Richard Skolek komentáře u knih

Učím tvůrčí psaní, špatných textů tak musím číst spoustu, přesto mě tahle kniha opakovaně rozčilovala tím, jak mizerně je napsaná.
Stylisticky je to slabota. V jedné větě je často hned vedle sebe knižní a nespisovný výraz a o různé komické přehmaty není nouze:

„To je tvůj největší problém, vždy jsi byl příliš horlivej.“
„Poslouchej mě,“ křičel Vlado šeptaje.

Autor taky nechápe, jak se pracuje s přímou řečí, občas to výjimečně trefí, většinou ale ne:

„Nemůžeš jít přece do tý vřavy,“ uvědomoval si Jáchym, jaké nebezpečí jí hrozí.
„Přejděte k dalšímu cíli,“ měl Vlado další důvod ke spokojenosti.
„Není mi nějak dobře,“ oblil ho studený pot.

Ještě horší je to s postavami, které jsou jednak úplně ploché, ale hlavně mají jen dvě polohy - buď jsou na konci sil a chtějí se zabít, nebo jsou naopak na vrcholu a spřádají megalomanské plány. Přisluhovači zlého režimu nemají žádné pochyby, jedna z postav si libuje, že se jim podařilo postřílet protivníky, jen aby se hned na další stránce sama sebe ptala, kdy se z ní stala zrůda. Žádné postupné přechody, žádné uvěřitelné proměny, žádný lidský střed, jen on-off a neustálá hysterie na jednu nebo na druhou stranu. Kniha slibuje, že jsou v ní "různé formy vlastenectví a vize českého národa", je to ovšem právě naopak, postavy jsou sice ideologicky na opačných pólech, ale vlastenectví je pořád jedno - nevěříme si, ale kdybychom si věřili, budeme velicí. Tyto patetické pasáže jsou v knize přinejmenším dvacetkrát a jsou naprosto totožné pro staršího manipulátora, pro jeho nejzásadovější odpůrkyni i pro puberťáka, kterého ještě politika nezajímá.
A bude hůř - dostáváme se k příběhu. Omlouvám se za spoilery, ale považuju za humánní případné další čtenáře varovat, do čeho jdou. Autor slibuje odhalení různých způsobů manipulací, nahlédnutí za oponu současné politiky a podobně, nic z toho se ale neděje. Nic konkrétního nevidíme, nic zajímavého se nedozvíme; vše je zmíněno, ale nic není detailněji vysvětleno. Politické machinace jako takové jsou popsány stejně přehnaně a nevěrohodně jako postavy - europoslanci se nechají zkorumpovat slevovými kupony na plastické operace, k výhře ve volbách stačí jeden dobrý proslov typu "Česko bude veliké", nový český prezident začne hned po převratu vyrábět atomové bomby. Problémem je taky to, že ačkoliv se kniha zjevně opírá do Andreje Babiše a jeho hnutí, Babišův románový protějšek je výrazně tlumenější a není moc jasné, proč proti němu tolik lidí protestuje.
Pomyslný poslední hřebík do rakve je vyvrcholení příběhu. Chvíli jsem si myslel, že jsem čtečku omylem přepnul na jinou knihu, ale ne, je to opravdu tak. Hlavní záporná postava zemře, dostane se do jakési verze posmrtného života, promluví si tam s Bohem, okamžitě pochopí, že se chovala špatně a že nejdůležitější je láska, jen aby se pak jako novodobý spasitel vrátila zpět do našeho světa. Nedělám si legraci, tenhle "politický thriller" opravdu končí extrémně agresivní katolickou agitkou, ačkoliv je v celé knize o náboženství jen jediná zmínka.
Jedno je ale potřeba uznat - Jakub Trpiš píše, že se od ostatních autorů liší a že stejně jedinečná je i jeho tvorba. A to je jednoznačně pravda. Naštěstí.

Krásný příběh vystavěný jako divadelní hra. Vyprávění o osamělých a nešťastných lidech, kteří sní o tom, že to jednou bude lepší. Každý je v úplně jiné situaci a každému z nich brání ve štěstí něco jiného, osudu se ale nedokáže vzepřít ani jeden.

