Petra1324 komentáře u knih

Pro milovníky malých i velkých geologických událostí. Naleznete zde vše od velehorských štítů až po krtinu. Jako turista a horolezec oceňuji odpovědi na otázky: po čem šlapu a na co lezu. Přesné označení tvarů neživé přírody úzce souvisí se správnou orientací v terénu a jednoznačným popisem turistických a horolezeckých tras.
Společně s knihou Hory a nížiny (geomorfologické celky České republiky) je tato kniha nepostradatelným a téměř nevyčerpatelným zdrojem informací o horách, skalách, jeskyních, písečných a zemních pláních.

1 31.12.2024

Umírat v sedmdesáti osmi letech není nic výjimečného, nedá se říct, že v tomto věku někdo umírá předčasně, jen ta diagnóza je výjimečná. Kniha je na hranici tuctové show v americkém stylu, takový teleshopping na pár malých mouder o životě, které ze sebe člověk sype, když se blíží konec. Postavy mi nepřirostly k srdci, jsou ploché a jejich rozhovory povrchní, nedodělané a nepropracované, jen tak hop hop a šup šup a už zase jedu a přiletím zase v úterý. Všichni najednou přišli na to, že práce a prachy není to hlavní v životě, že přátelé a rodina je top. Naproti tomu manželka umírajícího si stěžuje, že nemá čas na svého muže, přesto stále chodí do práce a ještě je naštvaná, že v době, kdy není doma a nevěnuje se mu, ho zabaví jeho přátelé a kamarádi. Její nelogické lamentace jsem nepochopila.

„Nyní už v domě zůstával přes noc ošetřovatel a přes den proudili do domu bývalí studenti, spolupracovníci, přátelé nebo učitelé meditace. Některé dny měl Morrie až šest takových návštěv, které se zdržely až do doby, než se Charlote vrátila z práce. Snášela to trpělivě, i když ji tito hosté okrádali o drahocenné chvilky s Morriem.“

Knihu jsem si vybrala, protože byla na prvním místě v žebříčku knih u ČV „Kniha, která má v názvu den v týdnu“. Tak to jsem si vybrala opravdu špatně, ale člověk se díky knize ujistil, že odchod blízkých nebude chtít mít na audio a video záznamech a že mu budou stačit tiché intimní hovory a vzácné niterné pocity z posledních společných chvil.

4 16.12.2024

Knihu jsem začala číst na lavičce na jednom kopečku. Svítilo zubaté sluníčko, nad horami se válely ocelově modré mraky, ale ve vzduchu už voněl sníh, mírně pofukovalo a ruce mi i v rukavicích rychle křehly. Dala jsem jen dvě kapitoly. Celý týden pak bylo ponuro a celodenní šero, vlezlá zima, ráno namrzlo, přes den se snášely první nesmělé vločky. Večer jsem si zalezla do pelechu a četla. Lepší atmosféru pro čtení této knihy si člověk ani nemohl vybrat.

Příběh o trvalém boji člověka s nehostinnou přírodou. Příběh o konfliktu drsných přírodních národů a vírou svázaných Evropanů vás donutí přemýšlet, jak bychom dlouhodobě uspěli dnes v pustých končinách Grónska bez podpory moderních a samozřejmých vymožeností naší doby.
Z příběhu na vás ihned dotírá chlad, zima, tma, hlad, bolest, smutek a beznaděj. Ale na druhé straně nezdolná vůle, moudrost, vytrvalost, odvaha, touha i láska. A také určitý druh bezčasí. Hlavním hrdinům držíte palce a čekáte na příjemné rozuzlení jejich cesty a snažení. Určitě by si to zasloužili.

Mapy na předsádkách mile potěšily, hvězda navíc.

