Rihatama komentáře u knih

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí....

Petr Bezruč se vynořil kdesi z šera hlubin mé mysli při čtení prvních kapitol Šikmého kostela. Karin Lednická je bystrá, nadaná, sečtělá a především má dar jazyka a nesmírné představivosti. Kronika doby temna, spíš než ztraceného města. Tolik strádání, bolesti a odpírání, co lidé museli snášet na konci 19. století a počátku 20. Jeden trne, co všechno může lidská bytost snést. Ani když dojde na nejhorší, není čas plakat ani truchlit. Je potřeba myslet na jídlo na příští den. Na to, jak nakrmit děti. Na to, jak přežít.

Román o ženách. Barbora, Julka, Fanka Barka... Každá jiná, každá jiný osud, každá pozoruhodná silou, s jakou čelí životním útrapám. A to ne ledajakým útrapám. Přelom 19. a 20. století, vč. 1. sv. války, nemá v literatuře významného pokrytí. Téma je proto vysoce zajímavé samo o sobě, vyzdviženo vysokou literární kvalitou románu a prostředím Moravskoslezského kraje z doby černouhelného boomu. Závěr knihy je přímo strhující. Československo - polský územní spor je válka, o které se moc neví. Jen suchá fakta. Země se po 1. sv. válce v Těšínsku, vč. Těšína, rozdělila na český a polský. Ale jaké lidské osudy tuto operaci provázely člověk nedohlídne. Lednická přitom - chvályhodně - nestraní žádné straně, ani polské ani československé. Vynikající!

103 01.11.2020

Jmenuji se Hana. Mam jméno hebrejského původu a nejsem židovka. Mnozí už dnes původ jména ani neznají. Jeví se mi to tedy jako takové malé symbolické vítězství nad povýšeným, nelítostným antisemitismem. Knihu jsem odkládala den za dnem kvůlivá tomu moři superlativů, které ji dnes a denně zaplavují. Teď jsem ji přečetla. Na jeden zátah. A nezbývá mi nic jiného, než ještě pár superlativů přihodit. Kdepak, nedostalo se mi přehršle násilných, brutálních, šokujících a srdcervoucích scén. Ani jsem se nedozvěděla nic, co by již v souvislosti s holokaustem, koncentráky atp. nezaznělo. Prostě jsem si přečetla příběh hlubokého morálního a lidského úpadku, příběh jedné z mnoha milionů postižených židovských rodin. A o tom je. Holokaust byl tak či onak strašný pro všechny židy, i když ne všichni zrovna exemplárně a terminálně trpěli. Vůbec se jedná o téma, které lze dnes jen obtížně uchopit nově, jinak.

Přesto je podle mne Mornštajnová nepochybným literárním talentem. Nejenomže stvořila věrohodné a bolestně trýznivé svědectví doby, jež by mohlo úspěšně suplovat obžalobu nacismu a antisemitismu, stejně jako vykutáleného oportunismu, bez přehnaného patosu jej navíc sepsala jazykem jedinečné poetiky a nádherných, přiléhavých metafor. V tomto temném příběhu holokaustu v přímém přenosu mne vždy oslnily, jako záblesk zlatého valounku ze dna zkalené říční vody. Krom toho, že jsem si pokradmu utírala uslzené oči, jsem okouzlená literární kvalitou díla. A pro všechny ty rány osudu, které rodinu Hany stíhaly, jsem tentokrát obzvlášť ráda za ten pozitivní konec. Někdy prostě nestačí náznak dobrého konce. Někdy je jistota potřebná. Aspoň jeden šťastný konec v tomto řetězci neblahých životních osudů.

“Začalo mě svědit na hrudníku a pak mi tam vyrašilo něco jako dva knoflíky od zimníku.”

89 14.08.2018

Mlčení má tu výhodu, že vás nikdo nemůže přistihnout při lži a každý si vaše mlčení vysvětlí po svém."

Psaní je pro Mornštajnovou zdá se druhem psychoterapie. Snad je šťastnější, než hrdinky a hrdinové v jejích románech. Tiché roky je kniha plná smutku, neúspěchu a promarněných příležitostí. A mlčení. Až dokonale odráží dobu, letargii a děsy komunistického socialismu u nás, ale i ty děsy v nás. Vlastně ony naše neslavné dějinné události tvoří jen kulisy pro vyprofilování postav a jejich duševních stavů. Čtení to je poutavé, člověk se chce dozvědět, jestli náhodou slunce do tohoto domu smutku přece jenom nezasvítí, aspoň jeden paprsek. Jenže najednou to vzalo rychlý spád, konec je tady a Morštajnová jako by mi chtěla všechnu tu neradost vynahradit jedním rázem. Vysvitne slunce, obloha jak vymetená a nastane jasný den.

