Petra1324 komentáře u knih

Kresba z dílny Tomski@Polanski na obálce knihy láká k přečtení. Mapa České republiky, jen s barevnými čárami turistických tras na přední i zadní předsádce knihy, ukazuje rozsah turistické sítě u nás. Střídání čtyř základních barev značení pro nápadité oddělování jednotlivých kapitol. Po výtvarné a grafické stránce není knize co vytknout, je opravdu parádní.
Kapitoly s informacemi o historii a současnosti značení se střídají s kapitolami s inspiracemi na putování.
Informací o značení je tak akorát, bylo odpovězeno na vše důležité a podstatné, na co se lidé při setkání se značkařem běžně všetečně dotazují. Autor nezabředává do nudných detailů a neotravuje zbytečnými podrobnostmi. Rozhovory s lidmi od značkařského fochu dodávají knize autentičnost a reportážního ducha.
Rok se značkou – dvanáct zajímavých tras na každý měsíc roku. Podáno s lehkostí a umírněným humorem, že máš chuť vyrazit hned někam na výlet. Nechybí tipy na dobré pivo a příjemné ubytování. Trasy byly spravedlivě rozděleny po celé republice.

Malé chyby jsem v knize našla, ale to nemění nic na tom, že knize dávám plný počet značek. A možná, že si autor, při pravidelné obnově značení po třech letech, tyto chyby s radostí opraví. Pak už bude jeho trasa (kniha) naprosto dokonalá.

Talmberk a Mrchojedy se nepyšní dřevěnými zvonicemi, ale kamennými zvonicemi.
Všeslovanský sjezd nebyl v Praze v roce 1948, ale v roce 1848.
Neštěstí u Krouny se nestalo 25.6.1995, ale 24.6.1995
Chata Prašivá není nedaleko Bocanovic (je od nich vzdálena 26 km po hřebeni a to je jak z Prahy do Brandejsa), daleko blíže je chata Kozubová, Kamenitý, Polana, Ostrý, Skalka, Severka, Javorový, Ropička nebo Na Kotaři.
Kapitoly jsou členěny na menší části a mezi mini je turistická značka. Autor knihy byl na školení značkařů a ví, že rozměr značky je pevně stanoven na čtverec 10x10 cm nebo výjimečně větší, přesto jsou kapitoly děleny značkou obdélníkovou 10x13 mm, což by odpovídalo v poměru zmenšené turistické značce používané v Polsku.
„Na kopci u Starých Těchanovic nám přijdou vhod dřevěná lehátka s vyhlídkou na vyhaslou sopku Velký Rudný. Moc se ale nezdržujeme, abychom stihli nakoupit bylinky…“
Tak tady se autor s textem moc nezdržoval a nevyhrál si s popisem, asi už letěl pro ty byliny, a je to vidět. Lehátka nejsou na nějakém nahodilém kopci jen tak osamoceně ledabyle položená, jsou součástí krásné dřevěné rozhledny Těchanovická vyhlídka a vyhaslá sopka se jmenuje Velký Roudný.

4 06.10.2024

Drsné a strašidelné. Četla jsem v letním horku, přesto na mne dýchal z knihy chlad, ponurost a tíseň. Příběh jsem si představovala černobíle, barvy se mi nepodařilo vidět. Musela jsem se pousmát nad drsnými jmény v bandě sígrů – Stejkoza, Kostohryz, Mahouš, Rýc, Hrubeš, Horelica a Ťukes.

Odkaz na knihy čtené hlavním hrdinou, možná po některé z nich sáhnu.
J. R. R. Tolkien: Středozemě
James Joyce: Odysseus
Stephen King: Temná věž
Neil Gaiman: Hvězdný prach
John Flanagan: Hraničářův učeň 1-3
John Flanagan: Bratrstvo 1-9
George R. R. Martin: Hra o trůny

2 06.10.2024

Vždycky si vypisuji postavy příběhu na záložku. Tady jsem nemusela nic psát, postavy jsou představeny na prvních stranách včetně jejich kreslené podoby. Kromě učitele biologie Bunsena, toho jsem si musela představit.
Celý příběh vypráví jedenáctiletá holčička Zoe, děj frčí, kniha má spád. Úplně mne dojalo loučení s ochočenou malou krysou v parku a líbil se mi dramatický vystupňovaný konec burgeráře Burta. A děti potřebují v knize šťastný konec, a ten tam je, přiměřeně rozumně šťastný.
Tony Ross – ilustrátor knihy - je kapitola sama pro sebe. Humorný výčet činností Co nejhoršího může člověka ve škole potkat? nebo Jaké úžasné věci lze naučit zvířata?, spojený s jeho kresbami, je prostě dokonalý.