1 13.12.2024

Zasáhla mne nejvíc, ze všech tří knih Retro ČS. Kniha je jako album, kronika i deníček zároveň. Líbí se mi, že jízdenky, vstupenky a některé fotografie mají matnou, drsnější strukturu tisku a vypadají jako jen tak ledabyle přilepené mezi textem. Každá strana vyvolává vzpomínky hluboko uložené, ale mnohdy i zapomenuté.
Vzpomínky na jízdy vlakem na dovolené s rodiči, na letní turistické tábory s oddílem nebo autobusové zájezdy po celé republice jsou nezapomenutelné. Uhelné prázdniny, vyvolávání fotek doma v koupelně, skládací kolo, růžovoučký řidičák, nová Škoda 105 S – to byly takové malé svobody. Užili jsme si to, stejně jako autor. Moc ráda na to vzpomínám a jen lituji, že jsem více nefotila, třeba takové maličkosti jako je jízda na sedadle průvodce v autobuse Škoda 706 RTO LUX.
Autor v knize zmiňuje zotavovnu ROH Petrovka v Krkonoších, tak právě odtud je moje profilová fotka na DK. Navíc kapitola o fotografování mi mluví přímo z duše.

„Běžné dodací lhůty byly dva týdny, po sezoně i měsíc. Každý, kdo to absolvoval, si dobře vzpomene na to nesnesitelné čekání na hotové snímky z dovolené, na to rozechvění, se kterým otvíral obálku s vydanou zakázkou. V éře digitální fotografie, jejíž výsledek je vidět zlomek vteřiny po stisknutí spouště, je už obtížné si představit to napětí, s nímž člověk listoval paklíkem obrázků a modlil se, aby ten, na kterém mu obzvláště záleželo, vyšel dobře. Mezitím už se tak trochu smířil s tím, že některé zážitky z cesty zvěčněny prostě nebudou, protože pochopitelně právě v tom nejlepším došel film a široko daleko ho nebylo možné koupit. „Jen ty dobré, nebo všechny?“ ptali se ve Fotografii, když si přebírali kazety s kinofilmy k vyvolání a zaškrtávali políčka ve formuláři. Pochopitelně že raději všechny, klidně i ty rozmazané, i ty přesvětlené – jen nepřijít ani o závěr toho úžasného léta!“

A vyznání autora k cestovnímu pasu mluví za vše v této knize.
„Rád si listuju svým posledním socialistickým cestovním pasem, plným razítek z hraničních přechodů, která už člověk dnes v polovině Evropy ani nemá šanci získat. Nikde není společenská změna u nás patrná tolik jako ve svobodě pohybu. Jsem si jist, že je to rozhodně víc než plný regál v samoobsluze. Pas, který opravdu funguje pro cestování do všech zemí světa, umožňuje odjet za ty sloganové hranice všedních dnů. Jsou to malá křídla, která máme složená v zadní kapse kalhot nebo v kabelce. Vyšší cenu už má máloco.“

5 12.12.2024

Druhý díl mne už tak nenadchl jako první. Padly na mne nějaké šedé chmury, zvláště u oblečení ze 70. a 80. let. Únavně dlouhé byly pro mne přehledy o televizorech a magnetofonech. Sekce o nábytku byla naproti tomu velice strohá. U textilií a koberců mohlo být více vzorníků. Prostě dvojky málokdy bývají lepší než jedničky. Přesto mě kniha zaujala, je to jako prohlížení starých rodinných alb. Ke každému obrázku máte co říct, vyvolávají ve vás dávno zapomenuté pocity. Vrátím se ke knize za několik let a jsem zvědavá, jak ji budu hodnotit.

4 07.12.2024

Tak to byl návrat do dětství a mládí. Skoro na všechno jsem si vzpomněla. V mé hmatové, čichové a chuťové paměti úplně naskakovaly tvary, materiály, vůně a chutě. Moc mi chybí čokolády Lidka, žvýkačka Sevak, plnotučné kondenzované neslazené mléko Fatra, Malcao, Rumové pralinky, Kočičí jazýčky, Kofila, … – to vše samozřejmě v původní nešizené receptuře. Našla jsem tam dokonce i oblíbenou hračku Robotka Emila.
Samotná kniha je udělána také v takovém retro stylu, jako by ji vydali někdy v šedesátých letech. Předěly mezi jednotlivými kapitolami jsou celostránkové vzory tapet, tehdy velice módní. Textu je málo, fotografií hodně – oficiální od výrobců, reklamní plakáty, fotky z novin a časopisů a hlavně mnoho černobílých dobových momentek. Jen u těch kreslených vtipů mohl být text větší, aby se to dalo přečíst. Člověk by pak zjistil, zda se jim zasměje i nyní.