85 25.04.2020

Žítkovské bohyně, lapí vás do svých sítí a nechtějí pustit. Obtížně přístupné, chudé horské kraje Bílých Karpat. Bohování. Zaklínání. Temná doba. Čas se zastavil. Zatížené vztahy. Tajemná rodinná minulost. Pátrání v archivech... Kateřina Tučková vytvořila, s pomocí bohatého badatelsko-faktografického základu, i když asi už ne zcela věrného historického přístupu, jak dokládají reakce jedné dotčené rodačky či autora již dříve vydané knihy se stejným titulem, mimořádně čtivé dílo na výjimečně zajímavé téma kopaničářských léčitelek z Bílých Karpat pohybujících se na pomezí alternativní medicíny a magie, nadto ve složitém a krutém dějinném období nacismu a komunismu. Už vím, kam vyrazím o příští svatojakubské noci, bude-li to aspoň trochu možné.

83 27.02.2018

"Zavřít oči znamená poznat slepotu..."

Doerr rozehrává příběhy dvou odrůstajících dětí, nadaného německého sirotka Wernera, kterého vzdělává a pro účely své doktríny zneužívá nacistický režim, a osleplé francouzské holčičky Marie-Laure, kterou válka vyžene i s otcem z jejich domu, aby si zachránili své životy. Válka je dlouhá, každý stojí na opačné straně fronty, a přece se jejich kroky protnou a stírají rozdíly mezi utlačovateli a utlačovanými. Jejich osudy a osudy jejich rodin a známých však předznamenává nejen válka, ale pro své nositele i krásný, kouzelný drahokam Moře plamenů. Střípek magického realismu příjemně zakomponovaný do jinak přespříliš tragických válečných okolností. Nese v sobě zničující kletbu, nebo je nositelem štěstí? Nelze neocenit poutavý jazyk, kterým Doerr popisuje svět, zvuky, vůně, pohyb šneků po kamenech, které Marie-Laure vstřebává ušima, prsty, chodidly, svým tělem, a které ji pomáhají chránit se před nebezpečím vnějšího nepřátelského prostředí. Co bych ale přece jen bývala oželela, je nutkání autora dovyprávět příběh do samotného, nevratného konce.

81 11.10.2021

Smrt/ka, nemoc, bída, chatrč, márnice... žena.
Život, Bůh, anděl, papež, kostel, Pražský hrad, Bílý dům... muž.
Vypadá to, jako by si na nás holky někdo kdysi dávno zased ;-).

Zlodějce knih jsem se dlouho vyhýbala. Laciný trik jak vyždímat z člověka slzy nad nebohou holčičkou trpící válkou, myslela jsem si. A zase jsem se jednou spletla. I když ne úplně. Slzy se koulely, kdy se jim zlíbilo. Zlodějka knih je o velikosti lidského srdce a stejnou měrou o jeho malosti. Tak milé a současně smutné čtení, příběh podmanivý a přitom tak bolestný. Zusak namixoval pestrou paletu lidských povah, které v extrémní situaci - kterou válka bezpochyby je - mohou předvést své nejskrytější polohy, odhalit ty nejtemnější zákoutí a projevit sílu či slabost ducha. To vše uprostřed nacistického Německa. Věci i lidé ve Zlodějce knih jsou přitom málokdy tím, čím se navenek jeví. A opět jsem se ptala sama sebe. Obstála bych já? Ne bez příčiny učinil Zusak právě smrt průvodcem a vypravěčem příběhu na jinak vcelku obehrané téma.

Slova na mne tentokrát působila víc, než jindy. Zusak dokázal vdechnout život všemu, živému i neživému. "Odpověď mu odplula od úst a pak se jako skvrna rozmázla po stropě." Jeden z četných příkladů Zusakovy oživlé pantomimy, příkladů živosti a vlastní vůle jevů bezživotných, jevů, které obživly jen díky člověku. Ve středu dění a vnímání tak jsou ony jevy a nikoli člověk, který jim vdechl život. Vážně neotřelé a osvěžující na tomto příběhu naplněném smutkem a něhou. A Smrtí. Ta zlodějka knih, malá "Saumensch", tak normální a přitom tak nevšední, si hlubokým závalem slov prošlapala cestu k mému nedůvěřivému srdci, její nohy neomylně nakráčely přímo do středu a hluboce se do něj otiskly. A ztěžklé stopy, které sklouzávaly z nohou Hanse Hubermanna, je překrývaly...

