Raksa.A komentáře u knih

Já jsem si z téhle knihy odnesla krásný termín - verbální inkontinence.

Máš na mysli radu: Cti tchyni svou, abys dlouho živ byl na zemi, ale z téhož důvodu cti ji z povzdálí?

Právě jsem dočetla v čekárně na očním - tyhle malé knihy beru do čekáren, protože se vejdou do kabelky.
A způsobila jsem tam rozruch, neb jsem se smála nahlas a tak se s vámi podělím:
...V boudě se zahájí představení Fraškou volební.
Před voliči s dřevěnou hlavou a oslíma ušima zatančí měšťáčtí kandidáti, odění jako šašci, tanec politických svobod, lepíce si na přední i zadní tvář vlastní volební programy s nesčetnými sliby, a se slzami v očích budou promlouvati o bídě lidu, a zvučným hlasem o slávě Francie. Hlavy voličů budou k tomu kývati do taktu a přizvukovati: iá, iá.
Načež začne slavnostní scéna: Loupež národních statků. ...
No, není to legrace? A je to 168 let staré!!!

2 17.05.2016

Kniha rozhodně stojí za přečtení. A kupodivu dneska spíš, než v době, kdy byla napsána. Odehrává se v 22.století a já jen doufám, že budeme mít tolik štěstí a rozumu jako lidstvo v tomhle románu a přežijeme.
- Počúvaj, - prerušil som ju. - Myslím na to, čo sa dialo pred sto rokmi. Na hlad, psychózy, ustavičné konflikty, slovom na všetko, čo vy, historici, nazývate krízou civilizácie. Dvadsiate prvé storočie. Sto rokov... Na pohl´ad velˇa. Ale čo ak nie dosť?

1 10.11.2015

Knihu sice neznám, ale kdysi (rok už si nepamatuju, ale musí to být nejmíň 40 - 45 let) byla u Hybernů výstava. A pan Skřivánek tam měl obraz, jmenoval se Pátaliputra - úžasný, dodnes si pamatuju nejen obraz, ale i dojem, který jsem z něj měla. Bohužel byl dost drahý a já švorc, takže mi zbyla jen pohádková vzpomínka...

Tuhle knihu jsem před lety koupila v antikvariátu. Byla v krabici superslevy a stála myslím 15,- Kčs.
Zřejmě se do ní díky mírně poničené vazbě nikdy nikdo nepodíval. Ilustrace jsou úžasné, ale už při koupi mi vrtal hlavou jistý časový nesoulad. Při četbě jsem na to přišla - ty povídky s mnoha ilustracemi byly napsány právě k těm ilustracím. Úžasné....

4 26.04.2015

Tuhle knihu mám ráda. A dokonce jsem viděla film. "Plukovník" Maroon byl neodolatelný.

Proč bys nešla na film? Kdo by nechtěl slyšet Paula Robesona zpívat Old man river?

Jelikož se na tuhle knihu odvolával kde kdo, konečně jsem si ji přečetla. A že mi to dalo dost práce. I když se autor odvolává na zdroje, tak ačkoliv mám dost slušnou sbírku polynéské mytologie, nikde jsem nenašla, že by Maui použil v jakémkoliv případě jako návnadu na udici hvězdu - protože to pro mě bylo překvapení, projela jsem všechno. A ani teorie o egyptských obeliscích jako slunečních hodinách mě jaksi neštymovala. A pak jsem pochopila. Autor je fanaticky přesvědčený, že biblické zázraky jsou skutečností a je odhodlán to dokázat - děj se co děj. Proto ta míchanice faktů, polopravd a nesmyslů.
Ať tedy autor vystudoval cokoli ( a spolupracoval s kýmkoli), rozhodně to nebyla fyzika ani kosmogonie. Spíše se měl obrátit k některému kolegovi v oboru, v kterém byl podle uvedeného životopisu respektován...

