Rade komentáře u knih
Nejoblíbenější verneovka mého dětství. S nádhernými původními dřevoryty L.Benetta. Města ve Středomoří, ve kterých se děj odehrává, jsem na základě četby i ilustrací pak toužila navštívit, což se mi zčásti splnilo po mnoha, mnoha letech (Dubrovník, Kotor, La Valetta na Maltě) a dodatečně jsem žasla, jak popis i ilustrace odpovídají skutečnosti a že se mi tak splnil můj dětský sen...
Jedna z nejoblíbenějších knížek mého dětství. Úžasné příběhy ze života šesti dětí plné napětí i legrace. A k tomu ještě nezapomenutelné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Byla jsem z té knížky tak unesená, že když jsem povyrostla, vymýšlela jsem si sama další osudy dětí z Bullerbynu, když dospěly...
Moje kolegyně tuto knížku neznala, na moje doporučení si ji přečetla až jako dospělá - a ono to fungovalo i tak! U příběhu s "falunskou uzenkou, tou nejlepší", se při čtení v metru smála nahlas.
Eduarda Štorcha jsem jako dítě milovala, nejvíc ovšem mnohokrát přečtené Lovce mamutů. Nejoblíbenější příběh knihy: pád do propasti Macocha. Od té doby jsem toužila Macochu vidět, a i když jsem u ní pak byla vícekrát, i jako dospělá, vždy jsem si vzpomněla na tento příběh a představovala si lovce z doby kamenné uvízlé na skalním výstupku a na místě odhadovala, který výstupek to tak mohl být...
Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Možná se mi líbila i proto, že jde o "pokračování" Cesty do středu země Julese Vernea.
Jedna z nejoblíbenějších verneovek mého dětství. Na tuto knihu "navazuje" sci fi Ludvíka Součka Cesta slepých ptáků a Runa Rider, které jsem měla v dětství rovněž za hodně oblíbené. (Třetí díl Součkovy trilogie Sluneční jezero jsem již nečetla.) Z dnešního pohledu jsou tyto knihy bohužel trochu poplatné době vzniku....
Po mém oblíbeném "Smutku poručíka Borůvky" docela zklamání. Už to není ono.
Trochu je vidět, že autor psal z daleké ciziny a atmosféru normalizace už osobně nezažil. Tři minus.
Netradiční a velmi zajímavý pohled na pražské povstání.
Bohužel milostné příběhy hlavních hrdinů s melodramatickým zabarvením zabírají až příliš mnoho místa.
Několikrát jsem viděla skvělý flm, ke knížce jsem se dostala až teď.
Zprvu mi vadilo srovnání Štěpy Ivy Janžurové a poněkud negativního popisu Štěpky v knížce - tlustá, velikánská, nehezká, s hyzdícím znaménkem na tváři a mastnými vlasy... Nicméně v průběhu četby jsem si zvykla na tuto Štěpku, i když dost jinou (jen jsem si už nepředstavovala I. Janžurovou, ale jednou svou dávnou prima spolužačku, která mi tak vzdáleně do popisu zapadla - trochu hromotlucká, trošku hlučná a rozjívená, hyperaktivní, ale se zlatým srdcem). Nicméně Petr Čepek mi do popisu Pavla Maliny sedl skvěle...
Jedna z mých nejoblíbenějších detektivek. Rozhodně nemá otevřený konec. Konec je jasný, ale nikoliv polopatický, jen poněkud zahalený, a pravdy se dobereme za pomoci odkazů na předchozí text. Kdo četl pozorně, tak pozná, kdo byl vrah a kdo oběť, i když konkrétní jméno nakonec nepadne...
Zajímavé, zejména po dočtení - přiznám se hodně náročného textu - se člověk musel vracet již k přečtenému, protože postavy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, jsou nakonec něčím vždy propojeny, což mi došlo, přiznám se, při nepozorném čtení, až dodatečně.
Ale moje oblíbená kniha - Žert, to přece jen není.....
Souhlas s Neo 1 tex.
Ještě poznámka se SPOILEREM:
Hlavní hrdinové bez jakékoliv logiky nebo náznaku zdůvodnění odstraňují nalezené dost brutálně zohavené mrtvoly a tato činnost se jim zdá normální.... Nakonec se zjistí, že že vraždy páchala jim blízká osoba, takže tím odstraňováním mrtvol ji dost pomáhali. Jak to ale tito hrdinové mohli na začátku vědět, když byl vrah odhalen až na konci příběhu?
Závěr knihy, kdy si hlavní hrdina postaví se třemi ženami (vlastně zatím se dvěma, ale tu třetí podle vypravěče zřejmě už brzy pustí z ústavu, protože i když brutálně zavraždila několik lidí, bylo to jen takové milé pomatené nedorozumění) dům ve tvaru Sanitního symbolu a šťastně tam pak společně žijí, se mi zdá už zcela mimo.
Pierre Boulle je můj oblíbený autor, jeho knížky se vždy ubírají trošku absurdním směrem, nicméně zde mi přišel závěr trošku klišé a a již zhruba od poloviny knížky bylo zřejmé, jak to dopadne...
Zejména Indiánský běh se mi dost líbil (5 hvězd).
Zajímavé, že film Zemský ráj to na pohled, který vycházel z obdobného děje i postojů (autorem scénáře rovněž autorka), mi vůbec nesedl.
Co mi přišlo v knížce jako vtipné, s lekhým nadhledem a co jsem přijímala s pochopením, mi ve filmu přišlo jako přehnaná karikatura bez vtipu.
Jako vždy u tohoto autora pointa s nádechem absurdity, zde ale opravdu za hranu...
Přesto zajímavé.
Typický Pierre Boulle.
Pointa, která má nádech absurdity a u které si řeknete, jako u většiny děl tohoto autora, - je to vůbec možné? Tři a půl.
Vedle Mostu přes řeku Kwai moje nejoblíbenější knižka od tohoto autora.
Vyznění jako vždy, trochu absurdní, ale přesto téměř uvěřitelné... Čtyři plus.
Typický Pierre Boulle.
Zápletka s pointou, která vyzní - záměrně - absurdně, tak jako ve většině autorových knížek.
Pro mě nejlepší kniha Pierra Boulle.
Přehnaná glorigikace Angličanů a neuvěřitelný konec není minus knihy, ale naopak důsledek autorovy snahy o absurdní vyznění celé zápletky, je to právě to, co činí pro mě knihu tak hodně působivou.
I další knihy tohoto autora mají vždy pointu, která nakonec vyzní jako absdurdní, lehce zkarikovaná, téměř neuvěřitelná a trochu za hranu... To mi přijde ale na tomto autorovi originální a zajímavé (např. Zkouška dospělosti, Tvář, Fotograf, Řemeslo urozených).