reader.007 komentáře u knih
I když jde o knihu dopsanou až po scénáři, autorka byla nadána tak skvělým smyslem pro situační komiku, že to nejen trumfuje její ostatní knížky, ale i původní seriál u kterého, jakkoliv je skvělý a výborně obsazený, se sice usmívám, zatímco u knihy se chechtám nahlas. Možná je to i tím, jak bezvadně jsou komentovány duševní pochody protagonistů, což při nejlepší vůli nejde na "stříbrném plátně" vyjádřit.
Takže jedinou vadou na kráse je mnou neprozřetelně, i když jen částečně zhlédnutý imbecilní filmový "rymejk" z roku 2008. Něco takového si dílo paní Vavřincové/Němotové nezasloužilo.
Podobně poutavé jako jiné Crichtonovy knihy, se kterými jsem měla tu čest se seznámit a i když mnoha technickými detaily už zastaralé, stále výborné k zamyšlení, jak nebezpečně si člověk "hraje" s přírodou.
Velmi užitečné je i poselství pro prosťáčky: "Až vám za humny spadne družice, tak do toho laskavě nešťourejte šroubovákem ani kladivem. Předem děkují sousedi a zbytek planety."
Upřímně doznávám, že jsem si knihu "nechala přečíst" Milanem Nedělou, místo abych si dala tu práci ji louskat sama a jelikož mě to tedy nestálo tu námahu se soustředit, o to víc jsem si ji užila.
Netvrdím, že by mi sci-fi obecně přišlo nějak zvlášť záživné, jenže Asimov měl prostě dar podat ho svým jedinečným, mírně arogantním a vtipným způsobem, takže mi všechny povídky přišly nejen velmi zábavné, ale ta poslední dokonce i nesmírně motivující.
Zajímavé mi připadá i srovnání s filmovým zpracováním, kde jsou roboti líčeni v podstatě jako ti zlí, které je třeba v zájmu lidské existence a svobody zničit, jenže v knižní podobě to vyznívá naprosto opačně: tedy že právě oni a jejich citově nezaujatý "dohled" je jediným řešením, jak nedovolit lidem, aby zlikvidovali planetu i sebe samotné.
Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale nakonec si to přeci jen zaslouží všech pět, protože samotný podnět k zamyšlení nad výzkumem a "vědou" posledního století je natolik alarmující, že si pan Crichton zasloužil obrovský metál jen za to, že poukázal na jejich šokující bezohlednost a honbu za ziskem. Je ale příznačné (však je to taky v Americe), že se i z jeho snahy vyvinul jen další komerční boom, parazitující tentokrát na dinosaurech.
Nedokonalé technické detaily, za které se v doslovu autor i omlouvá, neberu nijak doslova, nicméně myšlenka je správná.
A protože jsem knihu "zkonzumovala" hlavně jako audioverzi, nemůžu neocenit výborný výkon Jaromíra Meduny z roku 1993, který, i když byl poznamenán nedokonalostí překladu a hlavně nedokonalou znalostí anglické výslovnosti, tak typickou pro 90. léta :-), byl každopádně strhující.
Po Pýše a předsudku váhám mezi Northangerem a Emmou, která že si vybojuje 2. místo v "Top Austen" a nejspíš to přeci jen bude to opatství. Emma je knížka také milá, ale je spíš ironicky laskavá, zatímco tato kniha z pera velké Jane je ironická přímo jedovatě a to já nemůžu neocenit.
Jednou jsem četla o vzpomínkách jejích příbuzných, kteří popisovali, jak Jane často sedávala ve společnosti v koutě, dělala si poznámky z rozhovorů kolem sebe a tiše se u toho pochichtávala. A přesně takový duch pobavení se nese i celou touto knihou.
jedna z knížek kterou umím nazpaměť a začátek mé vášně jménem Kubašta :-)
Co mi ale přijde praštěné, je změna v nejnovějších vydáních:
Originál - Nehlučte děti, ani muk, povím vám příběh z lesních luk bude to příběh pohádkový, o mravencích a o cvrčkovi.
Po změně - Nehlučte děti, ani muk, povím vám příběh z lesních luk. Bude to příběh PRAVDIVÝ, o mravencích a cvrčkovi.
Jako proč?!?