80 25.05.2020

Prostředí, v němž Orwell vyrůstal, studoval a pracoval, z něj učinilo socialistu, demokrata a bojovníka proti imperialismu. Ale i proti totalitarismu. Před svou předčasnou smrtí v roce 1950 tak vydává svá dvě stěžejní díla, Farmu zvířat a 1984. Orwell bezpochyby vynikal odvahou a současně i mimořádnou představivostí a vizionářstvím, když v roce 1949 predikoval situaci usazenou do roku 1984. V jeho době se přitom temná budoucnost pro nemalou část lidstva teprve utvářela s prvními protikomunistickými útoky a prvními justičními vraždami, a která se pak po neuvěřitelných následujících 40 roků (a jinde mnohem déle) skutečně, v různých obměnách, děla (a děje). Evaporizace nepohodlných lidí, mučení, psychický teror, špehování vždy a všude, každého každým, masové a absolutní falšování dějin, šmelina s naprosto banálním, ale vysoce úzkoprofilovým zbožím denní potřeby, ohlupování lidí atd. atd. "Velký bratr s tmavým velkým knírem" a jeho velká, zrůdná idea. Orwellovo dílo je ztělesněním zvůle, hrůzy, bezmoci a beznaděje. Jeho varování se stalo nesmrtelným mementem, které není třeba propagovat či hájit. To činí dílo samo za sebe.

"2 + 2 = 5"

78 21.07.2018

Absolutní oddanost, hluboké pochopení, moudrost a láska ke stromům prýští z každého jednotlivého slova. Poutavé a zároveň nesmírně poučné čtení, v mnohém mi Wohllebenovy stromy připomínají knihu o životě mravenců a jejich schopnostech... i stromy si uchovávají své vzpomínky, navzájem předávají informace či komunikují prostřednictvím pachů, cítí bolest, časem se jim tvoří vrásky, potřebují dohled dospělých jedinců... Taky třeba varují okolní stromy před napadením hmyzem. Jsou stromy, které vzájemně bojují o místo na slunci, pak jsou takové, které si vzájemně vytváří prostor. Nevím, co je skutečně pravda a co už patří do říše Wohllebenovy fantazie. Do lesa jsem však vždy vstupovala s téměř posvátnou úctou. Teď chápu, že k tomu mám i dost dobré důvody, nejen nejasný pocit.

Kdysi jsem četla ve Vesmíru o 5000 let staré borovici, někde ve Wyomingu. Na fotce byl vidět spíše vykotlaný, těžko rozpoznatelný pahýl stromu, než strom sám. Bezpochyby byl ale živý, když byl sledován lesníky a vědci. Jeho okoralý vzhled jako po zásahu blesku i nevelký vzrůst mi je teď také jasný. A když jsem se později dočetla, že mým stromem je právě borovice, zahřálo mě to u srdce :-). Pan DobřeŽít zůstává věren svému jménu; svůj život věnuje snahám pomoci dobrému žití stromů a tím i nás, lidí.

Mimochodem i docela slušná obžaloba lidského druhu....

76 22.10.2019

"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu.

Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím.

"Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."

76 01.10.2018

Z takových příběhů člověka bolí u srdce. Současně jej nabíjí energií a probouzí v něm uvědomění, že jeho starosti jsou malicherné a že může zvládnout mnohem, mnohem víc. Osudy dvou protikladných sester za druhé světové války není román pro ženy, ale román o ženách. Dívce Isabelle, která chce bojovat za záchranu své země, a osamělé mladé, slabé a opatrné ženě Vianne, které záleží především na její rodině. Život v okupované, Vichistické Francii ji však neustále staví před těžší a těžší rozhodnutí a ona je pod tíhou okolností a vlastního svědomí nucena slevovat ze svého pštrosího postoje.

Čtenář není postaven do frontových linií. Zůstává hluboko v týle, což však - zejména pro ženy - nevyžaduje menší odvahu, pokud chtěly válečné hrůzy a jejich důsledky třeba i jen přežít, natož ještě se špetkou cti. I jenom pochopit pocity obou žen a intimitu vztahů, které se rozvíjí i v takových podmínkách, přítel či nepřítel, není jednoduché, stejně jako neustálý život ve strachu, o hladu a v nepředstavitelné bídě. A s všudypřítomnou smrtí blízkých i přátel. Hannah cituplné momenty rozhazuje plnými hrstmi všemi směry, takže citlivější povahy by měly mít po ruce krabici kapesníků☺.

