qwill komentáře u knih

i v této knížce jsou moudré kočičí úvahy:
"Taky mám takový tričko," pravila s lehce přezíravým úsměvem. "Jezdím v něm u televize na rotopedu."
Pak ještě zavadila očima o moji kabelku a prastarý mobil, ale komentář už si raději nechala pro sebe.
Bylo mi jasné, že kdyby všechny ty věci měly správná loga, působila bych na ni jako hodnotnější člověk. Odkud se ta síla značek bere?
Vždycky když mi v hlavě dlouho straší nějaká otázka, položím ji doma svým kočkám. Na všechno mají odpověď. Zeptala jsem se tedy čtrnáctiletého kocoura Matese, který je z nich nejmoudřejší.
Vysvětlil mi, že značky jsou strašně důležitá věc. Vymezují totiž hranice rajonu.
"Cím víc takových značek na plotech, keřích a kmenech stromů uděláš a čím častěji je obnovuješ, tím větší respekt si u sousedů získáš," poučil mě.
Objasnila jsem mu, že my lidi jsme si vymysleli ještě jiný druh značek. Třeba aut, hodinek, kabelek a telefonů. Strávíme spoustu času prací, abychom si značkové věci mohli dovolit. A pak si díky nim připadáme lepší. Vlastně si s jejich pomocí taky vymezujeme svůj rajón. Že bychom nakonec všechny ty kabelky a telefony používali ke stejnému účelu jako kocouři moč?

5 24.01.2016

v každé knížce se dá něco najít - a jak teď sbírám materiál o knihovnách a knihovnících, tady jsem našel:
Topolného očarování stellarem – v tom si všichni byli zajedno – mělo mnohem bouřlivější průběh než jeho předchozí zakletí. Oblažoval nejen své nejbližší kolegy a přátele, ale i řadu významných vědců-fyziků. Rektor Andrzejewicz vyprávěl, že jednou pozdě večer přišel do jeho bytu Topolny, aby se ho na něco zeptal. Přestože celá rodina proti jeho počínání vehementně protestovala, Topolny vpadl do koupelny, kde se Jeho Magnificence právě myla, a zatáhl ji do dvouhodinové debaty – oba při ní prstem psali vzorce na zapocené zrcadlo. Docent Szylinski si veřejně stěžoval, že Topolny přišel na jeho seminář o rychlých elektronech a odvedl veškerou diskusi od vlastního tématu na nešťastný stellar. A konečně také ústavní knihovník měl na mušce tohoto mladíka, který se pokaždé přihnal s objemnou aktovkou a odnášel si desítky knížek, které prý nezbytně potřeboval. Když je potom vrátil, okraje stránek byly pomalované nečitelnými poznámkami. Knihovník musel ty mazanice pokaždé vygumovat a zařekl se, že tak nepořádnému čtenáři žádnou knížku už nepůjčí, ale nakonec se přece jen dal obměkčit jeho žadoněním.

1 24.01.2016

šachy.....
když atlet prohraje se soupeřem v běhu na sto metr, akorát tak povzdychne - nojo, nohy.
Ale co má říct šachista? Přiznat totéž o hlavě? Prohra v šachu bolí, někdy i několik dnů to trvá.
Na druhé straně, když slyším zdůvodňování proher, někdy si říkám, proč ten člověk vlastně hraje a nepíše raději a úspěšněji televizní scénáře....

3 24.01.2016

Byl, je, a nejspíše ještě nějaký čas bude s úsměškem odstrkován jako „autor pro děti. “ Tedy nic pro nás dospělé, s výjimkou několika sběratelů a podivínů, kteří nikdy „nedospěli“. A oni doopravdy nikdy nedospějí tam, kam jsou směřováni všemi těmi posměváčky a lidmi, znalými „skutečného života“.
*
„Milý čtenáři, jestlipak víš, co znamená slovo greenhorn? – Je to nanejvýš mrzuté a neuctivé označení pro člověka, kterého se týká.
Anglické green je zelený, a horn tykadlo. Greenhorn je tedy člověk, který je ještě zelený, tedy nový a neznámý v zemi, a proto musí svá tykadla vystrkovat opatrně, nechce-li se vydat v nebezpečí, aby se mu vysmáli ...
Greenhorn je právě greenhorn – a takový greenhorn jsem byl tehdy i já ...
Nedomnívejte se však, že jsem byl přesvědčen, nebo jsem měl pouze jen tušení, že toto urážlivé označení se na mne hodí! Ó ne, neboť největší zvláštností greenhorna je právě to, že za greenhorny považuje všechny ostatní lidi, sebe však nikdy. “

