytrvat u dlouhodobých aktivit, jak číst rychleji a rozumět mluvenému, čtenému a psanému.
Testy na ověření efektivity čtení, náměty na hry se slovy, metoda NEANA, mnemotechnické pomůcky - to jsou jen další návody k prostudování podrobnější literatury přímo k těmto tématům.
Celá kniha by se dala shrnout do jedné věty. Pro rozvoj inteligence dítěte je nejdůležitější mluvení a pak čtení, ostatní přijde samo.
Sto dvacet kilometrů mezi Moskvou a Petuškami, dvacet čtyři hodin na cestě, litry nekvalitního pití, tisíce prázdných opileckých slov, stovky životních mouder, desítky odkazů na díla a životy těch nejlepších spisovatelů a filozofů a samozřejmě Boha. Hutný boršč uvařený z ingrediencí, které nechcete vidět ani jednotlivě, natož tak jíst. Chlast a cigarety. Chlastat a hulit, pokud nechlastáš a nehulíš, tak jsi v bezvědomí nebo mrtvý. A smrdíš ostatním i sobě, pochcaný, posraný a poblitý.
Carský důstojník nebo mužik, přetrvávající chronické problémy s alkoholismem trvající staletí. Nabízí se otázka o slepici a vejci. Co bylo dříve? Chlastáš, proto žiješ v takových sračkách nebo žiješ ve sračkách, proto musíš chlastat, abys to přežil a nezbláznil se, než zemřeš.
V knize se střídá obyčejná realita, nepochopitelné sny, psychedelické myšlenky, fantasmagorické úvahy. To vše se stupňuje a zrychluje. Chvílemi se děj zcela zastaví, aby vzápětí infaustní prognóza nabrala finální zničující rychlost.
Měla to být kniha humorná. Moc jsem se nezasmála, ale pobavily mne měsíční grafikony pijáků (str. 26), recepty na koktejly (str. 49) a pět hádanek od Sfinx (str. 100).
Jerofejev byl v mládí pohledný, charismatický mladý muž s určitou šancí žít normální život. Pokud můžeme normálním životem nazývat život v Rusku v letech 1938 - 1989. Ale jako by ve všem, samozřejmě ruským způsobem, kopíroval svým životem Kerouaca. Myslím, že by si rozuměli.
Líčení života stárnoucí čtyřicátnice na pozadí jedné divadelní sezóny, ale promítá se v ní dvacet let života. Nejen jejího osobního, rodinného a pracovního. V náznacích také společenského a politického, domácího i zahraničního. Tvrdě, s ironickým humorem a velkým nadhledem.
Básničky o velbloudech a lamách pobavily více než kdysi Rusák s Husákem nebo kníže Přemysl. A úplně nejvíce rozhovor s Gertude Macek na toaletách (že by s Elfriede Jelinek?) nebo vietnamským prodavačem ve večerce. Moc se mi líbí obálka, černobílý pohled do hlediště s nádherně malinově červeným nápisem DARDA.
Soubor dobových černobílých fotografií krajina, panoramata, architektura, momentky i aranžované scény každodenního života a práce, ateliérová fota goralů v krojích. Vysoká umělecká a technická kvalita fotografií.
Pro malé obdivovatele traktorů a další zemědělské techniky je tato kniha naprostou nezbytností.
Čtení rychle ubíhalo, mělo logiku a spád. Cestovatelé se nesnažili ohromit uměle vypointovanými zážitky, vše bylo uvěřitelné a věrohodné. Oceňuji, že čtenáře zbytečně neunavovali zdlouhavými popisy známých cestovatelských cílů a omezili se jen na vtipnou nebo věcnou poznámku k navštívené oblasti. Celou cestu jsem sledovala v mapy.cz a měla jsem pocit, že jedu s nimi. A klidně bych jela. Ale přebujelá nesmyslná zdlouhavá administrativa na hranicích, tak to by mě zabilo. Naši dvojici nikoliv a ani je to v nejmenším neodradilo od další cesty. Je až neuvěřitelné, že v celém cestopise není sprosté slovo. Pouze pro jednoho celníka, a ten by mohl být králem mezi těmi všemi arogantními zištnými celníky a policajty, měli milé familiárně žoviální pojmenování Blbeček.
Kdyby z Jižní Ameriky přepluli ještě na jih Afriky a dali ještě celou Afriku, tak to by byl teprve cestovatelský majstrštyk. Ale to by už asi Žigul nevydržel a ani jejich skvělé improvizační a komunikační schopnosti by jim už nepomohly.
Otevřeným vyloupnutým okénkem na obálce knihy jde vidět skrz až na poslední stránku na červený traktor (tipujeme Massey Ferguson). Knížečka působí plasticky a trojrozměrně, skoro jako několikanásobné kulisy v divadle. Jednoduché, příjemně barevné, velké obrázky ihned dávají prostor pro dětskou fantazii.
Úsporné kresby vyjadřující širokou škálu emocí ve stále svěžích humorných situacích.