75 27.07.2021

Zajímavý multižánrový román, který balancuje na pomezí krimi, thrileru a společenského románu. Stieg Larsson mě jednoznačně oslovil a zaujal. Nordic noir je pro severskou kulturu typický, stejně jako jeho obvykle bezútěšná krajina, temná atmosféra a morálními excesy. Dokonce jsem slyšela, že 5% obyvatel jednoho severského národa si vyzkoušelo zoofilii. Ani Larsson v tomto ohledu moc nezaostává. Až na poslední uvedenou úchylku ;-). Podařilo se mu vytvořit dvě hlavní výrazné postavy, ke kterým člověk chtíc nechtíc přilne, a které odkrývají pod letitým nánosem prachu ukrytý příběh rodinné tragédie a řady neodhalených vražd, jež se odehrává v patřičně mrazivém prostředí uzavřeného ostrova. No ano, na Agathu Christie nedám dopustit. Ale vím, že s Lisbeth a Mikaelem se určitě brzy zase potkám.

75 30.12.2019

Tragický popis tragického osudu...? Sběr hub v mlžném mlází a tichu hlubokých lesů dokáže zahalit nejedno lidské trápení. Hanišová zvolila zajímavý způsob živobytí pro svou protagonistku, který dává smysl jak v důsledku rozehraného osobního traumatu, tak v kontextu rodinných zvyklostí. Závěr knihy pak ve světle uvedeného pokládám za dokonalý. Útěk končí. Hanišová také dobře pracuje s časem, přesněji jde proti času. Takže zpočátku spíše jen podivínské chování traumatizované, mladičké houbařky Sáry postupně nabývá na ostřejších konturách a vzrůstá čtenářovo pochopení, ale i nevíra. Má ta holka ale smůlu. Kde jinému rodina stojí oporou, pro ni se stala takřka záhubou. Nejde ale o psychologický román a pohnutky chování všech účastníků, vyjma samotné Sisi, tak zůstávají nevyřčené a neobjasněné. O to palčivější otázky a úvahy román vzbuzuje a zanechává v jeho duši hlubokou stopu. Mimochodem skvělá obálka. Taky jsem ocenila pár užitečných a zajímavých houbařských rad.

74 08.01.2022

Claudius Bůh. Císař Clau Clau Claudius, vlastně Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus, fyzicky hrubě indisponovaná a pro onen nejvyšší, božský úřad po mnoho let domněle zcela nepřijatelná osoba, byl mimořádně zajímavou a literárně plodnou osobností na svou dobu, i když asi ne moc šťastnou, až na výjimky. On to byl vlastně taky docela slušný zbabělec a slaboch. Ve srovnání s příslušníky své dynastie však svým vzděláním a morálkou čněl vysoko nad nimi. Občas i vtipné, jedna prostitutka Claudia zachránila před druhou prostitutkou a před jeho předčasným koncem, jedním z předčasných konců. Zajímavý paradox, ovšem ne ve starém Římě. Doba kolem roku nula ve starém Římě totiž hojně přála bratrovrahům, otcovrahům, vrahům manželů, násilníkům, smilníkům, pučistům. Hotová peleš lotrovská.

Dočetla jsem. V Římě jsem pár let žila. A přemýšlím, jak moc si dnešní Italové uchovali z dědictví svých předků... Robert Graves musel být v minulém životě alespoň konzulem ve starém Římě. Možná samotným Caligulou. Nebo některou z Claudiových milenek. Jeho znalosti a schopnosti do nejmenších detailů popsat život tehdejších historických postav a doslova stvořit více než poutavý životopis císaře Claudia, jsou totiž mimořádné. Ano ano, takhle by se měly psát učebnice dějepisu. Vzdělanost v oboru historie by bezesporu vzrostla.