*

Poznáváte úvod nejznámější májovky? Jste šťastní lidé. A pochopili jste, že je určen právě vám a bezezbytku s ním souhlasíte? Jste nekonečně šťastnější. Toto poznání totiž je a ještě dlouho zůstane většině nepřístupným. Dokonce ani nevědí, o čem se tu mluví, natož aby se snažili čtené prožít. A že výraz „země“ může mít i hlubší význam.

*

Dovolím si zde ještě jeden výňatek z knihy K. May – Vyznání:
„... Mé cestopisy mají míti linii vzestupnou, od Arabů pouští až na džebel Mary Durimeh a od Indiánů pralesů a savan až na Mount Vinnetou.
Na této cestě má čtenář dospěti od nízkého pudového člověka až k poznání ušlechtilého lidství. Zároveň má zvěděti, jak se prapud mění na této cestě v duši a ducha.
Proto začínám tyto povídky prvním svazkem „Pouští“. V poušti, ve velikém Nic, v naprosté nevědomosti o všem, co se týká vnitřního života, duše a ducha.
... Onen hadží, jenž si říká hadži Halef Omar a přidává si ještě jména svého otce a děda, jimž připojuje též přívlastek hadži, je tím pozemským v člověku, zemitostí, jež se vydává za duši, nebo dokonce za ducha, aniž ví, co nutno duší a duchem rozuměti.
... Už prvá má postava, hadži Halef Omar, je pohádkou. Pohádkou o „Ztracené lidské duši“. Ta nikdy nemůže býti nalezena, jestliže sama sebe nenalezne. Hadži Halef je můj vlastní praobraz. V chybách tohoto hadži popisuji své chyby vlastní, je to má rozsáhlá a upřímná zpověď... “

*

Je příznačné, jak se májovky v různých vydáních zkracovaly, buď aby se učinily pro běžného čtenáře „stravitelnějšími“, nebo u nás se dříve i měnil celý smysl postav – např. Klekí-petra byl anarchistou! A co se můžeme dovědět v posledním překladu:
„Byl jsem zlodějem, neboť jsem mnoho, velmi mnoho ukradl! A byly to drahocenné statky! A byl jsem vrahem! Jak mnoho, velice mnoho duší jsem zavraždil! Byl jsem učitelem na vyšší škole... Mou největší pýchou bylo být svobodomyslným, sesadit Boha, dokázat až do poslední tečky, že víra v Boha je nesmysl. Byl jsem dobrým řečníkem a uchvacoval jsem své posluchače. Zlé semeno, které jsem rozséval plnými hrstmi, vesele vzešlo až do posledního zrnka. Tak jsem se stal hromadným zlodějem, hromadným vrahem, který ubíjel v lidech víru a důvěru v Boha. Pak přišla doba revoluce. Kdo neuznává Boha, ten nepotřebuje ani krále, ani posvátnou vrchnost. Vystoupil jsem veřejně jako vůdce nespokojených. Oni téměř hltali slova z mých rtů, ten opojný jed, který jsem ovšem považoval za hojivý lék. Srotili se a chopili zbraní. Jak mnoho, velice mnoho jich tehdy padlo v boji! “

*
V jednom našem současném nakladatelství bylo v odpověď na to, proč jsou vypuštěny poměrně dlouhé pasáže z původního díla, uvedeno, že se jedná o duchovní úvahy, které by dnes už nikoho nezajímaly!

