pixiepickpocket komentáře u knih

Zábavné a poučné. Bezvadná, čtivá knížka vhodná pro širší čtenářské publikum.

Kapitoly jsou spíše kratší, takže ideální jako četba před spaním nebo jako zpestření, pokud čtete něco náročnějšího a chcete si dáchnout.

Díky povětšinou absurdním příkladům různých způsobů smrti se dozvíte mnoho zajímavých fyzikálních, chemickým a biologických faktů, které vám, stejně jako mně, pravděpodobně ve škole unikly (anebo je možná nikdy nikdo nezmínil). Kéž by hodiny přírodovědných předmětů probíhaly alespoň zčásti tak zábavně. Na absurdních příkladech je krásné to, že si z nich člověk mnohem více zapamatuje. Možná se taky přistihnete, že budete mít potřebu svému okolí v průběhu četby sdělovat, co zajímavého jste se právě dozvěděli, což je u knihy indikátor jejího přínosu.

Rovněž musím vyzdvihnout práci překladatele, který text místy dovedně přizpůsobil našim reáliím.

4 04.05.2019

Běžně knihy od jihoamerických autorů nečtu, ale protože se sbírka profiluje jako horor, zaujala mne. A ačkoliv se aktivně nezajímám a neorientuji se v jihoamerické historii ani současné kultuře a politice, mám určité (stereotypní?) představy o stavu jihoamerické společnosti.

Tato kniha je pro mne v žánru sociálního, tak trochu magického, realismu říznutého hororem, drahokamem. Povídky jsou výjimečné zasazením do exotického prostředí a odráží většinu mých dojmů z jihoamerické kultury (drogy, násilí, diskriminace žen, korupce...). Tyhle povídky se ale ubírají mnohdy neočekávanými a děsivými směry. Většinou jsem neměla tušení, kam mne autorka svým vyprávěním vede, ani jak povídka skončí. Otevřené konce povídky ještě umocňují, dávají prostor a dále se rozvíjí díky vaší představivosti. Povídkám dominují převážně ženy, ženy nespokojené ve vztazích s muži, ženy bláznivé a z pohledu společnosti mnohdy nedůvěryhodné.

Prostředí temných argentinských uliček ve mně samo o sobě vyvolává úzkost a strach. Určitě bych se po nich klidně neprocházela ve dne, natož pak v noci.

A jak to tak u dobrých knížek bývá, tak jediné, co mne mrzí je, že povídek není více.

4 15.04.2019

Zásadní chyba z mé strany přišla již v okamžiku, kdy jsem v euforii knihu kupovala, aniž bych si o ní dopředu cokoliv zjistila. Knihy, které si chci pořídit si povětšinou velice pečlivě vybírám a jejich koupi rozvažuji. U tohoto románu jsem tak věděla pouze to, že se jedná o YA literaturu a že má knížka opravdu krásnou obálku, která mě ke koupi zlákala.

U krásné obálky to začalo a bohužel taky celé skončilo. Přestože nejsem cílová skupina, dobře napsanou knihu dokážu docenit. V tomto případě ale nemám co vyzdvihnout. Na 350 stránkách se neodehrálo nic, co by ve mě při čtení a po dočtení rezonovalo. Mrzí mne, že se autor ani nenamáhal objasnit na jaké bázi funguje predikace toho, kdo zemře, což byla jediná věc, která mě u čtení držela. Chápu, nebyl to zamýšlený středobod autorovy výpravy, ale potřebovala jsem nějaký důkaz o tom, že alespoň nějaká část příběhu bude originální a důmyslně promyšlená...

Děj je pomalý, nudný a předvídatelný (název knihy "nezklamal"). Navíc mi až moc připomínal titul The Perks of Being a Wallflower.

Cílové publikum mé nízké hodnocení nejspíš nepochopí, ale nemůžu jinak. Sorry.

5 10.04.2019

Fíha! Tak tohle byla docela jízda. Od poloviny knihy jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Je fakt, že začátek knihy je maličko rozvleklý, ale úvod do příběhu a vytvoření patřičné atmosféry tam prostě být musí, nemůžou na vás hned na druhé stránce začít vyskakovat příšery ze skříně...

