Rade komentáře u knih

Po Ostrovu Sukkwan, který byl pro mě neuvěřitelně hrůzný, jsem tady aspoň tušila, co mám od autora čekat.
Drsná studená aljašská příroda, divné a studené mezilidské vztahy. Při čtení jsem měla potřebu vzít si svetr navíc, jaký chlad z té knihy šel… Vyústění je pak na jednu stranu trochu očekávané, na druhou stranu přesto šokující – tím celým absurdním pojetím – nesmyslná stavba srubu, nesmyslná představa společného přežívání v takové barabizně na opuštěném ostrově, celou dobu cítíme, že něco je moc špatně. Řekla bych, že proto jsou Vannovy příběhy tak působivé – chování jeho hrdinů je podivně nesmyslné až absurdní, a proto ve výsledku vlastně hodně děsivé…
Zatímco jiní spisovatelé si hrůzy vymýšlejí, Vann - s přihlédnutím k jeho životopisu - je má v hlavě…
Moc váhám s hodnocením, pro mě je tento autor skoro nehodnotitelný, zdá se mi to dobré i hrozné zároveň, zatím tři a půl.

18 15.05.2019

Devátý Miko Syrový. Budu se opakovat. Skutečné, uvěřitelné, silné, napínavé. A ještě navíc to, co detektivky většinou nemají; ten přemýšlivý přesah a krásná i trefná čeština.
Mrzí mě ten konec a spojka na další díl. Tak detektivky končit nemají, vadilo mi to u Nesba a vadí mi to i tady… Ale dobře, celou hvězdičku kvůli tomu neuberu, ale malý kousek ano… :)

24 12.05.2019

Takové pomalé psycho, trochu z ženského pohledu. Velké plus za to, že jedna z autorek je psycholožka, popisy terapií i psychotického chování vycházejí z její praxe a jsou hodně uvěřitelné.
Osamocený dům na pustém pobřeží, v noci zevnitř rozsvícený tak, aby každý mohl jeho obyvatelku okny sledovat, to opravdu není dobrý úkryt před tajemným pronásledovatelem… Když si ale vysvětlím, že samotu hlavní hrdinka z mně nepochopitelných důvodů potřebovala a nehloubám nad tím, lze to akceptovat a knížku považovat za docela slušnou, nepřekombinovanou detektivku. Budete-li číst někde o samotě, lze se u ní při dobré představivosti i docela bát…

13 07.05.2019

Kdo má rád striktně objektivní literaturu faktu, bude mít možná výhrady. Kniha je na jednu stranu pečlivě sestaveným životopisem, kdy autor vycházel z mnoha pramenů, na druhou stranu i pokusem o bližší pochopení života skvělého muzikanta a tak trochu i o vhled do jeho duše. Mně ta emotivní stránka nakonec nevadila, protože autor nebulvarizuje a neověřeným drbům se vyhýbá.

15 05.05.2019

Stroze dokumentárně psaný, ale přesto strhující příběh, který člověk čte jedním dechem. Skutečný příběh velrybářské lodi Essex, hrdinství i nesmírného utrpení ztroskotaných námořníků a jejich tříměsíčního putování Pacifikem. A umírání i přežívání za nepředstavitelných podmínek…
Ze závěrečných poznámek je zřejmé, jak pečlivě se věnoval autor pramenům, jak do hloubky studoval, co udělá s lidským organismem i psychikou strádání, stres, hladovění a dehydratace.
A tak trochu je to i příběh o velrybářství, ostrovu Nantucket i o velrybě, která se vzepřela svému osudu…
Pro toho, kdo četl Bílou velrybu Hermana Melvilla, hodně doporučená četba.

Film mě zklamal, zbytečně si přimýšlel dramatické vztahy i další události, k větší působivosti to ale nevedlo, naopak.

