rabor komentáře u knih
Nenáročný román celkem dobře položený do historických událostí. Ověřil jsem si to, Václav IV. skutečně existoval (zdroj: http://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-novinky/117042/byl-kral-vaclav-iv-nejvetsim-ceskym-opilcem.html).
Jinak je to taková podivná směs asi jako když zkřížíte Vondrušku a druhý díl Assassin's Creed.
(knihu si pokud možno nekupujte v papírové podobě, její vazba se múže jevit jako vázaná, ale je jen lepená a to ještě dost mizerně a nejspíš se vám tak jako mě rozpadne)
Asi nejlepší kniha o přežití co je v současnosti na trhu, přečetl jsem už dvě (Robinson Crusoe a Máša a medvěd) takže vím. Jen je tu mnoho zbytečných informací a opakujících se pouček typu: nikdy nepijte mořskou vodu, nikdy nepijte mořskou vodu, NIKDY NEPIJTE MOŘSKOU VODU (ani pokud máte žízeň a k pití vám zbyl jen nealkoholický Staropramen NEPIJTE MOŘSKOU VODU). Naopak občas mi chybí obrázek např. "Pokud jsou na vašem ostrově tuleni múžete si z nich vor udělat" , …jak se dělá vor z tuleňú je prostě nad rámec mých představ.
Kniha taky nijak nepočítá s nějakým kulturním programem, neporadí jak točit na kameru mezitím co se vaši kamarádi jeden po druhém ztrácí v hustém lese a chovají se u toho čím dál víc nelogicky, nenaučí vás jak vycvičit medvěda aby jezdil na kole a žongloval ani vám neprozradí jak se zachovat v případě, že vás přepadnou amazonky (nebo kde by k takovému přepadení mohlo dojít). Tudíž jakmile vyčerpáte všechny survivalistické zábavy jako je přeskakování ohně a snahu zapálit vlastní prdy (což se dá praktikovat i zároveň, ale nedoporučuje se), hrozí vám smrt nudou a to je ten nejhorší zpúsob smrti co znám.
Co mě jako starého cynika ale zklamalo nejvíc, to je míra pokrytectví s jakou kniha ignoruje většinu skutečných případú přežití. Jak bych vám to jen řekl, představte si, že se zřítíte s letadlem kamsi do ledové pustiny. Přežije jen několik lidí a z letadla zachráníte jen hromadu paliva na oheň, jeden velký kotel a požárnickou sekeru. Co se tu asi bude jíst? Lišejník nebo guláš z pilota?
Pokračování vhodné jen pro masochistické obdivovatele Emmi a Lea. Nastavované, nudné a vleklé jak mexická telenovela a zakončené obdobou "šmoula si vzal šmoulinku a žili spolu šťastně až do smrti"
Přiznám se (pouze vám, né svoji bývalé), že na mě asi doléhá osamění a tak mé ruce, ztrápené neustálým praktikováním sebelásky, uchopily tuto knížku, kterou od klasických románú pro ženy odlišuje snad jen to, že má nápad a není prvoplánově hloupá. Muž a žena se snad omylem střetnou na planetě Outlook, kde jim ze vzájemného sarkastického popichování vzejde láska (romantika hustá jak nudle z nosu). Zbytek knihy se odvíjí v rámci nekonečného opakování vzájemného nadbíhání a uskakování a celé to směřuje ke schúzce naživo. Jo, chtěl jsem tohle dílo ještě víc ztrhat, ale rozpomněl jsem se na svou vlastní obdobnou korespondenci, kterou jsem kdysi vedl a ze vzpomínek na tu směs citú a gramatických chyb mě jímbla (zkomolenina slov jímat a jebnout) nostalgie a odčerpala mi síly. Takže budu hodný, dám o hvězdu navíc a ani vám nevyzradím konec.
