pixiepickpocket komentáře u knih
Do četby jsem se pouštěla s velkým očekáváním. Na základě kusých informací z dob studií jsem si ale nejspíš vytvořila o autorčině tvorbě mylný obrázek. Po několika stránkách přišlo zklamání. V první polovině se odehrává jakási anabáze zhýčkané, frustrované slečny z vyšší střední třídy. Moc jsem nechápala, co to vlastně čtu - připadalo mi to jako deník nevybouřené ženy, rozčarované tím, že život není takový, jaký by si ho přála mít. V druhé polovině se děj přesouvá do psychiatrické léčebny, kdy byla četba trochu zajímavější, ale nijak hluboko se mě nedotkla.
Velmi se mi líbily trefné metafory, nad kterými jsem se nemusela půl hodiny zamýšlet, co vlastně znamenají a nakonec jim stejně neporozumět.
Asi jsem se nedokázala na Sylvii dostatečně naladit a ponořit se jí do hlavy. Rozhodně nechci bagatelizovat problematiku psychických problému. Jen mne neoslovilo autorčino zpracování tématu a její výpověď tak pro mne zůstává zastřená. Tak možná příště, Sylvie.
Většina z nás si nejspíš už prošla obdobím dospívání, kdy je všechno buď extrémní hype, anebo totální depka. Emoce jsou umocněné a všechno to s náma uvnitř i navenek prostě cloumá. Hlavní "hrdinka" Šárka je místy otravná jak muchomůrka, ale kdo je v pubertě v pohodě, že jo. V druhé polovině začíná děj ztrácet na dynamice. Knížka by si zasloužila osekat o nadbytečné a opakující se pasáže, které děj nikam neposunují ani ho nerozvíjí. Méně je někdy opravdu více.
Podle názvu titulu jsem očekávala drsnější průběh. Popravdě jsme si ani nevšimla, že se jedná o YA, ale oproti jiným knihám tohoto žánru mi nepřišla tak plochá.
Šárka na mě působila jako taková emoční kopie Avril Lavigne. Když si pustíte písničky z jejího prvního alba "Let Go", věřím, že mi dáte za pravdu.
A kdo že je to sakra ta Sandra?
Zatoužila jsem si zase po čase přečíst něco z kouzelnického světa a čekalo mne příjemné překvapení. První díl této série se mi nelíbil formou, ale u tohoto dílu mi to vůbec nevadilo (nechápu?). První díl je lépe zfilmovaný. Druhý je lepší ve své knižní podobě. Opět jsem si potvrdila, že je lepší si nejdříve přečíst knihu a až potom se podívat na film.
Je mi kolikrát stydno, že toho o českých dějinách a jejich významných představitelích nevím mnoho. Ve škole mě dějepis nikdy příliš nebavil (že by to bylo tím uspávajícím výkladem?). Události 20. století jsou pro mě ty nejzásadnější z naší historie a tak jsem ráda, že jsem narazila na tento působivě zpracovaný komiks, protože ve škole na ně nikdy nezbyl čas...
O Masarykovi jsem se toho dozvěděla dost, abych ho neviděla už jen jako bělovlasého pana prezidenta a člověka, po kterém je pojmenovaná brněnská univerzita. Nevím, do jaké míry odpovídají popisované události skutečnosti, ale i kdyby byly zkreslené, nijak zvlášť mě to netrápí. Co mě trochu vyvádělo z míry bylo množství osobností, jejichž výskyt s přibývajícím stránkami začal prudce narůstat. Ztrácela jsem ve všech těch představitelích české inteligence a rychle mi začali splývat. Lehce mě též iritovalo, že příběh byl místy retrospektivní. S množstvím událostí, které se v komiksu vyskytují jsem se tak ztrácela v jejich sledu.
Co bych ráda vyzdvihla jsou bombastické ilustrace - jsou jednoduché a přesto detailně propracované. Zvolená paleta barev také velmi lichotila mému oku.
Nenáročné a tak trochu i strašidelné čtení. Linka propojující příběhy se mi jevila o trochu povedenější, leč opět lehce odhalitelná, než tomu bylo u dílu předešlého. Mému oku lahodily sugestivní detailní ilustrace, které povídky doplňovaly. Jen škoda, že jich nebylo více... V mnoha příbězích vnímám důraz na hlubší - vztahovou rovinu mezi protagonisty jednotlivých příběhů. Jakoby to neblahé a leckdy kruté, co se nám v životě může přihodit, záviselo hlavně na našem vztahu k lidem, kteří do našeho života vstupují a které svými rozhodnutími a činy ovlivňujeme.
