Rade komentáře u knih

Tuhle sbírku rozhlasových projevů Jana Masaryka nehodnotím, beru ji jako historický dokument, který lze těžko hodnotit hvězdičkami jako literární dílo… (Dodatečně přeci jen hodnotím, jako výborný vydavatelský počin.)
Hodně zajímavé čtení, které dokresluje atmosféru druhé světové války i Protektorátu, já to četla v návaznosti na životopis Emila Háchy a mám k tomu dvě poznámky:
Jednak i dneska, po tolika letech, kdy se už i jinak vyjadřujeme, mě ohromil ten lidový - v dobrém slova smyslu - a emotivní způsob promluv, žádné nabubřelé řečnění. Nějak nevzpomínám, který z politiků v historicky nedávné době byl schopen takto upřímně, skromně a lidsky promlouvat…
Za druhé: My, kteří už dneska víme, jak to všechno dopadlo, čteme docela se smutkem to chválení Sovětského svazu, tu pevnou víru, že vedle Rusů budeme moci v poválečné Evropě budovat svou svobodnou demokratickou republiku… Jak dlouho tomu sám mohl po návratu domů věřit? A když setrval po „vítězném únoru“ 1948 dobrovolně ve vládě komunistů, nepomyslel aspoň na chvíli na nešťastného Emila Háchu, kterého ve svých projevech z Londýna tak tepal a odsuzoval? Našinec, který ví, jak Jan Masaryk 10. 3. 1948 skončil, se při četbě těchto projevů, na konci války tak optimistických a nadšených, nemůže ubránit pocitům zmaru…

20 10.06.2020

Kniha s podtitulem Život, činy a kříž Emila Háchy je pro mě strhujícím životopisem hodně tragické postavy našich dějin. Podrobně, vyčerpávajícím způsobem, s velkou spoustou odkazů a citací současníků popisuje život Emila Háchy a samozřejmě největší měrou se zabývá jeho působením v roli státního prezidenta za druhé republiky a protektorátu. A je i jeho obhajobou. Vůbec mi nevadilo to „nadržování“, protože postava Emila Háchy byla vystavena tolika odsudkům, tolika přehnaným a nespravedlivým soudům, že vychýlení toho kyvadla na druhu stranu je pro mě vítané.
Člověk dějinami tak poplivaný… Kdo ví, že byl výborný právník (v závěru kariéry prezident Nejvyššího správního soudu), znalec anglického práva, sportovec, básník, překladatel (přeložil s bratrem Tři muži ve člunu J. Klapky Jerome), člověk vtipný, milující anglický humor (Hitlera nazýval mezi přáteli „vůdec“ a svoje jednání s Frankem a Heydrichem „polykání ropuch“), člověk slušný, věřící, vlastenec… Kandidatuře na funkci prezidenta se dlouho bránil, přijal ji až po velkém přemlouvání, že nikdo jiný není schopen v roli prezidenta okleštěné republiky chránit národ, bral to nakonec jako těžký kříž, sám mluvil o křížové cestě, kterou musí vykonat…
Člověk, který se snažil být lidsky slušný a současně zachraňovat, co se dá… Bohužel v druhé půli svého prezidentování taky těžce nemocný, duševně ochromený s těžkou sklerózou, takže už nebyl schopen jakkoliv se rozhodovat či vzdorovat, jeho jménem byly čteny projevy, které ale psal někdo jiný, nakonec všemi opuštěný.
Jeho poválečné smutné měsíční trápení v pankrácké věznici jen dovršilo jeho tragický osud. Nikdo mu nepomohl, ani prezident Beneš, který ho ještě v roce 1942 podporoval a za války odrazoval od případné rezignace, ale po návratu z emigrace se od něj odvrátil….
Bohužel dějiny tohle prezidentu Benešovi vrátily, nebyl v roce 1948, už obdobně těžce nemocný a slabý, nucen ustupovat pohrůžkám komunistů? Srovnání tří podpisů - Háchova, v Berlíně pohrůžkami vynuceného podpisu dokumentu o tom, že klade osud českého národa do rukou Hitlera (15.3.1939), Benešova podpisu seznamu nové vlády po Gottwaldových výhrůžkách v únoru 1948 a podpisu tzv. Moskevských protokolů českými představiteli po okupaci Sovětským svazem v srpnu 1968, je docela zajímavé. Jak se dějiny opakují, a jak jsou obdobné situace často nazývány jinak, někdy je to kolaborace, někdy zmírňování zla…
*
„Hácha a Beneš, dva přesvědčení demokraté a své zemi odddaní vlastenci, museli oba umírat zdeptaní nejen brutálními metodami totalitních vládců, ale i nepochopením a odsuzováním svého jednání. Bezbřehá tragika československých dějin 20. století tak nakonec osudy obou tak rozdílných mužů v jejich vyústění spojila.“
*
Emil Hácha ke svému podpisu, vynucenému Hitlerem a Göringem v Berlíně v noci z 14. na 15. března 1939 pohrůžkou bombardování Prahy a vyvražděním českého národa:
„… Na tu věc se člověk musí dívat ze zorného úhlu věčnosti. A tak také jsem se na to díval. Řekněte mi: co jsem já, Emil Hácha? Z tohoto úhlu věčnosti jsem docela obyčejný člověk, jenž se jednou obrátí v prach tak jako každý jiný. Národ to nepodepsal, podepsal to, rozumíte mi, jenom neblahý jednotlivec, jen ten nešťastný Hácha. A tím je dáno, že to pro nás není dějinná poskvrna. Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, jenom osobní poskvrna. Poručeno Bohu, já už jako starý člověk ji nějak unesu a plně jsem se s tím vyrovnal. Aspoň za svého života. A v hrobě člověk vydrží mnoho…“

