purie komentáře u knih

Několik knih C.McC., včetně "Hraniční trilogie", bývá označováno jako "existenciální western". Jsou zasazeny mezi koňáky, resp. kovboje, do světa rančů, stád dobytka a širých plání na americko-mexické hranici. Je to svět skomírající, který odchází, a proto v něm potkáme třeba také kamiony nebo dálnici. Podle všeho ho C.McC. osobně velmi dobře zná, a tak působí autenticky, obeznámeně, zažitě, přirozeně. Navozuje zároveň určitou atmosféru nebo náladu romantiky, tajemství, nostalgie, dobrodružství a také jakéhosi "přechodu" resp. "hranice". A tam pak C.McC. "vysílá" své hlavní "existenciální" hrdiny.
Většina z nich ale mluví a uvažuje jako, troufám si říct, málokdo v tomto prostředí, a o to víc pak působí odloučeně, opuštěně, bezradně a ztraceně. Ale také o to silněji a krásně pak vyznívá občasná pomoc, podpora a zastání, kterých se jim mnohdy nečekaně a překvapivě dostává.
C.McC. bývá často podsouvána absolutní skepse, studená beznaděj a bezedná temnota, ale myslím, že je to dost velký omyl. Myslím, že nás spíš, nezapíraje své křesťanské kořeny, chce strhnout k prožívání, přemýšlení a doprovázení svých toužících, hledajících a zkoušených hrdinů a uvědomit si to nejpodstatnější, co člověk v životě má.
Závěrečná replika Billyho a paní Betty mi z tohoto pohledu přijde jako dokonalý závěr.

6 11.07.2021

Asi první třetinu knihy mě pronásledovala otázka: Proč tohle někdo píše?
Jakési odpovědi se v knize nabízely:
„…ukázat všem těm idiotům ve třídě, že jsem z nich přece jenom nejlepší.“
“…japonština je super těžkej jazyk, kterej…kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel.“
„Táta bude koukat“
Takže dokázat jak jsem úžasná? (sic)
Postupně ale začaly být čím dál více zřetelné jiné důvody, méně iritující: rozvinout svůj zjevný talent, zúročit své znalosti, šířit dál své nepochybné zaujetí pro Japonsko, možná i vzdát hold svým blízkým, protože mě to baví, …….
Na konci mě potřeba najít nějakou jasnou odpověď (nejspíš je to pestrý mix) úplně přešla, protože jsem byl prostě nadšen a rád, že se takovouhle knihu, která je čtenářským zážitkem (a také jakousi „ochutnávkou“ japonské literatury), povedlo někomu napsat.

Autorce (ale i nám čtenářům) budu upřímně držet palce, aby se jí podařilo na debut navázat a nezařadila se tak k autorům (např. Tomáš Zmeškal?), kterým se po výrazném úspěchu první, také dosti autobiografické, knihy už nepodařilo srovnatelně pokračovat.

6 06.12.2018

Sympatická, neokázalá, důvěrně působící kniha, psaná skromným strohým přesným a poctivým stylem, která mě zcela přenesla na italské horské pěšiny a suťoviska. Dotýká se přirozeným, až meditativním, způsobem věcí, které zažívá, potkává a promýšlí asi každý. Je to opak "akční" knihy, která může některým "akčním" lidem, které lze také v horách potkat, spíše vadit.

6 15.12.2017

Že J.H. tuto knihu vydal není díky jeho dlouholetému působení a zájmu o U.K. překvapením. Napsal ji, myslím, pečlivě, poctivě, s "láskou", až britsky konzervativně, s nepochybně bohatou zkušeností. Jeho texty pak vkusně ladí s fotografiemi Bety Bajgart.

Pokud bych měl knize něco vytknout, přijde mi, že se J.H. nepodařilo úplně oprostit od určitého novinářského reportážního klišé a knize by slušela větší snaha o objektivní, "nový", méně konzervativní, kritičtější pohled "pod pokličku". Chvály, opěvování a připomínek "příkladnosti" U.K. je v ní naopak poměrně hodně. Pro čtenáře průměrně znalého U.K. není příliš objevná, a některá témata (např. brexit nebo Royal Family) už (pravda, 3roky od vydání) poměrně zestárla.
Jistě ale může dobře fungovat zrovna v dnešní době, kdy je složitější cestovat, i jako autentické a kdykoli dostupné "otevřené okno" do U.K.
A to rozhodně není málo.