16 23.01.2016

Postupně jsem měl mnoho příležitostí pochopit, že jako hráči se
nevole „obyčejného“ světa a jeho soudů neobáváme, zatímco jeho šikanu přímo
vítáme: během návštěvy policistů U Nováků se nejen Hašile při vší své úslužnosti
vůči „soudruhům“ šklebil a pitvořil, příležitost „nalhat“ jim, že je „pracujícím“ a
nikoli hráčem, ho vyloženě těšila. Vrchní číšník Lhoták mohl ze zdi „své“ kavárny
starou ceduli s nápisem „Hazardní hry zakázány!“ dávno sejmout, od roku 1961 byly
v Československu de facto dovoleny. Věděl to, a přesto ji nesejmul. I my jsme to
věděli, jen vědět nechtěli.
Soudím, že herní svět potřeboval stvrzení autenticity své jinakosti. A že pokud
ho něco mohlo ohrozit, pak to byl nikoli zájem, ale naopak nezájem o něj ze strany
mocných neherního světa. Uvedené tezi přidává na váze skutečnost, že až otevření
demokratické perspektivy a implementace politických a občanských svobod do
zákoníků napsaných po roce 1989 život na hře, který jako ilegální nebo aspoň
podezřelý kvetl v Čechách nejméně sto let, dramaticky zasáhly a oslabily. O peníze se
náhle hrálo v kasínech, otevíraných na hlavních třídách; člověk se tam nemusel tajit
s tím, že hraje o vysoké finanční obnosy; podnikatelské záměry v oblasti hazardu
pravidelně prezentovaly noviny, časopisy, televize... zatímco strukturovaný hráčský
svět, jak jsme jej znali, se rozpadal.

23.01.2016

kousek z hráčského prostředí:

Vrchní Lhoták si zapálil cigaretu, a proto ho nepříjemně zaskočilo, když ho ke svému
stolu povolal Rančák. Válec ho požádal, aby všem, kdo budou mít zájem, přinesl buď
hořký fernet, anebo sladké lepidlo (kupodivu poměrně oblíbený vaječný koňak). Ale
místo očekávaných díků se rozhostilo nejisté ticho, zájem neprojevil nikdo. Lidé, kteří
by v běžném životě přijali skoro cokoli, pokud by to bylo zdarma, se dívali stranou...
Tenkrát jsem tomu nerozuměl, ale později jsem se ptal: Nechtěli, aby si Rančák mohl
jejich respekt koupit? Nechtěli dar, který si nevysloužili a který by je uvedl do
závislého postavení? Situaci každopádně zachránil Kožíšek: „Víš co, Rančáku, když
už chceš bejt kořínek, udělej uličku. Třeba sudá-lichá. Panáka dostane ten, kdo to
trefí.“
Návrh byl pro všechny, včetně Rančáka, přijatelný. Hráčům se sice nelíbilo, že
peníze za drinky se z herního světa vypaří do neherního a že je už nikdy nebude
možné na Rančákovi vyhrát - dívali jsme se na něho asi jako domorodci na
vypaseného misionáře; toužili jsme ho, což znamenalo jeho peníze, sníst a tak se sami
stát robustnějšími hráči - nicméně vyhrát štamprli bylo mnohem lákavější, než ji
dostat. Válec vytáhl svazek stokorun a každý z přítomných mohl zvolit, zda je
poslední číslovka na předložené bankovce sudá nebo lichá. Příznakem jeho trvajícího
brusu zřejmě bylo, že navzdory počtu pravděpodobnosti většina netrefila.