18 05.07.2021

Krásný román o dvojici hrdinů se zvláštním vztahem ke smrti. Clerfayt je automobilový závodník, Lillian těžce nemocná dívka, která nevěří, že by se ještě mohla vyléčit. I přes všudypřítomné téma umírání jde o knihu plnou života, rozhodně se nejedná o ponuré a patetické čekání na smrt, naopak. Postavy ovšem hodně filozofují a čtenář je neustále nenásilně konfrontován s jejich nevšedními postoji.

„Z Brescie do Brescie! Existoval větší symbol nesmyslnosti? K tomu jim život daroval takový zázrak, jako jsou zdravé plíce a srdce, nepochopitelné chemické továrny jako játra a ledviny a bílou, měkkou hmotu v lebce, fantastičtější než všechny hvězdné systémy, to všechno proto, aby to dávali v sázku a aby, budou-li mít štěstí, dojeli z Brescie do Brescie! Jaké absurdní šílenství. Pohlédla na řetěz aut projíždějících bez ustání po nábřeží. Nejede vlastně každé z Brescie do Brescie? Z Toulouse do Toulouse? Od sebeuspokojení k sebeuspokojení? A od sebeklamu k sebeklamu? Já také, pomyslela si. Já pravděpodobně také! Přesto přese všechno! Ale kde je ta má Brescie?“

17 23.03.2024

Starší sci-fi je vždy zvláštní v tom, že jde o pohled do minulosti i budoucnosti zároveň. A tím nemyslím jen zastaralé představy o technologiích, které nám dnes přijdou úsměvné, ale i různé "ozvěny doby", konkrétně zde jde například o paranoiu rané studené války. I sci-fi je zkrátka ukotveno v období, v němž vzniklo, a může nám o něm mezi řádky mnohé prozradit.
Jádro knihy je nicméně nadčasové a naprosto aktuální, a tak není divu, že čtenáře stále fascinuje. Příběh je mnohovrstevnatý a lze ho číst různě. (Sám Bradbury ho nakonec během let interpretoval více způsoby.) Nejčastěji se mluví o cenzuře, pro mě osobně byla ovšem mnohem výraznější a důležitější myšlenka, že masmédia nabízející banální, ale snadno stravitelný obsah vytlačují náročnější formy kultury, především čtení. Jistě, cenzura je tu přítomna také, neprobíhá však z rozhodnutí státu, nýbrž z vůle lidu. Žádá si ji povrchní společnost, která touží po nekomplikované zábavě a bojí se čehokoliv, co by její mrtvolné "štěstí" mohlo narušit. A právě tato myšlenka rezonuje i dnes. Ačkoliv knihy masově nepálíme (a zřejmě nikdo nečeká, že s tím začneme, sci-fi tohoto střihu vždy pracuje s nadsázkou), na obecné úrovni těmto obavám naprosto rozumíme.

"Give the people contests they win by remembering the words to more popular songs or the names of state capitals or how much corn Iowa grew last year. Cram them full of non-combustible data, chock them so damned full of 'facts' they feel stuffed, but absolutely `brilliant' with information. Then they'll feel they're thinking, they'll get a sense of motion without moving. And they'll be happy, because facts of that sort don't change. Don't give them any slippery stuff like philosophy or sociology to tie things up with. That way lies melancholy."

Zároveň si člověk musí položit otázku, zda jsou tyto obavy opodstatněné. Opravdu čteme málo? Ryze statisticky zřejmě ano, nebo to alespoň řada studií tvrdí. Nezohledňují ovšem kvalitu čtiva, pozornost čtenáře ani mnoho dalších věcí, které jistě nejsou zanedbatelné. Něco tak komplexního přece nejde shrnout do jednoho čísla. Stále navíc existuje "tvrdé jádro", které si místo seriálu či počítačové hry sedne ke knize, a tato skupina se podle všeho nijak dramaticky nezmenšuje, rozhodně nehrozí, že by se za pár let zavřela všechna knihkupectví. A ten, kdo číst chce, je na tom dnes lépe než kdy dřív, stačí umět nějaký světový jazyk a mít připojení k internetu. O takových možnostech se našim předkům vůbec nesnilo.
Kromě námětu bych knihu každopádně doporučil i kvůli Bradburyho nádhernému poetickému stylu, který je sice čtenářsky poměrně náročný, ale celý text výrazně pozvedá.

"With the brass nozzle in his fists, with this great python spitting its venomous kerosene upon the world, the blood pounded in his head, and his hands were the hands of some amazing conductor playing all the symphonies of blazing and burning to bring down the tatters and charcoal ruins of history."

