Rade komentáře u knih
Po „Nejsem jako vy“ moje druhá od Jodi Picoult. Jak ona to dělá, že i tam, kde by se jinde jednalo tak trochu o melodrama, v jejím podání vyjde nakonec vše přirozeně a uvěřitelně? Způsobem psaní jistě, a snad i tím, že její hrdinové mají kladné a záporné vlastnosti, jejich jednání nám je chvíli sympatické, chvíli ne, tak jak to jde v životě…
Nakonec po váhání 5*, pro to silné téma - sepjetí problému euthanasie a neuvěřitelného popisu života vlčí smečky, který se prolíná s životy lidí a lidské smečky.
A k epilogu: To mě docela dostalo, a ač jsem si říkala, to je přeci nesmysl, měla jsem, prvně při čtení téhle knížky slzy v očích.
Neřekla bych, že jde o detektivku nebo thriller, proto asi u někoho zklamání.
Pro mě velmi silná kniha o mezilidských vztazích, vině, trestu, odpovědnosti k druhým. O tom, že před minulostí nelze utéct a dostane nás ve chvíli, kdy to nečekáme.
A to sepjetí příběhu s konkrétním místem větrného nehostinného ostrova… Málokdy je krajina, v níž se kniha odehrává, tak spojená s příběhem, jako tady (napadá mě odlišná, ale v tomto podobná kniha Živá voda M. Pagnola).
Tedy ta anotace zde (2005).... :-(
Jinak moje hodně oblíbená kniha z dětství. Pro děti, ale současně v mnohém taky pro dospělé...
K oběma dílům: Jako malou mě tyhle pohádky fascinovaly, současně děsily. Spoustě z nich jsem nerozuměla, zvláště povídkám z druhého dílu, ale tu tesknou nebo strašidelnou náladu jsem přesto vycítila. Napomohly k tomu i neuvěřitelné ilustrace Cyrila Boudy, které pro mě tenkrát byly téměř důležitější než text; pokud se na ně podívám dnes, cítím tu směsici strachu a tesknoty z dob, kdy jsem na ně koukala jako malá (dívka, která šlápla na chléb a skončila v děsuplném podzemí s pavouky, smrtka sedící čínskému císaři na prsou v pohádce Slavík, Amorek střílející šíp stařečkovi do srdce v Nezbedném klukovi - tenkrát jsem zřejmě ten skrytý smysl nepochopila a viděla je ten dramatický obrázek)…
Určitě velké plus za to téma. Odsun Němců v roce 1945 je stále dost opomíjené téma, navíc dosud vzbuzující rozdílné emoce, je to příběh o tom, že zlo, násilí a zloba se objevuje na každé straně a nic není jen černo-bílé.
Ale…
Dále mohou být SPOILERY. Gerta mi vlastně až tak moc sympatická nebyla, a tak jsem její osud nemohla prožít tak, jak bych chtěla. Od mala děvče bez názoru, bez vztahu k lidem okolo (s výjimkou své maminky) – a to jí v podstatě vydrželo celý život, kdy kromě německých přítelkyň z doby nucených prací na jižní Moravě žila vlastně opuštěným životem (s výjimkou divně naroubovaného vztahu s ženatým Karlem, který podle mě měl hlavně ukázat, jak i komunisté požírali vlastní lidi), za svou osamělost si podle mě ale mohla aspoň zčásti sama.
A to podivné početí na počátku příběhu, jaký mělo v příběhu smysl? Znásilnění to nebylo a na zneužívání byla Gerta přeci jen už velká, tak nějak i pro tohle jsem hlavní hrdince moc nerozuměla, snad to mělo ukázat Gertinu povahu, nerozhodnou, bez schopnosti klást odpor, jinak fakt nevím…
Nicméně za mě, pokud by kniha končila někdy na konci pobytu v Perné, byla by přesto působivá a silná. Dovyprávění života Gerty až do současnosti na mě už příliš nezapůsobilo, život osamělé ženy, i po desetiletích zaseknuté v roce 1945, mě už tolik nedojímal. Navíc mi připadalo, že líčení tohoto pozdějšího období nemá zdaleka tu šťávu a náboj, a postavy ztrácejí na životnosti.
