RADOST komentáře u knih
Vančura se mi vždycky četl těžce a období, ve kterém Markéta žila, mě přímo odpuzuje. Není tedy divu, že se mi kniha nelíbila. Četla jsem jen z musu, povinná četba. Později jsme se školou šli opět povinně na stejnojmenný film, kritiky velmi oceňovaný. U mnohých scén jsem zavírala oči, film byl dlouhý, měla jsem z něj velmi stísněný pocit. Protrpěla jsem knihu i film a jsem ráda, že v dospělosti byl výběr četby nebo filmů ponechán jen na mém úsudku.
Zase jedna z knih, kterou jsem četla příliš brzy, ke které jsem tehdy jako malá školačka ještě nedozrála. Vybavuji si kouzelné obrázky Cyrila Boudy, hlavně Liliputy svázaného Gullivera. Příběhy mi převážně naháněly hrůzu. Dnes si říkám, že by asi neškodilo toto 300 let staré dílo znovu přečíst a pochopit to, co jsem tehdy nedovedla plně vnímat.
Žít s tím, jací jsme, je někdy těžké, zavazující, dobrodružné i nebezpečné. Ale dobře se o tom čte.
Ve své době velmi populární kniha. Vždyť ji napsal náš PRESIDENT. Ale já ji četla s nechutí, i když jsem se cítila jak ta hodná Barunka a měla také zlobivého bráchu Pepka. Vždy jsem si totiž vybavila ten národní smutek, hrůzu pro mou dětskou dušičku, když den po mých nádherných sedmých narozeninách všude visely černé prapory, v rádiu hrála jen smuteční hudba a vysílali projevy.Má veselá první třída se stejně jako celá škola stala tichou a vážnou budovou, obklopenou žalem. Stávalo se mi pak často, stejně jak u Barunky, že náhodné okolnosti způsobily moji nechuť k dílu a nespravedlivě ovlivnily i můj dojem z díla.
Také jedna z knih povinné četby padesátých let. Smutná, o těžkém údělu, moc mě nebavila. Ale účel splnila, byla jsem ráda, že se mám lépe. Že žiji ve "šťastné době".
Knihu dostal můj starší bratr. Vůbec mu nevadilo, že ji musí přečíst do školy. Bavila ho. Byly to prostě příběhy kluků, kteří drželi pospolu a snažili se v těžké době pomáhat. Tak jsme to jako děti braly, škola i společnost propagovala stejné, nezdálo se nám to přitažené za vlasy. Bratr pak dokonce byl trubačem školní pionýrské skupiny. I když svým chováním to nebyl žádný Timur, ale spíše český Pepánek Nezdara.
Tuto knihu jsme měli doma, s bráchou jsme ji měli jako povinnou četbu. Nebyla sice tak dobrá jako Neználek, ale tehdy nijak neurazila náš čtenářský vkus. Klučičí příběh mě zaujal, bylo to výchovné a já tenkrát byla vzorná školačka.
Klasické pohádky, které však s každou další generací ztrácejí své kouzlo. Jako dítěti se mi líbily. U mých dětí však v knižní formě příliš neobstály, více se jim líbila různá filmová zpracování. A vnoučata? Ani ten nejstarší (dnes třicetiletý), ani ta nejmladší šestiletá, je nechtěly číst nebo předčítat. Ale všech pět milovalo, když jsem jim ty pohádky vypravovala svými slovy ve zkrácené verzi. Kniha byla nesčetněkrát prohlížená, stránky se dokonce vytrhly z vazby, ale ani Svolinského ilustrace neoslovily těch osm dětí, kterým byla v průběhu 42 let nabídnuta. Je jí asi souzeno zůstat nepovšimnuta v polici jako doklad umělecké klasiky, dnes sice uznávané, ale neoceňované, přežité..
Samotná kniha mi v paměti neutkvěla - jen ten dětský pocit, že mnohým těm cizím pohádkám úplně nerozumím a tudíž nevěřím, že se to těm dětem v dalekých zemích líbí.