3 30.11.2024

Ráda pozoruji letadla na obloze. Tipujeme, odkud a kam asi letí. Mám k tomu dalekohled, flightradar24 a vůbec žádné zkušenosti s létáním. Ale obří letadla Emirates do Dubaje už poznám pouhým okem.
Letadlem jsem letěla jen jednou, soukromý let Cessnou 172S nad Beskydami. Na letišti za slunečného dne vypadalo malé letadélečko nádherně. Po nasednutí, zabouchnutí dveří a nastartování jsem chtěla utéct. Malý prostor, velký rachot, silné vibrace. Sluchátka na uši a už jsme letěli. Nakonec to byl pohádkový výlet nad rodným krajem. Můj kapitán ke mně taky mohl mluvit a já jsem mohla mluvit s ním, ale jen něco přes hodinu. A protože bylo celou dobu se na co dívat a co fotit, neměla jsem samozřejmě čas se zeptat na vše, co mě o létání zajímá.
To kapitán Hecl podal vyčerpávající informace o všem, na co jsem se kdy chtěla pilota dopravního letadla zeptat, ale neměla jsem příležitost. Kniha klidně mohla být mnohem objemnější - další zajímavosti, někdy až pikantní, podávány s lehkostí, pokorou, nadhledem a humorem by určitě nenudily.
Byl to parádní let! Doporučuji všemi křídly.

„Bude to znít legračně, ale nejčastější zdravotní problém na palubě jsou příliš utažené kalhoty. Zastavují totiž pohyb plynů v břišní dutině a vytvářejí pocit, že máte infarkt.“

10 23.10.2024

Kresba z dílny Tomski@Polanski na obálce knihy láká k přečtení. Mapa České republiky, jen s barevnými čárami turistických tras na přední i zadní předsádce knihy, ukazuje rozsah turistické sítě u nás. Střídání čtyř základních barev značení pro nápadité oddělování jednotlivých kapitol. Po výtvarné a grafické stránce není knize co vytknout, je opravdu parádní.
Kapitoly s informacemi o historii a současnosti značení se střídají s kapitolami s inspiracemi na putování.
Informací o značení je tak akorát, bylo odpovězeno na vše důležité a podstatné, na co se lidé při setkání se značkařem běžně všetečně dotazují. Autor nezabředává do nudných detailů a neotravuje zbytečnými podrobnostmi. Rozhovory s lidmi od značkařského fochu dodávají knize autentičnost a reportážního ducha.
Rok se značkou – dvanáct zajímavých tras na každý měsíc roku. Podáno s lehkostí a umírněným humorem, že máš chuť vyrazit hned někam na výlet. Nechybí tipy na dobré pivo a příjemné ubytování. Trasy byly spravedlivě rozděleny po celé republice.

Malé chyby jsem v knize našla, ale to nemění nic na tom, že knize dávám plný počet značek. A možná, že si autor, při pravidelné obnově značení po třech letech, tyto chyby s radostí opraví. Pak už bude jeho trasa (kniha) naprosto dokonalá.

Talmberk a Mrchojedy se nepyšní dřevěnými zvonicemi, ale kamennými zvonicemi.
Všeslovanský sjezd nebyl v Praze v roce 1948, ale v roce 1848.
Neštěstí u Krouny se nestalo 25.6.1995, ale 24.6.1995
Chata Prašivá není nedaleko Bocanovic (je od nich vzdálena 26 km po hřebeni a to je jak z Prahy do Brandejsa), daleko blíže je chata Kozubová, Kamenitý, Polana, Ostrý, Skalka, Severka, Javorový, Ropička nebo Na Kotaři.
Kapitoly jsou členěny na menší části a mezi mini je turistická značka. Autor knihy byl na školení značkařů a ví, že rozměr značky je pevně stanoven na čtverec 10x10 cm nebo výjimečně větší, přesto jsou kapitoly děleny značkou obdélníkovou 10x13 mm, což by odpovídalo v poměru zmenšené turistické značce používané v Polsku.
„Na kopci u Starých Těchanovic nám přijdou vhod dřevěná lehátka s vyhlídkou na vyhaslou sopku Velký Rudný. Moc se ale nezdržujeme, abychom stihli nakoupit bylinky…“
Tak tady se autor s textem moc nezdržoval a nevyhrál si s popisem, asi už letěl pro ty byliny, a je to vidět. Lehátka nejsou na nějakém nahodilém kopci jen tak osamoceně ledabyle položená, jsou součástí krásné dřevěné rozhledny Těchanovická vyhlídka a vyhaslá sopka se jmenuje Velký Roudný.

