raccoon81 komentáře u knih
Dominika Landsmana znám jako autora krátkých satirických textů, ale k téhle jeho knížce jsem se dostal spíše shodou okolností. Asi bych ji spíše doporučil číst lidem, kteří buď ještě nemají děti nebo už si moc nepamatují, jaké to bylo, když byly jejich děti malé. Čtení v době, kdy máte doma dítě ve věku Čeňka (hlavní postavy knihy), může přinést zvláštní směsici pocitů, kdy se nemůžete rozhodnout, jestli je ten text z větší části vtipný nebo trapný, a kdy přemýšlíte, jak moc realistické některé pasáže mohou být a čeho se tudíž máte v následujících měsících tiše obávat ;)
Je vždycky fajn, když čtete knížku a na určitých místech se vám začnou vynořovat vzpomínky na to, co jste sami zažili. Ne, nikdy jsem nebyl na PCT, ale ty situace, kdy si člověk klade otázky typu "co tu sakra dělám", "proč je ten batoh tak zatraceně těžkej" apod. znám víc než dobře a bylo příjemné se k nim v myšlenkách vrátit a uvědomit si, že už to zase chce někam vyrazit. I když bych osobně trochu ubral vykřičníky a používání klávesy Caps Lock a chtělo by to (zejména ve druhé polovině) trochu pečlivější korektury, musím uznat, že Lucie Kutrová píše zajímavě, čtivě a vtipně a pokud někoho PCT láká, získá velmi dobrou představu, o čem to vlastně je. Osobně bych navzdory lákavým přírodním krásám tenhle trail asi vynechal, protože se tam zdá být až příliš mnoho lidí, kteří jsou na můj vkus trochu moc kontaktní, ale o to zvědavější jsem na autorčinu druhou knížku o evropských trailech, které mě svou povahou oslovují výrazně více.
Lucii Výbornou považuji za jednu z nejlepších moderátorek v současných českých médiích. Mám hodně rád hory, a i když klasické lezení mě až tolik neláká, knihy z tohoto prostředí mě obecně hodně baví. Vzhledem k těmto uvedeným premisám jsem čekal, že se začtu snadno, ale ze začátku to překvapivě trochu drhlo a chvíli mi trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu. Pak už to byla velká paráda, poměrně otevřená sonda do života autorky, chvílemi lehce filosofická, místy docela intimní, ukazující cestu, po které se autorka snaží jít životem, a která není vždy tak idylická, jak si může nezasvěcený člověk myslet. Vzkaz, který tam já vidím, je jasný - jděte si za svými sny, ať už jsou jakékoli, i když to nebude vždycky úplně brnkačka. A to je něco, s čím prostě nelze nesouhlasit, protože život se má prožít a ne přežít. Netroufám si říct, jestli to může bavit i někoho, kdo nemá absolutně žádný vztah k horám a cestování, ale věřím tomu, že každý člověk, který má pro něco vášeň, si tuhle knihu dokáže docela dobře užít.
Ach jo, jak to jen napsat. Martina Stillera jsem slyšel tuším dvakrát naživo (pokud se nepletu, tak jednou vyprávěl o cykloturistice v Austrálii a podruhé v USA) a bylo to v obou případech hodně dobré. Sám rád cestuji, rád jezdím na kole, a ta myšlenka cesty na kole přes celou Evropu až na sever Afriky je sama o sobě skvělá. Bohužel, tohle její ztvárnění se příliš nepovedlo, a kdybych měl hodnotit čistě jen literární kvalitu, tak by to bylo hodně slabé. Nemůžu si pomoci, ale působí to na mě, jako kdyby autor vzal po 17 letech od té cesty svůj cestovní deník a ty tehdejší poznámky jedenadvacetiletého kluka bez jakýchkoli úprav nechal vydat jako knihu. Ne že by to nemohlo fungovat, ale v tomto případě to nefunguje. Je tam spousta chyb, korektura nebyla očividně žádná, stylisticky to také není žádná hitparáda. Proč tedy vzhledem k předchozí kritice dávám průměrné hodnocení? Jedním z důvodů je určitě to, že knížka je docela zajímavou nostalgickou vzpomínkou na to, jak se cestovalo v době, kdy jsme ještě neměli mobily se všemi možnými technologiemi, které nám to současné cestování hodně ulehčují. Plusem je určitě i to, že si díky svým vlastním zkušenostem dokážu docela dobře představit, jak silné zážitky a skvělé zkušenosti ta cesta doopravdy přinesla. A do třetice vím díky těm v úvodu zmíněným besedám, že autor má na víc. Kdybych četl tuhle knihu a předtím ho neznal, tak bych mu další šanci dal jen těžko. Takhle to můžu brát jen jako jeden naprosto nevydařený úlet, který se občas může stát každému.