„Není to jednoduché, propašovat krysu do školy.
Nejtěžší je samozřejmě propašovat plejtváka obrovského. Je moc velký a moc mokrý.
Těžké je to taky s hrochy a žirafami. Jsou moc tlustí a moc vysoké.
Lvy bych vám neradil. Strašně řvou, a tím se prozradí.
Tuleni moc štěkají. A mroži taky.
Skunkové strašně smrdí – dokonce hůř než někteří učitelé.
Klokani pořád poskakují.
Sviňuchy mají trochu moc sprosté jméno.
Sloní mají sklon rozbíjet židle.
Na pštrosovi byste se dostali do školy rychle, ale zas je tak velký, že ho v aktovce neschováte.
Lední medvědi se na arktických pláních krásně ztratí, ale ve školní frontě na oběd jsou vidět hned.
Propašovat do školy žraloka by skončilo okamžitým vyloučením, zvlášť kdyby ten den bylo plavání. Mají sklon žrát děti.
Ani orangutani se nehodí. Strašně ruší při vyučování.
A s gorilami je to ještě horší, obzvlášť při matice. Gorily nemají hlavu na čísla a nenávidí sčítání, i když ve francouzštině jsou překvapivě dobré.
Stádo pakoňů se prakticky nedá do školy vzít, aniž by ti toho učitelé všimli.
Na druhou stranu vši jsou směšně snadné. Některé děti pašují denně do školy tisíce vší.
Krysu je ale i tak těžké propašovat. Na stupnici „obtížnosti propašování do školy“ je někde mezi plejtvákem a vší.“

1 05.10.2024

Vtipné, milé a nápadité. Malé děti pobaví rýmy, mladší školáky příběh s překvapivou pointou a nás dospělé dvojsmyslný humor. Nejvíce děti zaujaly básničky o zvířatech a shodou okolností je jich v knize nejvíce. Neotřelé, ale na výslovnost a rytmizaci náročné texty, skvělé pomáhají při odstraňování logopedických vad. Jednoduše krásné obrázky umocňují čtené, ale zbytečně nerozptylují.

Tlumočnice Mici
Mourovatá kočka Mici
chce prý dělat tlumočnici.
Štěká, vrčí, bučí, mečí,
učí se šest cizích řečí!
Od snídaně do svačiny
má hodiny slepičiny,
a potom hned po svačině
věnuje se králičině.
Říkala, že ještě zkusí
zvládnou řeč kachní a husí,
a dokud prý dobře slyší,
naučí se i řeč myší.
Mám dojem, že kočka Mici
nebude jen tlumočnicí.

Napsala bych i básničku „Zahanbení dudci“ nebo „Únava“, ale to bych už prozradila moc.
Tak prozradím. Ale ještě navnadím na „Šnek“ a „Úsměvy“.

Únava
Když nastanou letní parna,
tak je každá snaha marná,
za podzimních plískanic
neudělám taky nic,
v zimě přijde zimní spánek.
Nejsem žádný ufňukánek,
nad ním se však vyhrát nedá,
když stačí i na medvěda!
A teď mě jarní únava
zmlátila hlava nehlava.
Já na mou duši nejsem líný!
Jen rok by měl být trochu jiný.

Zahanbení dudci
Řeknu vám, jak deset dudků
na Chodsku propadlo smutku.
Dlouho žili v přesvědčení,
že nad ně v dudání není.
Netušili v pyšných kšticích,
jak se dudá v Domažlicích!
Když slyšeli dudáky,
smutně sklapli zobáky.
Od těch dob se tomu kraji
všichni dudci vyhýbají.