5 16.10.2021

Moje první kniha (knížka) K.K. Okouzlila mne. I díky zachování původního autorova až reportážního, ale zároveň poetického stylu. Při čtení mne napadlo jak by asi o tomtéž psal třeba Jack London.

5 10.01.2021

Kniha má nepochybně svou cílovou skupinu příznivců (nebo spíše příznivkyň), jak vyplývá ze zdejších komentářů či třeba z nominace knihy na Pulitzerovu cenu. Vedle prvoplánové líbivosti mne pro to ale jiný pořádný důvod nenapadá.

Název vzbuzuje očekávání, že se v knize setkáme s nějakou tajemnou postavou, která se nějak vztahuje ke sněhu. To je pravda, ale také hlavní problém knihy.
Vyprávění je napsáno předvídatelným soft pop stylem „po srsti“ a zasazeno do atraktivních kulis aljašské divočiny, ve které defilují plejády nejrůznějších divokých zvířat a rostlin, odehrává se řada dramatických dobrodružství a přírodních úkazů od sněhových bouří až po polární záři.
O čem ale příběh je? Proč ho autorka vypráví? Nabízí ještě něco jiného než hebké počtení (zavánějící tolikrát „červenou knihovnou“) pro vyplnění dlouhé chvíle? Je o nespoutanosti přírody? Je o lásce k přírodě? Je o pokoře k vlastním limitům? Je o respektu k odlišnosti druhých? Je o víře v sílu lidskosti? Je o chvále vytrvalosti?
Těžko říci. Tak trochu o všem, ale celkově o ničem.
„Sněhová dívka“ je jakýsi zmatený kočkopes stvořený z reálné postavy, která má rodiče, miluje, rodí a zabíjí a zároveň z pohádkové skřítkovské víly, která nadpřirozeně povlává divočinou, diriguje počasí a divoká zvířata.
Čtenáři, vyber si sám, kdo je to vlastně zač.
Kniha tak působí jako podivný a neuchopitelný hybrid co nejvíce autentického příběhu z divoké Aljašky a zároveň nadpřirozené sněhové pohádky (s otevřeně přiznaným autorčiným epigonstvím pohádek o Sněhurce), ale vlastně pořádně ani jedno. Příběh je jak vánoční stromeček, na který autorka pateticky věší své ozdoby „velkých“, „osudových“, “krásných“, “životních“, „dojemných“, „zajímavých“ (dle anotace dokonce jímavých) a jiných vznešených témat, kterých je tu právě tolik, aby zakryly, že pod nimi je jen seschlý, chřadnoucí a pořádně pokřivený stromek.
A v okamžiku dočtení poslední věty z něho nezůstane nic, jen úleva, že už je konec.

5 27.12.2019

Útlá kniha, v které ještě nemalé místo zaujímají fotografie a reprodukce výtvarných děl. I přesto v ní ale K.H. potvrzuje, jak skvělým a bezkonkurenčně citlivým je tazatelem, který se v rozhovoru s A.Š. dostal skutečně snad nejdále nebo nejhlouběji jak si lze představit.
A v A.Š. nacházíme člověka, který je mimořádně inspirativní nejen svými výtvarnými díly, ale snad stejně i slovy resp. upřímností, poctivostí, zkušeností a přesahem, které v nich jsou.

