Podpovrchem komentáře u knih
Nebeský strom a Zelenou ratolest jsem četla ještě jako školačka. Ke knihám se vracím i teď a vždy mne překvapí svou hloubkou. Čest a věrnost v knihách skutečně získávají na až absurdní důležitosti, šťastný konec není docela šťastný a o vítězství tu vůbec nejde. Pomsta v druhém dílu přechází zvolna tam, kde v prvním dílu skončila, v oddanou lásku. Zvláštně psychologicky postavené, ale ne nemožně. I když už jde o romány vydáním staré, i dnes jsou čtivé a v tom megalomanském amoku mnohých dnešních úspěšných autorů působí knihy od Pargeter jako závan svěžího vzduchu. Třetí díl jsem nikdy nečetla, a ani nevím, zda chci. Snad cítím strach, že není možné, aby třetí díl dokázal držet krok se dvěma předchozími.
Mistrně konstruovaná postmoderní koláž, spádový, výpravný, nenásilný kaleidoskop. Film je audio-vizuální orgií, knize nijak neublížil, kupodivu, snad je jen příliš dlouhý.
Je těžké udržet nit soustředění při čtení něčeho tak mistrně minimalizovaného. Autor čtenáře nenutí k partnerství, však je to jen jeho volba zda knihou proletí bez povšimnutí detailů, ale nestaneli se tak, pak se odkrývá svět drobností, hříček a konfrontací.
Zahořklost, pesimismus, osamělost, tyranie, s pozdravem smrti hledání naděje pro očistu, odpuštění. Pohled dvou generací na třetí, nejstarší, je úžasně pravdivý, idealismus mladí je asi až příliš naivní. Smutný pohled na citovou vyprahlost a osamělost uvnitř rodiny.
Bosch byl vynalézavý génius, jeho síla byla právě ve fantazii a nikoli v technice a formálním vytváření. S ohledem k málu informací o jeho životě i důvodu takového pojetí světa, je práce historiků umění stále potřebná. Nejde o nový pohled na osobnost malíře a ani na jeho dílo, i tak je však tato publikace vhledem do fascinujícího světa bizarnosti.
Ač se autor za tvůrce komiksů nepovažuje, podmanil si jeho svět právě tímto výhradně grafickým románem. Je to němý příběh o loučení a naději, o odlišnosti a přizpůsobení, nádherná imaginace, fantastické kresby tužkou s jemným počítačovým kolorováním. Pro mou duši se jednalo o dar, od prvního spatření přebalu jsem si knihu zamilovala a bezdechu listovala.
Kniha je už jen po vizuální stránce úchvatná, barevné reprodukce odkrývají svět prapodivných bytostí v iluminacích, symbolech a erudovaný textový doprovod F.Šmahela nás zavede hlouběji do poznání dobových knih: encyklopedie Tomáše z Cantimpré, Bible Václava IV. aj.
Jan Kilián svým dlouholetým výzkumem a snahou přispěl k detailnějšímu poznání běžného života česko-saského pohraničí. Osud M. Stüelera a proměnlivost prostředí jsou skvěle zachyceny v obou publikacích ( této i předchozí Paměti krupského měšťana Michela Stüelera). Obě knihy vynikají vyjímečným rozsahem, širokým záběrem témat i samotným obsahem.
Obsáhlý výklad zaměřený i na výpravy proti muslimům ve Španělsku, pohanům v Pobaltí, jen husité autorovi zůstávají nepodstatní a věnuje jim minimum pozornosti, což napravuje v doslovu historik Pavel Soukup.
Najít v tomto druhu literatury nadsázku je neočekávané a přece ji tam autor dokázal dostat. Nelze více psát, inferno bylo a bude nepopsatelné.
Ač je laik závislý na překladu a volbě autorů, nijak to neubírá na atraktivitě knihy. Autoři vybírali citlivě z bezpočtu zaznamenaných snů, vidění a zjevení, která pro lidstvo měla mystický význam. Poukazují i na společné prvky v různých etapách vývoje tohoto žánru.
Čtenář je vtažen do středověkých představ o jiných světech.
Autor se v této knize zaměřil výhradně na západ od nás, i přesto zůstává jeho kniha první vlaštovkou věnovanou výhradně tématu rytířství, která se u nás zahnízdila a díky za to. Záběr knihy je široký a proto klouže po povrchu, autorovi se však podařil mistrovský kousek propojením pohledu, a jeho vývoje, na rytíře. Za zmínku též stojí i popis rituálů, které se k rytířství pojila.
Úžasná sága geniálního tvůrce fantazy. Nakonec jsem podlehla a už si mne Zaklínač nepustil. Neskutečně ladný, příjemně čtivý sloh, mistrný kaleidoskop charakterů postav, vtipné hříčky v podobě hlášek Geralda
Degradace člověka, bytosti myslící a cítící, na " pouhé" dobytče. Giottův obraz Peklo je nedokonalý, netřeba fantaskních stvoření, netvory byli sami lidé.
Adornova estetika přichází s teorií moderního umění, které, aby zachovalo svůj nárok pravdivosti, musí podle této teorie radikalizoval své výrazové prostředky až na hranici nesrozumitelnosti, ovšem aby se umělecké dílo otevřelo, potřebuje filozofický výklad. Tato kniha je považována za jedno z hlavních uměleckou filozofických děl 20.století
Taková svědectví v člověku vyvolají bouři vzteku nad zlem, kterého se jako živočišný druh dopouštíme. Z tepla domova se můžeme čertit nad bezprávím, nad laxností všech, zbabělostí a vším možným, bohužel realita je jiná a člověk dnešní doby páchá stejná zla.
Machiavelli dokázal vystihnout lidskou přirozenost díky empirizmu zřejmě sobě vrozenému. Snad proto mají některé jeho závěry platnost i dnes.
Až neskutečně reálně působí děj knihy, živý obraz katastrofy, tak všedně popsaná tyranie a anarchie, že jsem byla svědkem, nikoli čtenářem. Nemilosrdně jsem byla vláčena na poslední stranu knihy. I tak však musím přiznat, že filmové zpracování s knihou nemá moc společného a to pro film naštěstí, snad je to i tím, že jej do ruky dostal režisérský virtuóz Cuarón. Knihu je lépe číst před shlédnutím filmu, u mě to bylo bohužel obráceně, a i přes nadšení z filmu má kniha jedno plus, naznačuje, nutí se zamýšlet, je propracovanější a vyzrálejší. Dilema: kniha nebo film? Neumím se rozhodnout.
Lidství v mnoha barvách, um mála slov, krátké etudy života, dokonalost v okamžiku. Kouzlo smíchu i nostalgie, dotek něčeho, co každý z nás jednou prožil. Nechtěla jsem, aby přestal povídat, přála jsem si nekonečnou záplavu liter.
Pokud existuje možnost docílit dokonalého dojmu prožitku, pak tato kniha je mu velice blízko. Krásné, náročné, hluboké. Hledání sebe sama tu dostává ojedinělou podobu a konečně jedna z mála knih, která to nejen slibuje, ale skutečně plní.