15 18.06.2023

Ta závratná hodnocení vůbec nechápu. Depresivní atmosféra nepříliš funkční rodiny se povedla, ale příběh působí jako úvod k něčemu většímu, rozhodně ne jako uzavřené vyprávění. V momentě, kdy by došlo ke konfliktu, ke kterému text zjevně směřuje, a kdy bychom se dostali k tomu, o čem se příběh zdá být, to autorka najednou jaksi podivně ukončuje. Nepotěší ani postavy, které se celou dobu chovají úplně stejně a neuhnou ani o píď - předvídatelně zákeřná matka, předvídatelně apatický otec i předvídatelně sympatický učitel výtvarné výchovy. Žádné překvapení se nekoná, nepřichází žádné smíření ani skutečné vyhrocení konfliktu. O motivacích postav se nedozvíme nic. A bída je to bohužel i po jazykové stránce - odlišit od sebe vyprávění dvanáctileté dívky a její matky-knihovnice (!) je takřka nemožné, dospělá vypravěčka tak působí neuvěřitelně primitivně.

15 04.10.2020

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Dlouhá jako tři průměrné romány, ale neuvěřitelně čtivá, takže to člověku ani nepřijde. Nespočet zajímavých a věrohodných postav, silný příběh, napětí a intriky, neuvěřitelná práce s prostředím a bouřlivý střet naprosto odlišných kultur. Mistrovské dílo, jakých moc není. Shikata ga nai. Karma, neh?

14 07.02.2023

Příběh, který se dobře čte a na nic si nehraje, navíc ze zajímavého prostředí a období. A pokud je to opravdu debut, tak klobouk dolů.

14 04.10.2020

Krásná studie hédonismu. Příběh funguje skvěle – ačkoliv je založen na jednoduché myšlence, zůstává až do konce poutavý, a navíc je stále velmi aktuální. Wilde si rovněž vyhrál s každou větou, text krásně jiskří. Navzdory tématu je kniha překvapivě vtipná, o což se stará především lord Henry, který představuje enormně odpudivou studnici sarkastických citátů. Je ale pravda, že ten všudypřítomný cynismus, perverznost a krutost vůči ostatním nakonec člověka přece jen trochu unaví. Takže jsem autorovi velice vděčný, že tu knihu napsal, ale vlastně se až tolik nedivím, že hned několik recenzentů navrhovalo, aby ho za ni zavřeli.

Obraz Doriana Graye stojí za pozornost i kvůli tomu, že existují tři verze – první je rukopis, který Wilde odevzdal, druhou text, který vyšel v časopise Lippincott's Monthly Magazine a kde byla bez jeho vědomí provedena řada změn, třetí pak opět zpracoval sám Wilde, ale kromě rozšíření text také po velmi nepřátelské reakci tisku mírně cenzuroval. Když se spisovatel později ocitl před soudem pro přečin proti mravopočestnosti, obžaloba všechny tři verze srovnávala a zaměřovala se právě na tyto úpravy, což autorovi nijak nepomohlo (ačkoliv těžiště procesu bylo samozřejmě jinde).

„My dear boy, no woman is a genius. Women are a decorative sex. They never have anything to say, but they say it charmingly. Women represent the triumph of matter over mind, just as men represent the triumph of mind over morals.“

13 10.11.2024

Jakkoliv si asi nelze přát lepší filmové zpracování než to, o které se postaral Steven Spielberg, kniha film výrazně převyšuje. Velkou část textu prostě na plátno převést nejde. Crichton jde každopádně skutečně do hloubky a jeho Jurský park je úžasnou a neuvěřitelně propracovanou jízdou okořeněnou mnoha čtivě podanými úvahami o podstatě vědy.

12 19.07.2022

Rowlingová psát umí, o tom žádná. A začátek Ikaboga je skvělý - kouzelný, vtipný, zábavný. Kniha vás chytí. Velmi povedený je i závěr.
Celek ovšem kazí nepochopitelně špatný prostředek, kde autorka zřejmě zapomněla, co vlastně píše. Vyprávění se neúnosně zpomaluje, a co je horší, z pohádkového příběhu se najednou stává studie totalitních režimů a zneužívání moci. Zaskočila mě i přemíra násilí, kterého je daleko víc, než by bylo nutné, náhle je to samá vražda a poprava.
Jakkoliv jsem fanouškem a zastáncem složitějších dětských příběhů, Ikaboga považuji za odvážný, ale nepovedený experiment. Nedovedu si představit, že by se tento příběh mohl nějakému dítěti líbit.