4 28.05.2022

Nejsem vášnivý fanoušek D.D., spíše střízlivý sympatizant a myslím, že s určitou střízlivostí, nadhledem a rezervovaností je potřeba číst i tuto knihu. D.D. nelze upřít různé talenty, silnou vůli, zásadovost, snahu o upřímnost a otevřenost. Na druhou stranu je člověkem z "mediálního světa", má s ním dlouholeté a výrazné zkušenosti, lze usuzovat, že ve způsobu jak sebe nebo cokoli prezentovat "umí chodit". Je myslím dobré, si to uvědomit proto, že rozhovor s ní poměrně vlídně, "po srsti", bezbolestně, vede M.O., přítel, sympatizant, někdo s často podobnými či stejnými názory. To má výhodu, protože se tázaný cítí bezpečně a je v takové atmosféře schopen a ochoten svěřit se s věcmi a názory, které by svému odpůrci neřekl. Na druhou stranu šikovně vedenou konfrotací (která je "řemeselem" D.D.) se lze o druhém také dozvědět něco navíc, možná někdy i věci ještě podstatnější - to je pak ale samozřejmě "jiná disciplína".
Zajímavé jsou proto připojené rozhovory s blízkými, které jsou některé (hlavně ty, které nejsou od profesních kolegů) jistou korekcí ústředního rozhovoru. D.D. byla "do vínku" dána spousta talentů a užitečných schopností, sama se hodnotí jako, že jí "šlo všechno samo", což ale úplně nesouhlasí např. s hodinami učení dle jejích rodičů, kteří také třeba zmiňují i její ambice a touhu "být středem pozornosti". V každém případě je podstatné, jak s vlohami naloží člověk sám, jestli je vůbec hledá a v tom je D.D. myslím hlavně inspirativní.
Pokud je D.D. aktuálně vnímána hlavně jako erbovní tvář DVTV, jejíž cílová skupina je ve věku 18-35let, pak je dobře, že taková kniha vznikla. Je poctivě vedenou výpovědí a proto inspirativní. Dobré je ale přemýšlet i o věcech, které v knize nezazněly, protože je myslím také dobrým příkladem, jak se snažit upřímně a vkusně otevřít a zároveň si udržet potřebnou a zdravou míru soukromí.

4 25.07.2021

M.Ř. napsal čtivou a velmi zajímavou knihu, která, vzhledem k jeho profesi a zkušenostem pochopitelně, nepůsobí jako debut. Je napsána anglosaským stylem (aspoň dle mojí představy o něm), který má švih, přehled a je z něj cítit upřímná chuť podělit se o svá zjištění a zkušenosti. I přes novinářskou objektivitu je znát, že USA jsou pro M.Ř. srdcovka, chová k nim poučený respekt, střízlivý obdiv a zvědavý zájem.
Okolo ústředního tématu - zdokumentování a reflexe "zrodu" politika D. Trumpa - se je snaží prezentovat v co nejširším, nejúplnějším a nejvýstižnějším kontextu.
V tom je, myslím, docela obtížné knize něco vytknout. Vedle detailů (jako třeba block parties, ty si lze v Praze a nejen v ní představit celkem dobře - máme Žít město jinak) mě ale při čtení opakovaně, a ke konci pořád častěji, napadalo téma vztahu a vyrovnání se s původním obyvatelstvem, Indiány, které v knize (na rozdíl třeba od rasismu, otroctví, chudoby, kriminality...) úplně chybí. Pohled a komentář M.Ř. by byl určitě zajímavý.

4 18.05.2021

Tak tohle rozhodně není odpočinková a zábavná kniha. Nelze ji číst bez potřebné pozornosti a "držení kroku" s autorkou. Je to poměrně introvertní monolog, nepřerušovaný proud pozorování vlastního vnímání, myšlení a cítění, v kterém se přirozeně, bez planého a hraného mudrování, splétá několik témat resp. otázek, na které přestože je velmi těžké a bolestné hledat odpověď se autorka tvrdošíjně nepřestává ptát. Protože odpověď třeba nelze (aspoň pro teď) nalézt, ale lze se jí aspoň přiblížit. Jak rozumět sobě a pečovat o sebe, abych byl schopen a měl sílu rozumět druhým a pečovat o druhé. Jak se přiblížit druhému a nepopřít sám sebe. Jak najít rovnováhu mezi upřímností a útěchou. ... Každý si může najít a napojit se na téma, které mu je blízké.
Je to kniha o komunikaci, která myslím velmi upřímně, otevřeně, přiznaně a zručně komunikuje se čtenářem.
Podle mne vynikající a dotažená kniha, je dobré a důležité, že se takové píšou.