16 01.05.2019

Tak trochu strašidelná pohádka o dobru a absolutním zlu pro dospělé. I když na hodně zajímavé a dnes aktuální téma. Plusem je, že je čtivě napsáno, nicméně s mizerným překladem.
Asi nemá cenu vypisovat, co vše mi na knize vadilo, bylo nelogické, nepravděpodobné, či bylo přitažené za vlasy; v některých předchozích komentářích je toho uvedeno hodně.
Snad jen k závěru. Bohužel - možná nespravedlivě, ale nemohu si pomoci - podezírám autorku, že pointu tak trochu okoukla z jedné výborné povídky od Roalda Dahla (publikované např. v knize Jedenadvacet polibků). U Dahla to je samozřejmě myšleno černohumorně, takže to sedí. Jenže tady…
Z tohoto důvodu mě docela pobavil komentář uživatele Demonlover.

14 29.04.2019

Kdysi, ještě ve škole jsem viděla film Místenka bez návratu a hodně na mě zapůsobil. Byl tak jiný, než v té době točené filmy… Teprve nedávno jsem narazila na předlohu Vladimíra Körnera – i když, jak jsem se dozvěděla z doslovu, autorův scénář k filmu vlastně knihu předešel.
Téma, které bylo po dlouhou dobu tabu – co když dítě, odvlečené za druhé světové války do Německa na poněmčení, má s návratem do původní české rodiny problémy? Kolikrát mě tohle při sledování osudu zavlečených dětí, např. lidických, napadlo… Byl pro ně jejich návrat vždy radostný a bezproblémový?
Pochmurný příběh, jehož hlavní postava, citově plochá žena, není schopna mít vztah ke svým blízkým, není schopná cítit radost při návratu ztraceného dítěte, těžko k němu nachází cestu. Její život plyne – beze smyslu, bez naděje, bez radosti. Možná jí citovou vyprahlost způsobila válka, samota a věznění, možná taková byla už dřív… Cítí, že nedělá dobře, že jí život i vztah s vlastní dcerou protéká mezi prsty, ale napravit to špatné a promarněné neumí… Dost depresivní čtení.

15 26.04.2019

Podtitul „policejní povídky“ vypovídá, o čem kniha je. Opět hodně dobrý a zejména uvěřitelný pohled na práci kriminální policie, nemocný Miko tentokrát vzpomíná na své dřívější případy.
Už se vám stalo, že se vám při detektivce zarosily oči? Mně teda ne. Tedy vlastně ano, právě před chvíli... Emoce a detektivka moc nejdou dohromady, aspoň mně to nikdy nesedělo. Martin Goffa to kupodivu dovede. :)
Čtyři plus, poslední povídka každopádně za pět.

25 24.04.2019

Na základě dost kritických komentářů jsem nic nečekala – a kniha mě příjemně překvapila.
Velice zajímavé dokumenty k celé záhadě Djatlovovy výpravy – deníky účastníků, popisy pátrání po ztracených, zajímavé jsou i dost depresivně působící dokumenty svědčící o komunisticky byrokratickém postupu při prošetřování tragédie. A přehled možných příčin konce výpravy.
Příběh spisovatelky, pátrající po tajemství smrti studentů, je nenásilně propojen s dokumenty, nepřišlo mi to nijak rušivé, či dokonce nudné. Nakonec, kdo si chce užít jen a jen dokumentární část knihy (která převažuje), dává mu autorka v úvodu návod, jak se beletristické části vyhnout.
Nevadila mi ani v závěru naznačená možnost řešení celé záhady, spíš naopak; je to jen možnost, ne jednoznačné tvrzení.

