purie komentáře u knih
Několik knih C.McC., včetně "Hraniční trilogie", bývá označováno jako "existenciální western". Jsou zasazeny mezi koňáky, resp. kovboje, do světa rančů, stád dobytka a širých plání na americko-mexické hranici. Je to svět skomírající, který odchází, a proto v něm potkáme třeba také kamiony nebo dálnici. Podle všeho ho C.McC. osobně velmi dobře zná, a tak působí autenticky, obeznámeně, zažitě, přirozeně. Navozuje zároveň určitou atmosféru nebo náladu romantiky, tajemství, nostalgie, dobrodružství a také jakéhosi "přechodu" resp. "hranice". A tam pak C.McC. "vysílá" své hlavní "existenciální" hrdiny.
Většina z nich ale mluví a uvažuje jako, troufám si říct, málokdo v tomto prostředí, a o to víc pak působí odloučeně, opuštěně, bezradně a ztraceně. Ale také o to silněji a krásně pak vyznívá občasná pomoc, podpora a zastání, kterých se jim mnohdy nečekaně a překvapivě dostává.
C.McC. bývá často podsouvána absolutní skepse, studená beznaděj a bezedná temnota, ale myslím, že je to dost velký omyl. Myslím, že nás spíš, nezapíraje své křesťanské kořeny, chce strhnout k prožívání, přemýšlení a doprovázení svých toužících, hledajících a zkoušených hrdinů a uvědomit si to nejpodstatnější, co člověk v životě má.
Závěrečná replika Billyho a paní Betty mi z tohoto pohledu přijde jako dokonalý závěr.
Asi první třetinu knihy mě pronásledovala otázka: Proč tohle někdo píše?
Jakési odpovědi se v knize nabízely:
„…ukázat všem těm idiotům ve třídě, že jsem z nich přece jenom nejlepší.“
“…japonština je super těžkej jazyk, kterej…kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel.“
„Táta bude koukat“
Takže dokázat jak jsem úžasná? (sic)
Postupně ale začaly být čím dál více zřetelné jiné důvody, méně iritující: rozvinout svůj zjevný talent, zúročit své znalosti, šířit dál své nepochybné zaujetí pro Japonsko, možná i vzdát hold svým blízkým, protože mě to baví, …….
Na konci mě potřeba najít nějakou jasnou odpověď (nejspíš je to pestrý mix) úplně přešla, protože jsem byl prostě nadšen a rád, že se takovouhle knihu, která je čtenářským zážitkem (a také jakousi „ochutnávkou“ japonské literatury), povedlo někomu napsat.
Autorce (ale i nám čtenářům) budu upřímně držet palce, aby se jí podařilo na debut navázat a nezařadila se tak k autorům (např. Tomáš Zmeškal?), kterým se po výrazném úspěchu první, také dosti autobiografické, knihy už nepodařilo srovnatelně pokračovat.
Sympatická, neokázalá, důvěrně působící kniha, psaná skromným strohým přesným a poctivým stylem, která mě zcela přenesla na italské horské pěšiny a suťoviska. Dotýká se přirozeným, až meditativním, způsobem věcí, které zažívá, potkává a promýšlí asi každý. Je to opak "akční" knihy, která může některým "akčním" lidem, které lze také v horách potkat, spíše vadit.
Že J.H. tuto knihu vydal není díky jeho dlouholetému působení a zájmu o U.K. překvapením. Napsal ji, myslím, pečlivě, poctivě, s "láskou", až britsky konzervativně, s nepochybně bohatou zkušeností. Jeho texty pak vkusně ladí s fotografiemi Bety Bajgart.
Pokud bych měl knize něco vytknout, přijde mi, že se J.H. nepodařilo úplně oprostit od určitého novinářského reportážního klišé a knize by slušela větší snaha o objektivní, "nový", méně konzervativní, kritičtější pohled "pod pokličku". Chvály, opěvování a připomínek "příkladnosti" U.K. je v ní naopak poměrně hodně. Pro čtenáře průměrně znalého U.K. není příliš objevná, a některá témata (např. brexit nebo Royal Family) už (pravda, 3roky od vydání) poměrně zestárla.
