R47 komentáře u knih
Opravdu neotřelý pohled na "krátké období" ze života vědce, ve kterém se ale promítá mnohem víc. Politikaření, Einsteinův osobní život i krach manželství, kdo měl být poslán na jeho místo a proč... A do toho se promítají naše dějiny viděné někým zvenku.
Autorovu sérii Odkaz Dračích jezdců jsem odložil. Tohle mě ze začátku bavilo tou úmyslnou variací Vetřelce, zahráváním si s očekáváním čtenáře a nečekaným dějovým zvratem, kdy se ukázalo, že nepůjde jen o jednoho aliena. Nakonec těch zvratů ale bylo na mě moc a ze sympatické sci-fi se stala venomská marvellovka, kde tlupy podivných bezejmených bestií vede jeden zlou, kterého je potřeba zabít a bude klid a pomoc k tomu má kouzelná modrá hůl. To jako fakt. Taky hlavní hrdinka se postupně stává víc a víc nesympatickou. Hlavně tím, jak jí autor vykresluje jako dokonale empatickou osobu, která z každého dostane jeho bolístku a nakonec ho ještě okouzlí. S každou další stránkou se to četlo hůř a hůř. Pokračování ale dám.
Skvěle napsaná biografie pohledem zevnitř, pohledem road managera. Oproti jiným biografiím pěveckých legend Cooke celkem solidně popisuje tehdejší politickou atmosféru a její zvraty, které bezesporu dávají vyrůst hvězdě JJ. Něco podobného (i když s trochu jiným významem) jsem zažil asi jenom u Klusákova podcastu Gotťák. Cooke se nebojí ani popisovat momenty, kdy je kapele z projevu JJ trapně apod. Závěr pak nutně chytne za srdce. Doporučuju. O několik levelů výše než tolik oslavované Kroniky Boba Dylana.
Mám rád tuhle knížku. Karel Čapek v ní dospěl vlastně k tomu, k čemu směřoval dlouho už ve své noetické trilogii. Ale tady ten pohled na tu postavu z několika různých úhlů pohledu dostává jasný tvar (na rozdíl třeba od Povětroně, kde to je čistě na poli představ, snů, fantastiky). Vlastně se pustil trošku do psychologického románu a můžete sledovat úpornou snahu člověk, který tak hrozně chce být umělcem. Postrádal jsem pozitivní pohled. Někoho, kdo by mu to do poslední chvíle všechno věřil a stál za ním (i manželka v průběhu ztrácí iluze). Když dojde na vyprávění mladých muzikantů měl jsem kolikrát pocit, že čtu Škvoreckého. Je neuvěřitelné, jak to dokáže být stále živé a svým způsobem moderní.
Ano, je v tom cítit Tolkien, ale mnohem míň než v Fiestově Mágovi - učedníkovi (a taky je to jasná inspirace pro G. R. R. Martina). A ano, je to rozvleklé. Strašně. Na první závan děje si musíte počkat 180 stran a pak dalších 180, než se děj zas posune. Už už jsem to chtěl vzdát (v polovině knihy), ale prostě jsem nějak pokračoval dál. Nevím proč. Styl autora? Některé detaily mě vyloženě štvaly. A největší problém jsem měl s ufňukaným hrdinou a jeho pomocníkem vševědoucím eskymákem, který rajtuje na svém tažném psu (vlkovi). Někdy z toho čiší ta strašná touha nebýt Tolkien. A přece jsem to dočetl. Konec je překotný. Posledních 70 stran. Něco v tom asi bude...
AKTUALIZACE PO DOČTENÍ SÉRIE:
Přidávám jednu hvězdu navíc. Druhý díl série je dost podobný tomu prvnímu. Skoro polovonu knihy se nic neděje a pak to má švih. Ale poslední dva díly, resp.díl poslední, rozdělený do dvou knih je neskutečnou přehlídkou autorovy fantasie, kdy skutečně netušíte, co přijde. Bitva je monumentální a magická zároveň. Závěr byl pro mě trochi zklamáním, jak se všechno vyřeší nějak samo, ale stejné to stálo za to. Jasná inspirace Tolkienem se ke konci mění a je jasné, že právě odtud sosal svou inspiraci G. R. R. Martin pro svou Píseň ledu a ohně. Do Východního Ardu se ještě vrátím.