1 05.10.2024

Nejen sedm státních symbolů, ale také bonus - české mince a bankovky, české poštovní známky a český národní strom.
Přehledná, nápaditá a vtipná encyklopedie je určená pro děti. Myslím, že se poučí i většina dospělých a že se nenajde nikdo, kdo by v knize nenašel něco, co ještě nevěděl.

1 27.09.2024

Asi bylo těžké najít ženy, které nemají děti a které by o tom chtěly vyprávět. Při čtení jsem přemýšlela, kolik znám žen, které děti nemají a zda jsem s nimi někdy o tom intenzivněji mluvila. Znám jich dost a musím říct, že žádná mi neřekla sama od sebe, proč je bez dětí, zda to tak chtěla nebo zda to bylo neplánované, jak se cítí a jak svou situaci hodnotí. Spíš to vyznělo z kontextu našich rozhovorů a dlouholeté známosti či kamarádství. A to ještě jen v neurčitých náznacích.

Osm žen a osm příběhů. Čekala jsem větší pestrost napříč sociálními i profesními skupinami.
Nečetlo se mi to lehce. A tím nemyslím, že by to bylo nějaké srdcervoucí čtení, ale rozhovory byly plytké a pochodující okolo horké kaše, neslané nemastné, nezáživné, drhnoucí.
Jeden příběh se mi četl velmi špatně, rušivá slova „jakoby“ „dělo se mi to…“ „nějaké“, zbytečné množství ukazovacích zájmen „ten, ta, to, takový…“ mne odváděly od čteného a úplně mě to rozčilovalo. A že to byla učitelka českého jazyka a hned první příběh, tak jsem chtěla knihu odložit a nedočíst. Nakonec jsem to překousla.
Rovněž jsem čekala aspoň nějaký úvod knihy. Třeba o tom, jak to bylo v jiných časech, třeba před sto lety - jaký byl poměr bezdětných žen oproti dnešku. Jaký vliv má režim ve státě na počet bezdětných žen, jak studium ovlivňuje rozhodnutí žen nemít děti – jaký je poměr bezdětných žen mezi ženami se základním vzděláním a mezi vysokoškolačkami. A třeba pro zpestření i takovou zajímavost, jak je to v přírodě u zvířat – kolik samic nemá mláďata.

Hvězdičku dolů za mizernou vazbu knihy. Některé archy nebyly sešité a volné listy vypadávaly. Bála jsem se knihu více rozevřít, aby se mi úplně nerozpadla v ruce. Bylo to nepohodlné čtení.

Díky za tip na knihu Studna osamění.

5 19.09.2024

Jako byste si četli o postavě z pohádkového příběhu a ne o paní, která uměla tak krásně vyprávět a psát, a zároveň tak dobře rozuměla dětem.
Povel, vštěpovaný její matkou při nezdaru – „Seber se a pokračuj, Astrid. To zvládneš.“ – se stal jejím životním krédem a pomáhal ji celý život. A zvládla toho za svůj život opravdu hodně. Prožila nádherné dětství ve velké soudržné rodině, a to pro ni bylo celoživotní inspirací k vymýšlení příběhů.
Kniha se četla lehce, že máte hned chuť se začíst do některé z jejich knížek, které ani po více než sedmdesáti letech neztrácejí radost, vtip a dětskou bezstarostnost. Měla svou oblíbenou knihu Anna ze Zeleného domu od Lucy Maud Montgomery. Přečtu a uvidím, zda mne taky tak uchvátí jako malou Astrid.

„Kniha Britt-Mari se svěřuje vyšla ještě té zimy, a když ji Astrid držela poprvé v ruce, plakala. A smála se. A jásala. Procházela bytem s knihou na prsou a neustále zastavovala, aby si ji znovu a znovu prohlédla. Listovala v ní, jako by ten příběh četla poprvé, a nemohla uvěřit, že na ní opravdu stojí její jméno. Astrid Lindgrenová.
Prstem obkreslovala písmena, pořád dokola knihu otevírala a čichala k ní. Nádherně voněla čerstvě potištěným papírem. Strčila nos mezi stránky, a když si Karin chtěla knihu prohlédnout, řekla jí: Ještě ne, miláčku. Chci si ji vychutnat jako první.“

