Praevka
komentáře u knih
Vraždi všímavě
Karsten Dusse
Zajímavé téma, které se autorovi nepodařilo maximálně vytěžit. Ze začátku jsem se skvěle bavila, černý humor přirozeně prostupoval dějem, který plynul nenuceně a svižně. Zhruba ve druhé třetině to ale přestalo fungovat. Z nenuceného přístupu k vyprávění se stalo tlačení na pilu, z příjemně znepokojujícího prolínání všímavosti a drsného světa organizovaného zločinu se vyloupla do očí bijící klišé, černobíle se nabalující jedno přes druhé. Další díl už mě vůbec neláká, nicméně jako obrázek současné populární literatury našich západních sousedů to splnilo svůj účel.
Kritik
Peter May
Ženy, víno, vraždy... A pak ty postavy - některé neuvěřitelně geniální nadsamci, jiné neuvěřitelně stupidní puťky. Děkuji, ale s touto sérií končím. Supermany v ošoupaných manšestrácích nevyhledávám.
Píseň zvěrokvarka
Jasper Fforde
Vůbec se nestydím za to, jak moc jsem si užila knihu, která je určená pro děti. Má to neotřelý nápad a kladné postavy jsou tak akorát sympatické, stejně jako ty záporné nesympatické. Zároveň to není natolik jednoduché a průhledné, aby to po prvních pár kapitolách začalo nudit.
Výjimeční lidé
Peter May
Posloucháno jako audiokniha. Matáskův přednes je poněku monotónní, ale dá se vydržet. Příběh zajímavý, postavy vcelku uvěřitelné. Místy lehce naivní a klišovité, ale autor umí svým vyprávěním strhnout a udržet pozornost. Zkusím další díl.
Drood
Dan Simmons
Splendidní. Nelituju čtení aní jedné z těch 512 stran potištěných záludně miniaturním písmem. Jsem nadšená. Dočtení knihy jsem oddalovala víc než týden, jen aby to ještě neskončilo. Wilkieho miluju. Nebo nenávidím. Agnes začala ječet. Ale hlavně, že vydržela dýl, než ta žena s kly a zelenou kůží. Občas zahlédnu Barrise. A Drood? Nic nemůže být horšího než Drood. Nenapodobitelný. Nesrozumitelné.
Severská mytologie
Neil Gaiman
[audiokniha] Tak nějak nevím. Mám ráda Neila Gaimana, mám ráda Pavla Soukupa. Ale tady to dohromady moc nefungovalo. I když jsem se, mimo obou už zmíněných pánů, těšila na bližší seznámení s příběhy severské mytologie, celé mi to přišlo dost nudné a do poslechu jsem se musela spíš nutit.
Ztracený symbol
Dan Brown
Skvělá oddechovka. Ač obecně zednářskou tematiku nevyhledávám, tady jsem si ji vyloženě vychutnala. Napětí bylo celkem dobře udržované, bohužel konec to trošku zazdil, už to bylo moc natahované a vůbec... Nevím, jestli to bylo záměrem autora nebo vinou překladu, ale totožnost záporáka byla průhledná velmi brzo. Ale to nevadí - jak říkám, jako oddechovka fajn kniha.
Měsíční močál
Howard Phillips Lovecraft
U čtení jedničky jsem si říkala: dobře, on se to učil psát a já se to teď učím číst. Dvojka mi přijde oproti jedničce víc nevyvážená, zajímavost a čtivost povídek se silně liší. Možná kvůli překladům? Ale povídky zařazené do jedničky taky překládali různí překladatelé. Po dočtení mnou asi nejlépe hodnocené povídky Herbert West - reanimátor, jsem absolutně ztratila jakoukoliv chuť pokračovat ve čtení. Snad i proto jsem tak útlou knížku četla tři měsíce. Za mě nejlepší povídky: Herbert West - reanimátor, Sladká Ermengarda, Krysy ve zdech, Iranonovo hledání.
Čtvrtá oběť
Peter May
Tímto dílem s Čínskými thrillery končím. Napsané to má autor čtivě, o tom žádná. Ale nechci už v dalších X svazcích dělat křena u milostných ani pracovních peripetií hlavních hrdinů.