12 02.12.2020

I napotřetí jde o úchvatnou knihu, tentokrát možná ještě o něco víc, protože si člověk stačí všimnout dalších detailů, všudypřítomného foreshadowingu a všemožných paralel. Množství postav je ohromné a žádná z nich nepůsobí dojmem, že by tu byla jen do počtu, nad záběrem příběhu lze jen nevěřícně kroutit hlavou.
Pro řadu čtenářů je nejvýznamnějším dílem fantasy Pán prstenů, pro mě jím ale zůstává tato kniha, která pro mě znamenala mnohem zásadnější zlom.

10 14.10.2023

Absurdní one man show a velmi neobvyklá kniha. Divák-čtenář dlouho netuší, co se vlastně děje a kam vyprávění směřuje, a přesto se od podivného a roztěkaného vystoupení nedokáže odtrhnout. Esenci stand-upu se autorovi povedlo vystihnout skvěle, forma vytváří zvláštně stísněnou, místy až klaustrofobickou atmosféru. A komik, v jehož vyprávění se mísí osobní traumata, různá izraelská-židovská historická příkoří i vulgární vtipy, je fascinující postava, která na pódiu nakonec nechá všechno, a to doslova.

9 11.02.2024

McCarthy to čtenáři rozhodně neusnadňuje – přímá řeč bez uvozovek, zmatená chronologie, chaotické skákání mezi vypravěči i mezi nádherným poetickým jazykem a primitivními skřeky. Kdo vydrží, tomu se ze střípků začne skládat příběh o naprostém vyvrhelovi, který se dopouští stále horších a horších zločinů. Těžko říct, zda je ještě člověk, nebo už zvíře, nelze ho ale jen tak odsoudit. Při čtení se totiž neustále nabízí otázka – kdyby měl nějakého skutečného přítele, kdyby existoval aspoň jeden člověk, kterému by na něm opravdu záleželo, zachránilo by ho to? Stačilo by to, aby nepadnul tak hluboko? I on je přece, jak připomíná autor, dítě boží.

9 19.06.2021

Nějakou dobu jsem knihu chtěl odložit, protože se mi zdála ukrutně nezáživná – co si budeme povídat, detaily literárního provozu jsou asi to nejnudnější možné téma a zpočátku jich tam bylo opravdu hodně, nebo jsem měl aspoň ten pocit. Pořád se balily a posílaly knihy, nosily se texty na přepis, redigovaly se texty ostatních, procházely se poznámky k textům vlastním a podobně.
Postupně jsem ale pochopil, že kniha je silná právě onou obyčejností. Hrdina (záměrně nepíšu Vaculík, protože netuším, co je pravda, co je trochu „přizdobené“ a co si autor prostě vymyslel) nic nepodává jako drama, spíš jen tak existuje a s tísnivým a podivně strnulým prostředím se vyrovnává po svém. Občas zmíní, že komunisté někoho týrali, jeho vlastní výslechy však až na výjimky působí jako přátelské hovory s lehce zaostalými fanoušky, kteří ho chtějí po dobrém přemluvit, aby si některé věci nechal pro sebe. Na vydírání či výhružky dochází výjimečně a nezdá se, že by si z nich protagonista něco dělal. Podobně tlumeně působí vztahy se ženami. Hrdinovo manželství je zjevně za zenitem, manželka mu dokonce napíše, že cítí, že už ji „těžce snáší ve všech formách“. On sám vystupuje jako sukničkář, kolem něhož se točí řada žen, flirtuje s nimi ovšem zpravidla jaksi tvrdě, možná až nepřátelsky. Dál než ke slovům se nikdy nedostane, ač se zdá, že některé z nich možná jsou nebo byly jeho milenkami. Stejné je to i s přáteli a známými, kteří postupně prchají za hranice – žádná přehnaná lítost, žádné srdceryvné scény, XY prostě odjel a už se nevrátí, hotovo.
Vyzdvihl bych vylíčení tehdejšího tuzemského literárního prostředí – to je na jedné straně velmi specifické, občasnou malostí a směšností ovšem člověku silně připomene to současné. Některé věci se zkrátka nemění.