Co příběhu trochu ubírá na záhadnosti, je autorčino nadbytečné opakování faktů, týkajících se některých hlavních postav. Je pak poměrně jednoduché si dát dvě a dvě dohromady a konečné objasnění rodinného tajemství už vás tak nemá čím překvapit. Autorka tak vlastně trochu sklouzávala do žánru detektivky. Podle mého soudu byste si ale u hororového příběhu měli všechna esa nechat až na konec a zbytečně je v průběhu knihy tolik nezdůrazňovat.

Pro umocnění efektu doporučuji číst za tmy.

5 05.04.2019

Originální strašidelné historky pro malé i velké čtenáře. Oceňuji, že má kniha ústřední, i když jednoduchý, příběh, a nejedná se tak pouze o povídkovou sbírku. Autor mě rozhodně nalákal na ostatní knihy z této série.

2 05.04.2019

"Bude zima bude mráz, kam se ptáčku kam schováš? Schovám se já do lesa, tam je moja potěcha."

Volba neobvyklého prostředí severních ruských divokých lesů byl od autorky velice dobrý tah. Troufla bych si tvrdit, že západní trh na tento motiv reaguje velice dobře, hlavně pokud se jedná o pradávnou a tajemnou mytologii, ať už v původním nebo novém kabátku.

Postavy jsou inspirované slovanskou, potažmo ruskou mytologií, což ve čtenáři vzbuzuje touhu po jejím prozkoumání. V poslední době je velmi populární severská mytologie díky vší té superhrdinské filmové produkci. V minulém století byla zase populární mytologie řecká a římská. Je tedy osvěžující, když se děj odehrává někde trochu jinde, i přesto, že některá božstva a bytosti vycházejí napříč mytologiemi ze stejných konceptů.

Ze začátku měla kniha právě to vítáné kouzlo neokoukanosti motivů, bylo příjemné se seznamovat s Vasjou, její rodinou a všemi těmi nadpřirozenými bytostmi. Konflikt pohanství a křesťanství je také skvělým, ale bohužel spíše okrajovým tématem, který by si zasloužil více prostoru. Autorka se pouští i do tématu patriarchálního prostředí a postavení ženy-dívky v něm.

Bohužel, zhruba v polovině autorčin narativ začíná pokulhávat, situace se začínají opakovat a celkově se to až do konce točí v předvídatelných kruzích. Co mi v příběhu vůbec nesedlo, byli upíři. Přestože jsou také součástí mytologie, bezpochyby i té ruské, vůbec se mi do příběhu nehodí a jejich přítomnost v příběhu ve mně vzbuzovala pocit, že se autorka snaží mermomocí zařadit krvavé a "šokující" scény. Je škoda, že autorka nenahradila upíry nějakými jinými, zápornými, bytostmi vycházejícími z ruského folkloru.

Popis akce také není autorčinou silnou stránkou. "Akční" scény jsou až přílíš ploché a chaotické. Obraz střídá obraz, ale chybí jejich propojení. Naopak autorčin popis prostředí a úvod do děje každé kapitoly byl velice zdařilý.

Měla jsem nejspíš až moc vysoká očekávání a jsem tudíž zklamaná. Další díl si pravděpodobně přečtu, ale s očekáváními to tentokrát nebudu přehánět.

4 27.03.2019

Velice příjemné, oddychové, čtení plné svěžích a jedinečných nápadů. Tato sbírka povídek se mi líbila dokonce více, než hororová Noční můry nespí, kterou jsem si měla možnost přečíst před časem. Jediná škoda je, že se mi v rukách octnulo pouze zkrácené vydání obsahující pouze sedm z celkových dvanácti povídek. I tak musím říct, že na mě většina povídek udělala velmi dobrý dojem a autorům povídek děkuji za příjemně zpestřená odpoledne.

2 01.03.2019

Strašidla se mi do rukou pravděpodobně nedostala ve správný čas. Abyste Palahniukovo dílo byli schopni docenit, musíte se nad děj dokázat povznést. Pro četbu je potřeba mít odstup a nadhled, tudíž z vlastní zkušenosti nedoporučuji číst, pokud na vás v osobní rovině doléha pocit zmaru.