Párkrát mě při čtení napadlo, jestli se k téhle problematice vlastně vůbec hodí ten značně neformální tón, jakým je kniha povětšinou psána. Nakonec jsem dospěl k tomu, že by to mělo být spíš plus než mínus, protože spektrum potenciálních čtenářů se tím značně rozšíří a i kdyby na tom byla většina lidí jako já (tj. ve spoustě případů si také nebyli schopni dlouhodobě zapamatovat, co v jaké situaci dělat či nedělat), minimálně aplikaci Záchranka si může nainstalovat opravdu téměř každý. Jasně, osobně budu doufat, že ji nebudu muset nikdy použít, ale věřím, že kdybych se teď dostal do situace, kdy jde někomu o kejhák, budu panikařit méně než kdybych neměl v ruce kromě svých nevelkých znalostí problematiky vůbec nic.
Patrika Hartla jsem znal jako člověka s nenapodobitelným smíchem, ale nikdy jsem od něj nic nečetl. I tahle knížka byla víceméně náhoda, objevila se u nás s tím, že za pár dní zase zmizí, a já neodolal, otevřel ji a přečetl rychlostí, jakou jsem dokázal číst kdysi dávno v dětství. Jasně, není to žádná hluboká literatura, ale Hartl rozhodně psát umí, Malý pražský erotikon je čtivý, místy cynický, místy dojemný, s většinou postav se člověk dokáže ztotožnit, i když je příběh jeho vlastního života třeba trochu jiný. Vzhledem k tomu, že se mezilidské vztahy v knize odvíjejí v průběhu cca 40 let někdy od 70. let 20. století, nelze úplně vypustit ani politicko-společenské změny, které tento časový rámec přinesl. A ačkoli to autor snad nikde explicitně neříká, zase jednou si po přečtení nějaké knihy říkám, že bychom měli být vděčni za tu svobodu, kterou v současnosti máme, jakkoli se v poslední době jeví poněkud křehce...
České překlady anglických originálů od určité doby téměř nečtu, ale tahle kniha se mi dostala do ruky tak nějak na základě událostí, které píše sám život, a vzhledem k tomu, že překlad je z roku 1994 (kdy ještě nebylo 80 % přeložených knih rychlokvašky bez pořádné korektury), zkusil jsem to. Vcelku rád bych si tuhle poměrně útlou knížku přečetl i v originále, nicméně překlad Františka Fröhlicha mi přišel na první pohled zdařilý. Co se týče obsahu, já jsem se bavil, ta knížka mi přijde sympaticky sarkastická, lehce cynická, v lecčems nadčasová - pod rouškou humoru rezonuje i spousta témat k zamyšlení, ať už jde o problematickou mezilidskou komunikaci, často nesmyslné lidské priority či konzumní společnost. Některé situace balancují na hraně trapnosti, ale záruku, že to zvládneme lépe, nemáme asi nikdo. Kdo ví, možná tenhle komentář budu za pár měsíců muset přepsat... ;-)
Hoši od Bobří řeky jsou jednou z knih, které se mi po letech připomněly při stěhování, a já jsem neodolal a začetl se znovu do příběhu Rikitana, Jirky, Vilíka a dalších. Knížka samotná se čte lehce i se čtyřmi křížky na krku, pokud se tedy dokážeme na chvíli vymanit ze sevření moderní společnosti a představit si dobu, ve které ji Foglar psal. Jediné, co mi trochu vadí, je to, že příběh je (alespoň ve verzi z nakladatelství Olympia a Blok z roku 1991) na několika místech doplňován komentáři psanými kurzívou, které občas působí přehnaně moralizujícím, a někdy až trochu zesměšňujícím, dojmem. Foglar tím poněkud dogmaticky vnucuje čtenáři svůj názor na věc jako jediný správný, namísto toho, aby každému nechal prostor vybrat si z knihy to, co ho zaujme. Preferoval bych tu druhou variantu, ale přesto (nebo možná právě proto) jsem rád, že jsem si tuhle knížku po mnoha letech přečetl, protože jako dítě jsem některé její aspekty bezpochyby vnímal trochu jinak než teď.