I tak se dá na Emila Háchu dívat - jako na člověka, který obětoval vše, i svou čest.

24 10.06.2020

Plusy: Jednoduchá stručná detektivka bez složitých konstrukcí, nepravděpodobných zvratů a natahované vaty. Dobrá zápletka, chytlavý závěr bez přehnané akce. České prostředí. Linka s Martou hodně působivá.
Ale…
Moc mi nesedly hlavní postavy - pro mě trochu uměle vytvořené duo policistů Tomáše a Evy, kteří mi nějak k srdci nepřirostli (srovnávám např. s Mikem Syrovým Martina Goffy, to je reálný policista, který nešustí papírem), policejní psycholožka měla nakonec úplně jinou úlohu, než bych u takovéhoto případu čekala. Ne moc uvěřitelné mi přišly ty opakované vraždy na chodníku mezi paneláky v pravé poledne, kdy si nikdy nikdo ničeho nevšiml...
Pokud ale beru autora jako neostříleného nováčka na poli české detektivky, tak přece jen palec nahoru.

30 08.06.2020

Kniha, která se zprvu tváří jako povedená vtipná a trefná kritika snobů a snobáckého života, snobáckých způsobů… Nahrává tomu i umístění děje do nesympaticky snobácké restaurace. A chování populárního politika před volbami nám taky není moc sympatické, že?
Pak jsme jako čtenáři najednou svědci zvláštního překlopení, postupně zjišťujeme, že je vše trochu jinak, co bylo nahoře je dole, a co bylo dole je nahoře….
Nakonec pochybujeme, jaké že to jsou vlastně hodnoty, které je nutno chránit – šťastná rodina, vlastní děti, obecné morální zásady? Co je důležitější, koho a co jsme ochotni obětovat? Jak se dá vymazat svědomí? Ve vyústění cítím určitou nadsázku, ale i tak je závěr znepokojivý a nutí nás přemýšlet...