23.01.2016

Roku 1926 vyšla v nakladatelství Buechergilde Guttenberg kniha Loď mrtvých od neznámého autora, který si písemně vyhradil u nakladatele, že se ho nebude ptát po jeho totožnosti. Představil se jako Bruno Traven a jako adresu oznámil číslo poštovní schránky v mexickém přístavu Tampico. Příhody námořníka, který ztratil své doklady, stal se vyhnancem a podnikl pekelnou jízdu na lodi vezoucí bezcenný, ale vysoko pojištěný náklad, připomínal Jacka Londona. Kniha měla senzační úspěch, sedm miliónů výtisků v několika jazycích, sláva, úžas, závist. Čtenáři, kritici a literární detektivové se ptali: Kdo je Traven? Odpověděl stručně: Moje minulost se týká jen mne, chci si ji nechat pro sebe. Tím je vydráždil víc, než kdyby se přiznal k vraždě. Vyrazili po jeho stopách. Noviny vypisovaly cenu za zjištění jeho skutečného jména a pobytu tajemného Travena, byl angažován detektiv, který objevil vraha Trockého, a jak se Travenovi knihy množily, množily se i zaručené zprávy: Traven je ruský kníže, černoch, mexický prezident, desetiletý chlapec, Dán, Maďar, sám Jack London, sám překladatel Travena Basil Creighton. Žije ve Švýcarsku, v Mexiku, v Hamburku, nežije, spáchal sebevraždu, žije a pluje po světovým mořích, nikdy neopustil svou jachtu, druhý kapitán Nemo. Nesmysl – je nemanželským synem posledního německého císaře Viléma Druhého.

Honička na Travena se stala módou která vzrušovala světovou šeptající galerii, a Traven mlčel a psal a psal – Česači bavlny, Poklad ze Sierra Madre, Most v džungli, V říši mahagonu, Bílá růže, Vzpoura pověšenců, Generál přichází z džungle ...

2 23.01.2016

kousíček z knížky:

Můžu, ne že bych tady nemoh pracovat. Proč ne? Jiní tu přece také dělají. Jakože to vidím na vlastní oči. Co může někdo jiný, můžu já také. Tenhle lidský pud opičit se dělá hrdiny a dělá otroky. Když tamten neumírá na rány karabáčem, to pak i já je můžu přežít. „Heleď ho, tamhle toho, střemhlav proti kulometné palbě, hergotnamol, to je mi kanón, krajcnáglfagot, před tím už třeba smeknout, tomu říkám chlap, ten má pro strach uděláno.“ Přirozeně, že také můžu. Takhle se provozuje válka a takhle se provozují lodi mrtvých, všecko podle téhož receptu. Lidé mají jen jedinou šablonu, podle které dělají všecko. Ono to jde tak hladce. Netřeba si vůbec namáhat mozek s vymýšlením jiného receptu. Nic milejšího než chodit vyšlapanými pěšinami. Máte takový milý pocit jistoty.

Můj drahý Tasemníku,
Na Tvé poslední zprávě o stavu pacienta mě nejvíce zneklidňuje to, že on už nedělá tolik pevných předsevzetí jako při svém původním obrácení. Píšeš, že už neplýtvá sliby o věčné ctnosti, ani nečeká, že mu bude poskytnuta „Milost“ na celý život; že jenom doufá v její nepatrný denní a hodinový příděl, aby mohl zápasit s pokušením toho dne a té hodiny! To je velice nepříjemné.
Teď mě napadá jen jedno. Tvůj člověk je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si toto nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se Ti jenom vysmál a šel si lehnout.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob

6 22.01.2016

Z předmluvy autora:(1941)
Peklo si musíme představit jako stát, v němž se neustále každý stará o svou vlastní důstojnost a kariéru, stěžuje si na ostatní a žije smrtelně důležitými vášněmi - závistí, vědomím vlastní nepostradatelnosti a zášti k ostatním. Z toho jsem vyšel.
Žijeme v období Manažerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v těch špinavých "doupatech zločinu", která tak rád popisoval Dickens. Dokonce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikůrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.

