Předčítačka komentáře u knih

Hanka_Bohmova díky za tuhle super mikrorecenzi. Učím děti psát takové, aby nalákaly (odradily)! Tohle je skloubení obou! Dokonalé! Určitě přečtu! Nejste náhodou z PK? Pozvala bych vás do našeho čtenářského klubu 3K - klub klatovských knihomolů ;-)

Prázdno

jen škrty stromů

(Radek Touš: Štičí kost, Trigon 2021)

#letnicteni #klubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #11

24.08.2023

"Slyší hukot vzdáleného vodopádu. /.../
Dívá se na něj tak pronikavě, že se neodvažuje její pohled opětovat. Sklopí zrak. Jeho ruka spočívá na střeše auta. Přejede po mokré ploše a sleduje stopu, kterou ruka zanechává. Pak znovu vzhlédne. Zvíře se otočí a klidně odchází pryč. Mlha to hnědošedé tělo opatrně obestře...a vymaže."

(Bjarte Breiteig: Mlha. Rekviem. (In: Fantomové bolesti)

#Letonahorach #letnicteni #3K #Klubklatovskychknihomolu #knihomolove #cteniusima #15

https://vltava.rozhlas.cz/breiteig-harstad-a-christensen-poslechnete-si-povidky-norskych-autoru-9034425?player=on

24.08.2023

"Slezák stál u ponku, nemocnou ruku měl volně loženou v pilinách, druhou si přičísl vlasy a připlácl šusťákovou rádiovku. Na ponku ležel strojek na maso. Nepřítomně si hrál se součástkami, podíval se na ně a pomyslel si: čamrdy. Zívl a jedním okem zašilhal do nízkého nebe mezi větve pokřivených švestek. Zívl podruhé a zapřemýšlel nad tím, jestli si ráno nezapomněl vyčistit zuby. Krátce říhl a udiveně zaklel, vzkypělo v něm zkyslé mléko od snídaně.
Zadíval se pozorně do zpola opadaného švestkového sadu a dál do mokrých, zamlžených luk. Nikde nic zajímavého, je tomu tak už po léta. Náhle se rozhodl. Sundal ze sebe modrý, sepraný skladnický plášť, oblékl si švestkově modrý šusťák a vyšel ven. Jemně mžilo. Odkašlal si a polkl hlen /.../
Vyběhl po schodech, otíraje se levým bokem o omítku. Nahoře se otřepal a zaťukal. Uslyšel, jak na dveře zaškrábal bazilišek a potom jak tiše pleskají jeho dlouhé blanité spáry na linoleu: Určitě se běží někam schovat a provést mu nějakou neplechu. Usmál se neupřímně a řekl si: čertík, čertíček.
Manželka mu otevřela a on rychle vklouzl dovnitř. Pak se objevilo jeho oko ve dveřním kukátku a pátravě zamžikalo.
Oběd byl vydatný a maštěný velmi poctivě. Slezák jedl lžící a vykrajoval občanská sousta, a ta mu opravdu rychle mizela a mastila chřtán. Ostatně bazilišek se taky činil a vláčel po žlutém linoleu kousky mastnoty. Dechovka v rádiu břinkala a dalo se na kafe, postavila se voda. Bazilišek tahal proužky masa z talířku, který měl pod dřezem, ven na podlahu, zde je cupoval a jednotlivá sousta vyhazoval do vzduchu a požitkářsky lapal. Byla to ovšem spíše hra. Měl totiž svůj navyklý druh potravy, a tento zvyk nehodlal měnit.
Ostatně ho tomu naučil Slezák. Ale o tom později..."