Kniha z mých nejoblíbenějších. Už si ani nevzpomenu kdy jsem ji přečetla po prvé, zato si však vybavuji přesně nadšení, když jsem o pár let později v knihovně objevila, že se jedná jen o část románu a že pokračování je neméně povedené. V předmluvě knihy Malé ženy (vyd. 2009) označuje překladatelka Jana Kunová knížku Sirotek lowoodský za "nesmyslný pahýl" původního románu a mně to prostě nedá, abych tu vyjádřila nesouhlas. Snad opravdu bylo zbytečné původní vynikající překlad Jarmily Fastrové upravovat na "verzi pro děti" různým vynecháváním náboženských citací či pozměňováním slov za lépe pochopitelné výrazy (ačkoliv tolik toho zase nebylo), na druhou stranu tím, že byla vydána jen část příběhu, jsem se já jako cca 11ti letý čtenář dostala ke knize, kterou bych jinak objevila mnohem později, mnohem složitěji a každopádně bych si k ní nevypěstovala tak vřelý vztah.
Asi je chyba, že jsem tohle dílko přečetla s asi 20ti letým zpožděním, protože na mne nepůsobí tak, jak by mělo a mohlo.
Autor se evidentně snažil napsat dalšího Romea a Julii, jenže přestože "předloha" taky nepostrádá jistou přepjatost, tady je děj prostě francouzsky afektovaný a do jisté míry jaksi nevěrohodný.
Tak jako tak se tu dají najít místa, pro která kniha určitě stojí za přečtení. Mám na mysli hlavně "2. kapitolu", kde je vylíčena Petrova rodina. Myslím, že tu autor biblickým podobenstvím velmi přesně vystihl vlastenecké nadšení, s jakým mnoho "spořádaných" středostavovských rodin obětovalo své syny, otce a bratry, nebo příklad Petrova bratra a jeho přerod z nadšeného dobrovolníka v příslušníka Ztracené generace.
Zbytek je však tak zbytečně ukecaný a pocity protagonistů líčeny tak naivní a přitom bezohledné, že jsem si k nim nedokázala vybudovat sympatie.
Já bych to vyjádřila asi takhle: komu není rady, tomu nepomůže ani tahle kniha. Na hledání symboliky, nebo dokonce rozumných rad v pohádkách a pověstech nepotřebuji žádný "překlad" a užvaněný rozbor od doktorky filosofie.
Vždycky si na ni vzpomenu když čtu/poslouchám pasáž z Pratchetta o přístupu Bábi Zlopočasné ke knihám.
Tohle je přesně ta kniha kterou MUSÍM mít doma. Jednak jsem zvědavá, jestli její čtení bude stejně dechberoucí jako přednes Jana Hartla a Borise Rösnera, ale i kdyby ne, pochybuji, že se z ní vytratí základní myšlenka o malosti, krutosti, bezvýznamnosti a přesto nabubřelosti lidské společnosti. A církve pochopitelně... A jak tak postupoval výčet civilizačního přínosu, říkám si, jestli přírodě vůbec experiment s označením "člověk" stál za námahu...
Možná ze mne mluví sentiment, ale podle mne je právě tohle ta nejdokonalejší knížka pro děti. Je v ní prostě všechno: krátká říkadla, delší básničky, veršované pohádky (které mimochodem umím skoro všechny nazpaměť), klasické pohádky, méně známé pohádky a konečně exotické příběhy z Orientu které ocení i ti, pro které je třeba taková Popelka prostě málo akční. No řekněte, která jiná dětská kniha vás provede tolika žánry...