74 04.05.2019

Beznaděj, bída, zoufalství, utrpení, zlo a zloba. Opět jedno přespříliš nelehké čtení. Při čtení osudů odsunutých sudetských Němců, převážně žen, dětí a starých lidí německého, česko-německého či dokonce jen českého původu, z tehdejšího poválečného Brněnska, ihned jsem si vybavila knihu obdobné vysoké kvality a významu, tedy příběh Gity Lauschmannové z knihy Peníze od Hitlera od Radky Denemarkové. Obě díla jsou stejně výjimečná, obě přibližují tytéž události kolem odsunutých Němců v rovině osobních životů i dějin národa, na které bychom někdy raději zapomněli, a přece jsou zcela odlišně pojatá. Tučková, často více faktograficky, než literárně, nelíčí toliko komorní příběh jedné osoby či rodiny, která se stala nevinnou obětí doby, lidské msty a chamtivosti. Souběžně s životním příběhem Gerty Schnirchové se zaobírá hned několika osudy odsunutých německých rodin, které nacismus buď mlčky tolerovaly, nebo během něho udělaly kariéru, či jej dokonce podporovaly.

Obě autorky nám připomínají jedno a totéž. Co se stalo, nedá se odestát. Bez odpuštění a smíření nový začátek stěží nastane. Je patrné, že vztah mezi Čechy a Němci se ani po více jak šedesáti letech ještě zcela nezahojil. Proto se musíme vracet do minulosti, nepolevovat a mapovat skutečný stav věcí.

„Ta doba umožnila oběma stranám chovat se nelidsky. Proto není možné vidět jen válečné zločiny nebo naopak jen mstu za ně. Jsou to spojité nádoby“, říká autorka v jednom z rozhovorů nad knihou.

74 25.12.2018

Kabrioletem s plátěnou střechou do vesmíru? Jsem nadšená. Jak vesmírným pirátem na rudé planetě, tak vysokou odezvou čtenářstva. Četba to totiž není zas tak úplně snadná. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu vědecko-technická populárně naučná pojednání. Nebo skripta, jak trefně popsal ludek.n přede mnou. Stejně tak mě při čtení pobavily aktuální zprávy o přistání americké sondy InSight na Marsu, a o napjatém očekávání, zdali sonda sestoupí pod správným úhlem a přistane v marsovské oblasti Elysium Planitia, tedy jestli se nerozbije, či zdali se jí správně rozevřou solární panely. Tak nevím, kdo od koho opisoval :-D. Vystudovaný informatik (jak jinak) Andy Weir i jeho hlavní marsovský hrdina Mark, který se za žádných nevzdává a do boje o přežití se vydává vyzbrojen toliko svým důvtipem, technickými, dovednostmi, biologickými a chemickými znalostmi a nevyčerpatelným, vážně dost dobrým smyslem pro humor (na ajťáka), si mě rozhodně získali.

74 28.11.2018

"Jazyk je sice malý orgán, ale umí podpálit hranice."

Citace, která symbolizuje jak podstatu kněžského podzemí za neúprosného a zlovolného komunistického režimu, které je zachyceno v Bílé Vodě, tak literární umění Kateřiny Tučkové. Neomylný styl badatelky, buditelky i jazykozpytce. Román Bílá Voda by měl být přeložen do latiny a rozdáván v katolických kostelích v Římě zdarma jako osvětová literatura. Vlastně stačilo by do italštiny, neb každý občan Vatikánu, resp. veškerý vatikánský klérus mluví italsky především. I když nejdříve by stačilo šířit román v češtině ve svatostáncích českých, moravských a slovenských. Žena coby kněžena, jaká to neodpustitelná hereze, jaké to tmářství v zatuchlém katolickém katechismu. Jaké to předsudky. A zase a znovu mě napadá, co by si svět, co by si muži počali bez žen, které tak tupí, uráží a sráží na kolena, aby se náhodou neukázalo, že nejsou snad lepší, schopnější, pracovitější, bystřejší… než oni.

V tomto tristním obraze našich dějin i současnosti nezůstane na nikom nit suchá. Tučkové gilotina dopadá na komunisty, jim zaprodané katolické pohlaváry, na úředníky, policisty, instituce... na člověka. V letech 50., 80. i dnes. Hrůza a děs. Největší odvahou v životě lidském tak není odvaha konat velké hrdinské činy, ale odvaha být sám sebou, odvaha říct svůj názor a nenechat se manipulovat. Kateřina nám opět připomíná nám naše vlastní dějiny, naši zoufalou připokakanost a neschopnost bránit potřebné nebo poukazovat na zlo mezi námi. Tehdy jako dnes. Ne nejsem feministka, ale někdy bych jí fakt být chtěla a měla. Víc Tučkových. Víc Anežek a Vilemín. Víc kněžen.