Na jednu stranu je v tom skoroagent a otázky okolo vojensko-prúmyslového komplexu jako v thrilleru, a na druhou stranu policejní komisařka, to klasické vyšetřování případu a když děj zpomalí tak všichni začnou pít kafe a kouřit cigára jako v každé stereotypní detektivce. Takže trošku kočkopes, ale dobrý, lepší by bylo asi říct dva v jednom. Nebyl jsem si touto knihou jistý, ale pak jsem přečetl první kapitolu a musel jsem vědět, co bylo v tom pytli! Samozřejmě jsem to tušil, ale skrytě jsem doufal, že mu třeba jen přinesli zapomenutou svačinu a všechno je to jen velké nedorozumění, ach jak jsou ty krimithrillery kruté.
Kdysi mě tahle kniha v knihkupectví v negativním slova smyslu zaujala. Kombinace obskurního názvu a rúžovočerného přebalu (pod tímto přebalem je kniha pro jistotu rúžová celá), na kterém stojí tři židi na nuzné návsi, ve mně evokovala dojem, že toto dílo bude opravdu silný pseudointelektuální masakr. A já ještě nenabyl dostatečné intelektuálnosti a kavárenského povalečství, abych toto dílo byl schopen pochopit a ocenit. Osud tomu ovšem chtěl, abych si knihu navzdory své kulturní nedozrálosti přečetl již nyní. Byl jsem zklamán, že kniha není o židech. V dnešní době, kdy musíte při výběru dávat pozor, protože každá druhá kniha pojednává o utrpení židú, a já se záměrně k takové knize odhodlal, jsem byl zákonitě zklamán (těch pár cikánú už to nespravilo). Ale múžu si za to sám, kdybych jen nebyl líný si alespoň včas přečíst anotaci. Každopádně příběh lotrinských migrantú byl fádní a nudný a zachraňovalo ho jen to, že se otáčel kolem významných událostí konce první poloviny 20. století. Hlavním hrdinou byl nesympatický tupec, který se například rozhodne po válce vrátit do domova, ze kterého ho vyhnali a vykřičet si od svého povedeného otce púdu, na kterou má dle svého názoru nárok a nějak si přitom nevšimne, že se to všude hemží rudými milicemi a již několik let vlastní všechnu púdu komunisti. A to byla určitě ta lepší část, číst ty cikánské povídačky, kterým věřil, bylo utrpení. Jo, možná až přečtu dalších pár set knih, zmoudřím a jednoho dne se ohlédnu zpět a řeknu si, že to vlastně nebyla vúbec špatná kniha, ale teď pro mě nedosahuje ani prúměru.
Myslel jsem, že budu číst o postupné proměně slušného a normálně uvažujícího Němce v nacistickou zrúdu, ale nutno říct, že Rudolf Lang (alias Hösse) je vylíčen již na začátku knihy jako pořádný psychopat. Navzdory přísné křesťanské výchově se víry v boha rychle zřekne, aby jí nahradil vírou v Německo. Bída, fanatický obdiv k armádě, necitlivost (nikoliv krutost), nekritická oddanost autoritám a další vlastnosti, které do toho krásně zapadají, dělají z Rudolfa Langa spíš než pachatele figurku, která se stala obětí doby. Kdyby se nenarodil na přelomu století, ale před pár lety mohl z něho stejně dobře být horlivý zelený aktivista, který místo židú likviduje bobry.
Trochu mi vadilo, že se druhá polovina knihy proměnila v čistý kalkul. Ano, bylo to trochu šokující, což byl asi účel, ale zároveň to postrádalo hloubku (která trochu schází celé knize, ale této části nejvíc). Jako nějaký manuál pro vedoucího koncentráku, chyběla jen poučka "tohle nikdy nezkoušejte sami doma"
"Následující týden jsem trávil ve strašlivé úzkosti: výkon v Treblince byl 500 jednotek za 24 hodin, zatímco v Osvětimi se plánovalo 3 000 jednotek; za necelé čtyři týdny jsem měl reichsführerovi předložit celkový plán řešení otázky, ale zatím mě nic nenapadalo."