4 06.10.2024

Drsné a strašidelné. Četla jsem v letním horku, přesto na mne dýchal z knihy chlad, ponurost a tíseň. Příběh jsem si představovala černobíle, barvy se mi nepodařilo vidět. Musela jsem se pousmát nad drsnými jmény v bandě sígrů – Stejkoza, Kostohryz, Mahouš, Rýc, Hrubeš, Horelica a Ťukes.

Odkaz na knihy čtené hlavním hrdinou, možná po některé z nich sáhnu.
J. R. R. Tolkien: Středozemě
James Joyce: Odysseus
Stephen King: Temná věž
Neil Gaiman: Hvězdný prach
John Flanagan: Hraničářův učeň 1-3
John Flanagan: Bratrstvo 1-9
George R. R. Martin: Hra o trůny

3 06.10.2024

Vždycky si vypisuji postavy příběhu na záložku. Tady jsem nemusela nic psát, postavy jsou představeny na prvních stranách včetně jejich kreslené podoby. Kromě učitele biologie Bunsena, toho jsem si musela představit.
Celý příběh vypráví jedenáctiletá holčička Zoe, děj frčí, kniha má spád. Úplně mne dojalo loučení s ochočenou malou krysou v parku a líbil se mi dramatický vystupňovaný konec burgeráře Burta. A děti potřebují v knize šťastný konec, a ten tam je, přiměřeně rozumně šťastný.
Tony Ross – ilustrátor knihy - je kapitola sama pro sebe. Humorný výčet činností Co nejhoršího může člověka ve škole potkat? nebo Jaké úžasné věci lze naučit zvířata?, spojený s jeho kresbami, je prostě dokonalý.

„Není to jednoduché, propašovat krysu do školy.
Nejtěžší je samozřejmě propašovat plejtváka obrovského. Je moc velký a moc mokrý.
Těžké je to taky s hrochy a žirafami. Jsou moc tlustí a moc vysoké.
Lvy bych vám neradil. Strašně řvou, a tím se prozradí.
Tuleni moc štěkají. A mroži taky.
Skunkové strašně smrdí – dokonce hůř než někteří učitelé.
Klokani pořád poskakují.
Sviňuchy mají trochu moc sprosté jméno.
Sloni mají sklon rozbíjet židle.
Na pštrosovi byste se dostali do školy rychle, ale zas je tak velký, že ho v aktovce neschováte.
Lední medvědi se na arktických pláních krásně ztratí, ale ve školní frontě na oběd jsou vidět hned.
Propašovat do školy žraloka by skončilo okamžitým vyloučením, zvlášť kdyby ten den bylo plavání. Mají sklon žrát děti.
Ani orangutani se nehodí. Strašně ruší při vyučování.
A s gorilami je to ještě horší, obzvlášť při matice. Gorily nemají hlavu na čísla a nenávidí sčítání, i když ve francouzštině jsou překvapivě dobré.
Stádo pakoňů se prakticky nedá do školy vzít, aniž by si toho učitelé všimli.
Na druhou stranu vši jsou směšně snadné. Některé děti pašují denně do školy tisíce vší.
Krysu je ale i tak těžké propašovat. Na stupnici „obtížnosti propašování do školy“ je někde mezi plejtvákem a vší.“

1 05.10.2024

Vtipné, milé a nápadité. Malé děti pobaví rýmy, mladší školáky příběh s překvapivou pointou a nás dospělé dvojsmyslný humor. Nejvíce děti zaujaly básničky o zvířatech a shodou okolností je jich v knize nejvíce. Neotřelé, ale na výslovnost a rytmizaci náročné texty, skvěle pomáhají při odstraňování logopedických vad. Jednoduše krásné obrázky umocňují čtené, ale zbytečně nerozptylují.