Moje první dětské čtení. Od pěti let jsem chodila do knihovny. Sama, bez doprovodu. Pokud to mělo líbivé obrázky, musela jsem knihu přelouskat. Tady tomu tak bylo. Obrázky Josefa Bidla měly své kouzlo a vtip.
Výběr opravdu nebyl jednoduchý. Nabídka knih oproti dnešku byla omezená a na první pohled vám kniha nic nenapověděla. Byla totiž obalena hnusným pevným, snad voskovaným, béžovým papírem. Pohled na regály knih vůbec nebyl lákavý a dnes téměř nechápu, čím vlastně mě už tehdy knihovna okouzlila a lákala. Inu jiná doba. Malá nabídka, menší možnosti, menší náročnost.
Ano, brigády všeho druhu provázely moje dětství a mládí. Jen ty ve školce mě minuly, neboť jako dítě "nepracující" matky jsem do školky chodit nesměla. To byla první životní nespravedlnost, která se mně velice dotkla a donutila mě přemýšlet nad světem.
Nicméně kniha se mi líbila. hlavně obrázky Ondřeje Sekory.
Tak tento příběh znal v padesátých letech asi každý. Děti, které nepřečetly, alespoň povinně viděly v kině na promítání pro školy. I když zaujal a především kluci obdivovali hrdinství Meresjeva, mělo to i negativní dopad. Protože čeho je moc, toho je příliš - i přehnané propagandy. Meresjev i autor Polevoj, jehož jméno se přímo nabízelo ke slovním hříčkám, se tak stali terčem vtipů, zábavy, parodií a klukovských her.
Matně vzpomínám, četla jsem kdysi s bráchou. Mnohem později jsem četla Pinocchia a bylo to podobné.
Pořídila jsem kdysi svým dětem. Je na ní vidět, že prošla mnohýma rukama a zaujala.
Provázel mě životem. Studijními lety, na cestě do Moskvy a tehdejšího Leningradu, při pobytu moskevské kamarádky u nás, při četbě ruské literatury. Později jsem ho nahradila novým, 3. vydáním z roku 1977. Teď si jím listuji. Je celý umolousaný, stránky zažloutlé, strana 285 dokonce neurvale vytržena. Do poznámek někdo mladší, zřejmě dcera, dokonce vepsal témata maturitních písemek z ruského jazyka. Dnes je to nepoužívaný svědek dávných časů, protože překladač Google je mnohem pohotovější a pohodlnější. Ale svůj úkol rozhodně splnil.
Půvabná kniha, ze které jsem čítávala svým dětem. Kouzelné obrázky a melodičnost veršů spolu s hlasem maminky je vždy dovedly uklidnit a přenést do krásného světa, pryč od jejich světabolů.
Jak jsem na ni mohla zapomenout? Teprve obrázek mi připomenul ty krásné chvíle nad Cibulkovými dobrodružstvími. Knihu jsem nikdy nevlastnila, ale v knihovně půjčovala opakovaně. Protože být bez ní bylo v mém dětství občas těžké.
Takový hněv. Taková bezcitnost. Taková závist. Vychytralost, cílené jednání, vypočítavost, potřeba ovládat, touha se začlenit. A to všechno proč? Přečtěte si, posuďte sami.
Tento díl série se nečetl tak lehce a nepohltil mě tak silně, jak díly předešlé. Přesto jsem se nemohla od poslední čtvrtiny knihy odtrhnout a musím konstatovat. Bylo to mrazivé, nepochopitelné, ale bohužel uvěřitelné.
Nikdo z nás netuší, co přinese budoucnost. Můžeme se rozhodovat jen podle toho, co cítíme právě tady a teď.
Emočně velmi náročné čtení o situaci, kterou by neměl zažít nikdo z nás.
Opět hluboký ponor do psychiky hlavních postav, jak už je pro autorku typické.
Je dobré takové knihy občas číst. Ale raději dávkovat, hrozí deprese.
Thriller, ve kterém je kladen velký důraz na psychiku postav. Té je dán větší prostor než ději samotnému, což často knihu zpomaluje a snižuje její dynamičnost. Je to zajímavá kniha, zamýšlející se nad lidskými slabostmi, které i přes jejich zatajování, mohou mít katastrofální následky.