3 22.01.2016

Poslední – skvostnou – Michalovou knihou, kterou dopsal už v emigraci, je jeho Rodný kraj. Povídky se jmenují Elegie, Rapsodie, Tragedie, k nimž – jako už poslední Michalovo slovo – je připojena promluva Přemilí sousedé. Je to sbírka apokryfů, přesněji Michalova satirická polemika s několika českými národními mýty. A tady je třeba malý exkurs do českých dějin. Pokud jde o Elegii. Nejstatečnějším českým novinářem v období Bachovské reakce po revolučním roku 1948 a symbolem národního odporu proti Rakousku, byl Karel Havlíček Borovský. Havlíček byl ale rovněž básník neobyčejně ostrého jazyka, jak o tom svědčí jeho Tyrolské elegie, v nichž líčí svoji deportaci do tyrolského exilu pod dozorem striktního utlačovatele národa, rakouského policejního komisaře Dedery. Michal zde vyšel ze zprávy dobových novin, která praví, že na pohřeb komisaře Dedery přišlo velké množství nejchudšího lidu pražského. Z toho vyvodil Michal svou pravdě podobnější pravdu, že Dedera musel být vlastně hodný pán a tím zavilejším, že byl Havlíček. Ten v Michalově povídce naléhá na přítele Dederu, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby národ viděl na vlastní oči, jak rakouské mocnářství zachází s českým novinářem. „Dělali jsme, co jsme mohli“, hají se Dedera. „Jeden četník chodil po číslech, víc už se nestihlo... Měli řvát hanba fuj a házet kameny. Něco na eskortu a něco na kočár, pak se to dalo jak libo vyložit... Snad jim nedošlo, hlásil z kozlíku strážmistr, že se musí. Třeba mysleli, že se jenom smí.“ „Poserové“ prskl s odporem úředník (Dedera), jenž dnes prvně poznal, že možno překročit vlastní stín. Leč redaktor vtiskl poděbradku hlouběji do čela, aby skryl slzu. „Nekřivděte“ řekl. „Je to vaše vina. Váš útlak náš národ jařmil, až ujařmil.“
Tragedie je ironickou polemikou s komunistickou historiografií, která si náboženské husitské hnutí v 15. století přisvojila jako předchůdce lidové sociální revoluce. Podle ní byl poslední husitskou baštou nedobytný hrad Sion, s hrdinným panem Roháčem z Dubé. Povídka vychází z objevu jedné archeoložky, která v roce 1952 zjistila, že hrad Sion neměl vlastní studnu, takže dlouhé obléhaní hradu umírněnějšími, měšťanskými, husitskými Pražany, by muselo úspěšně skončit nejpozději desátého dne, kdyby Pražané, obávající se přílišné moci krále Zikmunda, „lišky ryšavé“, si proti němu nepěstovali hrad Sion jako mocnou a nedobytnou husitskou tvrz. (Objev, že stačilo přehradit potok, z kterého brali hradní vodu, stál archeoložku místo v Akademii věd.) U Michala ilustruje situaci tento zlomek dialogu mezi obléhajícím panem Hyncem Ptáčkem a husitským knězem z hradu Sionu. „Zrazuji ti strýčka“ řekl kněz, proč bys neměl myslet, že zrazuji tebe.“ Pan Hynce, jemuž nenapadlo, že by kdo mohl nezrazovat, o tom zapřemýšlel. „Ba,“ vzdychl. “Oba podobojí, oba Čechové a oba zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“
Poslední Michalův text v knížce, promluva Přemilí sousedé, byla napsána už v exilu, původně pro sborník s názvem Studený ráj. Češi a Slováci ve Švýcarsku. Michalova ironie, s níž se vysmíval jak Švýcarům, tak Čechům, vzbudila mezi krajany bouři nevole. Do krajanského Zpravodaje přicházely dopisy, které napadaly Michala nejen za to, že „kálí do vlastního hnízda“, ale i zato, že uráží Švýcary, což povede k tomu, (cituji) „že naše děti nebudou připuštěni do vyšších škol a našim živnostníkům bude bráněno v podnikání.“
Třeba říct, že Zpravodaj otiskl i protestní dopis více než 300 českých studentů, taky emigrantů. Přesto zveřejnění Michalova textu stálo Dr. Záplatu, letitého vězně v jáchymovských uranových dolech – jeho šéfredaktorské místo.