Milá knížka o tom, jak děti vnímají (nevnímají) čas. Občas si vzpomenu, jak to bylo fajn neřešit v kolik hodin a kde musím být a kolik mám na jakou činnost času. Čas prostě byl a využívali jsme ho tak, jak jsme zrovna chtěli. Když se šlo ven, domů se došlo až na večeři, když mamka zavolala z okna, nebo když museli ostatní domů. A bylo nám úplně šumafuk, kolik hodin zrovna bylo. To dospělí hlídali ten "pravý" čas na všechny ty "důležité" činnosti. Vrátit se tak k dětské perspektivě vnímání času, byť jen na malou chvíli (knížku máte za odpoledne přečtenou), bylo vskutku kouzelné.
Nebudu tentokrát hodnotit hvězdami, protože obsahově si to kniha nezaslouží a z autorky mám nepříjemné dojmy, takže by bylo zavádějící.
Obsahově kniha zpracovává velmi aktuální problematiku chování sexuálně frustrovaných predátorů na síti (i mimo ni) a mladých obětí těchto agresorů. Forma rozhovorů byla zvolena adekvátně, ale paní Pecháčková mi neskutečně lezla na nervy. Její styl vedení rozhovorů mi připadá neprofesionální, místy bulvární a povrchní. Ve vhodných momentech se dále nedoptává, a naopak tam, kde já cítím potřebu se ptát dál, autorka tak nečiní. Některé její komentáře vůči dotazovaným jedincům (tam, kde bych to nečekala), byly útočné, kousavé a cynické. Bylo evidentní, kdo se jí zamlouvá a kdo ne. Chápu, že je těžké zůstat u tak citlivého tématu objektivní, ale za mě je to žádoucí.
Rozhovor s panem doktorem Brzkem na mě působil zvláštně. Na mě má pan doktor velmi tradiční, až zkostnatělé názory na vztahy a rozmnožování. Co mě zarazilo je výrok "dříve jsme využívali i dětskou pornografii, dokud nebyla trestná, jako léčebnou pomůcku...nařizovali jsme jim (pacientům): sežeňte si to, protože máte právo si něco užít ve vaší preferované oblasti"... tohle se mnou vcelku mává a přestože má jít o rovinu sebeukájení se v říši fantazie, tak nedokážu přejít to, že se neřeší, že to dětské porno musel někdo natočit. Fuj.
A jaká nám z knihy plynou ponaučení? Jsem-li dospělý, musím dbát na bezpečnost dětí - moje první otázka při jakémkoliv online setkání za účelem seznámení má směřovat na věk protějšku. Pokud máte děti, vytvořte si s nimi pravidla toho, jak se mají na síti chovat.
Zarážející informace nakonec: „usvědčená osoba si může po nějaké době zažádat o vymazání zápisu z rejstříků trestů“. Koho tohle do háje chrání?
Čtivý, ač dějově předvídatelný, příběh, ve kterém nám autorka ukazuje, že chování lidí za války nemuselo být vždy černobílé. Narativ je romantizovaný, ale to se podle anotace dalo očekávat.
Od podřízených se očekává bezpodmínečná loajalita a tedy i to, že vykonají jakýkoliv rozkaz ve jménu nacistické politiky. A protože Befehl ist Befehl není vaším úkolem nad ním přemýšlet nebo se proti němu bouřit. Bojovat lze tedy jen tajně a s neustálým a bezprostředním rizikem odhalení. Ze zlomených andělů tak vystupuje na světlo opak bezpodmínečné (chce se mi říci až tupé) poslušnosti - ochota riskovat a konat to, co považuji za správné. Můžete zachraňovat životy, přestože zrovna stojíte na špatné straně.
Moje pocity jsou smíšené a to hlavně proto, že autorka nevyužila potenciálu, který by si obsahově tento typ knihy zasloužil. Sama několikrát zdůrazňuje, že obsah jejího blogu byl průkopnický, možnosti předat co nejvíce informací ale v knize nevyužívá. Nevím do jaké míry kniha reflektuje obsah blogu, ale velká většina toho, co v knize popisuje - polemika nad jejím neutěšeným manželstvím - je repetitivní a ve své podstatě odráží situaci mnoha partnerských vztahů. Autorka nejde na dřeň a v knize postrádám sebereflexi. Je to možná drsné, ale celkově mi to přišlo ploché...