Jistě ale může dobře fungovat zrovna v dnešní době, kdy je složitější cestovat, i jako autentické a kdykoli dostupné "otevřené okno" do U.K.
A to rozhodně není málo.
Moje první kniha (knížka) K.K. Okouzlila mne. I díky zachování původního autorova až reportážního, ale zároveň poetického stylu. Při čtení mne napadlo jak by asi o tomtéž psal třeba Jack London.
Kniha má nepochybně svou cílovou skupinu příznivců (nebo spíše příznivkyň), jak vyplývá ze zdejších komentářů či třeba z nominace knihy na Pulitzerovu cenu. Vedle prvoplánové líbivosti mne pro to ale jiný pořádný důvod nenapadá.
Název vzbuzuje očekávání, že se v knize setkáme s nějakou tajemnou postavou, která se nějak vztahuje ke sněhu. To je pravda, ale také hlavní problém knihy.
Vyprávění je napsáno předvídatelným soft pop stylem „po srsti“ a zasazeno do atraktivních kulis aljašské divočiny, ve které defilují plejády nejrůznějších divokých zvířat a rostlin, odehrává se řada dramatických dobrodružství a přírodních úkazů od sněhových bouří až po polární záři.
O čem ale příběh je? Proč ho autorka vypráví? Nabízí ještě něco jiného než hebké počtení (zavánějící tolikrát „červenou knihovnou“) pro vyplnění dlouhé chvíle? Je o nespoutanosti přírody? Je o lásce k přírodě? Je o pokoře k vlastním limitům? Je o respektu k odlišnosti druhých? Je o víře v sílu lidskosti? Je o chvále vytrvalosti?
Těžko říci. Tak trochu o všem, ale celkově o ničem.
„Sněhová dívka“ je jakýsi zmatený kočkopes stvořený z reálné postavy, která má rodiče, miluje, rodí a zabíjí a zároveň z pohádkové skřítkovské víly, která nadpřirozeně povlává divočinou, diriguje počasí a divoká zvířata.
Čtenáři, vyber si sám, kdo je to vlastně zač.
Kniha tak působí jako podivný a neuchopitelný hybrid co nejvíce autentického příběhu z divoké Aljašky a zároveň nadpřirozené sněhové pohádky (s otevřeně přiznaným autorčiným epigonstvím pohádek o Sněhurce), ale vlastně pořádně ani jedno. Příběh je jak vánoční stromeček, na který autorka pateticky věší své ozdoby „velkých“, „osudových“, “krásných“, “životních“, „dojemných“, „zajímavých“ (dle anotace dokonce jímavých) a jiných vznešených témat, kterých je tu právě tolik, aby zakryly, že pod nimi je jen seschlý, chřadnoucí a pořádně pokřivený stromek.
A v okamžiku dočtení poslední věty z něho nezůstane nic, jen úleva, že už je konec.
Útlá kniha, v které ještě nemalé místo zaujímají fotografie a reprodukce výtvarných děl. I přesto v ní ale K.H. potvrzuje, jak skvělým a bezkonkurenčně citlivým je tazatelem, který se v rozhovoru s A.Š. dostal skutečně snad nejdále nebo nejhlouběji jak si lze představit.
A v A.Š. nacházíme člověka, který je mimořádně inspirativní nejen svými výtvarnými díly, ale snad stejně i slovy resp. upřímností, poctivostí, zkušeností a přesahem, které v nich jsou.
