Praevka komentáře u knih
Vůbec se nestydím za to, jak moc jsem si užila knihu, která je určená pro děti. Má to neotřelý nápad a kladné postavy jsou tak akorát sympatické, stejně jako ty záporné nesympatické. Zároveň to není natolik jednoduché a průhledné, aby to po prvních pár kapitolách začalo nudit.
Tímto dílem s Čínskými thrillery končím. Napsané to má autor čtivě, o tom žádná. Ale nechci už v dalších X svazcích dělat křena u milostných ani pracovních peripetií hlavních hrdinů.
(SPOILER) Tak jo. Bylo to naprosto super... ale... Ale proč že vlastně Jo měla takovou moc nad muži? Kdo byl biskup a kdo byli jeho bohové? Jak to, že Nick nakonec přežil a Jo tak zestárla? Jediná jasná odpověď, kterou jsem dostala, byla ta o Josephininu synovi. To ostatní vysvětlené nebylo. Takže napříč všemi díly jsem si užívala perfektní grafické zpracování, dějem a tajemnem nadupaný příběh, byla jsem napnutá jak blázen. A asi jen pro tyhle pocity, protože rozuzlení jsem se nedočkala.
Jak se vzbouřit proti systému? Jak dát konečně těm nedotknutelným co proto? Pokud jste s nenáviděným systémem provázaní (nebo jím odkojení) příliš, je to vlastně nemožné. Může ke vzpouře dojít aspoň ve vaší fantazii?
Kafkův současník mě velmi mile překvapil. Dát si tu práci a zvyknout si na prvních pár stránkách na trochu zastaralý jazyk se rozhodně vyplatilo. Vyjadřování sice není současné, ale síla toho, jak umí zachytit charakter a myšlenkove pochody a povahu a pohnutky svých postav, je mocná a zaryje se vám pod kůži. S hrůzným pobavením pak sledujete, že doba se mění, ale lidé jsou pořád stejní. A co víc - možná se v některé ne zrovna ideální postavě poznáte, přímo nebo aspoň mezi řádky.
Splendidní! Jako kdo by čekal, že v takové knížce bude kapitola 'Útok mrtvých,' a že mě to bude královsky bavit?
Lidé, kteří žijí (až na výjimku Júko, která jako jediná byla v psychiatrické léčebně) relativně normální životy. Mají práci, kde bydlet, jsou samostatní... ani vlastně ne tak samostatní, jako spíš sami. V happy end nedoufají a nenechají doufat ani vás jako čtenáře. Každý si s sebou nese už od dětství něco, co není až tak úplně normální (a rozhodně to není nic veselého) a různými způsoby to předává dál. Řetěz malých šílenství se nesmí přetrhnout. Jde to vůbec?
Bylo to dobré, příběh i vizuální zpracování, ale... ale po přečtení mám hlad... asi jako Skinner, když by si dal něco sladkého a chce víc, tak já chci víc z toho příběhu.
Tato kniha se tolik snažila šokovat, až se jí to už od první třetiny přestalo dařit. Tolik citlivých témat v jedné knize nemohl poměrně slabý děj prostě unést. Sebepoškozování, alkoholismus, elitářství, krutost, ubližování dětem, promiskuita, drogy - zapomněla jsem na něco? Ach ano, ještě ty vraždy. Je toho prostě moc.
Velmi zajímavý rozhovor. Vykazuje sice to, co často slyšíme z debat s politiky - tedy že dostanou otázku a odpoví na něco jiného, případně odpoví na otázku, aby se vzáptětí dostali k něčemu úplně jinému - ale na rozdíl od těch politiků to, co říkají, je velmi zajímavé a dává smysl a čtenář po zavření knihy nemá pocit beznadějné frustrace, ale příjemného doplnění podnětů pro své vlastní úvahy.
Při hodnocení si nemůžu nevzpomenout na nedávno přečtený Mlýn na mumie, kde také nebyla nouze o situace, které v běžném životě nezažijete. Je to jiné, příjemně ulítlé a na plný počet hvězd tomu scházel jen jiný konec. Upíři, tchoři a odvážné panny celého světa, spojte se!
Silný Maranův příběh na pozadí (trošku slabšího) příběhu autorova, zajímavé zpracování. Rozhodně ještě něco od Formánka zkusím.
Jasně, Larsson to nepsal, tak nemůžeme čekat stejnou úroveň ani styl, jako u Larssona. Nicméně i tak mě nenadchnul příběh a taky mě dost dráždily slabé dialogy. Děj mi přišel zajímavý až tak od 3/4, vyústění rozbředlé a velmi okatě si říkající o další pokračování. No, nevím, jestli si je přečtu.
Tyhle bajky mě neoslovily. Fyzikální jevy a jejich "vysvětlení" jsou na příběhy nalepené nějak moc násilně (hlavně ta slepice, ta mi tam vadí) a okatě z nich trčí. Jako byste vzali pohádku o řepě a na její konec přilepili stránku z učebnice fyziky. Takže za dědečka, babičku, vnučku, pejska a kočku přijde myš a vysvětlí první termodynamický zákon. Číst se to dá, ale to je tak všechno.
Zajímavé téma, které se autorovi nepodařilo maximálně vytěžit. Ze začátku jsem se skvěle bavila, černý humor přirozeně prostupoval dějem, který plynul nenuceně a svižně. Zhruba ve druhé třetině to ale přestalo fungovat. Z nenuceného přístupu k vyprávění se stalo tlačení na pilu, z příjemně znepokojujícího prolínání všímavosti a drsného světa organizovaného zločinu se vyloupla do očí bijící klišé, černobíle se nabalující jedno přes druhé. Další díl už mě vůbec neláká, nicméně jako obrázek současné populární literatury našich západních sousedů to splnilo svůj účel.
[audiokniha] Tak nějak nevím. Mám ráda Neila Gaimana, mám ráda Pavla Soukupa. Ale tady to dohromady moc nefungovalo. I když jsem se, mimo obou už zmíněných pánů, těšila na bližší seznámení s příběhy severské mytologie, celé mi to přišlo dost nudné a do poslechu jsem se musela spíš nutit.
U čtení jedničky jsem si říkala: dobře, on se to učil psát a já se to teď učím číst. Dvojka mi přijde oproti jedničce víc nevyvážená, zajímavost a čtivost povídek se silně liší. Možná kvůli překladům? Ale povídky zařazené do jedničky taky překládali různí překladatelé. Po dočtení mnou asi nejlépe hodnocené povídky Herbert West - reanimátor, jsem absolutně ztratila jakoukoliv chuť pokračovat ve čtení. Snad i proto jsem tak útlou knížku četla tři měsíce. Za mě nejlepší povídky: Herbert West - reanimátor, Sladká Ermengarda, Krysy ve zdech, Iranonovo hledání.
Na to, jak mně začátek nesednul a dost mě rozladil, tak po dočtení jsem byla nadšená. Skvěle vystavěné, příjemně nakreslené.