Tlumočnice Mici
Mourovatá kočka Mici
chce prý dělat tlumočnici.
Štěká, vrčí, bučí, mečí,
učí se šest cizích řečí!
Od snídaně do svačiny
má hodiny slepičiny,
a potom hned po svačině
věnuje se králičině.
Říkala, že ještě zkusí
zvládnou řeč kachní a husí,
a dokud prý dobře slyší,
naučí se i řeč myší.
Mám dojem, že kočka Mici
nebude jen tlumočnicí.

Napsala bych i básničku „Zahanbení dudci“ nebo „Únava“, ale to bych už prozradila moc.
Tak prozradím. Ale ještě navnadím na „Šnek“ a „Úsměvy“.

Únava
Když nastanou letní parna,
tak je každá snaha marná,
za podzimních plískanic
neudělám taky nic,
v zimě přijde zimní spánek.
Nejsem žádný ufňukánek,
nad ním se však vyhrát nedá,
když stačí i na medvěda!
A teď mě jarní únava
zmlátila hlava nehlava.
Já na mou duši nejsem líný!
Jen rok by měl být trochu jiný.

Zahanbení dudci
Řeknu vám, jak deset dudků
na Chodsku propadlo smutku.
Dlouho žili v přesvědčení,
že nad ně v dudání není.
Netušili v pyšných kšticích,
jak se dudá v Domažlicích!
Když slyšeli dudáky,
smutně sklapli zobáky.
Od těch dob se tomu kraji
všichni dudci vyhýbají.

1 05.10.2024

Nejen sedm státních symbolů, ale také bonus - české mince a bankovky, české poštovní známky a český národní strom.
Přehledná, nápaditá a vtipná encyklopedie je určená pro děti. Myslím, že se poučí i většina dospělých a že se nenajde nikdo, kdo by v knize nenašel něco, co ještě nevěděl.

2 27.09.2024

Asi bylo těžké najít ženy, které nemají děti a které by o tom chtěly vyprávět. Při čtení jsem přemýšlela, kolik znám žen, které děti nemají a zda jsem s nimi někdy o tom intenzivněji mluvila. Znám jich dost a musím říct, že žádná mi neřekla sama od sebe, proč je bez dětí, zda to tak chtěla nebo zda to bylo neplánované, jak se cítí a jak svou situaci hodnotí. Spíš to vyznělo z kontextu našich rozhovorů a dlouholeté známosti či kamarádství. A to ještě jen v neurčitých náznacích.

Osm žen a osm příběhů. Čekala jsem větší pestrost napříč sociálními i profesními skupinami.
Nečetlo se mi to lehce. A tím nemyslím, že by to bylo nějaké srdcervoucí čtení, ale rozhovory byly plytké a pochodující okolo horké kaše, neslané nemastné, nezáživné, drhnoucí.
Jeden příběh se mi četl velmi špatně, rušivá slova „jakoby“ „dělo se mi to…“ „nějaké“, zbytečné množství ukazovacích zájmen „ten, ta, to, takový…“ mne odváděly od čteného a úplně mě to rozčilovalo. A že to byla učitelka českého jazyka a hned první příběh, tak jsem chtěla knihu odložit a nedočíst. Nakonec jsem to překousla.
Rovněž jsem čekala aspoň nějaký úvod knihy. Třeba o tom, jak to bylo v jiných časech, třeba před sto lety - jaký byl poměr bezdětných žen oproti dnešku. Jaký vliv má režim ve státě na počet bezdětných žen, jak studium ovlivňuje rozhodnutí žen nemít děti – jaký je poměr bezdětných žen mezi ženami se základním vzděláním a mezi vysokoškolačkami. A třeba pro zpestření i takovou zajímavost, jak je to v přírodě u zvířat – kolik samic nemá mláďata.

Hvězdičku dolů za mizernou vazbu knihy. Některé archy nebyly sešité a volné listy vypadávaly. Bála jsem se knihu více rozevřít, aby se mi úplně nerozpadla v ruce. Bylo to nepohodlné čtení.