(Václav Kahuda: Příběh o baziliškovi, 1992)

#letnicteni #3K #Klubklatovskychknihomolu #knihomolove #13

24.08.2023

No ale když už vzpomínám, musím říct, že s tou kolaudací to nešlo jen tak, jako že hop na krávu a je tele, barák jsme zkolaudovali tuším až na potřetí. Stavbaři odvedli dost šlendriánskou práci, museli honit plán a plnit nejrůznější závazky, co si je dávaly brigády socialistické práce, tak tu po nich zůstaly křivé podlahy, že se ani nedaly pořádně zavřít dveře, popraskaná omítka na stropech, opadané kachličky a ani se nepamatuju co všecko
/.../ Starý jen chodil dokola, mudroval a chvástal se jako opilý námořník /.../ Starý měl na všecko svou teorii, nebál se přímo i politizovat. Tak mě poučoval například, že všecky tyto hospodářské země, i Amerika je nyšt proti Ukrajině, ta že drží celé Rusko. Ukrajina, Kavkaz, Japonsko, to že je všecko v jednom pásmu, tyto úrodné země. Že co si myslíte, pane kolego, proč Američani hodili tu atomovou bombu na Japonsko? No přece proto, že ...

Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka (K4 2014)

#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #knihomolove #cesicitajte #K4 #18

24.08.2023

"Můj vzhled se mění podle toho, co studuji a vnímám," řekl. "Je to moje přirozená zvláštnost, nad níž nemám plnou kontrolu. Jestliže hluboce rozjímám o něčí podobě, má vlastní podoba se postupně promění přesně v podobu toho člověka /.../, zmocním se pak i těch nejtajnějších myšlenek, jež ta osoba chová...."

(James Hogg: Vyznání ospravedlněného hříšníka. Argo 1999, původní vydání 1824)

AG: "Tato kniha má specificky hoggovské kvality a její drsný, suchý a komplexní způsob zacházení s hrůzou je zcela jedinečný." (1924)

#letnicteni #klubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #8

24.08.2023

Ravenna, San Marino

Ravenna, sama o sobě polomrtvé město bez osobitého rázu; nadto je jakýsi svátek fascistů,[11] i běhají tito černokošilatí s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni,[12] muzika, průvody a průtahy. Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci; i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak svítí; kuriózní dojem.

Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nekrásnějších mozaik světa. Budu-li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl a jistě to neudělám, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším. Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova mne nezmohla účinná zbožnost; ale v San Celso a Nazario se mi chtělo klečet; San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky se třpytí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů křesťanství v umění. Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare Nuovo, ani na vás, nebeské ovečky v San Apollinare in Classe fuori; nikdy na tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.

Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými. I když to ostatní nestojí za mnoho, je v tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho; nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zrušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za to: a smiřuje mne to s renesancí, která mne tolik studila v Benátkách. Historie nazývá Albertiho teoretikem rané renesance; avšak umíte-li číst ve stopách a památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé slohové přísnosti i čistoty v každém plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v umění, nedáte-li přednost tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány od splendidní renesance.

Sloh, především ryzost slohu! a kliďte se s malebností i kyprostí, děláte-li architekturu. Sloh! toť vše, toť více než člověk; neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.

A hle, když jsem takto uvažoval o slohu a malebnosti, osud mne potrestal za tu malebnost. Jakýsi rozložitý autovehikl s nápisem Rimini San Marino mne svedl, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě. Tyto řádky píši právě v jejím středu. Ušlo mi mnoho z krás toho ctihodného státu; neboť cestou přišel náramný déšť a mlha a mraky; vím jen, že jsme jeli hrozně do kopce, stále nahoru, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném na všech stranách mraky a dýmajícími propastmi. Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion[13] na skalní terase, kolmé srázy do neznámé hloubky, z níž se valí mlha, zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete představit

Když jsem v reprezentačním hotelu republiky polykal beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a dívalo se na mne. Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči; v strašlivém slovním zápase (on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky; že má úhrnem pět tisíc občanů, kterým požehnaně a celkem klidně vládne siňor Gozzi, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající evviva[14] jiné veličině, patrně opoziční. Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo. O Češích se domníval, že jsou plemene řeckého. Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat; ať někdo jiný pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu vybere den, kdy nebude nekonečně pršet a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou.