18 17.04.2019

Vlastní projekt membránového obřího domu - města, zasazeného do skutečného lomu u Zbraslavi mi připadá skvělý. Takže ta nejzajímavější část románu – architektonické vyjádření města včetně rozvržení a popisů jednotlivých slotů a působivých nákresů - byla dána už předem. Autor domyslel příběh a více či méně zdařile ho umístil do již vymyšleného projektu. Zpočátku jsem byla ohromená a s dost velkým nadšením jsem spolu s hlavním hrdinou objevovala tajemné prostory, které byly něco mezi „domem o tisíci patrech“, uzavřeným městem, či dokonce připomínaly interiér rakety, pohybující se mezi vesmíry…
Zajímavé odkazy v textu na jiné knihy (nepřipomněl vám například osud knihovny Ecovo Jméno růže?), na historii i na trochu pozměněnou realitu. Nakonec i vlastní zápletka nebyla špatná – ale něco mi tam drhlo. Snad moc konverzace, která mi zejména ve chvílích akce přišla nepřirozeně knižní, snad moc výchovného politického mudrování a polopaticky káravý pohled na naši společnost, nějak jsem neuvěřila ani té osudovosti lásek…
Pro vlastní projekt určitě palec nahoru; Urbo Kune jako takové mi přišlo úžasné, při představě hlubokých zanořených úzkých prostor jsem skoro cítila závrať či chvílemi naopak úzkost z těsného prostoru, vlastní příběh mě nakonec trošku zklamal…
Samozřejmě plus za grafickou podobu knihy.
Zvláštní, jak je každý Urban pro mě jiný, některým jeho knihám nerozumím (Přišla z moře, Santiniho jazyk), z některých jsem nadšená (Sedmikostelí), nebo se mi aspoň dost líbí (Poslední tečka za rukopisy, Hastrman, Lord Mord)…

14 14.04.2019

Povídkové antologie mě baví, zvlášť ty české, po podobné Praze Noir bylo i tohle příjemné počtení. Každá povídka v úplně jiném ladění, to je na tom fajn…
Pobavila Pumpa, v typicky stančíkovském duchu, zapátrala jsem po konkrétním obraze Schieleho po přečtení povídky Aleny Mornštajnové, stejně tak mi sedl můj oblíbenec Martin Goffa.
Čtyři plus.

9 10.04.2019

Typický Brown. Směsice faktů, různorodých vědeckých poznatků, fabulace, napětí, zvratů a překvapení. A opět slušná porce přednášky z dějin umění. Chvílemi mi kniha připomněla (aniž bych to myslela nějak hanlivě) knihy Julese Verna. Čtivá oddechovka, která si nedělá ambice být literárním veledílem.
Plus za to, že to autor prostě umí, jeho směs pro mě nepřekročila tu hranici, kdy už si říkáme, tak tohle už ne, navíc stále dobře umí navodit pocit napětí a vyvolat touhu zvědavého čtenáře pokračovat dál a dál... Brownovi napodobitelé, přestože používají stejný postup, jsou o třídu za ním.
Plus za Bilbao s Guggenheimovým muzeem a Sagradu Familii (úžasný popis, sama jsem cítila při návštěvě něco podobného, aniž bych to ovšem uměla takto pojmenovat).
A plus za konec, možná nevyzněl tak úplně jednoznačně, ale já pochopila celou pointu spíš v té černější, mrazivější variantě…

Jen si tak říkám, co na to současný španělský král a jeho otec…? :)

23 09.04.2019

Docela originální a zajímavý nápad. Fotografie a autentické výroky, žádná vata.
I když někdy mohou z kontextu vytržené citáty vyznít trochu jinak, než byly myšleny, zvlášť tam, kde jsou myšleny ironicky, s humorem či nadsázkou (Freddie). Nebo tam, kde bylo třeba mlžit...

Film Bohemian Rhapsody mě nejen vrátil k hudbě Queen, ale též mě přiměl pátrat, jak to bylo doopravdy. A tak mě vedle hudby zaujal vlastní příběh Queen, proto jsem se vrhla postupně na knihy o nich.
Pod vlivem tohoto nostalgického znovuobjevování Queenů jsme se letos v březnu při návratu z lyžování krátce zastavili v Montreux, kromě sochy Freddieho stojí za návštěvu zachovaná, hodně autenticky působící část slavného nahrávacího studia Queen Mountain Studios s přilehlým malým muzeem. Doporučuji!