Většina příběhů není ani tak strašidelná, jako spíš nechutná v tom nejlepším slova smyslu. Nejedná se o klasické, duchařské příběhy v gotickém stylu, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech a chloupky na rukách vstávat hrůzou. Ani večer, až zhasnete všechna světla, se nebudete bát, že na vás něco číhá pod postelí.

Příběhy jsou neotřelé, syrové a surové. Pro Chucka není nic tabu. A to je dobře. Skupinka spisovatelských ztroskotanců je jako celek zajímavá. Stejně tak i transformace uťápnutého kurzu tvůrčího psaní do nekonvenčího a inspirativního prostředí gore Big Brothera. Postav je ale přespříliš, a hlavní dějová linka není dotažená.

Strašidla považuji za dobrou sbírku povídek. Románová stylizace tomuto dílu ale spíše škodí. Zhruba v polovině knihy jsem se přistihla, že se začínám nudit. Situace a repliky se začaly opakovat a "spojovací" linii děje došla šťáva.

5 25.02.2019

DR. GALÉN (couvá): Ne prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně… jako lékař…, a když jsem viděl tolik lidí umírat… tolik zdravých lidí, že ano –

MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.

DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které… které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane… Vaše Excelence.

12 21.02.2019

To, co se ze začátku zdálo být strašidelným příběhem o dětech, které se snaží vylákat svého podivínského souseda z jeho dobrovolného vězení, se postupně stalo jedním z nejlepších románů, jaké jsem kdy četla.

Ač se děj odehrává ve 30. letech v malém fiktivním městečku Maycomb v Alabamě, hodnoty, které v sobě příběh nese a je na nich v podstatě vystavěn, jsou pro nás stále aktuální. Atikus je příkladem človeka, který nepotřebuje ostré lokty k tomu, aby si "prosadil svou". Stačí mu k tomu laskavý přístup, slušnost a respekt jak k vlastním dětem, tak k ostatním lidem nehledě na jejich pohlaví, rasu, věk či společenský status.

Usilovat o to, být tím nejlepším člověkem, jakým jen můžeme být, by mělo být ultimátním cílem každého z nás. Nestydět se za svá slova a činy a chovat se k ostatním s úctou a respektem, protože nikdy nevíme, co mají za sebou a čím si zrovna procházejí.

Já - cynik a idealista v jednom - na vzory až tak úplně nedám, Atikus ale ztělesňuje tolik dobrého a lidského, že není možné netoužit být alespoň trochu jako on. Atikus totiž nevěří, že by byl lepší než ostatní, nemá potřebu se povyšovat a s ostatními soutěžit.

Jako zabít ptáčka obsahuje samozřejmě mnohem víc než jen postavu Atika, ale na to už přijdete sami.

"Atikus říkal, že je zdvořilé hovořit s lidmi o tom, co zajímá je, nikoliv o tom, co zajímá nás."

"...důsledky vašich činů mohou přijít třeba až po desítkách let. Je dobré to mít na paměti zvlášť v dnešní rychlé době, kdy se zdá, že minulost a současnost spolu nesouvisí. A že s budoucností už minulost nesouvisí vůbec. Je to omyl." (Navara, L.)

20 16.01.2019

Dílu panu Čapka jsem se dlouho vědomě vyhýbala. Nejspíš proto, že jde o jednu z nejvýznamnějších postav české literatury a tento fakt mne svým způsobem odrazoval. Naposledy jsem četla jeho Bílou nemoc snad někdy v dobách studií na gymnáziu. Po dočtení Věci Makropulos mám ale chuť se pustit do dalšího z jeho děl, a to nejspíš proto, že na té jeho "ikoničnosti" nejspíš něco bude.

Při čtení jsem si vzpomněla na citát, z knihy Petry Batók "A pak už jen tma", kde paní v babičkovských letech popisuje své pocity:

„Ráda vzpomínám, ale pokaždé mě to dožene k slzám. Vzpomínky bývají krásné, nicméně člověk si vždycky uvědomí, že už ho nic podobného nečeká. Všechno je pryč, člověk je nemocný, ošklivý. Málokdo vám dá najevo, že pro něj něco znamenáte. Stáří je každému na obtíž.“

Elina Makropulos je sice mladá vzhledem, ale uvnitř je vyčpělá, zahořklá, unavená a prázdná. Pulzující teplo života z ní už dávno vyprchalo. Elina je přestárlá paní, která má strach ze smrti.