16 03.06.2020

Docela těžké hodnocení.
Plus za silné téma, čtivost, chvílemi napětí a částečně i atmosféru, která byla občas působivě vyjádřená, byť by to v tom vyprávění mělo jít docela těžko. Celou detektivku pojmout jako vyprávění, a nakonec ještě jedno vyprávění ve vyprávění, je docela šílený nápad a kupodivu se divím, že mi to nakonec nepřišlo tak špatné. Chtělo to jen jedno, nebrat vyprávění jako přímé vyprávění - a asi to tak autor nezamýšlel, když text nebyl označen uvozovkami jako přímá řeč, jen kurzivou - ale prostě jako autorovo převyprávění mnohem stručnějších sdělení. Něco jako flashbacky ve filmu. Kurziva pak sloužila ke snadnému rozlišení dvou časových rovin
Trochu zamrzelo občasné černobílé pojetí, zvlášť v závěru a trochu nedotažené postavy; myšlení Tomáše Volfa jsem nějak nedokázala odlišit od myšlení Ondřeje Novotného v mládí.
Nejmíň povedený se mi zdál portrét Ondřeje Novotného. Ve starší časové lince mladík plný ideálů, po letech je zpodobněn jako hodně nesympatický politik s kontroverzními rysy, postupně má ale čtenář odhalit i jiné jeho stránky, tahle postava mi nepřišla moc uvěřitelná...
Autor mě ale každopádně zaujal, do českých detektivek se pouštím s chutí. Chystám se na Polednici.
Tři plus.

22 01.06.2020

Povídky s prvky absurdity, nadsázky, černého humoru, nekorektnosti, to je něco, co mám ráda, takže jsem přečetla s chutí. I když někde mi už humorné pointy přišly poněkud za hranou, ne vždy jsem třeskutý humor ocenila. A ne vždy bych s autorem souhlasila s tím, co je nutné tepat… Ale ve výsledku spíš spokojenost, i proto, že jde o něco nového, svěžího a často dost trefného. Tak trochu i dědictví Karla Poláčka nebo Josefa Škvoreckého. A taky přímý odkaz na Petra Stančíka.
Povídka Divotvorné hrnce získala s ohledem na současnou situaci malých divadel až strašidelnou aktuálnost.
Váhala jsem mezi tři - čtyři, rozhodla poslední - pro mě nejlepší - povídka Špacírflinta, ta byla navíc v tak trochu čapkovském duchu a zahřála u srdíčka.

„…Takové jsou sdílené životy. Prázdné samy o sobě, ale plné emotikonů.“

Pozn. Pro milovníky absurdních situací a nekorektního humoru doporučuji např. Verhulstova Opozdilce, Dopplera od Erlenda Loe, případně výbornou knihu Naděje:Tragédie od Shaloma Auslandera.

28 28.05.2020

Docela líbilo, chytlo mě zajímavé téma dvojčat, fajn bylo i propojení s minulými díly. I ten oslí můstek s Malin, jejíž zkušenost se tak moc Mikaelovi v pátrání hodila, lze odpustit.
Ale!
Toto platí zhruba do stránky 360 (vydání Host 2018). Pak se zajímavý příběh, kdy jsem byla zvědavá na vyústění, přehoupl do nepravděpodobných, za vlasy přitažených akčních scén; to platí jak pro vyvrcholení příběhu dvojčat, tak pro závěrečnou epizodu s Lisbeth. Trochu je to i můj problém, nemám ráda takové zrychlené konce; když někteří čtenáři píší v komentářích …“konečně se to rozjelo“, já to vnímám vesměs jako přehnané. Ale tady už je toho fakt moc, konec mě prostě zklamal a navíc neobsahoval žádnou pointu, žádné tak moc velké překvapení… Takže jednu hvězdičku ubírám za závěr.
Malinké subjektivní plus za to, že je to - hurá, hurá - má první papírová kniha z knihovny po delší době…

18 26.05.2020

I když knihy z nemocničního prostředí nevyhledávám, tady plus za to, jak autorka zvládá díky svému vzdělání lékařskou tematiku.
Nicméně napínavá a dobře vystavěná detektivka se zajímavou tematikou se překlopila do dost neuvěřitelného závěru, takže mi to připomínalo spíš nejhorší možnou noční můru, než pravděpodobné vyústění.
Vadil mi český název, který nepochopitelně vystihuje zápletku (proč?) a anotace, kterou když přečteme, známe vlastně stručný obsah knihy. Tyhle marketingové triky, které mají navýšit prodej, mi docela vadí.
Tři až čtyři, nakonec tři plus.
A aktuální poznámka na závěr. Obálka s obličejem s rouškou (vydáni rok 2019) nám dnes evokuje něco úplně jiného, než lékařské prostředí. Ale za to její autoři opravdu nemohou… :)