13 04.04.2019

Holocaust zase úplně jinak… Očima poválečné generace, která ho osobně nezažila, přesto je jím poznamenaná. Pro našince holocaust skončil v roce 1945. Pro židy trval pak ještě dlouhá desetiletí.
Chvílemi jemně humorné, ve vzpomínání pamětníků kruté a mrazivé.
Zvláštní, čím víc jsem toho o holocaustu přečetla, tím víc se mi to zdá hrůzostrašné, neuvěřitelné, nepochopitelné…

„U nás se jídlo nevyhazovalo.
Vedle ZÁKONA SEMKNUTÍ to byl další základní axiom – JÍDLO SE NEVYHAZUJE.
Proč?
Proto.
Proč proto?
Protože JÍDLO SE NEVYHAZUJE.
A pravý důvod?
Protože lidi umírali kvůli jedné bramboře.
Protože děti udávaly vlastní rodiče kvůli hrsti zelí.
Protože vězni v Buchenwaldu okusovaly z hladu trámy v barácích.
Protože lidi kradli polévku. Protože je tloukli do hlavy, ale oni jedli dál. Protože zmlácené tělo už leželo mrtvé, ale ústa hltala dál.
Ale to nám nevysvětlili.“…

18 02.04.2019

Buď se autor každým dílem případů Mika Syrového zlepšuje a zlepšuje, nebo já jsem již na těchto příbězích dost závislá. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych měla tak silnou potřebu absolvovat celou sérii, až teď…
Čtení je to občas poněkud pochmurné, těch mrtvých lidí (i zvířat) je tu dost, a navíc Goffovy příběhy vyjadřují oproti jiným detektivkám opravdový smutek a bolest ze smrti, což činí z tohoto čtení vlastně ne moc oddechovou četbu. Miko je sympaťák, který prochází všemi možnými ztrátami života a trápeními, přesto zůstává lidský, možná proto se mu tak snadno fandí…
Lehký nenásilný humor mi vyhovuje (nemám ráda třeskutě vtipné křečovité hlášky, s kterými se v poslední době roztrhl pytel), líbí se mi i Mikovo i vzpomínání na dřívější časy; jak moc to odpovídá i mým vzpomínkám!
U detektivky jsou asi zvláštní citace z knihy, ale nemohu si pomoci…

„… trpěl utkvělou představou, že jde o kraj, kde lišky dávají dobrou noc raději ve dvou, protože jedna se tam sama bojí.“

„Vedle hráze vedou do vody schody ze starých kamenů a já si ještě dobře vzpomínal na to, jak dřív bývaly zaplněné lidmi. Stejně jako celý břeh s nízkou travou, deka vedle deky a na nich tátové s malými tranzistoráky a mámy natírající děti jediným opalovacím krémem, který byl tehdy k dostání. Jak je to dávno? Třicet, pětatřicet let. Nejbližší koupaliště bylo desítky kilometrů daleko a rybník za vsí proto plnil funkci dnešních akvaparků, ačkoliv jedinou jeho atrakcí byla houpačka ze staré pneumatiky zavěšená na řetězu na nejnižší větvi stromu, jehož koruna sahala až nad vodní hladinu.“

23 24.03.2019

Rod mého tatínka pochází z Pošumaví, tak bylo načase sáhnout po Klostermannovi…
Pro mě jsou na prvním místě popisy, psané jazykem, kterým se dnes prostě už nepíše. Nutno číst pomalu, bez spěchu, pak je text nesmírně působivý. Viz ukázky.
Další plus za pohled na starou Šumavu a těžký život tehdejších šumavských lidiček, tak těsně spjatých s přírodou.

„Zavyla vichřice od severu, zajela do smrků, setřásajíc ze sténajících větví spousty sněhu, jež třeskně dopadaly na zem. Divé, strašné zvuky vycházely z lesa, jako by noční příšery na sebe volaly. Všude na výsekách, v údolinách a po cestách metelice sháněla sníh v nesmírné závěje, takže vrcholky dorůstajícího mlází dočista v nich zmizely. Sníh vzduchem kroužící proměněn v ostrý prach, jenž jako větrem zmítaný písek Sahary dral obličej a ruce politováníhodných synů lidských, jež nezbytnost by snad byla vyhnala ven od domácího krbu.“

„V kterés zimní noci příšerné lesní síly jej obloudily, odvábily z cesty, lichotně dotěrný rej padajících z nebe vloček jej obskakoval, až smysly se mu zatemnily, a on klesl na bílé planině, samoten, dalek vší lidské pomoci, na široké, studeným prachem se zastýlající lůžko, z něhož nikdo již nevstává.“