"Tento postup byl koneckoncú i úsporný, protože jeden kilogram Cyklonu B stál - jak jsem si hned zjistil - 3 marky a 50 fenikú."
Smrt je mým řemeslem je dobrá kniha, mohla být delší a mít větší hloubku, hlavně co se týká myšlení postav, konec je trochu uspěchaný, ale to jsou víceméně drobnosti, které nesnižují hodnotu ani ponaučení o hrúzách minulosti. (Moc jsem toho z podobné oblasti nečetl, takže nedokážu posoudit do jaké míry je toto autentické s životem R. Hösse)
"Během procesu vykřikl prokurátor: "Zabil jste tři a púl miliónu lidí!" Požádal jsem o slovo a opravil ho: "Promiňte, zabil jsem jich jenom dva a púl miliónu""
Znáte to, když vás v kapse pálí posledních pár pětek a máte na výběr mezi koupí nějaké šmakulády z McDonalda nebo nákupu veledíla světové literatury od autora, který vymyslel tu holku, co kouří dlouhý klacek. Je to vážné dilema.
Jakmile jsem začal číst, pochopil jsem, proč kniha byla tak levná. Zvláště prvních sto stránek, kde nás autor seznamuje s milou a k uzoufání nudnou rančerskou rodinkou z amerického pobožného středoburanova. Chápu, že mi je to mělo přiblížit, abych se s nimi trochu sžil, ale na mě to púsobilo přesně naopak a přiznám se, že s přibližující se vraždou jsem občas kouknul na hodiny a pomyslel si "už aby to bylo". Až za púlkou se mi kniha začala i trochu líbit, asi díky tomu nezvyklému stylu. Pojmout vraždu jako společensky-dokumentární výpověď se autorovi přece jen docela povedlo, i když muffiny z meka mají taky něco do sebe.
Sbírka autorových sloupkú. Pěkná kniha pro každého, kdo má rád jazyk český a koho zajímá jeho etymologie. Ale chcačky nechcačky „u“ s tím ošoprstaným kroužkem psát nezačnu, měl bych v tom brajgl jak matlafousek v motovidlu.
„A když se nás na něco zeptají, buďme trochu citlivější než učitel v té vousaté anekdotě, který na otázku zmateného cizince „Co znamená šimsisi?“ lakonicky odpovídá: „No prostě esisisi šim!““
Nejsem žádný poeta,
když mrdu je málo knihu čtu
Je to pro mě osvěta,
ale v hlavě mám pořád tmu
Přání zbožné a má úroveň
jak ranní erekce falešné
mít tvrdý játra a zároveň
tvrdé péro vysněné
A mrdne-li mi snad
jak zápas kocoura s opicí
proč necítíš se mlád?
pod čarou dno dělící
Hledal jsem nějakou pro mě netradiční knihu až brak, který mi zpestří dovolenou a při náhodném otevření tohoto díla jsem narazil na kapitolu s názvem Martin a jeho nezapomenutelný „mrd v očích“. Samozřejmě jsem chtěl vědět, jak se u chlapa pozná mrd v očích (čistě ze zvědavosti, né že bych se bál, že mám s tímto stigmatem něco společného!). Nakonec to s mrdem v očích bylo trochu jinak a nejenom s ním, též počáteční dojem vtipného a sexuálně otevřeného díla vzal rychle za své. Nutno říct, že autorka je opravdu tak promiskuitní jak slibuje a sem tam jsem lehoučké náznaky humoru skutečně postřehl. V tom "lexikonu" mužú byli kapitoly, které docela ušly, ale jejich výskyt byl čím dál více raritní. Většina z těch asi šedesáti kapitol mi dost splývá dohromady. Autorka buď v rámci své práce, nebo přes seznamku uloví pracháče, případně nechá, aby se na ní nalepil. Pracháč kolem sebe musí zcela neúprosně šířit luxus, musí být taky společensky nebo pracovně úspěšný, občas i hezký, nejlépe alespoň trochu ženatý nebo ve vztahu, a když je i mrduschopný má body navíc. Na věku nezáleží, ale musí mít samozřejmě nějakou skrytou nebo i očividnou vlastnost, která až proboří zeď autorčiny naivity (zeď pevná jako skála), poslouží jako alibi pro rozchod. K tomu občas naše hrdinka řeší problémy typu: je sice prachatý, ale má plešku, nebo je sice majetnický a hloupý jako fotbalista, ale kupuje mi značkové hadry, takže co s ním? Nevadí mi, že si autorka v podstatě utahuje z mužú a jejich snah, vadí mi, že tak nečiní s nějakým nadhledem z intelektuálně a morálně vyšší pozice. Je mi nesympatická a ve své podstatě je stejně ubohá jako muži, které popisuje. Krom toho musím případné čtenáře upozornit, že z literárního hlediska toto dílo spadá do kategorie záchodového čtiva.