Čapek již v předmluvě avizuje, že nakládá s tématem dlouhověkosti jako se stavem "málo žádoucím". Může se to zdát jako klišé, ale i já se domnívám, že člověk by měl přijmout časovou omezenost své existence a měl by ke každému dni přistupovat tak, jako by byl jeho poslední. Netvrdím, že mám tuto myšlenku stále na paměti, ale je vhodné si ji čas od času připomenout.

"Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán..." (Gandalf)

Lidský život je časově omezen z dobrého důvodu. Tělo s přibývajícími léty chřadne a spolu s ním mnohdy i naše mysl. Dobrý fyzický a psychický stav je předpokladem pro šťastný život. Délka dožití ve zdraví se sice prodlužuje, ale i přes pokrok v oblasti medicíny si život nijak výrazně prodloužit nelze. V Čapkově dramatu je dlouhověkost, co se její délky týče, zahnána do extrému. Společně s možností prodloužit délku života v dramatu vyvstávají i zásadní otázky - kdo bude rozhodovat o prodloužení života a komu bude život prodloužen? A proč vlastně prodlužovat život jednotlivce, když jeho rodina, děti, vnoučata a vrstevnící postupně opustí tento svět a "nesmrtelní" zůstanou sami? Pro co jim zbyde žít? Napadá mne, že by prodloužení života dávalo smysl u brilantních myslí lidstva, kteří by tak získali čas pro důkladnější bádání a tak i možnost posunout lidstvo kupředu v oblasti vědění. Ale za jakou cenu?

KOLENATÝ: Nejvyšší soud se právě odebral –
GREGOR: – k poradě?
KOLENATÝ: Ne, k obědu.

10 07.01.2019

Utrpení mládence Werthera bylo pro mne místy utrpení číst. Zatímco v jednom dopise bylo mnoho děje, v dalším jsem se neskutečně trápila a místy mne to až nudilo. Ze začátku mi to ani tolik nevadilo, ale jakmile se z Werthera stal mladík, utápějící se ve vlastním citovém rybníčku, měla jsem až nutkání tyhle jeho výlevy přeskakovat. Můj dojem z četby, ale nijak nesnižuje kvalitu a myšlenky obsažené v této knize. Právě naopak. Při četbě jsem si zaznamenala tolik zajímavých citátů, jako už dlouho ne.

Možná dám v budoucnu Wertherovi ještě jednu šanci.

5 02.01.2019

"Mám to pod kontrolou, nepiju doma ani v práci, ta jedna sklenička bílého mi přece nic neudělá."

Různé úhly pohledu na jeden problém - alkoholismus. Autorka se nesoustředí pouze na hlavní "hrdinku" - matku alkoholičku, jak tomu většinou u podobnách děl bývá, ale dává hlas i ostatním zasaženým členům rodiny - dětem a babičce, kdy si každý musí najít vlastní způsob, jak s nastálou situací naložit.

Dobrá přípomínka toho, že alkoholismus, stejně jako jakákoliv jiná závislost, neničí pouze osobu, která je závislá, ale postupně i všechny osoby, které jsou jí blízké.

"...otevřu vodku a zhluboka si loknu. A je mi krásně a na všechny se usmívám a nikomu neubližuju. A je to jenom moje věc."

6 02.01.2019

Tragický příběh osiřelého dítěte, které se ze dne na den stává nechtěným břemenem. Otce sice dítě má, ale ten nejeví sebemenší zájem. Macecha se společně s novým osazenstvem snaží dítěte metodicky zbavit. Ve věku, kdy dítě potřebuje cítit lásku a oporu v rodičích, se mu tak dostává pravého opaku - bezcitného a krutého jednaní. Dítě nedokáže samo přežít bez pomoci a podpory a nemá patrně ani vůli k tomu, aby zvrátilo svůj smutný osud.