12 20.03.2019

Nemám ráda přehnaně akční a pádící detektivky, vyhovují mi spíš ty komorní, takže by se mi tato kniha měla hodně líbit. Děj plyne pomalu, každý okamžik sledujeme z pohledu více zúčastněných, je tu snaha o psychologický rozbor každé postavy.
Jenže… Celá kniha mi připadala jako film, který zastavíme a zkoumáme každé políčko extra. Minutu po minutě, slovo od slova… Zdá se mi, že se autorka tak snažila, aby kniha byla „dokonalá“, až to prostě přehnala. Připadá mi to příliš umělé, příliš promyšlené, bez šmrncu a bez napětí. Když reálný čas ubíhá rychleji, než děj v knize, pak tu něco nehraje…
A co se týče vyústění, souhlas s uživatelkou wooloong. Závěr na detektivku pro mě netradiční, to by až tak nevadilo, ale nějak mi chyběl ten očekávaný pocit zadostiučinění…
Po Spálené obloze zklamání. Tři minus.

14 05.03.2019

Výborná, velmi dobře sestavená, vyvážená publikace o Queen. Je zde vše – o Queen, o jejich hudbě, nahrávkách, koncertech a velmi decentní formou i o jejich soukromí. A je dobře, že pod vlivem filmu Bohemian Rhapsody se opět zvedla vlna „queenománie“ a vzpomínání na Freddie Mercuryho. Postihlo to kromě pamětníků i další generace a svědčí to o tom, že tahle hudba je opravdu nadčasová.
Slovy francouzského choreografa Maurice Béjarta, který v roce 1997 uvedl balet Le Presbytère na hudbu Mozarta a Queen: „Invence, agrese, humor, láska, to všechno tam je.“

19 03.03.2019

Helenka Součková potřetí.
Vzpomínky na socialismus a dávné časy už tu nejsou, jsme v současnosti a Helenku postihují samé maléry - rozvod, nemoc… Je to jiné, ale stejně výborné, ten Helenčin lehce ironický, lehce sebekritický a hořce vtipný pohled na vlastní prohry i okolní svět mi byl hodně blízký.

* … "Pak ale přišly jiné tance. Pracovní víkend. Výjezdní. Oblékni si lederhosen, klobouček s pérkem a bílý podkolenky. Všichni si to oblečte. Všichni muži. Tři hodiny nácvik. Pak nám to na firemním večírku předvedete. Všichni. I ty chlapíku, co se tak stydíš. Cos nosíval vytahanej svetr a stával fronty na knížky. I ty někdejší inženýrku, co jsi tak pěkně zacházel s kosou a se sekerou. Ty, cos miloval Floydy, Marsyas a Janotu. Ty, co bys bejval nikdy nevstoupil do strany. Poněvadž by sis musel plivnout do ksichtu. Ty hlavně, vždyť seš šéf. Zatím jen malej, jen pár podřízených, ale my v tebe věříme. Musíš jít příkladem. Anebo pryč. To bys přece nechtěl. A my taky ne. Tak dobře jsi začal. Tolik toho umíš. Co ti to udělá. Vždyť přece o nic nejde. Jen stmelení kolektivu. Jak láme? Co by se lámalo? Vy z Východu jste trochu přepjatí. Někteří… Důstojnost sem nepleť. Team building. Prostě jen team building. Nic víc. Jakej stud by měl přežít? Koho?" *

21 28.02.2019

K detektivkám Hany Proškové jsem se dostala přes televizní filmy s Viktorem Preissem a Davidem Matáskem a pro zajímavost zkoukla i jednu starší verzi s Radovanem Lukavským a Josefem Kemrem.
Staré dobré detektivky z konce šedesátých let, hodně konverzační, s minimem akce. Dost „retro“ působí např. počítače velikosti obří místnosti i představa, že když někdo odjede na tři dny mimo domov, musí vypnout lednici…
Pro mě plus právě za ten závan časů, které pamatuji, za ten přemýšlivý šmrnc a v poslední povídce i za lehký humor okolo zápletky s roztomile ujetými „počítačovými“ verši.
Tři a půl.

12 25.02.2019