pixiepickpocket komentáře u knih

Tomuto detektivnímu románu se nedá upřít čtivost. Stránky ubíhají tak rychle jako scenérie za oknem jedoucího vlaku. Co naopak příběhu škodí, je jeho předvídatelnost a otravné protahování děje ke konci příběhu, kdy už jen čekáte na potvrzení vlastních domněnek.

Následujících pár vět obsahuje spoilery.

To, kdo nakonec zemře, není tak podstatné jako to, že autorka odkrývá problematiku domácího násilí. Madeline si vyčítá, že na Celeste nic nepoznala. Celeste je přesvědčena, že Madeline nic poznat nemohla, a to díky Celestiným dovednostem situaci dokonale kamuflovat. Jsou si velice blízké a přesto se jedna nedokáže svěřit druhé. Celeste se svěří až psycholožce, neznámé osobě, ke které může na prvním setkání jen těžko cítit důvěru. Je tak těžké se svěřit blízkým proto, aby nás stále viděli jako "dokonalé" a bezchybné? A co teprve vliv na potomky, kteří jsou svědky násilného jednání?

Ač se nás domácí násilí nemusí bezprostředně týkat, je žádoucí mít o něm povědomí, protože někdo ho zrovna v tento moment může zažívat. Doma. Za zavřenými dveřmi. Tam, kde má být bezpečno.

3 12.11.2018

Nutně jsem potřebovala do své četby zahrnout nějaké zábavné dílko a tudíž se mi návrat k Zeměploše jevil jako dobrý nápad. Nemohla jsem si vybrat lépe. Pratchettův ostrovtip v dokonalém překladu p. Kantůrka nenechal mé bránici příliš prostoru pro odpočinek. To, že se v jádru jedná o satiru náboženství a jeho dogmat, pro mne už byla jen třešnička na dortu.

"Ale ty jsi přece všudypřítomný."
"Kdo zase řekl tohle?"
"Prorok Mahotaki."
"Toho chlapa jsem v životě nepotkal!"
"Co? Cože? Takže mám věřit tomu, že jsi mu nedal Knihu stvoření, co?"
"Jakou Knihu stvoření?"
"To chceš říct, že nevíš?"
"Nevím!"
"Tak kdo mu ji dal?"
"Co já vím? Třeba si ji napsal sám!"

11 12.11.2018

Alexe vnímám jak zdroj čirého a nenapravitelného zla. Je těžké si představit, že někdy byl, nebo by mohl být, jiný. V kontextu jeho výchovy není nic, co by ho mohlo ovlivnit tak, že se z něj stala tak chladná bytost. Pro mne je nejvíc zarážející a žaludek zvedající fakt, že Alex páchá všechno to násilí jen pro zábavu a absolutně bez zábran.

Autor popisuje reformu násilí formou behavioristického pokusu a předkládá tak mnoho otázek. Je páchaní zla na odsouzených vězních špatné pokud je jeho účelem jejich "uzdravení"? Je podstatné jak se tato reforma uskutečnila, pokud je její výsledek kladný?

"[Alex] přestal být darebákem. Přestal být ovšem rovněž stvořením schopným morální volby."

Je naše vrozené dobro ohrožováno zkaženou společností, nebo jsme z podstaty zlí a společnost nás jen drží na uzdě? A pokud se zlí narodíme, máme možnost si zvolit dobro?

Zajímává je postava Alexandra F. Do chvíle, kdy je pro něj Alex pouze oběť systému a pokusný králík, je Alexander F. odpůrcem této nehumánní "nápravy" zločinců. Nicméně ve chvíli, kdy si uvědomí, že je Alex osobou, která jemu a jeho ženě způsobila tolik bolesti, by ho nejraději sám zabil.

Chce tím autor naznačit, že bychom se neměli zastávat násilníků a zločinců, dokud na nás nebylo zlo spácháno, protože naše vnímání zla může být zkreslené a příliš benevolentní?

První třetina knihy pro mne byla očistec. Trvalo mi, než jsem si zvykla na použitý slang. Zároveň mne znechucovalo všechno to naturalisticky popisované nasilí, které Alexovi poskytovalo tolik zábavy a uspokojení.

