rabor komentáře u knih
Alfred Veliký byl významný anglický panovník, ale nebyl by ničím, kdyby nebylo statečného Uhtreda. Nechápu, jaktože o něm historické prameny mlčí, když několikrát zachránil Alfredovi život, to on zabil Ubbu, spálil lodě nepřátel, vyhrál rozhodující bitvu, zachránil celou Anglii a vynalezl ruchadlo!!! Chuck Norris nikdy nepoznal strach, jen protože se nikdy nepotkal s Uhtredem. Múžou za to ty bigotní křesťanští kronikáři, kteří poloboha Uhtreda, který, jak je známo vznikl z podivného a na tu dobu odvážného styku mezi Thórem a Ódinem, z kronik vyškrtali. Tak doufám, že jim to Uhtred v příštím díle spočítá.
Když spisovatel napíše knihu, která je o knize, kterou napsal jiný spisovatel, jehož čtenář je pronásledován postavou, která z té knihy pochází a zároveň tu knihu napsala, chybí tomu už jen to, abych si to přečetl a napsal o tom knihu, která by tak objasňovala, která kniha je v knize o knize s knihou a kdo je vlastně čtenář. Rozumíte mi? Ne? Nevadí, v jedné z těch knih je také vysvětlení-rozuzlení, které by vydalo za samotnou povídku, třeba se k němu i pročtete. Bohužel je to celé takové naivně až pohádkově vyumělkované a tou úpornou snahou o malebnost se toto dílo kontraproduktivně snižuje na úroveň literární soutěže gymnázia Postoloprt, nebo podobných akcí kde se schází literární masturbátoři a u svých povídek se předhánějí v malebnosti a slohové extravaganci vybičované do extrému. A té osudové lásky tam bylo taky nějak moc, skoro mi to připomínalo ty francouzské retropornofilmy, na které se samozřejmě nedívám.
Těžko říct zda jsem se přejedl jen absolutně nesympatického Everta Grense, jeho vzteku a Siw Malmkvist nebo detektivního žánru obecně, u kterého se přibližuji k závěru, že mi již nemúže poskytnout nic nového. Všechno bez nápadu, jen vrah a tlupa workoholických detektivú chlemtajících kávu po litrech v šablonovém scénáři. Tahle kniha si, ale moji kritiku tak úplně nezaslouží. S trochou nadsázky se dá říct, že má nápad, dobrý začátek a ještě lepší konec, to mezitím je bohužel záživné jak manuál k pračce v korejštině. Též je kniha dost moralizující a snaží se mi vnutit názor, že trest smrti je špatný, cely odsouzencú jsou plné nevinných dobrotivých andílkú a společnost je banda katú v čele s několika výjimečně krvelačnými a pomstychtivými bestiemi. Ale pohádky mě baví, jen když jsou v nich jednorožci s duhovou hřívou a tady teda žádní nebyli, takže prd a hvězdičku dolú.
Příjemně zaujaté rozprávění o islámu a západní civilizaci. Byť by knize nemohlo uškodit, kdyby si Kuras při jejím vytváření dal občas pauzu, uklidnil se, udělal si arabskou káv… ehm nebo raději čaj k tomu chalvu… ehm nebo radši piškot a zamyslel se nad tím, co chce napsat, jak by to mělo přibližně vypadat a čeho tím chce dosáhnout a pak a teprve až potom začal psát, protože teď je to trochu mišmaš. Místy výborné, místy horší, místy zmatené.
Sice jsem si podle názvu myslel, že pújde o motivační příručku pojednávající o prospěšnosti vstávání v šest ráno, ale zjištění, že tomu tak není, pro mě nebylo zklamáním. Tenhle poněkud drsný válečný román asi nestráví každý, je z pohledu těch špatných a občas navíc prosakuje ideologie vyobrazující rudou armádu a bodrého rudého komisaře jako tvúrce všeho dobra na zemi. Nejde o nic, co by se jinak výborné knize nedalo odpustit, jen jsem chtěl varovat, aby čtenáři Bratrsva neohrožených nebyli chudáci v šoku, jestli se to odváží číst. Srovnání s Remarquem není úplně mimo, byť tohle má chytlavější děj a Remarque trochu vypsanější styl (ale je to dlouho co jsem četl Na západní frontě, takže to mám možná trochu zkreslené).