[11] fascisté fašisté (fascio it spolek)

[12] garibaldiáni stoupenci it. politika a revolucionáře Giuseppa G. (1807 1882), bojovníka za národní osvobození a sjednocení Itálie

[13] bastion bašta, tvrz

[14] evviva (it. sláva, ať žije) fašistický pozdrav

(Karel Čapek: Italské listy)

Takže my se toho v srpnu 2023 ujímáme... V San Marinu. Čapek je nestárnoucím průvodcem.

#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #europedirectklatovy #knihomolove #sanmarino #19

24.08.2023

"Opouští svou zemi v roce 1939, když má třicet
pět let. Jako průkaz umělecké totožnosti odnáší
si s sebou jedinou knihu, Ferdydurka, geniální
román, v Polsku skoro neznámý, docela neznámý
všude jinde. Přistane daleko od Evropy, v Argentině. Je nepředstavitelně sám. Velcí latinskoameričtí spisovatelé se mu nikdy docela nepřiblíží.
Protikomunistická polská emigrace je málo zvě-
davá na jeho umění. Po čtrnáct let zůstává jeho
situace nezměněna a v roce 1953 se dá do psaní
a vydávání svého Deníku. Mnoho se toho tam
nedovíme o jeho životě, je to především výklad /.../ Ferdydurke byl vydán v roce 1937, rok před
Nevolností, ale ježto Gombrowicz byl neznámý, Sartre slavný, Nevolnost zkonfiskovala v historii
románu místo náležející Gombrowiczovi. Zatímco v Nevolnosti oděl Sartre existencialistickou filozofii do románového kostýmu (jako když
profesor, aby pobavil usínající žáky, udělí jim
lekci ve formě románu), Gombrowicz napsal
skutečný román, který vychází ze staré tradice
komického románu (ve smyslu Rabelaisově, Cervantesově, Fieldingově), takže existenciální problémy, jimiž byl fascinován stejně jako Sartre,
se u něho objevily v okouzlujícím světle neváž-
ného a směšného /.../
Že to byla Nevolnost a nikoli Ferdydurke, která se stala příkladem této nové orientace, mělo smutné následky: svatební noc filozofie a románu se odbyla ve vzájemné nudě. Objevena dvacet, třicet let po svém vzniku, díla Gombrowiczova, Brachova, Musilova (a samozřejmě dílo Kafkovo) neměla již sílu nutnou k tomu, aby uchvátila novou generaci a vytvořila kolem sebe hnutí; interpretována jinou estetickou školou, která v mnohých ohledech jim byla protichůdná, dočkala se sice uznání, snad i obdivu, ale zůstala přesto nepochopena, takže největší obrat v historii románu dvacátého století prošel nepovšimnut..."

(M. Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli)

#letnicteni #3K #Klubklatovskychknihomolu #knihomolove #11

24.08.2023

"Ten kyselý pach... Odedávna známá lítost způsobená jízdou vlakem, zvedající se a zas klesající čára drátů..."

"Vjeli jsme do vesnice, do Grocholic, vlevo byla říčka, vpravo ještě řídké chalupy a ploty, slepice a husa, koryto a louže, pes, vesničan, svátečně oblečená baba kráčející po cestě do kostela... klid a ospalost našeho venkova... Ale bylo to jako naše smrt nakloněná nad vodní hladinu, a ta smrt v ní vyvolávala svou vlastní tvář, minulost našeho příjezdu se odrážela od té věčné vesnice a duněla v té náruživosti - jež byla pouze maskou a jež sloužila k ukrytí něčeho jiného... Čeho? Jakýkoli smysl... války, revoluce, násilí, nezkrotnosti, bídy, zoufalství, naděje, zápasu, zuřivosti, křiku, vraždy, otroctví, hanby, chcípání, kletby nebo požehnání... říkám, že jakýkoli smysl by byl příliš slabý, než aby se prodral křišťálem té idyly a zůstal..."

Witold Gombrowicz: Pornografie (1966 / Argo 2010)

Mluvíme jen proto, abychom neřekli to podstatné?

#letnicteni #kkubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #10

24.08.2023