"Já jsem Jíra z Maršova. Prej si vo nás řek, že žerem chrousty," říká Jíra chlapovi.
"Ale vždyť je to pravda!" odpovídá chlap.
"Bum." Chlap dostane od Jíry pecku přímo do nosu, až se z toho chlap svalí na zem.
"Já ti dám pravdu. Lháři ulhaná." říká si sám pro sebe naštvaně Jíra a ubírá se k domovu.
Jíra vchází do dveří, manželka dává na prostřený stůl velký hrnec s jídlem a s radostí ho vítá slovy: "To je dost, že deš, táto. Chrousti už budou pomalu studený."
Čteno s odstupem tří let a zdá se mi, jako by to bylo už mnohem déle. Je zajímavé sledovat, jak celou novou věc vnímali a prožívali odborníci různých profesí. Zaujal mne pohled geologa a esejisty Václava Cílka, životní nadhled psychiatra Radkina Honzáka, uklidňující postřehy farářky Martiny Viktorie Kopecké a příběhy ze sociálních sítí sesbírané publicistkou Terezou Hronovou.
Ale koronarovirový deníček novinářky Martiny Leierové se mi líbil nejvíce. Mohla jsem si porovnat své postřehy, pocity a úvahy zapsané ve stejném období do mého deníku. A moc se nelišily. Martina Leierová je mým objevem, jsem zvědavá na její knihy.
Rada na závěr imunologa Karla Drbala: Udržujte se v klidu, hodně spěte, sportujte. Dělejte to, na co jindy nemáte čas. Jezte vitamíny a pamatujte hlavně vitamíny C a D. Vypněte televizi a zprávy všeho druhu. Povídejte si s rodinou a přáteli. To už není rada, to je přímo mantra.
Moc mě to nebavilo, nemohla jsem se začíst. A to strašidlo mne přímo vytáčelo. Už jsem se k ní nikdy nevrátila a ani svým dětem jsem ji nečetla.
Četla jsem si to už sama. Přečetla jsem si to jen jednou a už jsem se k tomu nikdy nevrátila. Bylo to takové ponuré, depresivní a neutěšené. Sám malý kluk a jen se svým starým taťkou nebo strejdou nebo kdo to vlastně byl. A pak ty ohořelé nohy.
Je to takové pohlazení, stačí pár odstavců čtení a člověk má hned zase dobrou náladu.
Z Budžese už máme, sestra, dcera a já, takové ty hlášky, na které se vždycky těšíme a vždycky, při dalším poslechu najdeme nějakou, která nám trochu utekla. A my ty hlášky používáme často a rády, třeba na dotazy našich mužů a dětí.
Když se zeptají, jak bylo, tak se dá použít v jakémkoliv ročním období a po jakémkoliv návratu věta: "Byla tam tma a bylo moc krásné počasí, hustě sněžilo a foukal vítr, tak jsme šly pomalu, abychom si to pěkně užily".
"Jiskřičky nejsou vůbec žádný zasraný, a že to bude príma." Je výborná věta a říkáme ji pokaždé, když jim není něco po chuti, jen jiskřičky měníme za to něco, co jim není zrovna po chuti.
Univerzální věta: "Ten můžu, ten není vůbec žádnej sladkej." se hodí pro každé jídlo, kde není moc cukru.
"Rrruku líbám, komteso Heleno." Tak tak zdravíme naši devadesátidevítiletouletou babičku, jmenuje se totiž Helena a už jsme jí Budžese taky pustili, aby věděla o čem je řeč. Byla nadšena.
Na otázku, proč děláš to či ono, pohotově odpovídáme: "Abych byla hezká, milá, svěží, hebká, žádoucí, veselá jako Olga Jeřábková."
Zcela vyčerpávající odpověď na dotaz - A proč to něco chceš je: "A taky, protože prostě tu sisinku (něco) chci."
Proč jsi to neudělala, proč jsi tam nešla, proč to nejíš atd. je zcela bezkonkurenční říct: "Nechám si to na až budu velká."
A když se něco fakt povede a jsme opravdu velmi spokojeny, tak vždy zazní: "A jsem teda fakt hodně spokojená."
Pobavily mne všechny, ale nejvíce mne překvapila svým zvláštním stylem Bianca Bellová. Na základě toho jsem sáhla po jejích románech.
Zničená krajina, devastace životního prostředí. Zničené životy lidí, plošná devastace charakterů obyvatel. Ponurost, marnost, neutěšenost, bezcitnost, osamělost, smutek. Malý kluk touží po obyčejné lásce své skoro nepoznané matky, chce být milován, chce milovat. Surový, drsný a beznadějný svět okolo něj mu to nechce dovolit a on musí bojovat o holé přežívání. Tradiční svět se tu setkává s novým lepším.
Zdá se, že je to hrubé, brutální, vulgární a kruté vyprávění. Ale popisovaná skutečnost bude ještě daleko, daleko horší.