22 05.05.2020

Pro odpočinek od současných starostí lze doporučit. Letní úsměvná romance, která mi připomene staré časy i film mého mládí.
Film se pro výborné herecké výkony zejména Daniely Kolářové a Oldřicha Víznera a vtipné dialogy povedl, poněkud se vymykal tehdejším normalizačním komediím a dá se na něj s trochou nostalgie koukat i dnes…

38 25.04.2020

Irena Dousková se trefuje do mého vkusu, její knihy mě oslovují, jsou věrohodné, autentické, nic, co zavání klišé nebo vymyšleností šustící papírem.
A takto opravdové, ze života jsou příběhy téhle knihy, povídky, které ale na sebe navazují, potkáváme se se stejnými lidmi jedné vesnice, jsou nám tu a tam protivní, tu a tam na zabití, tu a tam milí, tu a tam k politování, tu a tam nám imponují. Nikdy černí nebo bílí. Lidi z masa a kostí, příběhy, které v obdobné verzi známe kolem sebe, a proto asi nám tak blízké. Navíc ještě výborně vystižená tíživá normalizační doba 70. let, naštěstí dávno minulá...
A jako třešnička na dortu, vedle ryze realistických příběhů najednou trochu poetiky a my si říkáme – bylo to tak, nebo se mi to jen zdálo?
Nakonec po váhání hodnotím maximálně (90 %), v závěru mě to nečekaně tak moc chytlo, že jsem se po přečtení ještě musela k některým osudům vrátit, ty lidičky mi byli najednou hodně blízcí a přišlo mi vlastně líto, že už je konec a já se nedozvím, jak to s nimi bylo dál…

„Lidi jsou hrozný svině“…. „Lidi? No já nevím… Spíš strach. Největší svině je strach.“

27 23.04.2020

S touhle knihou mám trochu problém.
Někde jsou jazyk a vršení metafor včetně trochu zkratkovitého rozostřeného pohledu úžasné, působivé a opravdu se zaryjí do srdce. Ale někde mi to prostě nefungovalo, nevadí lehce nejasný, jen naznačený děj, ale trochu to vadí ve vykreslení postav, prostě jsem dost často nerozuměla jejich jednání, a to mi brání příběhu plně porozumět a prožít ho.
Začátek – návrat z koncentráku mladičké Gity je hodně působivý, malér z padesátých let a drastický příběh s miminkem mě naopak přinutil mít od postav určitý odstup, nějak toho bylo najednou moc …
A ještě něco: pohled na českou vesnici je veskrze krutý, postavy s těmi nej nejhoršími vlastnostmi, bez výjimky, vedle toho jako kontrast dva lékaři – Gita i Diviš (a jejich pro mě ne příliš srozumitelný vztah), dva intelektuálové – co se týče etického přístupu – poněkud nadřazení ostatním.
Váhám s hodnocením, nakonec tři plus.

30 21.04.2020

V květnu 2015 jsem tu napsala, že se ke knize nebudu vracet, protože by se možná to nadšení z knihy z mých dvanácti let neopakovalo…
Jenže čas oponou trhnul, vše je jinak, a já se teď z nedostatku knih vracím ke svým dávno a dávno přečteným knihám. A konstatuji, že tady na hodnocení nic neměním, že katedrála Notre Dame je stejně obrovská, nádherná, tajuplná, Quasimodo stejně ošklivý, a přesto tak šlechetný, statečný a obdivuhodný, Esmeralda v mých očích stále nejkrásnější a nejněžnější stvoření, kněz Frollo možná ještě o fous zlověstnější, šílenější, ďábelštější…
V dětství jsem ale asi tolik nevnímala tu pochmurnou osudovou strunu…
Těší mě působivý překlad Mileny Tomáškové, dnes už poněkud starobyle znějící, což se ke knize skvěle hodí, jen jsou z dnešního pohledu trochu překvapivé překlady téměř všech pařížských ulic, náměstí a kostelů. Ale ano, tenkrát se prostě zeměpisné názvy překládaly, kupodivu mě to tu vlastně vůbec neruší, asi proto, že prostě takto mám Quasimodovu Paříž v srdci od dětství…