Ano, mohu potvrdit, že borelie jsou vysoce adaptabilní organismy. Lymskou boreliózu mám již asi 20 - 25 let. Zjistili mi ji opravdu náhodou - otravovala jsem před 20 lety doktora, že jsem unavená, a tak mi nechal udělat kompletní vyšetření krve a ejhle - borelióza. Dostala jsem hromady antibiotik - bez výsledku. Vzhledem k tomu, že jsem léta neměla klíště, a ani nikdy charakteristické skvrny usoudil doktor, že jsem zřejmě boreliózu svého času přechodila a pravil, že se uvidí.
A tak žiju se svými boreliemi v míru už těch 20 let. Asi se adaptovaly. Mám pochopitelně různé problémy - oční (ale už od dětství), únavu (ale je mi 70 let), revmatoidní artritidu (ale cvičím jógu a funguju), taky prý něco se srdcem ( ale to mi zjistili před 50 lety a když nedobíhám autobus, tak je to OK).
A když vidím v televizi mladé lidi, jak jsou v nemocnici na kapačkách, tak si říkám, že moje borelie jsou vcelku ochočené a přátelské.
Jo, a krom těch antibiotik jsem žádnou další léčbu neabsolvovala.

Opravdu stojí za přečtení. Mám ráda knihy, které píší zvídaví lidé s láskou ke svému oboru.

Na knize je jasně znát, že autor byl dekadentní filosof. Rozhodně žádný z jeho současníků by neposlal na Měsíc podobnou posádku. Přečetla jsem to - ale už nikdy víc.

Gerald Durrell - vždycky potěší, nikdy nezklame!

Tuhle knihu si přál můj bratr, velký milovník Tří mužů, ovšem ani on, ani já jsme netušili, o čem vlastně je. Jedná se t.zv román sociální, a kromě údajů o poměrech chudých ve Velké Británii tam najdete případné i takřka současné pasáže o novinářích, majitelích novin, politicích a počátcích válek.
A ještě něco o I.světové válce.Musím přiznat, že i když jsem četla o téhle válce dost knih, tak pár odstavců v téhle knize je esencí všeho, co o ní bylo napsáno.
...Bahno! To je jak se zdá, jediné slovo, jímž možno vystihnout moderní válku. Všude bahno! Na cestách až po kotníky bahna, do něhož zapadnete až po kolena, snažíte.li se z něho dostati; stany a baráky, k nimž se brodíte blátem, vyhýbajíce se slizkým cestám, na nichž kloužete a padáte, blátem potřísněné mužstvo, blátem potřísnění koně, malí oslíci, vypadající, jako by byli vymodelováni z bláta, děla i těžké vozy trénu, těžce se prodírající blátem, nákladní i ambulanční vozy, jež ve tmě sjely s cesty, převrhly se a ležely opuštěny v blátě, motocyklisté, brázdící rychle bláto, pokrývající silnici, jež se roztékalo na obě strany, skřípající žebřinové vozy, jež projížděly blátem, zanechávajíce za sebou vířící a šumějící kaluže, pevně semknuté, sražené řady zablácených mužů, kráčejících v blátě rázným krokem a ubírajících se deštěm bláta, vystřikujícího vysoko od země, dlouhé řady aut, naplněných množstvím tísnících se zablácených mužů a rachotících nekonečným blátem.
Vojáci, sedící v blátě u cesty a pojídající nechutnou potravu, mužové, sedící na bobku u příkopů a prohlížející své boláky, omývající své krvácející nohy v kalné vodě a ovinujíce si rány zablácenými cáry.
Byl to šedý, bezbarvý svět. Kam jen oko dohlédlo, nikde nebylo viděti jiné barvy než bláto. I knoflíky na kabátech vojáků měly takovou barvu jako bláto.
Bláto a špína! Špinavé tváře, špinavé ruce, špinavé boty, špinavé jídlo, špinavá lůžka. špinavé příbytky, jež nebylo možno umývati, poněvadž na to nebylo ani času, špinavé prádlo, pověšené aby uschlo a pod ním si hrající špinavé děti a hubující špinavé ženy. Všude kolem špína a poušť. Rozstřílené statky, napolo pohřbené v blátě a rozbité zahrady, rovněž zatopené blátem. Smutný kraj, plný špíny a rodící špínu, kde jedinou úrodu na polích tvoří zamotané dráty, kde na všech stranách nacházíte v zemi zející díry, plné špinavé vody, páchnoucí mrchy zdechlých koní a dravé ptáky, usedající na rozbitých plotech a mávající mohutnými křídly.
Byla to země, v níž člověk umíral, ale kde rostl a množil se hmyz. Hmyz na vašem těle, hmyz na hlavě, hmyz v jídle, hmyz očekávající vás na vašem lůžku, hmyz, to bylo to jediné, čemu se zde dařilo, hmyz byl jediný, jež na vás zde hleděl veselýma očima, hmyz byl jediný, jemuž ještě zůstala radost ze života. ...