3 22.01.2016

Dalším utkvělým Michalovým tématem byla spravedlnost a mravní kodex. S nimi sehrál podivnou ironickou hru ve své Gypsové dámě. Děj se, pokud jde o kulisy, odehrává v předválečné republice. Dnes se ale musí zdát, že Michal dohlédl do nejžhavější současnosti. Gypsová dáma je spravedlnost, a ta se v Michalově povídce nekoná. Při velké loupeži v klenotnictví jsou zavražděni dva lidé. O to, dopadnout pachatele, však nejde. Úspěšný advokát a všehoschopný soukromý detektiv vydírají lupiče, který kradl, a současně klenotníka, který se dopustil pojišťovacího podvodu. Zlodějíčkovi Maryskovi, který doběhl oba dva, je věc jasná. „Krade-li ten, kdo lže, pak lže, kdo krade. Jen s jednou věcí si není jist. „Zda jsou ti pánové přepočestní lidé, k nimž se nezachoval, či zda jsou to lumpi, leč větší než on sám.“

1 22.01.2016

Třetí svojí knihou však překvapil Michal jak čtenáře, tak kritiku a vyznačil tak definitivně svůj autorský typus. Nikdy se nevracet k tomu, čeho už dosáhl. Kniha Čest a sláva, která vyšla v roce 1965, byl historický román stejně „bezostyšně originální jako originálně bezostyšný“. Žádné panorama velké historie. Na zablácené zchudlé zemanské tvrzi, kde na konci třicetileté války hospodaří mladý rytíř Rynda, potomek staré evangelické rodiny, přesvědčují rytíře dva emisaři francouzského krále, že je třeba rozpoutat v kraji selskou vzpouru proti katolickým Habsburkům. Argumentují vším. Morálkou, myšlenkami filozofů, ctí a slávou, až plebejský rytíř, zpočátku tak nedůvěřivý ke slovům, podlehne právě v tom okamžiku, kdy byl uzavřen mír. Teď se však emisaři marně pokoušejí vysvětlit Ryndovi, že už není oč bojovat. Rytíř se dověděl své a taky se rozhodl. A tak sám, „za sebou tři jízdné a sedm pěších, v pravici prastarý praporec s Turkovou hlavou a ostrví v modrém poli, na klenotu s heslem Virtus virtutis praemium, vyjížděl urozený a statečný rytíř Václav Rynda z Loučky do války. Do boje za lepší svět.“
Ve své detektivce Michal prohlašuje. „Kdo nevěří ničemu, je zrůda. Kdo věří všemu, je trouba. Oba jsou celí placatí.“ „Tak se i zde vzbouřil Michal proti „placatému“ člověku, který je mrtvý a hnusný a postavil proti němu člověka trojrozměrného. Ten naráží, je bit, avšak je živý. Za tuhle humanistickou vzpouru je třeba vzdát Michalovi čest“ (Oleg Sus).

1 22.01.2016

Po velkém úspěchu svých prvních dvou knih se Karel Michal stal dramaturgem Československého filmu. V tomto období vznikla ve spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským filmová podoba povídky Jak Pupenec ke štěstí přišel, jeden z nejúspěšnějších českých filmů vůbec (během jednoho měsíce na milion diváků), dodnes populární Bílá paní. Základní motiv konfrontace současného světa se světem nadpřirozeným zůstal. Jenom byl ještě ostřeji zaměřen na současné politické poměry. Filmový příběh se rozrostl o osudy malého českého městečka, kde se nejenom místní, ale i ministerští funkcionáři pokoušejí využít kouzel Bílé paní ze středověkého obrazu. Jedovatě vyhrocenými situacemi film nešetří. Pokus zapřáhnout kouzlo do komunální politiky však ztroskotá. Tam, kde měl být most, vykouzlený Bílou paní, není nic, ačkoliv dechovka hraje, fábory vlají a stranický tajemník řeční o pokroku, jímž je pro obec mimo jiné nový most. Když na závěr vyzve občany, aby se dostavili na druhý břeh a ti lezou do vody a plavou, přikáže otec malému klukovi, který jediný se diví: „Drž hubu a plav.“ Výrok, kterým Michal natrvalo obohatil česká lidová rčení.