„Odpoutaný a zuřící zvon nastavoval střídavě oběma stěnám věže svou bronzovou tlamu, supící hromovým dechem, na čtyři míle daleko slyšitelným. Quasimodo si stoupl před tu otevřenou tlamu; skrčoval se a opět se vztyčoval, když se zvon vracel, vdechoval jeho omračující van, díval se hned dolů na náměstí, jež se hemžilo jako mraveniště dvě stě stop hluboko od ním, hned na obrovský měděný jazyk, který mu vteřinu co vteřinu zařval do ucha. Toto jediné slovo slyšel, tento jediný zvuk přerušoval jeho všeobecné mlčení. Liboval si v něm, jako pták na slunci; najednou se zběsilost zvonu přenesla i na něho; vytřeštil oči; čekal, až k němu doletí ten kovový čmelák, jako pavouk čeká na mouchu, a rázem se naň střemhlav vrhl. Pak v letu nad propastí vymrštěn šíleným rozhoupáním zvonu uchopil tu bronzovou nestvůru za uši, stiskl ji oběma koleny, popohnal ji patami jako ostruhami a celou prudkostí tohoto nárazu a celou vahou svého těla zdvojnásobil její zběsilý let. Věž se přitom otřásala. Quasimodo křičel a skřípal zuby, jeho zrzavé vlasy se naježily, jeho prsa chroptěla jako kovářský měch, z jeho očí šlehaly plameny, obludný zvon pod ním řičel a supěl; a již to nebyl ani zvon od Matky Boží, ani Quasimodo, byl to přelud, vír, vřava; závrať letící na zvučícím koni; duch přikovaný k létajícímu sedlu; podivný kentaur, půl člověk, půl zvon; jakýsi příšerný Astolf, unášený na zázračném okřídleném koni z živoucího bronzu.“

Zopakováno po mnoha letech.
Stejný dojem jako před lety, i když časem trošku ztratilo na údernosti, asi i proto, že většinou známe pointu i pointu filmu (z roku 1968), podle knihy natočeného. Na druhou stranu v dnešní trochu nejisté době, kdy je najednou všechno jinak než ještě před měsícem, působí tahle sci fi možná ještě poněkud depresivněji.
Poněkud pochmurná vize, jak snadno se může zvrtnout civilizovaná společnost, a tak trochu taky kritika lidské společnosti jako takové. A šílené pokusy lidoopích lékařů na mozcích lidí a jejich logický výklad, proč je to správné a nutné, nemrazí při tom?
Na styl Pierre Boulle si je nutno trochu zvyknout, ne každému sednou jeho někdy více, někdy méně absurdní příběhy, za vrchol jeho tvorby považuji Most přes řeku Kwai, který někteří čtenáři nepřijali, protože ho brali doslovně.