Nejsem vášnivý fanoušek D.D., spíše střízlivý sympatizant a myslím, že s určitou střízlivostí, nadhledem a rezervovaností je potřeba číst i tuto knihu. D.D. nelze upřít různé talenty, silnou vůli, zásadovost, snahu o upřímnost a otevřenost. Na druhou stranu je člověkem z "mediálního světa", má s ním dlouholeté a výrazné zkušenosti, lze usuzovat, že ve způsobu jak sebe nebo cokoli prezentovat "umí chodit". Je myslím dobré, si to uvědomit proto, že rozhovor s ní poměrně vlídně, "po srsti", bezbolestně, vede M.O., přítel, sympatizant, někdo s často podobnými či stejnými názory. To má výhodu, protože se tázaný cítí bezpečně a je v takové atmosféře schopen a ochoten svěřit se s věcmi a názory, které by svému odpůrci neřekl. Na druhou stranu šikovně vedenou konfrotací (která je "řemeselem" D.D.) se lze o druhém také dozvědět něco navíc, možná někdy i věci ještě podstatnější - to je pak ale samozřejmě "jiná disciplína".
Zajímavé jsou proto připojené rozhovory s blízkými, které jsou některé (hlavně ty, které nejsou od profesních kolegů) jistou korekcí ústředního rozhovoru. D.D. byla "do vínku" dána spousta talentů a užitečných schopností, sama se hodnotí jako, že jí "šlo všechno samo", což ale úplně nesouhlasí např. s hodinami učení dle jejích rodičů, kteří také třeba zmiňují i její ambice a touhu "být středem pozornosti". V každém případě je podstatné, jak s vlohami naloží člověk sám, jestli je vůbec hledá a v tom je D.D. myslím hlavně inspirativní.
Pokud je D.D. aktuálně vnímána hlavně jako erbovní tvář DVTV, jejíž cílová skupina je ve věku 18-35let, pak je dobře, že taková kniha vznikla. Je poctivě vedenou výpovědí a proto inspirativní. Dobré je ale přemýšlet i o věcech, které v knize nezazněly, protože je myslím také dobrým příkladem, jak se snažit upřímně a vkusně otevřít a zároveň si udržet potřebnou a zdravou míru soukromí.
M.Ř. napsal čtivou a velmi zajímavou knihu, která, vzhledem k jeho profesi a zkušenostem pochopitelně, nepůsobí jako debut. Je napsána anglosaským stylem (aspoň dle mojí představy o něm), který má švih, přehled a je z něj cítit upřímná chuť podělit se o svá zjištění a zkušenosti. I přes novinářskou objektivitu je znát, že USA jsou pro M.Ř. srdcovka, chová k nim poučený respekt, střízlivý obdiv a zvědavý zájem.
Okolo ústředního tématu - zdokumentování a reflexe "zrodu" politika D. Trumpa - se je snaží prezentovat v co nejširším, nejúplnějším a nejvýstižnějším kontextu.
V tom je, myslím, docela obtížné knize něco vytknout. Vedle detailů (jako třeba block parties, ty si lze v Praze a nejen v ní představit celkem dobře - máme Žít město jinak) mě ale při čtení opakovaně, a ke konci pořád častěji, napadalo téma vztahu a vyrovnání se s původním obyvatelstvem, Indiány, které v knize (na rozdíl třeba od rasismu, otroctví, chudoby, kriminality...) úplně chybí. Pohled a komentář M.Ř. by byl určitě zajímavý.
Tak tohle rozhodně není odpočinková a zábavná kniha. Nelze ji číst bez potřebné pozornosti a "držení kroku" s autorkou. Je to poměrně introvertní monolog, nepřerušovaný proud pozorování vlastního vnímání, myšlení a cítění, v kterém se přirozeně, bez planého a hraného mudrování, splétá několik témat resp. otázek, na které přestože je velmi těžké a bolestné hledat odpověď se autorka tvrdošíjně nepřestává ptát. Protože odpověď třeba nelze (aspoň pro teď) nalézt, ale lze se jí aspoň přiblížit. Jak rozumět sobě a pečovat o sebe, abych byl schopen a měl sílu rozumět druhým a pečovat o druhé. Jak se přiblížit druhému a nepopřít sám sebe. Jak najít rovnováhu mezi upřímností a útěchou. ... Každý si může najít a napojit se na téma, které mu je blízké.
Je to kniha o komunikaci, která myslím velmi upřímně, otevřeně, přiznaně a zručně komunikuje se čtenářem.
Podle mne vynikající a dotažená kniha, je dobré a důležité, že se takové píšou.