4 02.01.2019

Všechny povídky mají něco do sebe, ale jak už je to se vším, co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. Ve svém hodnocení zohledňuji výhradně obsahovou stránku antologie. Nevadilo mi, že některé povídky byly psané v ich-formě, ani to, že vypravěč povídky nakonec v povídce sám zemře. U takovéto sbírky, kdy primárním účelem je čtenáře vyděsit (nebo alespoň zabavit), mi to připadá podružné (někoho ale nejspíš děsí právě ta forma) :). Za mě jsou tedy vrcholem této sbírky povídky: Pozor, za tebou!, Posel smrti a Po mně potopa. Až při psaní komentáře jsem si všimla, že autorkou Pozor, za tebou! a Krásná, krásnější, nejkrásnější, je tatáž osoba. Zatímco Pozor, za tebou! je, podle mne, jedna z nejlepších povídek sbírky, Krásná, krásnější, nejkrásnější u mne nezabodovala.

1 28.12.2018

Zajímavá kniha, ke které jsem se dostala vlastně náhodou.

Nejvíce mne bavily pasáže, kde se Jeho Jasnost, Trottl, Sternenhoch potýkal se svým duševním stavem. Bylo dost komické pozorovat všechno to jeho bláznění. Musím rovněž vyzdvihnout právě autorův (černý) humor. Zpočátku jsem se domnívala, že pro mne bude problémem "zastaralejší" jazyk, je ale tak zajímavý a bohatý na adjektiva, že jsem si na něj velice rychle zvykla.

Co mne tak úplně nezaujalo bylo, na mne až moc komplikované, zabředávání do filozofie. Až později jsem si přečetla, že autor byl především filozof (a taky alkoholik) a jeho myšlenky mi tak v návaznosti na knihu dávají větší smysl. Při samotném čtení mě to ale tak úplně nebralo.

"Ještě bych rád něco duchaplného připsal – – čury mury ťumťumťulum – –"

8 21.12.2018

Napsat komentář ke Klubu rváčů mi trvalo dost dlouho a to hlavně z toho důvodu, že bezprostředně po dočtení jsem se rozhodla si knihu přečíst znovu, abych si to všechno v hlavě urovnala. Když jsem po knize sahala, čekala jsem podle názvu to, co asi většina čtenářů – děj v prostředí, kam se chlapi chodí rvát.

Klub rváčů poskytuje členům prostor, aby se poprali se vším, co ve svých životech nenávidí. Rvačka v konečném důsledku nic neřeší, není to ani jejím účelem. Rvačka je vlastně taková forma anonymní terapie, kdy s oblečením a botami ze sebe borci svléknou i vlastní identitu. Stejně jako podpůrná skupina je i klub rváčů prostředím, kde člověk zažívá syrový kontakt s vlastní existencí. Nikde se totiž člověk necítí tak naživu jako právě v klubu rváčů.

Kniha ale, k mému příjemnému překvapení, obsahuje další množství zajímavých témat od nudného a upachtěného života v konzumní společnosti, kde je vaše bídná existence obklopená nábytkem z obchodního domu IKEA ("Když jeden neví, co chce, tak si nakonec pořídí fůru věcí, který nechce."), přes téma absence mužských vzorů ("V klubu rváčů se schází generace mužů vychovávaná ženami."), a postavu Tylera, který představuje, alespoň v mých očích, boha-otce ("Pokud jste muž, křesťan, občan USA, otec je vaším vzorem boha."), jenž vede ostatní muže k novému životu prostřednictvím svého anarchistického projektu s cílem zničit stávající civilizaci a umožnit tak společnosti obrodu. Díky "Projektu zmatek" si jeho členové uvědomují vlastní důležitost a smysluplnost své existence. A nesmím zapomenout ani na milostnou linii příběhu, kdy strach z toho, že to, co milujete, vás nakonec chtě nechtě opustí, vám zabraňuje navázat láskyplný vztah.

"Tyler zabije každého, kdo ohrožuje Projekt zmatek."

8 14.12.2018

Zápletka příběhu mi byla, stejně jako asi většině čtenářů, známá. Nepřistupovala jsem k ní tedy jako k detektivce, ale spíše jako k psychologické studii, kdy sice víte, kdo je vrah, ale můžete se tak díky tomu zaměřit na jeho pohnutky.

Ten, kdo příběh a jeho rozuzlení nezná, ať raději nečte dál.