První malé minus, za které nemůže ani autor, ani překladatel: V době koronavirové jsem četla z mobilu (knihovnu mi zavřeli, knihy, s ohledem na mé skříně plné knih, až na výjimky, nekupuju…). Knížku musím držet v ruce, musím si ji osahat, stránky musí šustit, musím listovat, vracet se, každá kniha je jiná, originál. Ne tak sterilní text v protivně svítícím mobilu, který mi ještě tu a tam skáče sem, tam, jen se dotknu displeje…
Druhé minus: U mě to bylo asi opačně; nejdřív jsem před šesti lety navštívila vilu Tugendhat a zamilovala se do ní, moc jsem se pak zajímala o osud jejích stavebníků i stavitele, teprve nyní jsem četla knihu. Z toho důvodu je asi jasné, že fiktivní vlastníci s vymyšlenými osudy a fiktivní architekt mě nemohou nadchnout… Překladatel tomu navíc nasadil korunu, protože v originále nejmenované město označil jako Brno, takže podobnost již není jen čistě náhodná. Chápu výtky dcer manželů Tugendhatových.
Třetí minus: milostné vztahy mi nevadí, trojúhelníky taky ne, erotika taky ne, je to součást života, ale proboha proč je toho tady tak moc?
Přes to všechno velké plus za vlastní vilu Tugendhat – popisy vily, skleněného pokoje - glasraum – jsou prostě úžasné. Autor přesně pochopil – a velmi zdařile přenesl na čtenáře - genialitu a působivost toho domu…
A pak samozřejmě autorovi palec nahoru za to, že se věnuje ve svých knihách českým dějinám a českému prostředí. Oslovilo mě to již u Pražského jara a ze stejného důvodu se chystám na Mendelova trpaslíka.

38 27.03.2020

Druhá „Sattlerovka“. Komu se líbil první díl, bude spokojený i s druhým.
Působivá atmosféra Nového německého divadla v Praze roku 1913. Při popisech úplně cítíme vůni líčidel, prachu jeviště i zákulisí, výtečně přiblížena operní představení té doby. Pro toho, koho tohle zajímá, rozhodně doporučuji, občas jsem si připadala, že jsem přímo v prostorách divadla.
Pro mě velké plus za vůně a smrady, které nás provázejí celým dějem a vyšetřováním. Úžasný nápad, tohle mě moc bavilo.
Čtyři a velké plus, do plného hodnocení mi přeci jen něco málo chybí, přesto autorovi moc fandím, nechal za sebou obdivuhodný kus poctivé práce při studiu dobových dokumentů a těším se na další díl.

24 12.03.2020

Kdo zná roli Petera Freestonea v životě Freddie Mercuryho, tuší, co může očekávat, a bude spokojen. Autor píše právě jen o tom, co sám s Freddiem zažil, čeho byl svědkem, takže vše je hodně autentické, navíc psané se sympatickou loajalitou. Do větších rozborů hudby a vystupování Queen se nepouští, a pokud píše o koncertech, nahrávání, natáčení videoklipů, jde opět jen o popis toho, u čeho autor sám byl. Takže docela věrohodný zdroj informací, včetně vyvracení určitých fám či výmyslů, které se vloudily do jiných životopisů FM. Podrobný popis Garden Lodge může mít pro někoho taky své kouzlo…
Ale! Co je k nepřekousnutí, je - bohužel - otřesný překlad (za to hvězdička dolů...).
Přesto pro fanoušky Freddieho M. lze doporučit, právě pro ten autentický přístup.
Tři plus.

19 08.03.2020

Taková sonda do osudů lidiček jedné vesnice.
Tam, kde autorka líčí atmosféru, náladu, tam je to skvělé. Těch osudů je ale na můj vkus docela hodně, jména se mi tu a tam pletou, když se musím v textu vracet a zjišťovat kdo je kdo, působivost čteného se rozplývá… Po docela silné první části mi ta další už nesedí - nekonečné adventní nákupy několika žen mají asi symbolizovat povrchnost a honbu za módními věcmi, ale tohle mě docela minulo a nezapůsobilo tak, jak asi mělo. (Nakonec všechny občas musíme do kabinky v nákupním centru, ne?)
Je tam toho na mě prostě směstnáno moc – na jednu stranu tajemno, záhadné bažiny s učesanou mrtvou, naznačené skryté tajemství pod vodou, naznačené nedořešené vztahy z minulosti - a pak najednou reálně a podrobně popsané ženské vztahy ze současnosti, založené na malichernosti, závisti, řeší se, kdo má co v lednici, na sobě… Jako bych četla dvě knihy a každá je o něčem jiném. Nejvíc na mě asi zapůsobil vztah matka Milada a dcera - tajemná samotářská Áňa, protože jen tam šla autorka do hloubky, ostatní portréty byly jen tak nahozené a já neměla šanci chování dalších a dalších postav rozklíčovat. Vygradovaný závěr s Áňou měl docela sílu.
(Nepochopila jsem, co měla symbolizovat přemíra podprsenek a proč se stále řešila něčí prsa a jejich tvar a velikost… včetně té podivné učitelky, která podle toho dokonce známkovala žačky…)
Něco bylo v knize silné, působivé, něco mě minulo.