3 15.09.2024

„Čerstvý mořský vánek, půvabná zákoutí a jiskřivé pohledy.“
To byla zase pohádečka. Favolina per adulti. Molto romantico e molto zuccheroso.
Měli všechen čas světa, tak trajdali v okolí Positana. Kromě čahtání v moři nebo bazénu, jezdili na skútrech a jachtách, baštili italské speciality a popíjeli italské alko i nealko nápoje. Zmrzlina se podávala po kilech. U toho se na sebe zubili (12x) a křenili (jen 3x). Samozřejmě, když jim oči láskou potemněly, že nechyběly vějířky vrásek u očí a celý roj motýlů poletující v břiše. A to bylo předzvěstí jejich nejlepšího sexu v životě. Jó, v takovém prostředí, mezi citroníky, bazalkami a rajčaty s výhledem na azurové moře a pod blankytnou oblohou, to musí jít samo. Nakonec nezbytná malá zbytečná překomplikovaná neshoda a bleskový odjezd, aby mohla následovat velká udobřovačka. A jestli nezemřeli, tak tam v láskyplném objetí baští tu pizzu doteď.
PS: Chtěla bych vidět Liiny textilní tapisérie, ze kterých byli všichni tak paf.

Četlo se to skvěle, slunce a moře, zvláště v tomto deštivém počasí. K tomu stopečka limoncella, dva-tři střiky vůně Sole di Positano nebo Mandarino di Amalfi od Toma Forda, ještě zapálit svíčku Yankee Sage & Citrus (Šalvěj a citrus) a jste tam, se všemi barvami a vůněmi.
Dávám navíc hvězdičky za tipy na vonné svíčky Diptyque, šaty Temperley, kosmetiku Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Movella a za tipy na výlety (Il Sentiero degli Dei) a restaurace.

7 15.09.2024

Útlá knížečka stará přesně šedesát let. Jakoby ji autor ale dopsal včera. Neztratila nic ze své tehdejší aktuálnosti.
Vtipné využití úplně celého přebalu knihy - na jindy prázdném rubu přebalu je zde rozhovor s autorem. Hvězdu navíc za odkaz na knihy Prospera Mériméeho (Mateo Falcone).
„Poznání cizích zemí je nejlepší prostředek proti provincialismu a proti sebeuspokojení. Nutí člověka, aby kladl na svoji vlast světová měřítka, aby střízlivěji posuzoval jak její úspěchy, tak i její nedostatky. Myslím, že tento užitek z cestování je k nezaplacení.“

2 02.09.2024

Zatím nejpodrobnější líčení života malé školačky. Přímo den po dni, skoro po minutě. Rodiče sdělí 20. listopadu Aničce, že bude sestrou a hned 21. listopadu další překvapení – za dva dny jedeme k moři.
Tak jeli, letěli. Anička poprvé letadlem a poprvé k moři. Nechtělo se jí, chtěla zůstat s Tarkem v Praze a hrát divadlo. Podzimní Hurghada (23.11 – 2.12.) byla nakonec kouzelná. Samozřejmě noví kamarádi, minikurz arabštiny a němčiny, malé a velké zážitky s domorodci i s dalšími malými rekreantkami. Prvoplánová postava ruské hraběnky, jako dámy ve fialovém, rušila dětské vyprávění, ale v přímořských hotelích v Egyptě ji lze asi potkat.
Obal knihy s podrobnými ilustracemi k prožité dovolené a předsádky knihy s obrázky bláznivého snu po ztrátě slamáčku jsou vyvedené.

Opět si neodpustím malou výtku autorce. Rodiče zůstali na břehu na pláži a pustili Aničku samotnou se potápět do moře. Docela pevné nervy, když si to zkoušela předtím jen doma ve vaně. Pak jí zase dovolili, aby si sama zašla přes celý resort do hotelového pokoje pro sponky do vlasů. „A kdybys náhodou bloudila,“ varovala ji maminka, „musíš se vrátit k nám na pláž.“ Na maminku už zřejmě silně působily uklidňující těhotenské hormony.