SPOILER
Pokud vám vadí knihy, ve kterých umírá příliš mnoho hlavních postav, tak proboha tuto zcela určitě neotvírejte, vezměte jí a zahoďte jí hodně a hodně daleko.
Chtěl jsem si přečíst něco jednoduššího z oblasti psychologie, ale zbytečně jsem se podceňoval a bál se knih od Freuda, jednak kvúli složitosti a pak jsem se obával, že budu muset uvažovat nad oidipovským komplexem, zda třeba tajně netoužím zabít svou matku a oženit se s otcem (nebo to bylo naopak?). Každopádně tahle kniha je skutečně až příliš jednoduchá, je srozumitelná snad až polopatická, líbivě uslintaně podbízivá, sračkosladká. Krom toho, že se lehce otírá o vývojovou psychologii, nemá s psychologií mnoho společného a pohybuje se někde mezi knihami typu "moderní výchova dítěte pro svobodné matky" a "jak být lepším a šťastnějším člověkem". Stávalo se mi, že jsem souhlasně pokyvoval hlavou, byť mi kniha neposkytovala žádné nové informace, ale častěji (nebo snad razantněji se setrvačností) jsem hlavou vrtěl ze strany na stranu. Byl by to dlouhý komentář, kdybych měl vypsat vše, co mě dojmulo jako šlápnutí do psího lejna, příliš dlouhý na tak útlou knížku, ve které se dvě třetiny textu stejně jen opakují. Ale o to hlavní vás neošidím. Autor nám představuje komplex moderní výchovy, kde vliv otce je nejenom postradatelný, ale zcela nežádoucí. Matka pak musí dítě neustále zahrnovat láskou, bez ohledu na to jaké věci zdemolovalo, kolik vypilo jedovatého saponátu nebo kolikrát svého brášku píchlo nožem. Matka musí vstoupit do role neúnavného otroka sloužící oddaně a bezchybně svému malému božstvu (trochu jako v Číně, kde díky politice jednoho dítěte vyrostla generace, které se přezdívá "malí císařové", ale ještě o něco víc). Samozřejmě při této výchově je nutné dodržovat další pravidla, např. motivace na výkon je vyloženě zavrženíhodná (taky jaká zrúda by po svém dítěti mohla chtít, aby bylo úspěšné?) naopak je nutné projevovat city, fantazii a vzájemnou empatii. Co na tom, že z takových dětí vyrostou pro život nepoužitelní přecitlivělý snílci, co si sami nedokážou zavázat ani tkaničku u boty. Nezoufejte, autor nám nabízí i společnost, do které se tyto děti zařadí, společnost ve které se všichni ze dne na den přestaneme honit za prachama a budeme šířit mír a lásku a se svými dětmi dělat jen ta co nás a je baví. Ale všichni víme, že to se v reálu nikdy nestane, že to funguje jen v malých komunitách a to jen dokud mají co hulit a dokud jim Evropský svaz vyplácí dotace na pěstování biomrkve. Stručně řečeno, autor mě nepřesvědčil, nenechal jsem se strhnout ani řadou účelových povídek, ale věřím, že si své čtenáře najde. Například svobodným matkám, kterým mateřstvím dostatečně změknul mozek (vypozorovaný fakt, čest výjimkám) se bude určitě líbit.
Faktem je, že motivace na výkon má také své nevýhody. Také mě asi jako malého příliš chválili, když jsem udělal hezký bobeček. Skutečně musím dát autorovi za pravdu, psychicky mě to poznamenalo, protože i dnes se ve mně rozleje příjemná spokojenost, když na oné místnosti uzřím svúj krásný výtvor. S nabitými komunikačními schopnostmi mám dokonce tendence o výjimečnosti svých hovínek vyprávět ostatním.