Co mi naopak přišlo jako skvělá myšlenka byl pohled rodinných příslušníků. Zasloužili by si více prostoru pro sdělení svého úhlu pohledu.
Na rozdíl od některých přispěvatelů nepostrádám v knize psychologickou sondu do matčiny hlavy, s cílem odkrýt její motivace a rozdílný postoj a přístup k dcerám. Příběh vnímám jako záměrně vystavený na matčině chladném a zuřivém přístupu k Báře. Ne všichni, v tomto příběhu ani v životě, jednají racionálně, rozebírají své jednání a chtějí se z něco poučit, změnit se. Mnohdy jednáme zkratkovitě na základě emocí, jež jsou nám jako lidem vlastní a ve vyhrocených situacích jsou primárním zdrojem našich slov a činů. Příběh vnímám jako hodně dobře mířenou facku. Netřeba zabíhat do detailů, proč se kdo chová tak či onak. Můžete těmto motivům věnovat hodiny a hodiny dalším studiem odborné literatury... Na mě působila nespravedlnost a chlad rodinných příslušníků věrohodně. Vyvstává mi v hlavě otázka, kterou si možná klade vícero lidí, jež má sourozence - kolik rodičů upřednostňuje jedno dítě před druhým? Vědomě, či nevědomě? A nemám nutně na mysli přítomnost agresivního chování a násilí...
Tentokrát jsem se nechala tak trochu napálit tematikou, která mi přišla velice lákavá, a těšila jsem se, že se ponořím do vyprávění o drsné průpravě aspirujících baletek. Očekávala jsem tedy mnohem obsáhlejší smršť informací ze zákulisí baletního života, než jaké se mi dostalo. Vše zajímavé je v podstatě vyčteno již v anotaci. Zbytek knihy tvoří volně stylizované vzpomínky dospívající dívky doplněné sem tam o (zřejmě) reálné zápisky z autorčina deníčku. Autorčiny zážitky nejsou nijak unikátní, nijak zvlášť šokující a v konečném důsledku ani zajímavé. Neudělalo mi to díru do srdce a ač věřím, že balet je opravdu dřina a vyžaduje mnoho zbytečného odříkání, není to Miřenka Čechová, která by mne o tom přesvědčila.
"Kingovek" už mám pár za sebou (včetně Svědectví, které sdílí množství paralel s tímto příběhem). Přestože se mi Puls četl vcelku dobře, obsahově to nic světoborného nebylo. Námět fajn, hlavní hrdinové pečlivě vykresleni, ale pro mě to jsou až příliš podobné archetypy postav jako v Temné věži. V knize je hromada odkazů - růže, věž, "temný poutník" - na Kingova ostatní díla. Pro mě jsou tyto odkazy mnohokrát nepochopitelné (dodnes nechápu závěr ságy Temná věž...). Kingovy příběhy jsou většinou neuzavřené a to mi asi začíná trochu vadit. Samozřejmě je zde prostor pro vlastní imaginaci, ale neabsentuje konec v jeho knihách až příliš často?
Vzpomínám si, že jsem jako dítě viděla film, na jehož jméno bych si nikdy nevzpomněla, pokud bych si Malou princeznu nepřečetla. Už tenkrát mi ten filmový příběh učaroval a díky shodě náhod jsem měla šanci se k němu po letech vrátit - tentokrát v knižní podobě.
Při čtení mě neustále něco vyrušovalo a tak pro mě bylo místy těžké se začíst. Jakmile se mi to ale podařilo, autorka mě zas a znovu uchvacovala svým kouzelným a líbezným vyprávěním o malé Sáře. I přes těžkost své situace je Sára dobrosrdečná a snaží se na všem vidět to dobré. Její sebedůvěra a optimismus je jí kotvou v těžkých situacích a zároveň k ní přitahuje spoustu dobrých lidí. Sářino sebeobětování se pro druhé, její láska k lidem a moudrost jsou rysy, které mohu jen skrytě obdivovat.