Ale abych jen nehanila. Velmi působivé byly akční scény z období pochodu a pak pobytu v Perné. Střídající se přímá řeč bez uvozovacích vět má tu správnou dynamiku, postavy jsou neuvěřitelně životné a člověk jejich dramatickým konfliktům skutečně věří.
Na knize je opravdu asi nejzajímavější to celkem dobře popsané hemžení rozličných lidiček v zapadlém koutě rakousko-uherské monarchie v Haliči.
Detektivní zápletka i pointa bych řekla - spíše průměrné...
Zajímavé čtení. Plus za téma 1.světové války a postavu Viktora Kouteckého, chlapa, který se umí s životem poprat a nebojí se ani smrti, a přesto - nebo právě proto - si dovede života užívat.
Poslední čtvrtina knihy - ta poválečná italská se mi zdála poněkud uměle naroubovaná na tu předchozí část. Nakonec taková zvláštní idyla (či klid před bouří?) a člověk čeká, jaký to vezme konec...
Nejsilnější dojem z knihy je, že ani jedna z postav - a že se jich tu vyskytuje, není sympatická… Zvláštní životy, divné vztahy, chudoba, špína, násilí…
Z knížky pocit spíš depresivní, ale to byl jistě záměr. Jako detektivka dobré, jako psychologická studie výborné.
Memoáry moc nemusím, swing pro mě doposud byl jen zajímavou hudbou z minulosti….
Nicméně tahle knížka je prostě hodně dobrá. Vzpomínky na První republiku, Protektorát v intelektuální Praze, dobu poválečnou, dramatický útěk za svobodou, život v emigraci, to vše psáno čtivě a s mimořádným vtipem…
Ke knížce mě přivedlo zhlédnutí výborného divadelního představení „V rytmu swingu buší srdce mé“ v ND. Doporučuji oboje, v pořadí divadlo, knížka.
Alenka mě jako dítě vůbec neoslovila, té zvláštní fantazii jsem moc nerozuměla. Kupodivu obdobně fantazijní knížka - ale možná v jiném, srozumitelnějším a hravějším stylu - Anička Skřítek a Slaměný Hubert Vitězslava Nezvala mě tenkrát naopak nadchla...
Plusy: Zajímavá tematika přesunu chrámu v Abú Simbelu v 60. letech 20.stol., prolínání historie a současnosti, exkurze do egyptského starověku, kterou Vandenberg prostě umí (vynikající Zapomenutý faraon).
Vlastní příběh a zápletka, byť napínavé, se mi zdály o něco slabší.
Tři plus.
Geniální, jako vlastně všechny hry a semináře s Járou Cimrmanem.
Tahle je snad naše nejoblíbenější, hlášky používáme (a nejen z této hry) v naší rodině již celá dlouhá léta...
Nejlepší představení byla ještě ta před rokem ´89, v Bráníku... Nicméně i dnešní generace na tom vyrostly, prostě nadčasové...
Detektivka od Agathy Christie jako vyšitá, nikdo jiný by to takto nenapsal…. Nezaměnitelný rukopis.
„Podobně jako vlastník nemovitosti vysloví slovo ´bolševici´ - jako zapálený komunista vykřikne ´kapitalisti´ - jako dobrá hospodyně vypustí z úst slovo ´švábi´ - tak slečna Williamsová pronesla slovo ´muži !´ “
Samozřejmě napínavé, strašidelné až hrůzostrašné, nejen těmi potvorami, ale i tím depresivním klaustrofobním podzemím, kde na nás každou chvíli může něco vybafnout, nebo nás odnést voda... V druhé půli na mě až moc akční a divoké, dost brutální. Přeci jen se mi předcházející Relikvie líbila víc, už tím prvotním nápadem a i tou tajemnější atmosférou.