4 18.02.2021

Chrlení hluboké životní hořkosti a úzkosti z úst prokletého básníka v sutaně.
V některých duševních a emočních stavech musí být čtení mimořádně bolestné, asi i škodlivé.

Hodnotím čistě pocitově, pro tuto chvíli.

4 31.03.2020

Nemůžu posoudit, jestli kniha obstojí sama o sobě.
Pro mě je, byť jistě i marketingově využitou, pěkně pojatou přirozenou ozvěnou prvních "samotářů".
A trochu i odpovědí těm, pro které jsou "samotáři" nepochopitelní až odpudiví magoři a nebo jsou důkazem, že ženy jsou silnější a vždy obstojí lépe ... apod. - a to, že jsou vtipní, nejsou hloupí, nejsou zlý, vědí co chtějí a "neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů". Spíše jsou "kořením" naší společnosti.

4 19.01.2020

Otevřeno s očekáváním, dočteno s přemáháním a sebezapřením.
“Noirová“ teskná romance o setkání dvou smutnících lidí, které se místy nedá upřít určitá síla a snaha o upřímný a originální „průzkum“ a hledání zbraní proti stesku z rozchodu, z krachu lásky, z opuštěnosti, z bezradnosti. Zejména promluvy hlavního hrdiny pro mne byly ale mnohokrát už za hranou patosu, a při čtení jsem měl velmi často pocit (podobně jako třeba u některých povídek Juliana Barnese), že čtu něco, co autor považuje za mimořádně důležité a zásadní, ale mne to zcela míjí a nemám vůbec jak se „napojit“. Možná i proto, že už „spouštěcí situace“ náhodného setkání s celým jeho dalším bohémským vývojem je mi prostě cizí a vzdálená.

4 15.01.2020

Jsem moc rád, že jsem M. N. objevil.
Jeho povídky chápu jako objekty, obrazy a situace předkládané a zvoucí k prozkoumání. Nemanipulují, nechávají na nás jak hodně zrovna zapojíme naši představivost a fantazii, je to i důvod se k nim vracet. Že jsou někdy více, někdy méně snové, pohádkové a fantaskní působí ve výsledku důvěrněji než co nejpřesnější rozpitvávání reality.
Těším se na další.

4 17.03.2019

Velmi zajímavá, pro M.C. Putnu už tradičně čtivá, inspirativní, plná informací a podnětů k jejich dalšímu doplňování jak na podnose. Zároveň i jakási varianta cestopisu po Střední Evropě (nalákala mě kromě Slovinska navštívit třeba Terst nebo Lvov). Určitě stojí za přečtení.

4 10.06.2018

Mimořádně zralá, empatická, precizní a pestrá mozaika příběhů a životních situací. Knížku je lépe číst pozvola, beze spěchu, 1 max. 2 povídky najednou, nechat je doznít, dopůsobit.
Zmiňovaná podobnost s Janem Balabánem se jistě nabízí. Pro mě je tu ale výrazný rozdíl: povídky J.B. jsou často velmi chmurné, až deprimující, s velmi obtížně dohledatelnou nadějí.
Povídky V.V. jsou pro mě do značné míry opakem, ve svém vyznění pozitivní, povznášející. A mnohdy až dechberoucí jak hluboce intimní prožitky je autorka schopna zachytit a dokonale zprostředkovat.