Tuhle knihu jsem poprvé četl někdy před 25-30 lety a shodou okolností se mi teď dostala znovu do ruky, a to ve věku, kdy už dávno nejsem cílovou skupinou. Optika, kterou se na tenhle příběh nyní dívám, je samozřejmě úplně jiná, v něčem na mě působí Záhada hlavolamu po těch letech trochu naivně, ale na druhou stranu mi přijde, že jsou v ní nadhozena i témata, která naší společností stále rezonují, jakkoli se doba technologicky i jinak změnila. Nebudu tady rozebírat, jaké mediálně známé jedince naší doby mi připomínají Em nebo Mažňák, protože si je jistě dokáže každý představit sám. Chtěl bych ale s odstupem mnoha let potěšeně konstatovat, že přestože je kniha především klasickým příběhem pro mládež, i dospělí si v ní mohou najít něco navíc, takříkajíc ze svého světa.
Coelho. Tenhle chlapík mě z nějakého důvodu (snad proto, že jeho jméno bylo takříkajíc na každém rohu) nikdy nelákal, a možná to byla chyba. Vyzvědačka se mi dostala do ruky tak trochu náhodou při stěhování a četla se rozhodně dobře. Jméno Mata Hari mi sice nebylo neznámé, ale detaily jejího životního příběhu jsem příliš neznal, takže jsem si rozšířil obzory a leccos zasadil do historického kontextu Evropy konce 19. a začátku 20. století. V komentářích jsem si tady nyní přečetl, že je tahle knížka jiná než většina autorova díla, takže mi asi nezbývá než si přečíst ještě něco dalšího a zjistit, jestli jsem měl napoprvé jen štěstí na příběh, který mi sedl, nebo jsem Coelha opomíjel neprávem… ;-)
Rychlovka na jeden večer s čtivým příběhem, který sice nejde (a vzhledem k okolnostem, za kterých kniha vznikla, asi ani nemůže jít) příliš do hloubky, ale neviděl bych to jako zásadní problém - i tak se dá v příběhu najít leccos k zamyšlení.
Jaromír Štětina je rozhodně člověk, který prožil zajímavý život. V některých politických názorech s ním sice úplně do puntíku nesouhlasím, ale jinak jsem přesvědčený o tom, že je jedním z těch, kteří to s tímhle světem myslí dobře a snaží se dělat něco pro to, abychom tady mohli fungovat pospolu nehledě na rasové, náboženské a jakékoli další rozdíly, které mezi lidmi jsou. Sedmero královen je soubor povídek ze sedmi různých válek, každá povídka je posléze autorem okomentovaná, a jsou to právě ty komentáře, které dodávají celé knize "něco navíc" a umožní nám podrobněji nahlédnout do autorova života a názorů. A i když třeba nemusíme některé jeho názory plně sdílet, stojí za to se nad nimi přinejmenším důkladně zamyslet, protože na rozdíl od mnoha anonymních žvanilů ze sociálních sítí (kteří pořádně nevystrčili paty za hranice naší země, ale mají názor na cokoli) je autor chlápek, který prošel nemálo situacemi, v nichž by se asi většině z nás rozklepala kolena...