"Vím, co je správné, a souhlasím s tím, ale dělám to, co je špatné."

12 17.10.2018

Olga nenávidí lidi, protože předpokladá, že oni nenávidí ji.

Olga touží po výjimečnosti. Chce poutat pozornost a vyčnívat z davu. Považuje se za normální, "fyzicky zdravou", racionální, logicky uvažující bytost v jinak iracionální společnosti, která ji chce způsobovat pouze bolest a příkoří.

Olga je chladná, přecitlivělá, paranoidní, ukřivděná, kalkulující, pomstychtivá a chladnokrevná.

Olga nenahlíží lidi jako jednotlivce, ale jako celek. Celek, který je vinen jejím utrpením. Za toto utrpení si Olga žádá spravedlnost. Spravedlnost, jíž chce být sama vykonavatelkou. Snášela všechna příkoří až příliš dlouho.

Olga je tikající bomba. Výjimečná svou odlišností. Vyvolený terč nenávisti všech lidí. Otloukánek.

Přišel ale okamžik, kdy jí došly její "nadlidské síly". Pohár, do kterého stačilo přilít jen jednu jedinou kapku, přetekl.

Olga se bude mstít.

Co si Olga zvolila jako východisko své "bezvýchodné" situace? Rozhodla se, že nespáchá sebevraždu. Na tu, podle mne, neměla dostatek odvahy, ač se jako odvážná a statečná snažila navenek působit. Namísto toho si zvolila masovou vraždu anonymních lidí. Byla přesvědčená, že na tento zločin měla právo, které jí udělila sama společnost svým krutým chováním. Společnost se k ní obrátila zády a ti, kteří jí měli pomoci, pochybili a nepodali jí pomocnou ruku. To byl pro Olgu signál, že už neexistuje jiná cesta a že může konat. Rozhodla se, že uplatní zákon odplaty - oko za oko, zub za zub.

Přestože tolik zdůrazňovala kolektivní vinu celé společnosti, vyjádřila Olga myšlenku, že kdyby si mohla vybrat, chtěla by, aby v davu, do kterého najela "erenou", byli její trýznitelé - rodina a lékaři, kteří jí nepomohli. Konkrétní osoby. Emoční vázanost na "blízké" ale v konečném důsledku opět povyšuje na vinu kolektivní. Proč? Chtěla se přecijenom pomstít smrtí konkrétním osobám, ale nepřišla na způsob, jak to udělat? Nebo chtěla být prostě jenom "vidět"?

Byla Olga narušená? Téměř jistě. Jen podle psychologických a psychiatrických měřítek, nebyla dostatečně "konzistentní" - "jedná tak, jak by to psychopat nikdy neučinil".

Bylo mi jí líto až do bodu, než zavraždila nevinné lidi.

Brilantně zpracované faktické dílo p. Cílka. Je nesmírná škoda, že se v textu vyskytuje tolik překlepů a chybějících písmenek, které kazí celkový dojem z jinak skvěle zpracovaného materiálu.

10 09.10.2018

Pro mne o trochu hůře odhalitelná zápletka než v prvním díle, což je u tohoto žánru nesporné plus. Zklamal mne konec. Čekala jsem, že se celý případ rozuzlí a vysvětlí stejně jako v Ritterově první knize. Co nemohu přenést přes srdce je postava Hanka Hudsona - pro mne totální vykrádačka Hagrida z HP. Měla jsem Hagrida před očima pokaždé, když se "Hank" v příběhu objevil. Nešťastně k tomu přispíval i český hovorový překlad Hudsonových replik, který se tolik podobal Hagridově mluvě. Snad to překladatel neudělal úmyslně...

I přes drobné výtky se těším na další pokračování této kouzelné detektivní série.

"Nezdar není opakem úspěchu - je jeho součástí."

4 01.10.2018

Útlá knížečka na dva večery (na jeden, pokud jako já, nejste nevyléčitelní spáči :). Bylo to smutné čtení. Pro mne příběh (nejen) o tom, jak jsou malí nuceni být velkými a jak se velcí nedokáží oprostit od svého dětství.