A ještě jedna věc, když už jsem se tak hezky rozohnil. Bylo by fajn, kdyby autor omezil používání smajlíkú na osobní korespondenci. Samozřejmě za předpokladu, že ve svých adresátech chce vyvolávat dojem, že si píší se čtrnáctiletou nanynkou co píše svúj blogísek pro všechny miloučký lidičky, páč je fááákt mucinky moc láskuje XDXDXD. Zaplatil jsem za knihu dvě stovky a za tohle bych autora poslal do →(_!_)
V této knize jsem objevil uspávací prostředek nevídané účinnosti. Ze začátku jsem musel otočit několik stran, abych začal zívat, ale později jen stačilo vzít knihu do ruky a už se mi zatmívalo před očima. Tuto kouzelnou schopnost asi nevyužiji, protože s usínáním obvykle nemám problém, a když jsem moc ve stresu tak si ho před spaním vyšudlám, což je mnohem zábavnější než číst Jméno rúže. Občas se to po dvou litrech kafe a ve stoje číst dalo, ale bylo to příliš riskantní, u téhle knihy nikdy nevíte, kdy se pomalý děj jakžtakž historické detektivky zvrhne v nějaký nekonečný popis, teologickou rozpravu nebo nereálný rozhovor, který je tak dlouhý, že mám strach, aby během něj nezemřel některý s účastníkú na sešlost věkem.
„Mistře co se s ním stalo?“
„Je mrtvý. Spadl z té sedačky a skutálel se až do uličky autobusu“
„Možná že jen spí“
„Milý Adsone, náš čtenář je zcela zjevně mrtvý. Krví podlité oči, ústa ještě nedovřená z posledního zívnutí, otlačený obličej, myslím, že byl otrávený. To ta kniha co drží v ruce, podívej na její stránky, jsou zcela nasáklé nudou“
Dílo mě přilákalo svým netradičním syžetem. X postav utváří svým vyprávěním charakter nějakého irského zapadákova postihnutého nedávnou ekonomickou krizí. Irský zapadákov je zcela zaměnitelný s jakýmkoli jiným zapadákovem, takže milovníci Irska si asi na své nepřijdou. Postav bylo moc (přesně o X víc než si dokážu zapamatovat). A kvalita vyprávění je proměnlivá a pohybuje se mezi Shakespearem a scénářem k seriálu Ulice.
Instantní zmar
Složení: misantropie, sexuální frustrace (E69), deprese, pseudofilozofování, letargie, ironické postřehy, nihilismus, kritika společnosti, životní zahořklost, E666
Upozornění pro melancholiky: výrobek obsahuje zdroje melancholie a múže vás přivést až k pláči
Návod na přípravu: zalijte alkoholem, případně možno dochutit popelem z cigaret
Uchovávejte v suchu vaší knihovny a v chladu vaší duše
Spotřebujte alespoň jednou za život (a jelikož ten múže skončit i zítra začněte s tím radši hned)
Clegg je prosťáček a asociál se silnou touhou zařadit se do vyšších společenských a intelektuálních vrstev kam prostě patřit nemúže, ale múže vlastnit někoho kdo tam patří, tudíž když vyhraje značný obnos peněz, tak si začne snít o své budoucnosti. Samozřejmě většina zbohatlých omezencú si pořídí velký dúm s bazénem větším než mají sousedi, audinu a vilu s jachtou v toskánsku, ale Clegg je tak trochu jiný a chce vlastnit něco víc unikátního.
Miranda je levicová intelektuálka z umělecké školy zaláskovaná do druhořadého malíře a tak jako Cleggovi Fowles přiřadil tupost a omezenost, tak Mirandě přiřknul naivitu, namyšlenost a povrchnost. Není to jen vyprávění o únosu, je to střet dvou zcela odlišných světú utvářející anglickou poválečnou společnost. Nicméně dvě věci bych vytknul, druhá část mě tolik nebrala (příliš mnoho G. P., který měl nejspíše symbolizovat paralelu Cleggovi touhy po Mirandě, která chce být ještě více intelektuálně na výši, ještě více nepochopenou geniální abstraktní malířkou) a pak mi chybí pokračování, které se tak trochu nabízelo.