Vedle vlastního detektivního příběhu se zajímavým vyústěním se jedná tak trochu i o sondu do života lidiček v české kotlině. Přiznám se, mně tedy hlavní postavy knihy moc sympatické nebyly… Nekonečné půtky a denní konflikty mezi dcerou a jejím přítelem (oba neschopní se osamostatnit a postavit se - skoro ve třiceti letech na vlastní nohy) a matkou (celoživotně ukřivděnou a trvale nasr....) přesáhly, aspoň pro mě, tu hlavní detektivně-psychologickou linii a zase mě tak moc nebavily.
Cestu slepých ptáků a Runa Rider jsem jako holka hltala, byly to mé hodně, hodně oblíbené knížky, ke kterým jsem se opakovaně vracela. I přes ten lehce ideologický dobový nátěr, mohla bych je číst i dnes v dospělosti.
Třetí díl trilogie - Sluneční jezero jsem ale tenkrát nečetla, tak jsem nedávno z nostalgie zabloudila do dětského oddělení knihovny a zanořila se do četby. Snad že to bylo na přeskáčku, snad že to bylo po tolika letech od napsání, snad že už nemám to nadšené dětské srdce ... ale prostě už to vůbec nebylo ono...
Trochu mi to připomnělo Jurský park (knihu, ne film), trochu Vetřelce...
Krásně tajemné, strašidelné... Skryté, hrozící, nepoznané zlo, které na nás někde v skrytu číhá, je o dost působivější, než to poznané...
Tajemství pocházející z amazonských pralesů z povodí řeky Xingu (hned jsem si vzpomněla na Součkovu Runa Rider mého dětství) přenesené do tajemných bludišť přírodovědeckého muzea v New Yorku.
(Pozn. k vydání z roku 2007: Nevím, jaký má smysl, když je na záložce obálky převyprávěn téměř celý obsah knihy a značná část zápletky. Zrovna u tohoto žánru! No asi marketingový tah..., pro mě jako čtenáře, který má rád překvapení, dost hloupý. Ano, u této knihy již celkem od začátku tušíme oč jde, ale přece jen, nepotřebuji to mít předem předžvýkané a potvrzené. Právě to tušení je na tom to nejhezčí... :-) Naštěstí už znám podobné záludnosti anotací a záložek u knížek, tak se jejich čtení snažím spíše vyhnout, nebo čtu jen začátek.)
Zpočátku se mi líbilo, návrat do minulosti a navíc do roku 1932 v Německu mi přišel jako dobrý nápad, navíc P. Eisner píše velmi čtivým způsobem, kde nic nezdržuje a děj pěkně letí… (Pro mě výtečné Rychlé lodě do pekel.)
Ale ten konec... Pointu (pointy) jsem asi pochopila jen částečně, naprostý souhlas s komentářem Tydvika.
Navíc poslední scéna mi velmi připomněla jednu povídku od Roalda Dahla (v souboru Jedenadvacet polibků nebo Líbej mě, líbej). Kdo četl, asi ví, kterou mám na mysli.
Celkem fajn detektivka, jedna hvězdička navíc za tu psí psychologii.
Já jsem sice spíš "kočičí", než "psí" (máme kocoura), ale přiznávám, náš kocourek by za mě svůj život nenasadil...
Četla jsem dávno, jako holka a tehdy se mi docela líbilo. Napínavé, hezky rozlišené kladné a záporné postavy, srozumitelný děj, dojemné…
Ne, vůbec nezlehčuji, naopak; ve své době měla kniha značný vliv na změnu všeobecného názoru na otroctví a poněkud jednoduchá a černobílá forma knihy umožnila její masové rozšíření. V tom je její zásluha, nelze ji podle mě hodnotit dnešními měřítky a odtrženě od místa a doby vzniku.