12 17.09.2018

Na publikaci jsem se velmi těšila a mám pocit, že své slabší hodnocení musím nějak obhájit... Tímto faktickým dílem jsem navázala na "Smrt je mým řemeslem". Knihu, která si ode mne nemohla vysloužit méně než 5 hvězd. To pravděpodobně zapříčinilo, že jsem z Žen ve Třetí říši na rozpacích, a to i přesto, že se jedná o jiný žánr.

Poslední kapitoly tohoto populárně-naučného titulu byly opravdu těmi nejlepšími. Uvedená fakta a předložený vhled do postavení žen ve Třetí říši byl zajímavý a určitým způsobem i přínosný. Většina uvedených informací ale jen tak klouzala po povrchu, skákalo se od jedné věci k druhé (asi se záměrem, aby kniha byla dynamičtější?). Vadila mi ta "rozkouskovanost". Kvůli tomu mi toho v hlavě bohužel moc neuktvělo. Možná jsem se ale jen dostatečně nenaladila na to, jak je kniha napsána.

Za čas si ji zkusím přečíst znovu. Prozatím se inspiruji dearkiki a přečtu si Hitlerovy fúrie, ať mám s čím srovnávat :)

1 17.09.2018

Rudolf "Lang" je snem každého vojenského velitele. Vždy bezpodmínečně uposlechne rozkaz. Jako voják za sebe nechává myslet a rozhodovat své nadřízené. Neklade si otázky, odpovědnost necítí, jen plní přidělený úkol. Ale od toho vojáci jsou, nicht wahr?

Befehl ist Befehl!

12 31.08.2018

Z dobrých přátel se pod vlivem nacistické ideologie stávají odcizené bytosti. Do popředí se dostávají osobní zájmy a zoufalá touha zachránit své nejbližší.

"We are vain and we are dishonest because it is necessary to triumph over other vain and dishonest persons. If I do not sell Mrs. Fleshman our horror, somebody else will sell her a worse one. We must accept these necessities."

6 27.08.2018

Bohužel nesdílím nadšené komentáře níže. Kniha je sice dobře napsaná, čtivá, námět je zajímavý, ale... bohužel jsem odhadla, jakým směrem se bude děj ubírat (hlavně ve vztahové rovině), takže jsem v podstatě jen čekala na to, až se mi má domněnka potvrdí. Autorčino zpracování detektivního vyšetřování paranormálního případu se příliš nezdařilo. Rozum a logika na straně jedné a nepochopitelné nadpřirozeno na druhé... Nefungovalo to. Sorry.

Tři hvězdy dávám jednak proto, že byla kniha čtivá, ač mne obsah příliš nenadchnul a taky za to, že mě ta islandská zima v těch letních pařácích příjemně osvěžila.

7 24.08.2018

Od začátku mi "Karl" neseděl s tou jeho fanatickou zálibou ve smrti a s jeho podivným, nepřirozeným, až mechanickým projevem. Ač se stylizuje do role milujícího otce a manžela, je to kalkulujíci a manipulativní psychopat. Sám se postupem času začne považovat za vyvoleného, za spasitele, jehož vznešeným cílem je osvobozovat od utrpení "dobré lidské duše". Ve skutečnosti je to ale jen alibistický zabiják, který si chce vybudovat a udržet image příkladného německého občana hlásícího se k německému nacionalismu. Karl po moci touží a díky nástupu nacistů se může realizovat. Jde přes mrtvoly. Doslova.

„Nic není v životě lidském jisté. Budoucnost je nejistá, a proto se jí lidé často bojí. Jediné, co v životě je jisté, je smrt."

9 24.08.2018

Moje druhé čtení Remarqueova slavného románu. Poprvé jsem se s ním setkala na gymnáziu v rámci povinné četby a byla jsem unešená. Byl to určitě jeden z mých prvních válečných románů. Tenkrát by moje hodnocení bylo bezpochyby pět hvězd a to především díky obsahu. Jedna věc se od té doby ale změnila - tentokrát mi úplně nesedla forma. Postrádala jsem v knize větší kontinuitu. Dovolím si spekulovat, že to byl možná autorův záměr, aby vše působilo útržkovitě, rozkouskovaně, jako vzpomínky na minulý život se všemi jeho vrcholy a pády. To nejhorší, ale i to nejlepší, co vás ve válce může potkat.