Překvapuje mě, jak málo hodnocení a komentářů u této knihy je. Rozhodně jsem ji nečetla naposledy a doporučila bych ji každému k přečtení.
"Are you learning me by heart, little Sara?"
"No, I know you by heart. You are inside my heart."
Na tento spoluautorský počin mě v knihkupectví nalákala obálka a po nahlédnutí do knihy i krajně neobvyklé zpracování, které mě zpočátku trochu odrazovalo. Měla jsem (neoprávněný) dojem, že toto futuristicko-dokumentární uspořádání bude mírně chaotické.
Místy se vyskytovala, na mě už moc infantilní, zaláskovaná komunikace Kady-Ezra. Sem tam chyběla v textu písmenka nebo se objevovaly překlepy. Co mě dráždilo asi nejvíc byla překladatelova inkonzistence - v první třetině knihy se rozhodl používat zkratku UI (umělá inteligence) a pak náhle přešel k anglické zkratce AI (artificial intelligence), které se držel až do konce. Chvilku trvalo, než mi docvaklo, že se mluví o tomtéž.
Příběh nejspíše ocení především čtenáři YA literatury, ale podle mého uspokojí i odrostlejší čtenáře.
Jsem celkově příjemně překvapená a určitě brzy sáhnu po dalším dílu. Jednu hvězdu si nechávám v záloze pro případ, že by snad druhý díl byl ještě lepší než ten první.
Ač bylo zpočátku opravdu těžší (jak to někteří přispěvatelé zmiňují) se do této útlé knížečky vpravit vzhledem k její formě, bylo to pro mě rozhodně lehčí než číst třeba Peníze od Hitlera od Denemarkové. Adaptace na osobitý styl paní Dagmar mi netrvala dlouho. S postupem času se mi navíc zdálo, že lyrické obrazy a metafory ubývají na četnosti a obsah se tak čte lépe než úvodní pasáže knihy.
"Byl to strach, nebo touha po moci? Byla to dávná podvědomá krutost, kterou doba ozdobila gloriolou spravedlivého smutku? Mohl člověk se zdravým rozumem věřit, že je třeba mučit a trýznit v zájmu politického přesvědčení? Může člověk věřit, že je pravdou to, co druhému člověku vtluče pěstí do hlavy, to, co někdo se zlámanými a rozdrcenými kostmi vyřve v bolesti?"
Toto krátké a tragické memento politické vězeňkyně v komunistické ČSSR si rozhodně zaslouží plný počet hvězd.
"Better never means better for everyone... It always means worse for some."
Ke knize jsem se dostala přes seriál, který se po první sérii dostal daleko za obsah knižní předlohy. Sáhla jsem po knize zejména proto, že jsem chtěla pochopit některé souvislosti a pozadí opresivního gileádského režimu. Jednoduše zjistit, jak Gileád funguje a jak vznikl. To bylo, k mému zklamání, v knize osvětleno jen velmi málo. Má očekávání sice naplněna nebyla, ale to nijak neubírá na vážnosti palčivých a stále aktuálních společenských témat, které autorka v knize předestírá od potlačování ženských práv, zneužívání žen a práva žen rozhodovat se o vlastním těle (současné zákazy potratů v USA), přes stigmatizaci neplodnosti k náboženskému fanatismu (gileádskému klerofašismu), patriarchální společnosti a táborům nucených prací (kolonie). Okrajově se objevuje i téma ekologie.
Zaujalo mne, jak autorka v narativu šikovně pracuje s konceptem věrohodnosti. Jelikož se jedná o (fiktivní) vyprávění (v originále "tale"), je zde spousta prostoru pro úpravu faktů, pozměnění toho, co se v očích samotné hrdinky stalo a je hrdinkou samou popisováno. To dává čtenáři prostor pro to pochybovat o tom, co Offred líčí. Můžete Offred věřit všechno, něco, anebo nic...
Příběh je zakončen bagatelizujícím epilogem, po kterém se mi téměř vařila krev v žilách.
NOLITE TE BASTARDES CARBORUNDORUM
Publikace přibližuje čtenářům aktivismus na poli ženských práv zejména za období posledních 150ti let, ale nezapomíná například ani na řeckou básnířku Sapfó. Zároveň nám kniha připomíná, že je v oblasti lidských (ženských) práv stále na čem pracovat a že zdaleka nejsme tam, kde bychom být měli. Příběh mladičké Malály nám pak ukazuje, že podmínky na jednou demokratickém území se můžou rychle změnit k horšímu.