(SPOILER) Nebýt toho magicko-realistického prvku s postavou ve studni nebo utonolou hrdinkou byl by to pro mě čistý průměr. Takhle se to trochu zvedá. Přesto pro mě kniha postrádá wow efekt, který jsem podle toho, co jsem o autorce slyšel, čekal. Na jedno přečtení ale dobrá volba, pokud vás už nebaví Selský baroko Hájíček a chcete netradiční román z české vesnice.
Svérázný český příspěvek k magickému realismu. Po jeho přečtení už pro vás Liška Bystrouška nikdy nebude stejná jako dřív. Skvěle a originálně zpracované téma StB, které vás rozhodně nenechá klidnými. Hlavně proto, že se kniha zhruba v polovině láme a vy zjistíte, že tomu odpornému estébákovi najednou fandíte a držíte palce. Slyším v tom taky trochu ozvuky Sorokinova Dne opričnika. Ale jen velmi lehce. Zasloužená cena Magnesia Litera.
Je to taková zvláštní motivační příručka, která ale na mě nepůsobila a daleko spíš bodovala jako populárně naučná knížka o kosmonautice, konkrétně běžném životě na ISS a výcviku kosmonautů. Nikde jinde jsem nenašel tak dokonalý, vtipný, a přitom detailní popis, co pobyt na stanici obnáší. Jinak autor mi přišel dost nesympatický a srší z něj taková ta snaha nebýt namyšlený a být pokorný. I když vůbec není. Pokud se ale od tohodle oprostíte, jako fanoušek kosmonautiky si knihu můžete užít.
Román důležitý spíš historicky pro vývoj žánru. Po jeho přečetní ale nedostane vlastně nic navíc oproti tomu, co už si přečtete v anotaci. Je samozřejmě zajímavé, jak autor zaplétá fyzikální termíny a situace po nukleární katastrofě do křesťanské mystiky a symboliky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že román nikam nespěje. Existuje k němu dokonce pokračování, ale neumím si představit o čem víc by bylo. Tohle je námět tak na povídku, ne na román.
Mám radši A. C. Clarka jako vizionáře a futuristu než záhadologa. Přijde mi, že kdyby tohle sepsal pro mládež jako Ludvík Souček svoji trilogii Cesta slepých ptáků, udělal by líp. Celkově těžko uvěřitelné, plné logických chyb. A jako filozofické úvahy nad rájem a peklem a institucí dohlížení dost plytké. Autor v předmluvě mluví o filmové verzi. Možná spíš zkuste tu a ušetřete si čas na čtení něčeho lepšího od Clarka.
Má to snovou atmosféru, ale nakonec je to vlastně úplně jednoduché a ne moc kafkovské nebo dickovské. A vlastně to má dost velkou logickou chybu: TransG působí na začátku všemocně, jako nějaká neuvěřitelná, tajemná síla. Na konci se ale ukáže, že taková být vlastně nemůže... Ambasadov mě bavil víc. Ale nejsem velký fanoušek detektivek (protože motivy k vraždě mi vždycky přijdou dost chabé). Možná pro někoho takového to může být excelentní.
Ve třetím pokračování série Metro se vrací známé postavy, ale děj obě předchozí knížky staví na hlavu. Demaskuje a převrací původní vyznění. Arťom se zase zachrání vždycky na poslední chvíli, ale na rozdíl od prvního dílu, kde se s tím mesiášstvím záměrně pracovalo, to tady působí už strašně uměle. Zbytečný díl, napsaný zcela jistě jen pod nátlakem nakladatele. Doufám, že po tomhle už to Glukhovsky vzdá. Škoda toho.
Nejsem vůbec fanoušek postapokalyptické science fiction. Vážně ne. Ale tohle mi přišlo fakt skvělý. Kombinace Nonstopu od Briana W. Aldisse (to, jak se hlavní postava postupně přesouvá uzavřeným, pro čtenáře neznámým světem) s mesiáštvím Duny (díky kterému funguje i to, že se hlavní hrdina vždy zachrání tak nějak na poslední chvíli a sám si může klást otázku: Jsem vyvolený?). Četl jsem i ty pokračování, ale to už je nuda. Tam už autor ničím nepřekvapil.