2 22.01.2016

V roce 1961 získal Michal stipendium nakladatelství Naše vojsko a napsal pro ně detektivní novelu Krok stranou. Detektivka z prostředí současných kriminalistů však narazila na posudek šéfa Stráže národní bezpečnosti. –„Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti tímto téměř parodujícím způsobem. Zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty“ (citováno z posudku). To byla i nebyla pravda. Tím slušným člověkem, který akceptoval hrdinovy sice inteligentní, ale ne zcela obvyklé postupy, byl jeho šéf, předválečný bojovník proti fašismu ve Španělsku. Typem socialistického kriminalisty, s kterým se hrdina srážel, tu byl ovšem arivistický stranický kariérista. Autor musel knížku částečně přepracovat a hlavně ji opatřit vysvětlující předmluvou. Ta však byla ve své ironii tak dvouznačná, že ji většina čtenářů považovala za pravou perlu knihy: “V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes užívá a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a z mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takto stát. Ani celé, ani v částech, ani –chcete-li – vůbec.“
Jelikož Krok stranou byl okamžitě rozebrán, došlo v roce l963, kdy bolševik už ztrácel zuby, k novému vydání, tentokrát původního, necenzurovaného textu. Jak velkou umravňující potřebu měla cenzura už jen pokud šlo o Michalův jazyk, dokládá Milena Masáková v doslovu k Michalovým sebraným spisům.
PRVNÍ VYDÁNÍ PŮVODNÍ TEXT služební chování předpisový ksicht konstatovala utřela ho páchne z úst smrdí z huby nadšenec horlivec jako mezek, který táhne žentour jako veverka ve šlapacím kole rezervovaná příliš damenhaft Jdi do... Do prdele hrozně ho zbili nabili mu hubu za to mě neobejme ani nepolíbí za to mě nesežere zmátl mě bylo mi ho líto
Všechny recenze se shodují v tom, že Michalův Krok stranou přesahuje čímsi velice podstatným běžný detektivní příběh. Že tu jde dokonce o „obrodu tohoto žánru.“ V čem spočívalo Michalovu novum, postihl Oleg Süs ve své recenzi Osvobozující smích nad tratolištěm krve (Kultura 1961 č. 51/52, 21). I Süs zdůraznil, že se Michalovi podařilo zrušit konvenci běžné detektivky. „Michalovým hlavním tématem je etická problematika. Ironizující satira má za svůj pramen – divte se – morálku. Michal napsal detektivní moralitu. (...) Je to moralita doprovázená současně jedovatými šlehy na adresu všech romantických a pseudoromantických chimér.“ Zápletku Michal „odčarovává“, zvěcnuje, zprozajičtuje (…) a tak přirozeně jen stupňuje výsledný účin satiry. V ní autor vyzdvihuje jako kladný pól – ale bez apologetiky – životní názory svého hrdiny, (…) [který] se zapsal nadosmrti citu pro spravedlnost, rozumu, logice a normálním skutečným lidem.“ Süs také upozornil na další, pro Michalovu literární metodu příznačný rys. Celá detektivka je doslova proložena velkým množstvím reflexí a morálních maxim, často vyhrocených do překvapujících i provokujících aforizmů. (Když padlo náhodou: „Sezame, otevři se“, je ovšem marné, chtít zase zavřít horu. Chlap vandruje přes duši pod sukně. Bůh stvořil člověka, ale ho neživí. Ať děláš, co děláš, špatné tě nemine. I blbost je trochu boží dar, nemá se jí plýtvat. Vojáci a kurvy prokážou svou cenu v rozhodných chvílích. Atd.)

3 22.01.2016

Po návratu do Prahy se Pavel Buksa živil všelijak. Jako přidavač u zedníků, dlaždič a posléze jako správce přístavu. Jak tak chodil po hospodách a vyprávěl svoje historky, začalo se o něm vědět. A protože mu koncem měsíce chyběly vždycky tři čtyři stovky, tak mu redaktoři z nakladatelství Naše vojsko opatřili lektorování rukopisů. To šlo dobře tak dlouho, než Buksa strhal a k vydání nedoporučil knihu jednoho ze zasloužilých umělců, který vyhrožoval, že si půjde stěžovat na Ústřední výbor KSČ. Tehdy kluci z Plamene uprosili Buksu, ať proboha některý ze svých příběhu napíše, aby lektorem nebyl toliko dlaždič, ale aspoň začínající autor.
A tak vznikla první povídka, teď už Karla Michala, Plivník dlaždiče Housky – a literární senzace (Plamen, č. 3/1961) – zárodek Bubáků pro všední den a literární senzace. Ještě týdny po tom se lidé v Praze zdravili: „Už jsi četl Plivníka?“