„29. listopadu
Salam alejku. Naharda jsem viděla mnoho fisch, víc než acht. Dominika byla spokojená, ich auch. Šokran všem šesti delfínům i jedné medúze. Tarek je můj habibi. Na shledanou.“
(salam alejkum = dobrý den, naharda = dneska, acht = osm, ich auch = já také, šokran = děkuji, habibi = miláček)

Na první pohled mne kniha zaujala svou obálkou. Obálka českého vydání je mnohem krásnější než obálka originálu. Na pozadí dobových událostí příběh rodiny botaniků a hlavně Almy, na svou dobu velmi odvážné ženy, jak v myšlenkách, tak v činech.
Příběh krásný, poutavý, čtivý, prostě nádherný. Udělal na mne dojem jako Clavellův Šógun nebo Waltariho Sinuhet.
Knihou jsem se nechala inspirovat k hledání dalších podrobných informací o kolonizaci tropických rájů a vzniku některých botanických zahrad.

„Panství se sice rozkládalo na čtyřech stech hektarech, patřily k němu necelé dva kilometry řeky, rozlehlý divoký les, prostorný dům s nevídanou knihovnou, spletitá síť stájí, zahrad, skleníků, rybníčků a potůčků, ale pokud měl tento kus země pro někoho znamenat celý svět, nebyl ani trochu velký. Jakékoli místo, které nelze opustit, není dost velké – hlavně pokud je člověk přírodovědec!
A úkolem přírodovědce, jak jej chápala Alma, je objevovat. K tomu však neměla příležitost, protože už teď dosáhla hranic svého botanického světa. Tohle poznání ji děsilo a bralo jí spánek, což ji pak děsilo ještě víc. Obávala se neklidu, který se jí zmocňoval. Téměř slyšela, jak jí mozek netrpělivě přechází v lebce, uvězněný a znuděný, a cítila na sobě váhu všech let, které ještě měla prožít.“

6 26.08.2024

Kniha je členěna do deseti kapitol.
Ulice – mosty – náměstí – divadla – parky – kostely – hřbitovy – kavárny – ateliéry – metro.
Podrobné popisy míst i s jejich dějinami nebo pikantními historkami. Revoluce vzpoury, rebelie a popravy. Samozřejmě, že nelze popsat víc než tisíciletou historii Paříže na dvě stě padesáti stranách. Beru to jako ochutnávkové menu, ale velmi, velmi vydatné.
Proto jsem knihu četla velmi, velmi pomalu. S mapou v mobilu a hned jsem si k tomu hledala obrázky. Jinak to pro mne nemělo cenu. Bylo by to jako číst telefonní seznam: přečtete jméno, adresu, a hned vše zapomenete.
Malá mapa popisované oblasti na dvoustránku by byla přínosem. Pro každou kapitolu zvlášť, aby se to nepletlo. Těch deset listů navíc by kniha určitě snesla.
Navíc kniha přináší dalších desítky tipů na knihy o malířích, spisovatelích, hudebních skladatelích, hercích… stačí si jen vybrat, s kým a kdy se do Paříže vrátíte.
„Malý most stojí na stejném místě dodnes. Je tedy historicky vůbec nejstarším pařížským mostem. Jenomže ten, který tu dnes překračuje Seinu, není totožný s mostem, jenž tu stál v roce 886. Příběh Malého mostu je totiž především příběhem povodní. Žádný jiný pařížský most nebyl tolikrát zničen a tolikrát obnovován. Každá větší povodeň či komplikovanější jarní tání Malý most poškodily, pokud ho rovnou nestrhly. Navíc ho pronásledovala i další neštěstí, mnohá z nich absurdní. V roce 1296 se například zřítil krátce poté, co tudy prošlo procesí žadonící nebesa o déšť. Vzápětí přišla bouřka s průtrží mračen a při následné povodni se milý most opět poroučel do běsnících vln. V roce 1718 ho nechtěně zapálila jakási žena, které se utopilo dítě. Podle tehdejšího zvláštního zvyku zapálila nešťastnice svíčku a ve vydlabané skývě chleba ji poslala po řece. Skýva se však zachytila mezi pilíři, od svíčky chytilo dřevěné ostění a na neštěstí bylo zaděláno.“
„Jak vypadal Picassův ateliér v roce 1915 v ulici Schoelcher, v těsném sousedství montparnasského hřbitova. V ateliéru nebylo k hnutí, všude hotové obrazy, kusy kartónu, plech, drát, dřevo. Jeden kout byl plný tub s barvami, tolik tub jsem neviděl ani v obchodě. Picasso mi vysvětlil, že dříve často neměl peníze na barvy, a tak když nedávno podal několik obrazů, zásobil se barvami nadosmrti. Jeho malby jsem našel na zdi, na polámaném taburetu, na krabicích od doutníků… Organizovaný nepořádek, který Picasso plodí všude… postel plná novin, dopisů a fotografií.“