Čtení je to poučné a ilustrace jsou originální.
"Svůj příběh nevyprávím proto, že je výjimečný, nýbrž proto, že výjimečný není..."
Kvalitu titulu Trhlina posuzuji ve dvou rovinách. Na straně jedné je dobrý potenciál námětu, na straně druhé je jeho ucházející zpracování v čele s postavou Igora, který má ději dodat hlavní prvek autentičnosti. Igor ve mně ale právě naopak vyvolal dojem absolutně nedůvěryhodného a arogantního blbečka, který nám dokola omílá, že už od začátku ví, že se řítí do problémů. Rovněž mi přijde žalostné, že má autor potřebu si v knize dělat "pod čarou" reklamu na své další tituly. Navíc způsobem, že čtenáře s jejich existencí "nenuceně" obeznámí prostřednictvím "Igora".
Neustálým připomínáním pravosti příběhu si autor sám pod sebou podřezává větev. Tato nežádoucí repetice ubírá na žádoucím a pravděpodobně i záměrném dojmu věrohodnosti. Když už se děj začne rozbíhat nezapomene do něj autor "trefně" vložit připomínku, že tohle všechno není žádný výmysl. Autor tak svému příběhu pouze škodí. Neskutečně mi lezlo na nervy, když "Igor" už posté nezapomněl zmínit "možná moje vyprávění nějak využiješ"... v těchto momentech jsem měla chuť nacpat si pěst do pusy a křičet z plných plic.
Lezla mi na nervy autorova chabá přirovnání a metafory, u kterých jsem nemohla jinak než protáčet oči v sloup. Podprůměrné tropy se pak v průběhu čtení buď vytratily, zlepšily (sem tam se nějaká dobrá vyskytla), nebo jsem je prostě jen přestala vnímat s tím, jak začínalo přibývat děje.
Samotná záhada je pak podle mě fúzí Záhady Blair Witch a Djatlovovy expedice. Zajímavé bylo sledovat dynamiku skupiny v krizové situaci a chování jednotlivců. Důležité bylo si připomenout, že každý má právo na vlastní názor a že ustrnout ve svém vnímání a nebýt otevřený jiným interpretacím svědčí jen o naší zabedněnosti.
Na konci autor zmiňuje, že už se k věci nebude nikdy žádným způsobem vyjadřovat. Takže spíš než závěrečnou validaci, že se autorův příběh mohl skutečně stát, jsem dostala přiznání toho, že celý děj je autorův výmysl. Pokud byl autorův záměr podsunout čtenáři myšlenku, že je jeho příběh fikce (nepočítám novinové články) a že chce, abychom to tak brali, tak mohu říci pouze "bravo". Mám ale dojem, že se pletu.
Kdyby si autor některé věci ušetřil, mohla být Trhlina parádní pecka. Celkový dojem titulu ve mně budí spíše zklamání, přestože potenciál námětu je skvělý.
"Za války byl málo Němcem, po válce málo Čechem."
Pročetla jsem poměrně velké množství komentářů a zaskočil mne propastný rozdíl v hodnocení jednotlivých komentátorů. Mráz je nejspíš jedna z těch knih, které čtenáře dělí na dva nesmiřitelné tábory.
Ovšem, každý je oprávněn mít svůj názor.
Upřímně nechápu, kde se v některých komentářích bere tolik negativního. Mně například příjemně překvapila postava vyšetřujícího detektiva, jenž není nabušeným a machistickým chlápkem, který v akci každého zneškodní. Vyhovovalo mi také umírněné množství akčních scén a soustředění se na odkrývání zápletky.
Samozřejmě, žádná kniha není úplně bez chyby, autor nám místy předkládá falešné stopy, linie, které nakonec nejsou nijak objasněny, ale příběhu to jako takovému nijak neškodí. Zpočátku knize chyběla dynamičnost, nicméně v druhé třetině je děj už svižnější. Extrémně zdlouhavé mi to také nepřišlo, naopak si myslím, že není žádoucí, aby děj skončil příliš rychle. A co se týče "vycpávkových" pasáží, které tu jsou zmiňovány, tak těch tam, podle mého skromného mínění, taky zase tak moc nebylo.