5 22.01.2016

koňadra před časem napsal:
Krásne. Milé, nežné, veselé, pretkané krásnym anglickým humorom, možno o trošku menej suchým ako by sa na anglický patrilo, ale práve preto. Film už o poznanie ťažkopádnejší. Čítal som nejaké mudrovanie, že Jirotka sa nechal inšpirovať Troma mužmi v člne (o psovi nehovoriac). Asi áno, ale pre mňa svoj vzor v mnohom prekonal. Máte ťažký deň, ležíte chorý v posteli ? Saturnin vás z toho dostane ! A ... páni ... ruku na srdce - kto by nechcel vidieť jazvičku na kolene slečny Terebovej ? :-))))
--------------------------------------------

samozřejmě, že je Saturnin inspirovaný. Jeeves se ten pán jmenoval v Anglii a spoustu knih o něm napsal P.G. Wodehouse. A před Jirotkou.
Jenomže to vůbec nevadí a Saturnin je skvělá kniha.
A kde se asi vzal Pratchettův zeměplošský Jeefes? Některé postavy se dají rozvíjet donekonečna a pokaždé nadchnou....
(pozn.: v rukou Mistra)

7 21.01.2016

kniha také tak stará jako já....
a také tak .... taková ......

z knihy jenom kousíček:

Dar Veter šest let konal svou nesmírně vysilující práci, pro niž se vybírali jen mimořádně schopní lidé, kteří vynikali skvělou pamětí a obsáhlými znalostmi ze všech oborů. Když se u něho opakovaly úporné záchvaty lhostejnosti k životu i k práci, jedno z nejtěžších onemocnění člověka, vyšetřila ho znamenitá psychiatrička Evda Nal. Léčila ho po starém, osvědčeném způsobu tesknými hudebními akordy v pokoji modrých snů, kde probíhalo uklidňující vlnění. Ale nepomohlo to. Nezbývalo, než změnit způsob činnosti a léčit se fyzickou prací. Jeho dobrá přítelkyně Veda Kong mu včera nabídla, aby u ní pracoval jako kopáč. Při archeologických vykopávkách nemohly stroje vykonávat všechny práce, závěrečná etapa čekala na lidské ruce. Dobrovolníků bylo dost, ale Veda mu slibovala dlouhou cestu do oblastí dávných stepí, kde bude mít blízko k přírodě.

Knihy Rudolfa Steinera jsem četl hned po roce 89. Zajímala mě problematika Waldorských škol. Antroposofie znamená ve filozofii pokrok, i když ne vrchol. Ale se spoustou věcí souhlasím. Dá se ní stavět dál ve spoustě oborů.

2 21.01.2016

Pavlův sen z 29. června 1984

Potkal jsi spirálovou ženu. Byla to žena, kterou jsi už odeždy miloval, ale nikdy neměl. Nezůstala u tebe, slíbila ti však, že se vrátí.
Musel jsi do práce. V Bartolomějské, v kanceláři, k tobě přiběhla malá copatá holka a brečela: "Zachraň mě, jdou po mně."
Nemohl jsi jí pomoct, nemohl jsi pro ni nic udělat. Byl jsi jen obyčejný policajt bez jakékoliv moci.
Vzlykala: "Já jsem spirálová žena." Věděl jsi, že je to ona, poznával jsi ji. Ale byla teď tak ošklivá s těmi culíky přes uši a uřvanou tváří.
V chodbě dupaly kroky už docela blízko. Držela se tě a prosila: "Ale mně jde o krk."

"Kdybys věděla, ta úzkost . . . ta úzkost a lítost . . . a ta naprostá bezmocnost" mumlal jsi mi do klína a zbývaly ti dvě a půl hodiny žití.

1 19.01.2016