1 01.08.2024

„Líbylo by se ti jet se mnou v neděli na hory?“ – Tak to je pozvánka spolužačky Dity k tomu, aby třeťačka Anička jela o jarních prázdninách na hory. Je tam sice chyba, ale Anička určitě pojede. A jely, do Jizerských hor (13. února – 19. února). Týden nabitý zábavou a dobrodružstvím – lyžování, noční projížďky na koních, maškarní ples, mazlení s kočkami, snowboarďák Filip… Nechybí drobná holčičí hašteření a zbytečné černé myšlenky, které se samozřejmě společně vyřeší. Deníčkové zápisky opět kouzelné.
Výtvarné zpracování parádní, na předsádce opět Aniččiny sny – kočky na saních a veverka na lyžích knihy jsou roztomilé.
Malá výchovná poznámka. Vlastně dvě. – První. Cestou na hory si děvčata s chutí hrály v autobuse s bublifukem. No nevím, zda nadšení z bublifuku by měl i řidič a spolucestující. A ta druhá. Lyžovaly bez helem, jen v čepicích.
A jedna zeměpisná chyba. - Ještěd není nejvyšší hora Jizerských hor.

„Teď už tomu Anička úplně rozuměla. Ale to nejhlavnější bylo, že měla obě kamarádky ráda. Jenže jak o tom přemýšlela, vzpomněla si opět na Katku. Už pozítří měla přijet! To byla děsivá představa.
Vsadím se, říkala si v duchu Anička, že až Kačena uvidí houpací křeslo, řekne, že se jí z houpání zvedá žaludek. A u krbu jí bude moc horko. Na ten ledový záchod ani nebude chodit, a radši sejde do přízemí. Kukání kukačky jí poleze na nervy a ve stáji jí to bude smrdět!
Hrůza!“

První setkání s tímto autorem. Čekala jsem ironický kousavý humor a až arogantní vyprávění (asi pod vlivem jeho bratra Jana) a vůbec nic takového se neobjevilo.
Velkorysým nadhledem a laskavý humorem dává autor rodinným příběhům shovívavý nádech. Bylo to miloučké, vtipné, veselé, taková domácí pohodička. Líbil se mi decentní přístup při podání pikantních historek o sousedech.
A k tomu obrázky Adolfa Borna dělají z této knížky opravdový poklad.

„Ačkoli se rodiče lišili při sběru hub, jedno bylo oběma společné. Ani jednomu nestačilo jít do lesa, najít pár hub a vrátit se domů. Sotva se octli v lese, přepadla je jakási horečka, způsobená vidinou úrody. Nedovedli si přestavit, že by se z lesa vrátili a neměli plné košíky. Něco takového by matka považovala za pohanu a otec za prohru.
Vstup do lesa byl výzvou, byl příležitostí ke sklizni. Sběr hub nebyl odpočinkovou činností, ani pouhou zábavou, ale příležitostí zaútočit na obrat les o jeho plody.“

1 04.07.2024

Tiché napětí oproti prvnímu dílu mírně polevilo, i počet mrtvých se snížil na polovinu. Představa Luboše Veselého jako hlavního hrdiny se malinko vytrácí, zdá se, že omládl a je divočejší, což se projevuje v akčních i erotických scénách.
Stále to má spád a švih, nadšení ze čtení mne zatím neopouští. Bude to i tím, že sešit parádně voní kvalitním tiskem.