12.03.2014

Zajímavý pohled na zemi, lidi a jejich zvyky. A taky - co všechno ta ženská vydržela!

1 19.11.2013

A všiml sis, jak trusty zatočily s drobnými kapitalisty? A jak pěkně tam zmizí střední třída? A ta krásná církev! A akademická svoboda! Není to jen o budoucnosti Ameriky...

Velmi zajímavé vyprávění nejen o cestě samotné s jejími přírodními překážkami, ale hlavně o mravech, způsobech jednání a morálních postojích lidí, se kterými se autorka na své cestě setkala. A také poučení o dřívějších tibetských skutečnostech pro lidi vyvěšující tibetské vlajky od někoho, kdo měl Tibet opravdu rád.

1 04.10.2013

Předesílám, že knihu jsem nečetla. Ale ta poznámka o tom koni mě ze zcela konkrétního důvodu rozveselila. Kromě knih sbírám také balety. A mám nahranou úžasnou verzi Svěcení jara, a to v provedení Theatre Zingaro, koňského baletu, jehož šéf Bartabas je zřejmě génius století. Tahle verze totiž vypadá, jakoby tu hudbu napsal Stravinskij přímo pro ně, A to jsem viděla verzi Béjartovu, původní choreografii Ďagilevova baletu, představení v ND...
Ať žije Bartabasovo Svěcení jara - pocta Eponě, bohyni koní...

Tuhle knihu jsem četla poprvé jako dítě a pamatuji si dodnes, jaký ohromný dojem na mne udělala. A ačkoliv jsem vyrostla a zestárla, vždycky, když se k ní vrátím, se mi vrátí i ten strašidelný pocit okouzlení. A asi nejsem sama - myslím, že ji určitě četl Michael Crichton, než napsal Kongo.

1 29.05.2013

Kniha mě potěšila. Je důkladná, poctivá a také poetická, napsaná s láskou. Práce, kterou autor vykonal pro záchranu tradic svého lidu, je téměř neuvěřitelná.
Ale přesto - jedna věc mě zaujala víc než ostatní. Na Novém Zélandu existuje mýtus odlišný od všech ostatních, o tvůrci všech věcí jménem Io. Podle jména (podobného Jehovovi) se údajně někteří badatelé domnívali, že tento kult se vyvinul až po styku s křesťanským učením, což autor vyvrací tím, že se o něm vyskytují zprávy již v pramenech vzniklých dříve, než se Starý zákon dostal na Nový Zéland. A následuje vyprávění o tom, kterak se bůh Tane vydal na cestu do dvanáctého nebe, aby dostal od Ia tři košíky vědění. A přemohl různé a mnohé překážky a přinesl na svět znalost rituálu a vědomí, co je dobro a zlo a odevzdal je lidstvu (str165-6).
Jenže - tohle všechno já odněkud znám! No samozřejmě - přece - Opičí král, můj oblíbený Sun Wu-kchung! Je mi moc líto, že nejsem odborník ani na čínské pohádky a mytologii (ve které se vyskytuje Velký Jü), ani na čínský buddhismus a Süan Canga, zvaného Tripitaka.
A Te Rangi Hirou zřejmě spojení s buddhismem ani nenapadlo, pravděpodobně se v jeho okolí v té době o buddhismu téměř nic nevědělo.
A tak po dočtení téhle knihy ve mně zůstává pocit lítosti. Škoda, že už jsem stará, už mám málo času. Jak ráda bych se na tohle všechno podívala, zkusila zjistit, jestli tenhle můj postřeh má něco do sebe, jestli se třeba Maorové nesetkali s nějakou lodí z flotily pokladů...
Kdyby náhodou četl tenhle komentář nějaký student sinologie...

1 28.05.2013