Autor staví do kontrastu veřejný život jednotlivce a život soukromý. Pod tlakem společnosti se mnohdy snažíme navenek působit spořádaně a dodržovat morálku, naopak v soukromí, kde se cítíme bezpečně, ztrácíme zábrany. Jedním z důvodů, proč Jekyll v sobě zlo potlačuje je jeho společenské postavení, s nímž se myšlenky na potenciální násilné činy v žádném případě neslučují a pouze by Jekyllův společenský status ohrozily.

V každém z nás se nejspíš skrývá něco temného, nebo neobvyklého, co čeká na tu pravou chvíli, aby mohlo vyplout na povrch a projevit se. Zajímavé je, že v Jekyllovi bují vnitřní konflikt téměř celý život. Jakmile ale Jekyll objeví možnost, jak nebýt spojován s negativními činy a vyhnout se tak zničení své pověsti, směle se pustí tímto směrem. Aby popustil uzdu svému druhému já, vyvine sérum, které mu umožní změnit podobu. Může tak páchat cokoliv, aniž by ho někdo poznal. Se změnou podoby odpadá morální a trestní odpovědnost spojená s osobou Dr. Jekylla. S podobou se ale mění i osobnost. Látka, s jejíž pomocí se Jekyll přeměňuje je znečištěná a samotná přeměna je možná jen díky tomuto znečištění. Nečistá látka je tak jakousi metaforou pro zlo, které tato nečistota podpořila v růstu a moci. Hyde postupem času nabývá na síle a přemáhané zlo tak přebírá otěže. Jekyll a neodvratně ztrácí kontrolu nad svým vědomím a nad svou tělesnou schránkou.

5 06.12.2018

Bezprostředně po dočtení jsem chtěla hodnotit třemi hvězdami. Musela jsem se ale nad sebou zamyslet. Popřemýšlet nad tím, co v knihách hledám, co od nich očekávám a porovnat tato moje očekávání s tímto románem. Přehodnotila jsem svůj původní záměr a hodnotím lépe, než jsem původně zamýšlela a to z toho důvodu, že téma Osvětimi by mělo zůstat nesmrtelným a mělo by nám být opakovaně předkládáno, ať již formou knižní, či filmovou.

V románu Mischling sledujeme cestu dvojčat Zamorski, Staši a Perly, do koncentračního tábora v Osvětimi. Hlavní část příběhu se zaměřuje na jejich strádání v rámci "výzkumu" vedeném Josefem Mengelem, jenž si za objekt svého "lékařského" zájmu vybíral dvojčata, liliputány, albíny nebo např. osoby s heterochromií. Nakonec jsme svědky toho, jak dvojčata koncentrační tábor opouštějí.

Netrvá nám dlouho, abychom pochopili, že Stašina touha po pomstě, její honba za jejím mučitelem, je jen její dětské (chtělo by se místy říct až dětinské) přání. Musíme ale vnímat to, že je to motor, který ji žene vpřed. Staša nutně potřebuje uzavřít nedokončenou kapitolu Osvětim-Mengele.

Děsivé byly okrajové vstupy z pohledu dospělých vězňů - doktorky Miri a "Otce dvojčat", kteří participovali na chodu dětské části koncentračního tábora a měli tak šanci pomáhat dětem přežít. Nesou si v sobě ale výčitky za všechny ty, které se jim nepodařilo zachránit a tíží je, co museli v táboře na úkor přežití sebe nebo někoho jiného, vykonat.

"Z jeho mlčení zaznívala ztráta, přesvícená a bez hranic, ztráta, která věděla: hodina toho, kdo přežil, je jiná než všechny ostatní, v každé její minutě rezonuje historie, která se nedá změnit, napravit ani přetvořit ve snesitelnější."

8 13.11.2018

Harry Potter a kouzelnický svět, jehož je středobodem, je milovaná a neoddělitelná součást mého dětství a dospívání. Fantastická zvířata a kde je najít je sympatický příběh, ale forma není tak atraktivní jako klasická románová podoba kultovní sedmidílné série. Kouzlo kniha má, neschází ani vtipné repliky. Pocitově ale nemohu hodnotit lépe, než jak hodnotím.

JACOB
Newt... I don't think I'm dreaming.

NEWT
What gave it away?

JACOB
I ain't got the brains to make this up.

1 12.11.2018