Díky za tip na knihu Studna osamění.

5 19.09.2024

Jako byste si četli o postavě z pohádkového příběhu a ne o paní, která uměla tak krásně vyprávět a psát, a zároveň tak dobře rozuměla dětem.
Povel, vštěpovaný její matkou při nezdaru – „Seber se a pokračuj, Astrid. To zvládneš.“ – se stal jejím životním krédem a pomáhal ji celý život. A zvládla toho za svůj život opravdu hodně. Prožila nádherné dětství ve velké soudržné rodině, a to pro ni bylo celoživotní inspirací k vymýšlení příběhů.
Kniha se četla lehce, že máte hned chuť se začíst do některé z jejich knížek, které ani po více než sedmdesáti letech neztrácejí radost, vtip a dětskou bezstarostnost. Měla svou oblíbenou knihu Anna ze Zeleného domu od Lucy Maud Montgomery. Přečtu a uvidím, zda mne taky tak uchvátí jako malou Astrid.

„Kniha Britt-Mari se svěřuje vyšla ještě té zimy, a když ji Astrid držela poprvé v ruce, plakala. A smála se. A jásala. Procházela bytem s knihou na prsou a neustále zastavovala, aby si ji znovu a znovu prohlédla. Listovala v ní, jako by ten příběh četla poprvé, a nemohla uvěřit, že na ní opravdu stojí její jméno. Astrid Lindgrenová.
Prstem obkreslovala písmena, pořád dokola knihu otevírala a čichala k ní. Nádherně voněla čerstvě potištěným papírem. Strčila nos mezi stránky, a když si Karin chtěla knihu prohlédnout, řekla jí: Ještě ne, miláčku. Chci si ji vychutnat jako první.“

3 15.09.2024

„Čerstvý mořský vánek, půvabná zákoutí a jiskřivé pohledy.“
To byla zase pohádečka. Favolina per adulti. Molto romantico e molto zuccheroso.
Měli všechen čas světa, tak trajdali v okolí Positana. Kromě čahtání v moři nebo bazénu, jezdili na skútrech a jachtách, baštili italské speciality a popíjeli italské alko i nealko nápoje. Zmrzlina se podávala po kilech. U toho se na sebe zubili (12x) a křenili (jen 3x). Samozřejmě, když jim oči láskou potemněly, že nechyběly vějířky vrásek u očí a celý roj motýlů poletující v břiše. A to bylo předzvěstí jejich nejlepšího sexu v životě. Jó, v takovém prostředí, mezi citroníky, bazalkami a rajčaty s výhledem na azurové moře a pod blankytnou oblohou, to musí jít samo. Nakonec nezbytná malá zbytečná překomplikovaná neshoda a bleskový odjezd, aby mohla následovat velká udobřovačka. A jestli nezemřeli, tak tam v láskyplném objetí baští tu pizzu doteď.
PS: Chtěla bych vidět Liiny textilní tapisérie, ze kterých byli všichni tak paf.

Četlo se to skvěle, slunce a moře, zvláště v tomto deštivém počasí. K tomu stopečka limoncella, dva-tři střiky vůně Sole di Positano nebo Mandarino di Amalfi od Toma Forda, ještě zapálit svíčku Yankee Sage & Citrus (Šalvěj a citrus) a jste tam, se všemi barvami a vůněmi.
Dávám navíc hvězdičky za tipy na vonné svíčky Diptyque, šaty Temperley, kosmetiku Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Movella a za tipy na výlety (Il Sentiero degli Dei) a restaurace.

7 15.09.2024

Útlá knížečka stará přesně šedesát let. Jakoby ji autor ale dopsal včera. Neztratila nic ze své tehdejší aktuálnosti.
Vtipné využití úplně celého přebalu knihy - na jindy prázdném rubu přebalu je zde rozhovor s autorem. Hvězdu navíc za odkaz na knihy Prospera Mériméeho (Mateo Falcone).
„Poznání cizích zemí je nejlepší prostředek proti provincialismu a proti sebeuspokojení. Nutí člověka, aby kladl na svoji vlast světová měřítka, aby střízlivěji posuzoval jak její úspěchy, tak i její nedostatky. Myslím, že tento užitek z cestování je k nezaplacení.“