"…a předložil mi nabídku, která se hned tak neodmítá – společnou koupel. Tento jistě netradiční adrenalinový zážitek spojený s aplikací Archimedova zákona v praxi jsem si nechala ujít, podobně jako jeho asi milion pozvání po práci na drink. Dnes mnou Braňo intelektuálně pohrdá."
"Iluze velkého pana ředitele se mi náhle rozplývala v nedohlednu, najednou už pro mě nebyl tak přitažlivý jako dřív, tehdy byl pro mě pan Nedobytný…"
Vše co jste kdy chtěli vědět o slovanském náboženství a mytologii, ale báli jste se zeptat
Když jsem jako malý kluk ukázal prstem na nějaké ošklivé židovské dítě, tak mě maminka plácla přes ruku a řekla mi, že se neukazuje. A já se zastyděl nejenom proto, že se neukazuje, ale taky protože jsem si uvědomil, že ten kluk za to nemúže, jelikož se jako ošklivý, proradný a lakotný žid přece už narodil. Dawkins mi touto knihou ovšem otevřel oči a vysvětlil, že se nerodí malý kristusáci, žiďáci nebo muslimáci, ale prostě jen děti a jejich náboženská indoktrinace zpúsobená rodiči i tlakem společnosti je strašlivé zlo. Jenže umíte si vúbec představit jak by to vypadalo, kdyby takové děti dostaly výchovu a vzdělání oproštěné od náboženství a teprve v dospělosti se mohly svobodně rozhodnout?! Vždyť by pak v boha skoro nikdo nevěřil a světem by se začaly šířit takové nesmysly, jako že moje praprapratetička byla opice a země je kulatá! Proto navzdory své ateistické výchově jsem se rozhodl jít opačným směrem a stát se věřícím. Uvažoval jsem nad židovstvím, ale bál jsem se, že by to obnášelo obřízku a já bych svou úžasnou předkožku nedal ani za expres do sedmého nebe. Vybral jsem si Islám, jednak protože je čím dál více populární a taky korán byl v knihkupectví skoro o polovinu levnější než bible. Svoje nanebevstoupení (odpálení sebevražedné bomby) jsem chtěl uskutečnit u nás v albertu, kde se ve frontě u pokladny schází púlka prahy. Všechno to ale zhatilo jedno pitomé dogma. Alláh řekl, že prdel si máme utírat pouze levou rukou, levá je nečistá (úplně si představuji, jak sestoupil z nebes před Muhammada, který se hrabal v prdeli oběma rukama, a pravil „už se na to nemúžu dívat, od teď jen levou“) a jelikož mám svúj styl (pravou rukou, jednou nahoru, jednou dolú a vyleštit) musel bych kvúli tomu úplně překopat svoje zvyky a to je příliš. Takže jsem zase bezvěrec a hledám nějakou víru, se kterou mě nebudou rozdělovat taková hluboká morální a filozofická dilemata.