Chrlení hluboké životní hořkosti a úzkosti z úst prokletého básníka v sutaně.
V některých duševních a emočních stavech musí být čtení mimořádně bolestné, asi i škodlivé.
Hodnotím čistě pocitově, pro tuto chvíli.
Nemůžu posoudit, jestli kniha obstojí sama o sobě.
Pro mě je, byť jistě i marketingově využitou, pěkně pojatou přirozenou ozvěnou prvních "samotářů".
A trochu i odpovědí těm, pro které jsou "samotáři" nepochopitelní až odpudiví magoři a nebo jsou důkazem, že ženy jsou silnější a vždy obstojí lépe ... apod. - a to, že jsou vtipní, nejsou hloupí, nejsou zlý, vědí co chtějí a "neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů". Spíše jsou "kořením" naší společnosti.
Otevřeno s očekáváním, dočteno s přemáháním a sebezapřením.
“Noirová“ teskná romance o setkání dvou smutnících lidí, které se místy nedá upřít určitá síla a snaha o upřímný a originální „průzkum“ a hledání zbraní proti stesku z rozchodu, z krachu lásky, z opuštěnosti, z bezradnosti. Zejména promluvy hlavního hrdiny pro mne byly ale mnohokrát už za hranou patosu, a při čtení jsem měl velmi často pocit (podobně jako třeba u některých povídek Juliana Barnese), že čtu něco, co autor považuje za mimořádně důležité a zásadní, ale mne to zcela míjí a nemám vůbec jak se „napojit“. Možná i proto, že už „spouštěcí situace“ náhodného setkání s celým jeho dalším bohémským vývojem je mi prostě cizí a vzdálená.
Jsem moc rád, že jsem M. N. objevil.
Jeho povídky chápu jako objekty, obrazy a situace předkládané a zvoucí k prozkoumání. Nemanipulují, nechávají na nás jak hodně zrovna zapojíme naši představivost a fantazii, je to i důvod se k nim vracet. Že jsou někdy více, někdy méně snové, pohádkové a fantaskní působí ve výsledku důvěrněji než co nejpřesnější rozpitvávání reality.
Těším se na další.
Velmi zajímavá, pro M.C. Putnu už tradičně čtivá, inspirativní, plná informací a podnětů k jejich dalšímu doplňování jak na podnose. Zároveň i jakási varianta cestopisu po Střední Evropě (nalákala mě kromě Slovinska navštívit třeba Terst nebo Lvov). Určitě stojí za přečtení.
Mimořádně zralá, empatická, precizní a pestrá mozaika příběhů a životních situací. Knížku je lépe číst pozvola, beze spěchu, 1 max. 2 povídky najednou, nechat je doznít, dopůsobit.
Zmiňovaná podobnost s Janem Balabánem se jistě nabízí. Pro mě je tu ale výrazný rozdíl: povídky J.B. jsou často velmi chmurné, až deprimující, s velmi obtížně dohledatelnou nadějí.
Povídky V.V. jsou pro mě do značné míry opakem, ve svém vyznění pozitivní, povznášející. A mnohdy až dechberoucí jak hluboce intimní prožitky je autorka schopna zachytit a dokonale zprostředkovat.
Na začátku byla skvělá výstava Martina Salajky Mimikry vloni na podzim ve ville Pelé a její, resp. jeho přiznaná inspirace expresionismem. A zvědavost se dozvědět a pochopit více. A pak už jen kousek k Bohumilu Kubištovi.
Knihu jsem objevil a půjčil rychle a měl k ní hned obrovský respekt. Působí úctyhodně, až majestátně, má asi 700stran, 25x25cm, váží přes 3kg.
Zvědavě jsem jí pootevřel a myslel, že jen tak lehce prolistuji, prohlédnu a vrátím. To byl ale omyl. Jsem zcela průměrný občasný návštěvník výstav a totéž platí i o mém "přehledu o umění". Od prvních vět mě ale kniha, resp. několik knih v jedné, zaujala a naprosto pohltila.