„Ty jak píšeš,“ zeptala se.
„Furt dopředu,“ řekl jsem. „A budu už muset zahájit povolovací řízení s lidmi, o nichž píšu. Taky s tebou.“
„Probůh!“ zvolala spisovně, „ty o mně píšeš co?“
„No všecko.“
„Ale já nechci, aby tam bylo něco choulostivého!“
„Kde by se to taky vzalo, prosím tě! Místo choulostivého jsou tam vždycky tři tečky.“
„Protivo! Vždyť nedošlo k žádným třem tečkám!“
„Já vím, ale bez tří teček ti lidé dneska neuvěří nic. Řeknou si: proč za ní šel?“

8 28.01.2024

Vtipné, milé, v jádru velmi obyčejné a lidské, a tím stále aktuální. Člověk kolem sebe při čtení všechny ty roztodivné postavičky opravdu vidí a zjišťuje, že se toho za těch sto padesát let vlastně tolik nezměnilo.
Na druhou stranu je sbírka jako celek poněkud nesourodá a je znát, že texty původně vycházely samostatně a v různých periodicích. Především Svatováclavská mše a povídka o nerozboření Rakouska se k ostatním příliš nehodí. Ale co by člověk klasikovi neodpustil.

8 25.08.2023

Z málokteré knihy jsem měl po dočtení tak rozporuplné pocity. Na jednu stranu je tu hodně zásadních slabin - postavy jsou ploché, prostředí je samo o sobě poměrně originální, ale postrádá výraznější prvky, a první polovina textu je jaksi podivně "dutá" a prázdná. Když se člověk po sto stranách ohlédne, má pocit, že se vlastně téměř nic nestalo.
Zároveň je tu ale druhá polovina, kde se příběh najednou dostává do úplně jiných otáček a kde rychle za sebou přichází mnoho zvratů. A je pravda, že kniha jako celek je velice čtivá, což je vzhledem k prostředí úctyhodný autorský výkon, a že jsem se obratem pustil do dalšího dílu.
Kdyby se mě ovšem někdo zeptal, jestli Wool stojí za to, nevěděl bych, co mu odpovědět.

P. S.: seriál Silo od Amazonu je naopak naprosto vynikající a zcela jistě ho doporučit lze. Televizní zpracování je paradoxně lepší z toho samého důvodu, kvůli němuž obvykle vedou předlohy žádná hluchá místa nemá, děje je tam mnohem víc než v knize a zvraty sází hned od začátku. Scenáristé zkrátka vzali to dobré a velmi podstatně to vylepšili.

8 06.08.2023

Velmi čtivé převyprávění severských mýtů. U tohoto druhu textu se těžko hledá rovnováha na jednu stranu je třeba vyjít vstříc modernímu čtenáři a zbavit se některých archaických vyprávěcích postupů, které nás dnes rozčilují, zároveň ale nesmíme zajít příliš daleko, jinak mýty ztratí své kouzlo. Gaimanovi se to myslím daří výborně, vše je zábavné a srozumitelné, aniž by to ztratilo charakter.
Autor si možná trochu zavařil svou předchozí tvorbou, zdá se totiž, že poměrně velká část čtenářů čekala něco víc. Ano, jde skutečně "jen" o převyprávění, Gaiman k mýtům nic nepřidává, nepoužívá je jako základ k dalším příběhům, nestaví na nich. Nic podobného ovšem ani neslibuje.

8 01.07.2023

Neobvyklé, pomalé, lyrické, někdy až meditativní čtení. Je tu i příběh a pointa, ty ale hrají druhé housle. Piranesi se bude líbit jen těm, kdo nespěchají k cíli a umí si užít i cestu.

8 01.08.2022

Skvost. Milostný trojúhelník, maloměsto, úžasně poetický jazyk a slezské nářečí. Co si přát víc?

"A já si chodím po krásném světě a na každém kroku potkávám krásu a radost. A to nemluvím ani o hudbě, ani o umění, ani o básních. O všem, co sráží člověka na kolena a co ho vynáší vzhůru, čistého, pokorného a okouzleného."

8 03.03.2022

Naprosto fascinující kniha, po které se člověk na stromy nemůže dívat stejnýma očima.

8 03.11.2021