4 13.04.2018

Na začátku byla skvělá výstava Martina Salajky Mimikry vloni na podzim ve ville Pelé a její, resp. jeho přiznaná inspirace expresionismem. A zvědavost se dozvědět a pochopit více. A pak už jen kousek k Bohumilu Kubištovi.
Knihu jsem objevil a půjčil rychle a měl k ní hned obrovský respekt. Působí úctyhodně, až majestátně, má asi 700stran, 25x25cm, váží přes 3kg.
Zvědavě jsem jí pootevřel a myslel, že jen tak lehce prolistuji, prohlédnu a vrátím. To byl ale omyl. Jsem zcela průměrný občasný návštěvník výstav a totéž platí i o mém "přehledu o umění". Od prvních vět mě ale kniha, resp. několik knih v jedné, zaujala a naprosto pohltila.
M. Rakušanová, která je ústřední autorkou (spolu s ní se ale na knize podílelo dalších několik kolegů a kolegyň) nás velmi čtivě, ale přitom pečlivě a přiměřeně rozsáhle seznamuje s osobou B. Kubišty, jak jen to dostupné dokumenty a prameny umožňují. B.K. je vykreslen na jedné straně jako bytostný a mimořádně nadaný malíř s až mystickým přístupem ke své tvorbě, na druhé i jako racionální intelektuál, který své obrazy složitě matematicky, kompozičně, až architektonicky - ale i psychologicky a symbolicky - promýšlí a plánuje. A dále např. také jako úspěšný, dobrovolně narukující (stejně jako další jeho malířští souputníci tehdejší avantgardy) a vyznamenaný voják, dělostřelec c.k. vojska, pro kterého je armáda kromě zdroje financí i prostorem a společenstvím, kde objevuje svůj zájem a zaujetí pro kosmopolitismus, možná by se dnes dalo říci i evropanství (idealisticky doufal do posledních chvil v zachování Rakousko-Uherska). M.R. se ale nevyhýbá ani jeho negativním stránkám jako byl třeba nemalý egocentrismus a individualismus a schopnost druhé někdy spíše využívat ve svůj vlastní prospěch.
V jeho životním příběhu, poměrně krátkém, nebo jeho blízkosti se také odehrává mnoho společenských i uměleckých historických přelomových událostí, na kterých se někdy sám osobně podílel, a i proto je jeho osobnost a obzvlášť krásné obrazy (kniha je přímo nabita nejen jeho reprodukcemi) mimořádně inspirující dodnes.

Unikátní, i nesmírně výtvarně krásná, kniha.

3 02.02.2023

Zajímavá a inspirativní kniha, která určitě pomáhá (nejen) současnému a (nejen) výtvarnému umění lépe rozumět. Autor se v knize hodně zaměřuje na společenskou roli umění, kterou, jak z knihy vyplývá, považuje za velmi důležitou a nezastupitelnou. A to jak neústupností vůči falešným a pokřiveným nárokům, pravidlům a omezením, tak také díky otevírání, zdůrazňování, formulování, vyslovování a ztvárňování témat a traumat, která skryta a neřešena mohou společnost poškozovat a bránit jejímu zdravému vývoji.

3 21.11.2021

Lapače prachu lze určitě číst více způsoby, třeba také jako snahu zmuchlat a zahodit líbivě dokonalé pozlátko dnešní doby a kouknout, co nebo kdo je pod ním. Díky velmi osobně a otevřeně vyprávěnému příběhu a věku hlavní hrdinky Anny se nabízí knihu chápat i jako generační výpověď, nemyslím ale, že je to kniha jiným generacím nesrozumitelná. V hlavní hrdince Anně, stvořené do příběhu vystavěného na tragické rodinné historii, zkoncentrovala autorka řadu nejistot, zmatků, traumat, vnitřních neuralgií, zlozvyků a slabostí a řada z nich je myslím známá nebo nějak povědomá mnoha z nás. Z knihy mám dojem, že se autorka velmi snažila o psychologickou věrohodnost a to včetně závěru, který se přece jen pokouší nějakou cestu "vystoupit z kruhu" nabídnout.
Vadou na kráse je ale postava psychologa Viktora, která bohužel nevyznívá úplně uvěřitelně, spíš jako nutný spoluhráč pro vykreslení postavy hlavní hrdinky.
I přesto z knihy určitě převažuje inspirativní a dobrý dojem a talent L.F. rozhodně nelze upřít.

Při čtení mě napadlo, že autorka má možná ráda knihy od Pauly Hawkins nebo Gillian Flynn.

3 05.07.2020

Precizní životopisná kniha, za kterou je cítit osobní zaujetí, pečlivost a životní zkušenosti autorky.
Milena Jesenská z ní vychází jako nonkonformní i v mnoha směrech kontroverzní, hlavně ale jako inspirativní, pravdivá a mimořádně vitální žena. "Spravedlivým (resp. - ou) mezi národy" se člověk nestane jen nějakou náhodnou souhrou okolností.

3 18.05.2020