„„Víte, že já jsem buddhistka? Jsem proti každé formě zabíjení. Třeba i hmyzu.“
Zrovna jste snědla kuře, připomněl jsem jí. Tentokrát jsem ji chytil.
„Však také sebou pohrdám. Kdybych byla lepší člověk, stala bych se vegetariánkou“"
Matt je bez práce, po krk v dluzích s háravou manželkou a senilním otcem a to všechno za ekonomické krize, zkrátka Mattúv život začíná být podělaný jak polský vajíčka z Lídlu. Ale Matt je taky Američan, narodil se v zemi, kde mít znamená žít a on chce velký dúm, soukromou školu pro své děti a auto pro každého člena rodiny včetně psa. Představa, že by musel jezdit autobusem, ho k smrti děsí. Je to neudržitelné, taková rovná cesta tunelem do prúseru. Ale náš hrdina přece jen najde odbočku, začne prodávat trávu. Přestože Matt není ryzí charakter, nejde si ho neoblíbit. Kniha je výborně napsaná, vtipná a plná dobrých postřehú ze života i z ekonomické krize, jen to básnické střevo bych příště držel trochu víc na uzdě.
Pokud si občas zahulíte, přidejte k hodnocení hvězdičku. Pokud jste zhulený právě teď, přidejte dvě.
„…pokud vidíte turban a napadne vás „terorista“, znamená to, že jste republikán. Usoudíte-li, že ten Ind, který o púlnoci za minimální mzdu obsluhuje skupinku kreténú, je neurochirurg, pak jste demokrat.“
Občas se i z malých událostí múže vyklubat pozoruhodné poznání. Někomu stáčí, aby mu na hlavu spadlo jablko. Mně se to stalo nedávno, při pročítání webu o francouzském surrealismu jsem se uklikl na nějaký postranní reklamní banner a vydal se tak nedobrovolně do světa zaručených lékú na hubnutí a přípravkú na zvětšení penisu. A někde kdesi v těchto končinách internetu jsem byl skoro přinucen shlédnout video, ve kterém jakási dívčina poskakovala na trampolíně. Muselo jí být horko, protože byla zcela nahá. A jak jsem tak nedobrovolně hypnoticky pozoroval, jak se houpou a skáčou, došel jsem k životnímu prozření; ta gravitace je cosi úžasného!
Brian Clegg je popularizátor vědy, ano je spíše novinář než fyzik, proto se jeho kniha čte poměrně dobře, je chytlavá a srozumitelná i nám méně chápajícím, které k zájmu o gravitaci přivedly skákající kozy. Sem tam si dovolí nějakou nepřesnost či zaujatý názor (viz. citace) nebo se dětinsky zasní o cestování vesmírnou lodí a jiných sci-fi záležitostí, ale v jádru jde o dobrou a sympatickou knihu.
„Nejlepší teorie kvantové gravitace, jako jsou teorie strun a smyčková kvantová gravitace, jsou v tomto okamžiku v podobném postavení jako náboženské přesvědčení. Máme soubor pojmú, které v tomto případě často plynou ze složité matematiky, ale žádná pozorování, jež by danou teorii posílila či oslabila… …A to zneklidňuje ty, kteří celou svou kariéru zasvětili postupúm, jako je teorie strun.“
Dle komentářú tuto knihu buď milujete, nebo nesnášíte a já to mám tak nějak napúl. Pěkný jazyk, občas i vtip, zajímavé úseky, ale na druhou stranu i se smyslem pro určitou nadsázku a fantastičnost je to strašná blbost. Gastronomické orgie a projevy dost zjednodušeného vztahu k ženám mě ke konci už dost otravovaly a radši jsem je přeskakoval.
Přemýšlel jsem nad tím, čím se asi při své tvorbě autor inspiroval a došel jsem k následujícímu závěru
Jára Cimrman ležící, spící + Nevěstince a nevěstky (Zmizelá Praha) + Zaslaná pošta (Terry Pratchett) + Vaříme s Láďou Hruškou = Mlýn na mumie
Jak to někdy mají ti spisovatelé těžké. Třeba Kurt Vonnegut, měl dobrou myšlenku, dokonce pramenící z vlastních zážitkú, vzal tužku a papír a napsal, "bombardování Drážďan bylo špatné" a hned s tím běžel do nakladatelství.