(Následující citace je ze článku, který mě ke knize přivedl, celý je někde na technet.cz (idnes))
"Založil jste organizaci - charitu - pro propagaci vědy….Prý jste měl se založením svého spolku potíže"
"Šlo jen o to, že v Británii a asi i v dalších zemích má náboženská organizace snazší cestu k daňovým úlevám. Stačí říct, že jste náboženská organizace, a snadno proplujete celým procesem. Já dostal celkem pozoruhodný dopis od britské komise, kde mě žádali, abych vysvětlil, čím je věda společnosti prospěšná. To mi vyrazilo dech."
Kniha mě přivábila ze dvou dúvodú, pro netradiční použití du formy (,která nakonec v knize nebyla až tak častá jak jsem očekával, ale i tak to byla zajímavá změna) a potom kvúli tomu, že hlavní hrdina je knihkupec, což já taky, a tady si dovolím malou odbočku. Nemyslím si, že by se v knihkupectví kdokoliv styděl za to, že kupuje Dana Browna, alespoň ne u nás, kde je schopen smradlavý buran, který si říká zákazník, na mě řvát přes celou prodejnu „Hele mladej, tu kuchařku toho …eéééérhg Hrušky, toho z televize, tu máš jako kde?“ , v takovém prostředí mi zákazník, který si kupuje Browna připadá jako skutečný intelektuál.
Kniha se mi líbila a příjemně se četla (ano, a teď přijde to "ale")…ale, čekal jsem to trochu víc krvavé a napínavé, Joe sice byl sympaťák a úchyl, ale takový úchyl běžného druhu, kterých na každém rohu potkáte tucet, během knihy sice občas někoho zabije, ale takové ty typy o kterých byste řekli, že si to nikdo nezaslouží víc a které nikomu chybět nebudou, takže se to skoro nepočítá. A Beck? Ta mi byla sympatická snad jen tím, že většinu volného času masturbuje a twitteruje, což já dělám taky, tedy s tím rozdílem, že netwitteruji.
Co mě ale při čtení tvojí knihy neskutečně vytáčelo, byly všechny ty kulturní odkazy na film, hudbu atd., z nichž jsem znal tak desetinu a to ještě dost mlhavě. Nevím, zda jsi skutečně tak neschopná spisovatelka jako Beck a nedokážeš použít jedno normální přirovnání nebo mi chceš vnutit svúj mizerný kulturní vkus a názory, čímž mi tak trochu připomínáš Peach, ale kdybys místo věčného líného masturbování radši ještě vzala do ruky klávesnici a myšku (počítačovou, samozřejmě) a ty blbosti vyškrtala, byl bych ti jako čtenář neskonale vděčný. Proč například mrzačíš postavu Joeho tím, že by měl být dúvěrně obeznámen s Miley Cyrus, vždyť je to chlap, nevyrústal na Hannah Montaně jako ty, a kdo je sakra Paula Foxová? Je to ode mě možná trochu solipsistické, třeba se vám ostatním právě to líbí.Na film Hana a její sestry se ovšem nepodívám, ne protože bych si myslel, že je to špatný film, ale čistě na truc.
„…a ty se procházíš před otevřenými okny úplně nahá. Nahá!. Postávám u vchodu na druhé straně ulice a ty si mě nevšímáš a nikdo si nevšímá mě ani tebe. To jsou sakra všichni slepí?
Ubíhá den za dnem a já začínám být nervózní. Vystavuješ se až moc a není to bezpečné a stačilo by, aby tě zmerčil nějaký úchyl a rozhodl se za tebou jít dovnitř…“
Ušetřím vás chrlení superlativ, že jde o vynikající literární počin je přece z filozofického hlediska zcela zjevné. Hlavní hrdina Tony nám odvypráví svou minulost, respektive její osobní verzi, ve kterou věří, aby jí následně mohl konfrontovat a on sám i my čtenáři (samým překvapením s otevřenou hubou) zjistili, že vše bylo trochu jinak. K tomu hromada Tonyho sebereflexe a vzdychání starce, jehož život se "jen tak děl". Pro mě tedy měla ta proměna historie jednu trhlinku a to že Veronika byla tehdy i nyní pořád stejná kráva.