3 04.07.2024

Komiksy jsem četla naposledy v sedmdesátých letech – tajné zásoby Rychlých šípů, nedostatkový Čtyřlístek, sem tam Pifa a Asterixe v Sedmičce pionýrů. A až teď - Zabiják.
Je to trochu drsnější čtení v porovnání se Čtyřlístkem, ale nadšení ze čtení je stejné. Líbí se mi obrázky. Mimochodem, v roli Zabijáka si představuji herce Luboše Veselého, bylo to vteřinové rozhodnutí po zhlédnutí obrázku z titulní strany. Texty mě baví, hlavní hrdina je sympaťák, děj frčí rychleji, než si přeji a taky se nemůžu dočkat dalšího čísla.

2 04.07.2024

Začátek školního roku (29. srpen – 20. listopad), třetí třída, noví spolužáci a noví kamarádi, hlavně Tarek. Nové povinnosti – balet a angličtina. Noví mazlíčci - křečci Tadeáš a Meliska. Nové zkušenosti - Anička je nemile překvapena, že i roztomilý křeček je malé kruté zvíře. A samozřejmě bezprostřední zápisky v deníčku.
Líbí se mi obal knihy, je tam vše o čem Anička vypráví, čtenáři si udělají přesnou představu o místech, kde Anička prožívá svá dobrodružství s novými kamarády.
Malá výtka autorce. Krmení labutí chlebem už není v módě, ochránci přírody nebo malí členové ornitologického kroužku by ji hnali. Mytí rukou a dokonce obličeje v kašně pod vodotryskem, pro děti při hrách sice romantika, pro rodiče hygienická noční můra.

„29. srpna
Přestěhovali jsme se. Dneska je můj první den v novém bytě. Mám moc hezký pokojíček a někdo tu hraje krásně na klavír. Třeba jednou zjistím, kdo to je.

1. září
Adam není chudák. Je mi sice moc líto, že nemůže vidět, ale má ještě čtyři smysly. A hezky se směje a hezky se s ním povídá. A je to ten, co tak krásně hraje na klavír.“

1 04.07.2024

Útlá knížka s kouzelnou obálkou ve stylu wabi-sabi, vše laděno do nádechů modré barvy. Pokračování krásného příběhu v krásné knize. Jemnost, čistota, jednoduchost, pomíjivost okamžiku a klid. Takový je příběh v této knize.

„Tvůj dech se krátí
sténám ti vedle tváře
vzdychám tvé jméno

Náhlá záplava
proud mocné řeky
rozbouří moji deltu

Svírám tvé tělo
věčně se tříštím
jsi na všech místech světa“

6 23.06.2024

Útlá knížka s kouzelnou obálkou, vše laděno do odstínů růžové barvy ve stylu wabi-sabi. Četla jsem za slunečného příjemně teplého dne v rozkvetlém jabloňovém sadu. Jemná vůně květů, bzučení včel, stará dřevěná dubová lavička, výhled do svěží jarní zeleně lužních lesů pod sadem. Vše ladí do posledního detailu, nic vás neruší a nemáte potřebu vůbec nic měnit. Přejete si, aby to trvalo, když ne věčně, tak aspoň dlouho.
Přesně tak na vás zapůsobí tato kniha, tento příběh. Je prostě dokonalá, dokonalý.

„Ani jedna z básní uznávaných japonských básníků nevyvolávala takový účinek jako ty Ségolèniny: žádná ho neodnášela tak daleko ani mu neumožňovala cítit a vidět věci tak pronikavě.
To zvláštní kouzlo bezpochyby značně umocňoval Ségolènin rukopis, neboť se vyjadřovala prostřednictvím toho nejpůvabnějšího a nejjemnějšího psacího písma, jaké měl kdy Bilodo možnost obdivovat. Skvostné a kreativní písmo s dlouhými nožičkami a nebeskými dotahy zdobily bohaté smyčky a přesné tečky. Písmo svěží a vřelé, obdivuhodně pravidelní, s důsledně dodržovaným třicetistupňovým sklonem a bezchybným napojením písmen. Ségolènin rukopis byl parfém pro oči, elixír, óda, grafická symfonie, apoteóza; byl zkrátka krásný až k pláči. Bilodo kdesi četl, že písmo je odrazem duše, bez zaváhání usoudil, že ta Ségolènina se musí vyznačovat nedostižnou čistotou. Kdyby andělé psali, pak jistě právě takto.“