2 02.09.2024

Zatím nejpodrobnější líčení života malé školačky. Přímo den po dni, skoro po minutě. Rodiče sdělí 20. listopadu Aničce, že bude sestrou a hned 21. listopadu další překvapení – za dva dny jedeme k moři.
Tak jeli, letěli. Anička poprvé letadlem a poprvé k moři. Nechtělo se jí, chtěla zůstat s Tarkem v Praze a hrát divadlo. Podzimní Hurghada (23.11 – 2.12.) byla nakonec kouzelná. Samozřejmě noví kamarádi, minikurz arabštiny a němčiny, malé a velké zážitky s domorodci i s dalšími malými rekreantkami. Prvoplánová postava ruské hraběnky, jako dámy ve fialovém, rušila dětské vyprávění, ale v přímořských hotelích v Egyptě ji lze asi potkat.
Obal knihy s podrobnými ilustracemi k prožité dovolené a předsádky knihy s obrázky bláznivého snu po ztrátě slamáčku jsou vyvedené.

Opět si neodpustím malou výtku autorce. Rodiče zůstali na břehu na pláži a pustili Aničku samotnou se potápět do moře. Docela pevné nervy, když si to zkoušela předtím jen doma ve vaně. Pak jí zase dovolili, aby si sama zašla přes celý resort do hotelového pokoje pro sponky do vlasů. „A kdybys náhodou bloudila,“ varovala ji maminka, „musíš se vrátit k nám na pláž.“ Na maminku už zřejmě silně působily uklidňující těhotenské hormony.

„29. listopadu
Salam alejku. Naharda jsem viděla mnoho fisch, víc než acht. Dominika byla spokojená, ich auch. Šokran všem šesti delfínům i jedné medúze. Tarek je můj habibi. Na shledanou.“
(salam alejkum = dobrý den, naharda = dneska, acht = osm, ich auch = já také, šokran = děkuji, habibi = miláček)

Na první pohled mne kniha zaujala svou obálkou. Obálka českého vydání je mnohem krásnější než obálka originálu. Na pozadí dobových událostí příběh rodiny botaniků a hlavně Almy, na svou dobu velmi odvážné ženy, jak v myšlenkách, tak v činech.
Příběh krásný, poutavý, čtivý, prostě nádherný. Udělal na mne dojem jako Clavellův Šógun nebo Waltariho Sinuhet.
Knihou jsem se nechala inspirovat k hledání dalších podrobných informací o kolonizaci tropických rájů a vzniku některých botanických zahrad.

„Panství se sice rozkládalo na čtyřech stech hektarech, patřily k němu necelé dva kilometry řeky, rozlehlý divoký les, prostorný dům s nevídanou knihovnou, spletitá síť stájí, zahrad, skleníků, rybníčků a potůčků, ale pokud měl tento kus země pro někoho znamenat celý svět, nebyl ani trochu velký. Jakékoli místo, které nelze opustit, není dost velké – hlavně pokud je člověk přírodovědec!
A úkolem přírodovědce, jak jej chápala Alma, je objevovat. K tomu však neměla příležitost, protože už teď dosáhla hranic svého botanického světa. Tohle poznání ji děsilo a bralo jí spánek, což ji pak děsilo ještě víc. Obávala se neklidu, který se jí zmocňoval. Téměř slyšela, jak jí mozek netrpělivě přechází v lebce, uvězněný a znuděný, a cítila na sobě váhu všech let, které ještě měla prožít.“