M. Rakušanová, která je ústřední autorkou (spolu s ní se ale na knize podílelo dalších několik kolegů a kolegyň) nás velmi čtivě, ale přitom pečlivě a přiměřeně rozsáhle seznamuje s osobou B. Kubišty, jak jen to dostupné dokumenty a prameny umožňují. B.K. je vykreslen na jedné straně jako bytostný a mimořádně nadaný malíř s až mystickým přístupem ke své tvorbě, na druhé i jako racionální intelektuál, který své obrazy složitě matematicky, kompozičně, až architektonicky - ale i psychologicky a symbolicky - promýšlí a plánuje. A dále např. také jako úspěšný, dobrovolně narukující (stejně jako další jeho malířští souputníci tehdejší avantgardy) a vyznamenaný voják, dělostřelec c.k. vojska, pro kterého je armáda kromě zdroje financí i prostorem a společenstvím, kde objevuje svůj zájem a zaujetí pro kosmopolitismus, možná by se dnes dalo říci i evropanství (idealisticky doufal do posledních chvil v zachování Rakousko-Uherska). M.R. se ale nevyhýbá ani jeho negativním stránkám jako byl třeba nemalý egocentrismus a individualismus a schopnost druhé někdy spíše využívat ve svůj vlastní prospěch.
V jeho životním příběhu, poměrně krátkém, nebo jeho blízkosti se také odehrává mnoho společenských i uměleckých historických přelomových událostí, na kterých se někdy sám osobně podílel, a i proto je jeho osobnost a obzvlášť krásné obrazy (kniha je přímo nabita nejen jeho reprodukcemi) mimořádně inspirující dodnes.
Unikátní, i nesmírně výtvarně krásná, kniha.
Zajímavá a inspirativní kniha, která určitě pomáhá (nejen) současnému a (nejen) výtvarnému umění lépe rozumět. Autor se v knize hodně zaměřuje na společenskou roli umění, kterou, jak z knihy vyplývá, považuje za velmi důležitou a nezastupitelnou. A to jak neústupností vůči falešným a pokřiveným nárokům, pravidlům a omezením, tak také díky otevírání, zdůrazňování, formulování, vyslovování a ztvárňování témat a traumat, která skryta a neřešena mohou společnost poškozovat a bránit jejímu zdravému vývoji.
Lapače prachu lze určitě číst více způsoby, třeba také jako snahu zmuchlat a zahodit líbivě dokonalé pozlátko dnešní doby a kouknout, co nebo kdo je pod ním. Díky velmi osobně a otevřeně vyprávěnému příběhu a věku hlavní hrdinky Anny se nabízí knihu chápat i jako generační výpověď, nemyslím ale, že je to kniha jiným generacím nesrozumitelná. V hlavní hrdince Anně, stvořené do příběhu vystavěného na tragické rodinné historii, zkoncentrovala autorka řadu nejistot, zmatků, traumat, vnitřních neuralgií, zlozvyků a slabostí a řada z nich je myslím známá nebo nějak povědomá mnoha z nás. Z knihy mám dojem, že se autorka velmi snažila o psychologickou věrohodnost a to včetně závěru, který se přece jen pokouší nějakou cestu "vystoupit z kruhu" nabídnout.
Vadou na kráse je ale postava psychologa Viktora, která bohužel nevyznívá úplně uvěřitelně, spíš jako nutný spoluhráč pro vykreslení postavy hlavní hrdinky.
I přesto z knihy určitě převažuje inspirativní a dobrý dojem a talent L.F. rozhodně nelze upřít.
Při čtení mě napadlo, že autorka má možná ráda knihy od Pauly Hawkins nebo Gillian Flynn.
Precizní životopisná kniha, za kterou je cítit osobní zaujetí, pečlivost a životní zkušenosti autorky.
Milena Jesenská z ní vychází jako nonkonformní i v mnoha směrech kontroverzní, hlavně ale jako inspirativní, pravdivá a mimořádně vitální žena. "Spravedlivým (resp. - ou) mezi národy" se člověk nestane jen nějakou náhodnou souhrou okolností.