5 23.06.2024

Po otevření knihy jsem se zhrozila, že to není text, ale verše. Já vím, byla to maturitní otázka, ale kdo by si to pamatoval? Knihu jsem si narychlo vzala v knihovně z poličky „Dary čtenářů“ (měla jsem nenadále trochu času a neměla jsem u sebe nic na čtení). Kniha byla jako nová, čistá a voňavá. Ještě jsem v knize našla malou kartičku s textem: Pozdrav a blahopřání z domova k vojenské přísaze. Představila jsem si vojína bažanta ležícího na bidle a čtoucího tuto knihu. Čisté sci-fi! Tak tedy voják v záloze byl s největší pravděpodobně dárcem knihy, dar nečtenáře, který se jí po padesáti letech od vojny konečně rád zbavil.
A jak se to četlo mi?

Přečíst to byla pěkná fuška,
těch dlouhých příběhů snůška.
Měla jsem silné pokušení
ukončit to dlouhé čtení,
chvíli mě to nebavilo,
číst to středověké dílo.
Uplynulo sedm dní,
jsem na stránce poslední.
Co mohu ještě o tom říct?
Díky bohu za to, že nebylo jich víc!
Jsem ráda za tu zkušenost
a vybírám si opět současnost.

Víra a bůh a Ježíš se objevují téměř na každé stránce. Na každé stránce najdeme slovní spojení s Bohem: Pánbůh osvítil, Bůh ví, Bůh suď, Bůh buď nápomocen, dej Bůh, Bůh mě chrání a další. Náboženská témata se prolínají všemi příběhy. Objevují se zde božstva starořecká i římská a společně se skutečnými historickými postavami jsou hrdiny vyfabulovaných a většinou překombinovaných příběhů.
Velké díky patří překladateli za přiložený Abecední rejstřík a vyčerpávající Vysvětlivky ke každé povídce. Jsou důležitým klíčem k pochopení mnohých myšlenek a zápletek vyprávění.

Některé příběhy jsou zdlouhavé – rytířovo seriózní vyprávění s častým ujišťováním „Leč dlouhý příběh svůj už jednou chci co nejstručněji přivést ke konci“ je únavné a nudné.
Jiné jsou vtipné, bodré a veselé – vyprávění dobré ženy z Bathu o jejích pěti mužích.
Sebeironie, humorná sebereflexe a nestárnoucí životní moudra starého muže v šafářově povídce jsou naprosto dokonalá. Ukázka k posouzení.

„Taky bych uměl,“ povídal, „jen chtít,
těm nafoukancům z mlejna vytřít zrak
a mluvit sprostě jako nezdvořák!
To mám však za sebou, vždyť mám už věk;
trávu jsem spás a zbyl jen paběrek.
Ta bílá hlava o mých letech ví
a s vlasy taky srdce plesniví;
ledaže, páni, to mé stáří je
jak mišpule, co dokud neshnije,
nemůže uzrát, až pak ve smetí!
Staříci jsou už asi obětí
stejného řádu: teprv shnilí zrají;
tak tancujeme, dokud k tanci hrají.
Hřeb žádosti nám nedá spočinout,
ač hlava šedá, zelený je oud
jak u ošlejchu; i když sil už není,
my blázníme až do smrti v tom chtění
alespoň mluvit, když ne oučinkovat!
A ten náš popel doutná ještě pořád.
Uhlíky čtyři žhnou v něm: totiž zlost,
hrabivost, přiznám, lež a chlubivost;
ty čtyři jiskry ještě zbyly stáří.
I když se oudům špatně hýbat daří,
chtíč opustit nás nechce, Bůh to suď!
A já sám míval pěkně zdravou chuť,
hříběcí zub, který už léta hryzá,
od chvilky, kdy mi začla proudit míza.
Už v kolébce mi smrt načala sud
a pípa tekla; tekla doposud,
až teď je v soudku něco málo na dně
a sem tam na kraj jenom kapka padne.
Dnes, ať si třeba jazyk pošetilý
vyzvání o tom, čím jsme kdysi byli,
a připomíná mladá pobláznění,
nám dědkům zbývá už jen blábolení.“

4 16.06.2024