Pavel, jako představitel ztracené generace dává nahlížet tomu, že nakonec chce ve válce každý jen přežít, a to i přesto, že se podle vlastních slov nemá on, ani jeho vrstevníci, příliš k čemu vracet. Je vykořeněný, unavený, lhostejný a bez naděje. Zkažený pro život po válce. Jak se má člověk vrátit do normálního života, když se vrátit nejde?

Tjaden se zas objeví. Je stále ještě v ráži a vpadne hned zas do hovoru, vyptávaje se, jak vlastně taková válka vznikne.
,,Obyčejně tak, že jedna zem těžce urazí jinou zem," odpovídá s jistou převahou Albert. Ale Tjaden dělá nechápavého.
„Zem? Tomu nerozumím. Kopec v Neměcku přece nemůže urazit kopec ve Francii. Nebo řeka nebo les nebo pole."
„Seš ty takovej vůl nebo to jen tak děláš?" vrčí Kropp, „tak to přece nemyslím. Nějaký národ urazí jiný národ."
„Tak tu nemám co dělat," odpovídá Tjaden, „já se uraženej necítím."

13 07.08.2018

Mám teď takové období, kdy se vracím ke knihám, které jsem již v minulosti četla a zajímá mne, jestli mne budou stále oslovovat. V případě tohoto díla se nic nezměnilo. Opět jsem se od knihy nemohla odtrhnout a byla nucena číst dál a dál, ačkoliv jsem si mnohé pasáže pamatovala a věděla jsem, jak to celé s Christiane skončí.

V životě Christiane se neděje nic neobvyklého do chvíle, kdy se s rodinou přestěhuje do Západního Berlína - do betonové džungle na sídliště Gropiusstadt. Rodina se postupně rozkládá. Z dysfunkční rodiny se stává rodina neúplná. Christiane a její vrstevnící hledají útočiště v přírodě. I ten poslední kousek půdy je ale postupem času zabetonován. Tam, kde si děti mohou hrát, platí nekonečné množství zákazů. Christianin svět se tak čím dál tím víc smršťuje. Její matka se soustředí na práci a na to, aby mohla své dceři poskynout zázemí. Okrádá ale sebe i Christiane o čas, který mohou trávit spolu. Christiane chybí pozornost a vzor. Znuděná a nezaměstnaná začíná velmi rychle žít dvojí život a její matka dlouho nic netuší. V Domě středu a později v Soundu se Christiane postupně "propracovává" od měkkých drog až k heroinu. Ten, kdo užívá tvrdší drogu je totiž "logicky" větší frajer a výš na společenském (čti drogovém) žebříčku. Christiane neustále posouvá nastavené hranice a klesá do většího bahna: jen to vyzkouším; budu to šňupat, tak se na tom nestanu závislou; vypěstovat si závislost trvá dlouho; píchnu si jen jednou a budu to držet na uzdě, můžu si přeci lehce odvyknout... Kéž by! Pak už se vše jen točí v nekonečném kruhu: šleha - absťák - krádež - šleha - odvykačka - šleha - absťák - prostituce - šleha...

Autorům patří dík za to, jak skvěle zvládli převyprávění Christianina příběhu. Nepochybuji o tom, že se k němu zase jednou vrátím.

7 06.08.2018

Severská mytologie byla mou první knihou od pana Gaimana a musím říct, že u mě zabodoval. Zavedly mne k němu - surprise, surprise - marvelovky a touha dozvědět se něco o původu bájných hrdinů, které jsem do té doby znala jen z filmového plátna. Knihu jsem si pořídila v originále. Příběhy jsou krátké a hezky odsýpají. Ovšem, jak už tu někdo v komentářích zmínil, jakmile nebyl součástí příběhu Loki, bavila jsem se trochu méně. Ostatně jak sám autor říká: "Loki makes the world more interesting but less safe". Zábavné jsou zejména dialogy mezi Thorem a Lokim. Potěšilo mne, že autor nezapomínal na čtenáře a v příbězích připomínal souvislosti, které jsem si během četby nezapamatovala a nemusela jsem je tedy dohledávat zpětně. Není divu, že z dávných mýtů čerpali a čerpají autoři jako Tolkien, G.R.R. Martin nebo Rowlingová. Mýty jsou nekonečným zdrojem inspirace. Severskou mytologii jsem nečetla naposledy a díla pana Gaimana určitě zařadím do své budoucí četby.