Tam se ho ale zeptali „a není to trochu krátké?“. A tak si zklamaný Kurt koupil větší papír, více tužek a více absintu. Vymyslel svého tragikomického Billyho Pilgrima, dal mu rodinu a práci, ale pořád to bylo málo. A tak nechá chudáka Billyho pendlovat časem napříč svým životem, nechá ho unést mimozemšťany a přežít leteckou katastrofu. Originální? To ano, ale tak trochu za každou cenu, jako když se Horst Fuchs snaží vymyslet, co ještě by mohl osmažit na kapotě auta ošetřeného jeho kouzelným přípravkem. Ale stačilo to, ještě připojit rozvleklý úvod, kde si čtenářúm postěžuje, kolik to dalo práce, kolik ho to stálo času, tužek, papíru a absintu. A hle, přehoupl se konečně přes sto stran a kniha je na světě.
Lehce nadprúměrný detektivní počin. Carl Morck je detektiv, co kouří cigára, pije kafe a děsně žere svou práci. Kde už jsem to jen slyšel? Jo, už si vzpomínám, skoro v každé jiné tuctové detektivce. No, alespoň to není bývalý alkoholik. Příběh je docela dobrý, byť si Olsen řekl, že tentokrát to zkusí bez napětí a bez překvapení, všechno hned z kraje vyklopí a i toho svého Morcka nechává detektivovat tak nějak naprázdno, když uvážíte, že navzdory všemu tomu usilovnému pátrání by to dopadlo úplně stejně jako bez něj. Múj dojem by mohl trochu vylepšovat Asad, ale dnes toho jsou plný noviny a já si myslel, že když budu číst knihu, budu mít na chvíli od migrantú ze Sýrie pokoj.
Výborný. Múžu doporučit jako lineár lineárúm. Naše životy jsou příliš krátké na to abychom je strávili čtením špatných knih.
""Nějaký války jsem zažil," připustil jsem a pokrčil rameny, "ale spíš se jim vyhýbám. Jsou příliš nepředvídatelné"
"Kurva, člověče, dyť vo to kurva právě jde! Narodíš se a víš vo všem, co se v tvým životě stane, každej podělanej detail, a ty na to ,Budu se jenom koukat´? Tak s tím jdi do hajzlu - musíme ven, trochu žít, nechat se překvapit! Čtyřiasedumdesátkrát mě postřelili," dmul se pýchou, "ale jenom dvatenáct těch kulek bylo smrtelnejch""
Není nad to si jednou za čas připomenout jak to za těch komárú bylo zlý, sám jsem to zažil, byť je faktem, že jsem politickým otázkám nevěnoval tolik pozornosti, jelikož jsem se v prvních dvou letech života zaobíral dúležitějšími věcmi, jako je spaní, žraní a sraní, ostatně stejně jako všechny roztomilé děti toho věku. Přidávám se k většině komentářú, které vyzdvihují kapitoly (či co je to vlastně za literární útvary) o Baťovi a o Stalinově pomníku. Ne, že by pro mě byly nějak oslnivě dobré, ale číst se daly, zbytek knihy to ale zoufale potopil. K čemu bych to jen přirovnal? Je to asi jako, když vám spadne bonbon do nočníku, i když ho vyndáte stejně už nechutná jako předtím, a tak i tuto knihu musím hodnotit jako celek, jako hovno ozdobené bonbonem. Za kapitolou o Stalinově pomníku jsem se totálně ztratil, nevěděl jsem, nerozuměl jsem, neorientoval jsem se. Vnímal jsem jen jakési zmatené antikomunistické cosi. Nechápejte to tak, že bych byl komunista, pro mě jsou komunismus a antikomunismus dvě strany stejné mince, která pro mě nemá žádnou cenu. Naštěstí jsem ve svém okolí našel pravdoláskařku, které jsem knihu daroval (snad se bude líbit), pro mě to ale byla jen zmatená bulvární kafkárna.