6 26.08.2024

Kniha je členěna do deseti kapitol.
Ulice – mosty – náměstí – divadla – parky – kostely – hřbitovy – kavárny – ateliéry – metro.
Podrobné popisy míst i s jejich dějinami nebo pikantními historkami. Revoluce vzpoury, rebelie a popravy. Samozřejmě, že nelze popsat víc než tisíciletou historii Paříže na dvě stě padesáti stranách. Beru to jako ochutnávkové menu, ale velmi, velmi vydatné.
Proto jsem knihu četla velmi, velmi pomalu. S mapou v mobilu a hned jsem si k tomu hledala obrázky. Jinak to pro mne nemělo cenu. Bylo by to jako číst telefonní seznam: přečtete jméno, adresu, a hned vše zapomenete.
Malá mapa popisované oblasti na dvoustránku by byla přínosem. Pro každou kapitolu zvlášť, aby se to nepletlo. Těch deset listů navíc by kniha určitě snesla.
Navíc kniha přináší dalších desítky tipů na knihy o malířích, spisovatelích, hudebních skladatelích, hercích… stačí si jen vybrat, s kým a kdy se do Paříže vrátíte.
„Malý most stojí na stejném místě dodnes. Je tedy historicky vůbec nejstarším pařížským mostem. Jenomže ten, který tu dnes překračuje Seinu, není totožný s mostem, jenž tu stál v roce 886. Příběh Malého mostu je totiž především příběhem povodní. Žádný jiný pařížský most nebyl tolikrát zničen a tolikrát obnovován. Každá větší povodeň či komplikovanější jarní tání Malý most poškodily, pokud ho rovnou nestrhly. Navíc ho pronásledovala i další neštěstí, mnohá z nich absurdní. V roce 1296 se například zřítil krátce poté, co tudy prošlo procesí žadonící nebesa o déšť. Vzápětí přišla bouřka s průtrží mračen a při následné povodni se milý most opět poroučel do běsnících vln. V roce 1718 ho nechtěně zapálila jakási žena, které se utopilo dítě. Podle tehdejšího zvláštního zvyku zapálila nešťastnice svíčku a ve vydlabané skývě chleba ji poslala po řece. Skýva se však zachytila mezi pilíři, od svíčky chytilo dřevěné ostění a na neštěstí bylo zaděláno.“
„Jak vypadal Picassův ateliér v roce 1915 v ulici Schoelcher, v těsném sousedství montparnasského hřbitova. V ateliéru nebylo k hnutí, všude hotové obrazy, kusy kartónu, plech, drát, dřevo. Jeden kout byl plný tub s barvami, tolik tub jsem neviděl ani v obchodě. Picasso mi vysvětlil, že dříve často neměl peníze na barvy, a tak když nedávno podal několik obrazů, zásobil se barvami nadosmrti. Jeho malby jsem našel na zdi, na polámaném taburetu, na krabicích od doutníků… Organizovaný nepořádek, který Picasso plodí všude… postel plná novin, dopisů a fotografií.“

2 01.08.2024

„Líbylo by se ti jet se mnou v neděli na hory?“ – Tak to je pozvánka spolužačky Dity k tomu, aby třeťačka Anička jela o jarních prázdninách na hory. Je tam sice chyba, ale Anička určitě pojede. A jely, do Jizerských hor (13. února – 19. února). Týden nabitý zábavou a dobrodružstvím – lyžování, noční projížďky na koních, maškarní ples, mazlení s kočkami, snowboarďák Filip… Nechybí drobná holčičí hašteření a zbytečné černé myšlenky, které se samozřejmě společně vyřeší. Deníčkové zápisky opět kouzelné.
Výtvarné zpracování parádní, na předsádce opět Aniččiny sny – kočky na saních a veverka na lyžích knihy jsou roztomilé.
Malá výchovná poznámka. Vlastně dvě. – První. Cestou na hory si děvčata s chutí hrály v autobuse s bublifukem. No nevím, zda nadšení z bublifuku by měl i řidič a spolucestující. A ta druhá. Lyžovaly bez helem, jen v čepicích.
A jedna zeměpisná chyba. - Ještěd není nejvyšší hora Jizerských hor.

„Teď už tomu Anička úplně rozuměla. Ale to nejhlavnější bylo, že měla obě kamarádky ráda. Jenže jak o tom přemýšlela, vzpomněla si opět na Katku. Už pozítří měla přijet! To byla děsivá představa.
Vsadím se, říkala si v duchu Anička, že až Kačena uvidí houpací křeslo, řekne, že se jí z houpání zvedá žaludek. A u krbu jí bude moc horko. Na ten ledový záchod ani nebude chodit, a radši sejde do přízemí. Kukání kukačky jí poleze na nervy a ve stáji jí to bude smrdět!
Hrůza!“