Pro člověka seznámeného nejprve s rozverným seriálem působí román jako studená sprcha a i když jsou amatérské pokusy o vědu a výzkum obou pánů někdy úsměvné, mnohem víc knihou prosvítá kritika tehdejších poměrů a mravů, takže výsledkem je spíše trpké pousmání
Tuto knihu jsem - a neváhám se k tomu doznat - vytáhla z kontejneru na papír a jsem tomu nesmírně ráda. Tímto zvláštním způsobem ke mě totiž doputoval poutavý příběh vlčího křížence Kazana a neméně skvěle podaná dobrodružství jeho syna Barího a tak, i když dobrodružství americké divočiny není vůbec můj obvyklý šálek čaje, mi to nedalo a nahlédla jsem... a už se nedokázala odtrhnout. Jistě, sem tam to maličko připomíná ženské románky (všechny ženy krasavice, všichni muži - i ti záporáci - chlapáci jako hrom), ale příběh samotný má takový spád a scenérie jsou popisovány s takovým půvabem, že s chutí zapomenete na všechny nešvary a necháte se unést. Jednoho by to úplně naučilo trampovat :-)
Obsah této knihy je vynikající důvod proto, abych dnes ani žádný jiný den v roce a až do konce svého života nezapíchla do ohně už nic znázorňující sebeošklivější nebo strašidelnější stvoření. Pochybuji, že většina lidí vůbec domýšlí, jak zrůdná historie předchází jejich "nevinné" dubnové radovánky. Jinak kniha je sepsána velmi čtivou formou i pro mladší ročníky.
Skvělá kniha. Zvláště pro první samostatné čtení a děti, které si víc než na pohádky o čertech a princeznách potrpí na vyprávění o jiných dětech a zvířátkách. Fakt je, že kdyby nebylo půvabných ilustrací paní Zmatlíkové, byla by mne minula na hony a nikoho by nejspíš nenapadlo mě s ní obdarovat a tak bych teď četla dceři tak maximálně Děti z Bullerbynu, což by byla obrovská škoda
Že bych to někdy vzala znova do ruky, to teda nevezmu, protože mi nekritické až slizké adorování pánů zámku Rackreant nepřipadalo nijak přitažlivé, ale kdo chce po zhltnutí celé Austenové vidět i odvrácenejší tvář panstva 18. století, klidně si dejte nášup u Edgeworthové. Jen Darcyho nečekejte...
Knihu jsem se pokoušela sice číst, odkládala a zase brala do ruky, přeskakovala a nakonec nedočetla. Nedokázala jsem ji dočíst ale ani nečíst. Přelouskat poctivě celou bylo pro mne nemožné hlavně proto, že mi vadila (a vlastně i dost nudila) linka s tím mladým spisovatelem a taky sebedestrukční potácení se Sophie ve vztahu s... už ani nevím jak se jmenoval. A nečíst mi nešla hlavně proto, že jakmile jsem dospěla ke klíčové pasáži "volby", nedokázala jsem přestat číst, dokud jsem pro slzy viděla písmo. Strašlivá představa... A kvůli tomu jednomu odstavci jsem sice četla, ale už se nikdy znovu nepokusím.
Tak jsem si ho koupila a sehnala jsem vydání z roku 2003 od nakl. Argo a i když uznávám, že si na knize dali až nevídaně záležet - určitě stojí za pochvalu papír (konečně ne křídový, hurá!), látková záložka, přebal, celkem pečlivě lepená vazba, ale tak trochu se ve mně dme nespokojenost s použitými ilustracemi. Já mám ráda film Karla Zemana, to ne že ne, jenomže... Jenomže knížka je temnější a tak nějak dospělejší, zatímco animovaný film není temný, ale spíš strašidelný - vlastně takový horor pro děti, takže mi to tak trochu připadá, jako číst Tarzana od Burroughse a prohlížet si k tomu obrázky od Disneyho.
Tahle kniha má několik báječných vlastností:
Jednak ji můžete číst od začátku do konce, stejně jako otevřít na libovolné stránce a krásně se zabrat do jednojaké kapitoly, protože to není jen chronologický soupis událostí ze života I. A., ale v podstatě i soubor esejí o tom, jak autor přistupuje k životu a to mne přivádí k dalšímu důvodu:
Je to kniha od člověka, který je velmi chytrý, je si toho dobře vědom a, i když by to někdo mohl označit za aroganci, je současně i dostatečně nad věcí.
Prostě slovy samotného Asimova: tahle kniha splňuje definici "tabulového skla" a jste-li naladěni na stejnou vlnu, budete ji číst s opravdovým potěšením. Já sama jsem nadšená že mi nechybí v knihovně.
V mnoha ohledech už jistě překonaná encyklopedie, ale moje známost s ní trvá už tak dlouho a texty jsou natolik čtivé a obrázky tak krásně malované, že u mne vždycky bude mezi přírodovědnými knihami na 1. místě.