"Mimir said nothing: seldom do those who are silent make mistakes".

4 31.07.2018

Oddychové čtení s odkazy na těžkou pozici ženy v 19. století. Abigail ztotožňuje emancipovanou ženu, která nechce být ochranitelkou rodinného krbu, naopak touží, jako její mužské protějšky, zažívat dobrodružství. Vztah mezi ní a Jackabym je asi takový jako mezi Penny a Sheldonem - plný sarkasmu a roztomilého vzájemného nepochopení. Dialogy těchto dvou postav jsou nejzábavnější částí knihy. Zápletka je jednoduchá, nic pro ty, kteří chtějí potrápit svou šedou kůru mozkovou. V průběhu čtení narazíte na nejednu zajímavou referenci z oblasti folkloru např. irskou banshee, čachtickou paní a mexickou La Lloronu. V závěru knihy je pak úvaha hlavní hrdinky nad vlastní obyčejností. Pocitem, že ničím zvláštním nevyniká. A když už se rozhodne konat, nepřipadá jí, že by udělala dost... Další díl si určitě přečtu.

"Já bych tedy takovým notýskem nepohrdla. Každý bychom mohli mít svůj. Vypadali bychom pak víc jako praví detektivové."

2 12.07.2018

Nesmírně čtivá kniha. Děj byl poutavý, i když byl lehce předvídatelný. I přesto mne závěrečná fáze knihy nezklamala. Vyprávění z pohledu Miry a posléze i Hany bylo velice věrohodné, jakoby autorka zažila všechno na vlastní kůži.

"Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako číslo na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala."

6 27.06.2018

Má první kniha na téma KLDR. Někdy na začátku roku jsem si se zájmem přečetla rozhovor s autorkou na nějakém webovém portálu. Ač nebyl rozhovor příliš dlouhý, většinu zajímavých faktů jsem se dozvěděla už v něm. Námět knihy je u nás ojedinělý, avšak zpracování za ním pokulhává. Škoda všech gramatických a stylistických chyb. Kniha by snesla závěrečnou korekturu.

4 26.06.2018

Tvrdé drogy jsou svinstvo a tahle kniha je toho důkazem. Přesně ukazuje psychickou a později i fyzickou, těžko odvratitelnou, závislost na droze. Rozklad těla i duše. Není cesty zpátky, alespoň pro valnou většinu ne. Z narkomanů se stávají trosky, chodící zombie s jediným cílem - získat další dávku za každou cenu.

Memento považuji za skvělou sondu a osvětu, hlavně pro dospívající mládež. Neměla by uniknout ale ani dospělým, a hlavně rodičům.

13 26.06.2018

Přestože YA literaturu už příliš nevyhledávám (nejsem cílová skupina), tohle byla skvělá volba. Autorka pracuje s mnoha zajímavými tématy - šikana, vydírání, homosexualita... Vždy, když o šikaně čtu, říkám si, proč jsme na sebe tak zlí? Proč máme pořád potřebu mezi sebou nezdravě soutěžit a jeden nad druhého se povyšovat? Být lepší než ostatní? Proč je jednotlivec víc než celek? Proč nemůžeme jen žít a nechat druhé žít? Děj plynul velice rychle. Koncept čtyř vypravěčů se mi velmi líbil a poskytoval možnost nahlédnout do života všech hlavních hrdinů. Zajímavé bylo také pozorovat vývoj vztahů mezi všemi zúčastněnými. Palec nahoru za povedenou ilustraci obálky.

2 26.06.2018

Zajímavá myšlenka, ale nepříliš chytlavé zpracování. Knihu jsem louskala asi dva měsíce. V polovině jsem se zasekla (před tím, než přišel twist s vejcem). Pak ale děj nabral větší spád a četlo se to samo. Všechny dějové obrazy jsem si představovala v tmavěmodré barvě. Jakoby se vše odehrávalo pod vodou. Jediné, co v mé mysli barevně vyčnívalo byly Elisiny střevíčky a Gilesovy obrazy.

7 26.06.2018