Nečekejte strhující akční děj, ale tři vzájemně propletené příběhy, které postupně znejasňují to, co jste četli předtím. Můžete je číst jako odnož autorova marsovského cyklu, i když do něj nepatří. Vesmír je to ale v mnohém totožný. Máte tu revoluci na Marsu, problém s dlouhověkostí a ztrátou paměti apod. Cestuje se napříč celou, obydlenou, Sluneční soustavou. A možná dál... Hardcore sci-fi v tom nejlepším slova smyslu.
Normálně mě ty Ishigurovy nespolehliví vypravěči, kterým nesmíte věřit ani slovo, baví. Ať už v „evropském“ Soumraku dne nebo v „japonském“ Malíř pomíjivého světa. Na sci-fi od něj jsem se fakt těšil. Ale tohle jsem nezvládl. Nechápu, proč mám číst sérii historek holky z internátu. A ani nerozumím tomu, jak většina z nich souvisela s hlavní zápletkou. Nebavilo mě to prostě. Námět tak na delší povídku. Dočteno napřeskáčku z povinnosti. Možná kdybych nevěděl, o čem to ve skutečnosti je, bylo by to lepší.
Kniha je to dobrá, napínavá. Místy se čte jedním dechem. Ale nic hlubšího ve mně nezanechala. Nevím, komu bych ji doporučil. Milovníkům survivalu? Na cizí planetě tu ztroskotá skupinka lidí, o záchranu se pokusí až ale jejich druhá generace, která už nic jiného než tu novou planetu nezná. Trochu mi uniká, proč by se ta druhá generace chtěla dostat pryč... Trochu neuměle je do příběhu naroubovaná další linie s vědeckou misí, která na planetě přistane.
Moje první Kotleta a neprokousal jsem se jí. Nepřišlo mi na tom nic kontroverzního. Jen banální a prvoplánové. Rychle usmažené na starém, přepáleném oleji. Okořeněné a osolené tak, aby se prodalo o pivo navíc. Ale věřím, že člověka jiných chutí to může bavit. Na rozdíl od Pecinovského je to aspoň dobře napsané. Akce a hlášky. Kdo nečeká literaturu, dostane asi to, co chce. Písmenka odsejpají poměrně rychle.
Chápu to. Ten ústřední ruský motiv: cesta s koňským spřežením přes zamrzlou a sněhem zapadanou Rus. I tu ústřední dvojici chápu: bohatý pán (doktor) a prostý mužik, pán a sluha. A to celé přenesené do budoucnosti, která nutně evokuje spíš minulost. Jakoby i čas zamrznul... Obraz mrtvého obra je monumentální. Jakoby tam přes cestu ležel obří Lenin nebo sám Ilja Muronec. Fantazie pana Sorokina je obdivuhodná. Ale stejně tomu na rozdíl od Dne opričnika něco chybí.
Výborné. Autorka i nakladatel si šikovně pomáhají srovnáním tak, že upozorňují, že kniha rozhodně není Nabokovovou Lolitou naruby. Jenže ona opravdu není, i když se to na začátku jeví. Zamilování dospělé ženy, matky, do třináctiletého kluka. Podobně obrazný jazyk, ale posunutý do českých reálií a do současnosti. Mluvu náctiletých autorka střílí jak z automatu. V té záplavě slov, obrazů a pizdingu se ale otevírají úplně jiné otázky než u Nabokova. Otázky mateřství a pupečních šňůr, otázky domácího násilí i vyprázdněných firemních vztahů. Výborné. Musím si od autorky ještě něco přečíst.
Chirurgicky přesná kritika pokřivené morálky, která je i po těch letech stále aktuální. Jen lehce změnit kulisy a myslím, že příběh (a hlavně jeho poselství) by se mohl odehrát prakticky stejně. Na druhou stranu je to až moc přímočaré a vlastně dopředu víte, co se stane. Trochu ploché. Od Maupassanta mám radši Miláčka, tam jsou ty charaktery mnohem prokreslenější, přičemž příběh pořád zůstává aktuální.