Tato kniha je skvost a mnohem více než jen sportovní příběh. Je samozřejmě především o Tour de France, ale má značný společenský přesah, v podstatě je to historie jednoho závodu na pozadí dějin 20. (a počátku 21.) století, jimiž se prolínají životní příběhy jednotlivých aktérů. Svým způsobem je to i taková stručná historie dopingu (a dalších podvodných technik) v cyklistice, potažmo ve sportu obecně, kdy ale člověk občas soucítí s těmi, které bychom leckdy mohli označit spíš za "záporáky" než kladné hrdiny. Možná budete stejně jako já při čtení přemýšlet o tom, co s většinou z nás udělá touha po penězích, prestiži nebo moci a jaká jsou pozitiva a negativa současné vysoce konzumní společnosti. Ať už ve vás ale čtení vyvolá cokoliv, v každém případě tuhle (v mnoha případech značně kontroverzní) jízdu po boku Bartaliho, Coppiho, Anquetila, Simpsona, Merckxe, Hinaulta, Fignona, Induraina, Armstronga, Pantaniho, Frooma a mnoha a mnoha dalších jednoznačně doporučuji.
Vladimíra Váchala jsem slyšel vyprávět naživo o KLDR a byla to skvělá show. S jeho knihou je to trochu složitější. Na jednu stranu obdivuji jeho nesmírně širokou paletu jazykových znalostí a cestovatelských zkušeností, na druhou stranu si nemůžu pomoct, ale ta knížka mi přijde poněkud rozháraná, skáče z jedné strany zeměkoule na druhou, je těžké najít nějaký koncept, ať už chronologický nebo geografický. Samotné příběhy jsou zajímavé, ale ta celková chaotičnost na mě působila tak, že jsem téměř nikdy nedokázal číst delší dobu v kuse. 400 poznámek pod čarou je taky trochu úlet, ale budiž. Horší je, že vzájemné odkazy mezi některými kapitolami jsou někdy nepřesné (kapitola se jmenuje jinak apod.), což se při psaní bezpochyby stát může, ale měla by to vychytat korektura, která tady byla bohužel hodně odfláknutá (extrémní množství překlepů). Přes výše uvedené výtky hodnotím i tak nadprůměrně, ale potenciál knihy byl určitě ještě vyšší.
Tomáš Macek je jeden z nemnoha současných českých sportovních novinářů, jejichž texty mají hlavu a patu. Příběhy biatlonového šílenství jsou nejen pro každého fanouška biatlonu, ale obecně pro každého, kdo si pod slovem sport dokáže představit i něco jiného než fotbal a hokej. Vzhledem k tomu, že většina textu se soustředí na roky 2012-2020, není zde tolik prostoru pro určitý přesah za hranice sportu samotného (typický třeba pro jinou Mackovu knihu o Tour de France), ale na čtivosti to nijak neubírá. Jen ty korektury mohly být provedeny důkladněji, kromě překlepů ve slovech lze odhalit i několik chyb datového charakteru, což poněkud zamrzí, ale ani ti nejlepší z nejlepších holt pokaždé nevybílí všechny terče...
Paní Štěrbovou jsem měl možnost vidět naživo na festivalu GO Kamera a byl to zážitek. Ohromné charisma, perfektní projev, skromnost a i na prahu osmdesátky jasně viditelná velká chuť do života. Touhy a úděl je kniha, která se čte jedním dechem, je to oslava života naplno a snahy dosáhnout něčeho, co ještě nikdo jiný nedokázal, a to i s rizikem toho, že cena za tuto snahu bude ta nejvyšší, jakou člověk může zaplatit. Není to ale jen popisný příběh žen, které se vydaly vstříc vysokým horám, protože kniha se v kontextu daného tématu zaobírá i otázkami, které se dotýkají etiky, ekologie, současného rozvoje cestovního ruchu a mezilidských vztahů a bezpochyby stojí za zamyšlení.
P.S. Četl jsem vydání z roku 2020 v podání nakladatelství JOTA a musím konstatovat, že korektor by zasloužil za uši, protože svoji práci odvedl poněkud laxním způsobem. Není to tak, že by člověku vstávaly na každé stránce vlasy na hlavě hrůzou a musel kvůli tomu srážet hodnocení, ale pozorný čtenář tam odhalí více chyb než by si takováto kniha zasloužila.
Čtivá knížka, minimálně pro každého, kdo má rád cyklistiku, cykloturistiku či cestování obecně. Velmi pozitivně hodnotím i to, že zážitek z textu není narušován desítkami chyb a překlepů, jak tomu v poslední době bývá téměř u každé nově vydané knihy. Palec nahoru tedy nejen pro autora, ale i pro korektora.