Praha noir: čtrnáct povídek předních českých spisovatelů
* antologie
Nejsem zdaleka způsobilá k tomu, abych hodnotila, jestli všechny povídky splňují požadavky na noir žánr. Každopádně jako celek mě kniha bavila, až na pár výjimek, které prostě tak nějak vyšuměly, aniž by zanechaly zapamatovatelnou stopu. Za mě nejlepší povídky Další nejhorší den, Mrtvá holka z Čerťáku, Amatéři. A pak taky samozřejmě můj milovaný Stančík - ale tady jsem si říkala, že asi nebyl autor úplně v kondici, protože na víc než deseti stránkách povídky sice vystupoval komisař Durman, ale ani jednou se tam neobjevilo slovo moudí.
Pán ohně
Peter May
Poslouchala jsem jako audioknihu při běhání a na to je to ideální - nic složitého, trošku od krimi, trošku od lovestory, trošku té propagandy... Neurazí, ale ani nenadchne.
Černá orchidej
Neil Gaiman
Na to, jak mně začátek nesednul a dost mě rozladil, tak po dočtení jsem byla nadšená. Skvěle vystavěné, příjemně nakreslené.
Všichni mají pravdu
Paolo Sorrentino
Příliš mnoho myšlenek a slov. Taková pavučina, do které je snadné se chytit, ale není vůbec snadné se v ní zorientovat a dostat se z ní ven. Hluboké úvahy jsou tu obalené balastem slovního průjmu, květnatých přirovnání a prachobyčejného machrování hlavního hrdiny s neutuchající chutí užít si život s každým myslitelným požitkem (s něčím takovým jsem randila v pubertě, takže už mě to nemůže ani ohromit ani znechutit). Přiznávám, že Sorrentina jako scénáristu a režiséra neznám. A jako spisovatele? Inu... I když většinou mám ráda lidi, kteří jsou schopní vytvářet košaté nejen myšlenkové konstrukce, ale dokonce je i dávat do smysluplných rozvitých vět, tato kniha mě donutila se zalíbením žasnout nad prostou krásou vět holých. Aha... takže jsem to vlastně mohla shrnout velmi stručně - ukecaný, ale dobrý.
Wildcard: Divoká karta
Marie Lu
Zcela souhlasím s komentářem Atlantis. Čirý destilát nudy.
Okamžik bouře
Neil Gaiman
"Náboženství jsou, podle definice, metafory. Koneckonců, bůh je sen, naděje, žena, ironik, otec, dům s mnoha místnostmi, hodinář, který nechal svůj chronometr v poušti, někdo, kdo vás miluje - dokonce možná, navzdory, všem důkazům, božská bytost, jejímž jediným zájmem je zajistit, aby váš fotbalový tým, vaše firma, armáda či manželství prosperovaly a zvítězily nad veškerou opozicí."
Někde jsem četla, že fakt dobrou knihu poznáš tak, že je ti po dočtení líto, že skončila... Toto pro mě ale nekončí - Po audioknize a komiksu mě čeká ještě 'klasická' kniha.
Warcross
Marie Lu
Vezmi kousek Ready, player one, smíchej se špetkou Minority Report, trochou YA romantiky nic nepokazíš, přidej to i ono... a vyjde ti ne zrovna konzistentní příběh s dost chatrnou akčně-detektivní linkou, která se ovšem velmi dobře čte. Tři hvězdy z 5, nebylo to zlé.
Utrpení knížete Sternenhocha
Ladislav Klíma
Jestliže jsem po poslední přečtené knížce volala po větší hloubce a myšlence, dostalo se mi jich teď od Klímy v míře více než dostatečné. Pokorně sklápím uši a jdu si zopakovat Nietzscheho a Schopenhauera. Jo a ty Neprašovy ilustrace k tomu sedly jak p***l na hrnec.
Vrány
Petra Dvořáková
Nic to ve mně nenechalo... Když to srovnám třeba se Vzdělanou, tak ta ve mně po dotčení rezonovala ještě dlouho. Toto ne, s odstupem času mi to přijde moc prvoplánové, ploché, nedotažené. Ano, slzy na konci samozřejmě byly. Ale mě není zas tak těžké dojmout.