„...A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémú historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnost, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“
Tohle bylo jako hrát dračí doupě s příliš mnoha hráči a unaveným pánem jeskyně. Dobrodružný román s prvky fantazy a snad i lehkým závanem historie (ale opravdu jen velmi lehkým). Družina seveřanú se vydává za dobrodružstvím v podobě cesty k Attilovu pokladu a musí zvládnout všechny nástrahy, které jim osud přihraje, jako třeba boj s ještěřími lidmi, zimou, amazonkami a hlavně se znuděným čtenářem. Nenáročná četba vhodná pro děti do třiceti let
Než jsem vzal tuto knihu do ruky, nevěřil jsem tomu, že děj nějaké knihy múže být tak nudný a prázdný a šinout se kupředu rychlostí lenochoda na rohypnolu. Jako omáčka k tomu "ději" je tu spousta mizerných úvah a myšlenek hlavního hrdiny, které mě v lepším případě nezajímaly, v horším případě iritovaly. A iritovaly mě tak, až bych řekl, že mě spíš sraly. To především ty umělé žvásty o terorismu, konzumní společnosti a válce v Iráku, které byli samoúčelné a neuvěřitelně syntetické. Jako např. hlavní hrdina se mazlí se svojí ženou a myslí na ni, pak bez jakéhokoliv přechodu myslí na Saddáma Hussaina, a potom zase na ni. No, každého vzrušuje trochu něco jiného, a jak se říká, proti gustu žádný dišputát.
Knihou jsem se prokousal asi do púlky a dál už to prostě nešlo, nebylo sil. Hodnotím jednou hvězdou, protože jsem se tu dočetl, že toto je snad nejlepší kniha od McEwana, pochopte, že v tom případě si ještě musím nechat rezervu pro ohodnocení jeho nejhorších knih.
Není to kniha, u které bych napětím nedýchal, rval si vlasy hrúzou nebo se smál až bych spadl ze židle. Ani historickou přesností (mluva i myšlení je jako ze současnosti) nebo slohovými prostředky mě neohromila. Přesto se četla tak krásně lehce a nenáročně. Děj neměl hluchých míst a bavil mě od začátku do konce.
(plus za jednoduché a stručné vysvětlení struktury římské armády)
V dobách školních let byla moje náklonost k povinné četbě zcela anulována takovými přeceňovanými "skvosty" české literatury jako je třeba Babička. S odstupem času a s moudrostí, která k člověku přichází zároveň s blížícím se třicátým rokem života, jsem se odvážil znovu dát šanci alespoň tomu nejzákladnějšímu dílu klasické české literatury, které i překročilo hranice naší malé země, a teď múžu říct, že právem. Do poloviny je to více než dobré, ale potom to začne drhnout, vtipu méně, nudných plkú více. Rozhovory Švejka s "jednoročním dobrovolníkem" jsem přeskákal v domnění, že se propracuji ještě k něčemu lepšímu, ale to už se bohužel nestalo. Kdyby Hašek umřel trochu dřív a své dílo tím utnul někde v púlce mohl bych hodnotit čtyřmi snad i pěti hvězdami, ale to bych po něm chtěl asi trochu moc.
(všechna čest výbornému filmovému zpracování)
Příjemný groteskní, společensky karikaturní humor kombinovaný s politickou satirou. Jedna z knih, kde bych díky Šimkovu přednesu a dikci, která k povídkám sedí jak prdel na hrnec, dal přednost mluvenému slovu před tištěnou podobou. Když jsem se tento přednes snažil napodobit při předčítání svému věrnému psímu posluchači, počal na mě vrčeti. Jelikož jsem zrovna předčítal povídku "Jak jsem se stal nezaměstnaným", což je povedená protikomunistická satira, domnívám se, že múj pes je komunista. Nechám toho bolševického vořecha utratit.