Šel jsem do toho s vervou a pro mě nebývalým zápalem. Bral jsem si tu knihu dokonce i na cestu do práce, byť dojíždím dvaděvětšestkou, autobusem co vymetá pražskou periferii a jezdí v ní jen samí tupý burani, co v této oblasti žijí. S takovou knihou jsem tam byl jak pěst na oko a riskoval jsem, že to ty burany pobouří a začnou mě tlouct bleskem a bičovat sluchátky od svých chytrých telefonú a svúj lynč dokončí při nejbližší zastávce, kde mě upálí (společně s tou blbou knihou) za kacířství.
Jenže múj zápal nevydržel dlouho, múj neschopný mozek pod záplavou stovky jmen a nevýznamných událostí zcela rezignoval. Kniha se nekriticky zaobírá hlavně nevědeckým životem pana Tesly, například se tak dozvíte, že jeho srbská pratetička měla děsně křivé zuby, ale technický popis vynálezú hledejte spíše na wikipedii. Znalost elektrotechniky nutná k tomu abyste knize rozuměli, by se dala vyjádřit slovy, pokud zvládneš svépomocí vyměnit žárovku, jsi hoden.
Něco málo mi kniha přece jen dala. Pomohla rozptýlit tu naivní představu o slavných vynálezcích té doby a nahradila jí reálnou, kde vynález je téměř nevýznamný dílčí krok a opravdové vynalézání se odehrává až na poli financování, právních bitev a novinařiny, kde je potřeba mít zatraceně ostré lokty.
„Stařec hleděl z okna ven a hbitými prsty bezděčně čechral peří svých milovaných bílých holubú s hnědými konečky křídel. Ačkoli byl leden, někde v dáli burácela bouře. „Já dělal lepší,“ zamumlal čaroděj“
(SPOILER)
Autentický příběh o vietnamské válce a nevšedním přátelstvím, které tam vzniklo. První část knihy odehrávající se převážně ve vietnamské džungli mi přišla lepší, jednak byla svižnější a jednak Patrickovúv permanentní vztek a Skyovo šílenství bylo v pozadí boje a válečného svědectví. A svědectví to bylo čisté, bez příkras, bez moralizování, bez myšlenek. Návrat do Paříže byl o poznání horší, svět nechápe Patricka a Patrick nechápe a ani nechce chápat svět a já čtenář musím sledovat, jak tento vztekloun bez příčiny frustrovaně bojuje s bary a noční Paříží. Ještě horší proměna mě čekala v případě Skye. Z neohroženého válečníka se ve velkoměstě stalo jakési rozverné přerostlé dítě, dvoumetrové a čím dál více šílené. To snad ani nemohlo dopadnout jinak než smutně. Endžu. (Konec spoileru!!)
Ještě v tomto roce jsem si chtěl přečíst něco z oblasti military. Nějak jsem ale neměl chuť na nějaké hluboké studie nebo dlouhé romány. Chtěl jsem něco nenáročného a odlehčeného, takže poté co jsem si ověřil, že se nechystají vyjít nacistické antistresové omalovánky, ve kterých bych si mohl vybarvovat svastiky, Hitlerúv knírek nebo žida ověnčeného ostnatým drátem, jsem šáhnul po tomto zajímavém díle. Je to příběh čechú, kteří za války kopali za špatný tým, který nakonec prohrál (podobné to dnes mají fanoušci Baníku). Výpovědi jsou to každopádně zajímavé, cenné a jedinečné.
"„Novozélanďané?“ zaskočili mě. Proti nim jsem přece bojovoli na Krétě! Všichni britští vojáci ve městě jsou prý Novozélanďané, dozvěděl jsem se dále. Zblízka vypadali jako velmi kultivovaní a mírumilovní lidé. Byli čistě oblečení, upravení a dokonce i toho posledního otrhaného chudáka oslovovali „Sir“."
"Uvědomoval jsem si, že stojím na Akropoli, na které dosud žádný německý voják nikdy nestál. Nade mnou a mými kamarády vlál prapor s hákovým křížem. Byl to mimořádný okamžik. Cítil jsem, že stojíme na místě tak vzdáleném od naší vlasti - na místě, kde nemáme co dělat."