29 27.02.2020

Tuhle knihu jsem si opravdu vychutnala, přestože jsem už dříve viděla film z roku 1996 (anebo právě proto).
Agathiny detektivky s Herculem Poirotem a jeho dr. „Watsonem“, kapitánem Hastingsem, jsou asi pro mě ty nejlepší, navíc při četbě stále vidím Davida Sucheta a Hugha Frasera…
Tady vedle trochu zapeklitě složité zápletky pro mě kraluje jemný humor a přátelské pošťuchování mezi geniálním Herculem Poirotem s dokonalými šedými mozkovými buňkami a roztomile naivním a poněkud natvrdlým detektivním asistentem a milovníkem krásných žen, kapitánem Hastingsem.
Velké plus za překlad.
*
„On ovšem nezná metody Hercula Poirota. Já nepobíhám sem a tam, necestuji a nehemžím se. Má práce jest vykonávána uvnitř – zde – “ poklepal si významně na čelo.
*
„Vy se radujete způsobem, jemuž Skotové říkají „dětinský“, Hastingsi. Nevěstí to nic dobrého.“
*
„Vy máte srdce jako Turek, Hastingsi! Měl byste si založit harém!“

30 22.02.2020

Vzpomínky paní Eleonory jsem si půjčila po shlédnutí výborného seriálu Modrá krev.
Milé skromné vzpomínání na rodinnou historii, na chvíle pěkné i smutné. A že to byl docela těžký život plný ústrků za dob vlády komunistů… To je nakonec na knížce asi nejsilnější - tolik křivd a nespravedlivostí, rodina doslova rozprášena do různých koutů světa, a přesto paní Eleonora nezatrpkla a rvala se s životem docela statečně, a i její vzpomínání je laděné spíše pozitivně… Fajn je příloha s rodinnými fotografiemi. Hodnocení vynechávám, jak možno hvězdičkami ohodnotit osobní vzpomínky?

Prvotina časově navazuje na pozdějšího „Oněgin byl Rusák“. Bez přečtení tohoto dílu Helenky Součkové, mimochodem výborného, pro mě silnějšího než Hrdý Budžes, se může čtenář ztrácet, přestože zdánlivě na sebe dějově nenavazují (i jiná jména).
Pro mě stejně uvěřitelné, autentické, jako jiné knížky Ireny Douskové. Jen v poslední třetině neměl příběh už takovou sílu.
Dopisy stárnoucího otce, který se snaží dohnat to, co ve svém životě prošvihl, posílané znovuobjevené dceři z ciziny, mě braly za srdce. Vůbec nešustí papírem, jsou tak skutečné, postava Josefa je možná rozporuplná, někdy ho chápeme, někdy nás štve (to citové vydírání v závěru), ale každopádně jeho pokusům o sbližování, steskům i výčitkám docela rozumíme.
A odtažitému vztahu dcery – aspoň očima otce, který by chtěl víc – lze taky docela dobře rozumět. Propastí je tady nejen prošvihnuté dětství, dálka, ale i generační rozdíl. Otec na dceři na dálku visí, touží, aby mu nahradila samotu a určitá zklamání ze života, Klára je mladá, život jí začíná a otcovy stesky ji neoslovují. Navíc vše máme vylíčené jen ze strany otce, možná je to trochu jinak, Klára třeba reaguje adekvátně, jen Josefovi je to stále málo, chce víc…
Proč se v anotaci (na přebalu vydání z roku 1997) píše, že jde o tragikomický příběh nevím, je to spíš psychologický portrét vztahu dvou lidí, kteří se - vzhledem k okolnostem - trochu minuli. Možná v další generaci?

25 18.02.2020