73 24.11.2022

Válka jako válka. Vždy je nespravedlivá, krutá, nesmyslná. Třicetiletá, první světová, druhá světová, rusko-ukrajinská... Memento mori naruby. Remarque napsal nadčasové dílo, a protože sám coby osmnáctiletý voják sloužil v 1. světové válce, tak také naprosto věrohodné. Remarque nehodnotí politické důvody a motivy znepřátelených stran a vyjma umístění fronty člověk ani nemusí vědět, o jakou válku jde. Skrze prostý popis života bývalého studenta a vojína Baumera a jeho spolubojovníků na frontě, v týlu, na dovolence či v lazaretu dává nahlédnout do duše vojáků, kteří jsou nucení na povel válkou a realitou nepolíbených velitelů vyrážet na smrt svou či těch druhých. Nebo alespoň ke zmrzačení na těle či na duši. Dílo však nepostrádá ani humor a city, a na síle přátelství ukazuje, jak přežít i v podmínkách, jaké panují ve válečných konfliktech. Dějiny se opakují ve všech svých hrůzách. Člověk jako by nebyl stavěný pro dlouhodobý život v míru. A když už se neválčí, tak si po letech klidu vytváří pseudoproblémy, aby mě zač bojovat a naplnil své mesiášské nebo naopak vražedné sklony.

72 07.06.2022

Slyšeli jste někdy někdo zpívat raky? Nebo trávu či lesy? Pokud ne, určitě jste se doposud neponořili dost hluboko do lůna přírody, do vzrostlého lesa či do klikatících se bažin a nebyli dost dlouho v odloučení. Owensová vytvořila příběh života v lidské samotě, v obklopení rostlin, ptáků, ryb, žab a jiných živočichů. Příběh rodinou opuštěného a komunitní společností zapuzeného dítěte, dívky, ženy. Příběh práva a spravedlnosti. Které však zvítězí? Na čí straně je spravedlnost? Získá vyvrženec – Kya, holka z bažiny – právo na život? A má na něj právo? Krásný poetický jazyk provází příběh o lásce, osamění a životě, který je třeba bránit. Nádherný příběh nepochybné literární kvality o hlubokém souznění člověka s přírodou stojící na archetypálním dilematu ne-přijatelnosti odlišností.

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy… Vody močálu jsou nehybné a temné. Jejich blátivý chřtán pohltil všechno světlo, dokonce i noční zvířata tady vylézají ve dne.“

72 29.08.2021

Wyndhamův Den Trifidů nepochybně spadá do povinné literatury fanoušků sci-fi a i můj výtisk je někdy z 90. let. S určitou nostalgií, i když tentokrát v e-formátu, jsem knihu opět "vzala do ruky". Postapo v klasickém hávu, kdy hlavním viníkem svého konce výjimečně není výhradně člověk. Dvojí katastrofa a k zamyšlení jsou obě. Je to nakonec přece jenom člověk, který k následnému obtížnému vývoji přispěl svou pýchou, nadřazeností a nevědomostí. Příroda už totiž díky jeho zásahům není jen tak ledajaká příroda. A tak se s nastalou situací musí vypořádat a Wyndham přitom neopomněl snad na žádnou lidskou slabost a nešvar. Jen málokdo totiž odolá pocitu moci a výjimečnosti, když z hrstky přeživších zůstane jen pár jedinců zdravých a schopných nejen bojovat s rostlinnými trifidy, aby jednal pro blaho těch, kteří zůstanou naživu, ale se zásadním hendikepem, a nepokusil se podmanit si je, i nový svět.

Wyndham se mi jeví jako vizionář, protože objevy GMO se datují až někdy do konce 60. let, jiný zdroj mluví o počátku 70. let 20. století. Bohužel nebyl asi dost varovný ani burcující, protože záhy po rostlinách následoval první GM živočich v myším kožíšku. Takže můj pocit, když jsem víkend strávila na zahrádce a na vinici s pocitem, že jsem tam pár trifidů zahlédla, nemusí být vůbec lichý. I když význam Dne trifidů dnes člověk už asi nevnímá jako zamýšlený vztyčený prst.

Kdo by neznal nebo neviděl Saturnina... Po letech jsem se odhodlala otevřít knihu. Film je přece tak skvělý! A kniha taky, můžu už říct i já. Bavila jsem se královsky. Jemný humor, lehká ironie, nadsázka. Kupodivu postava samotného Saturnina nevyčnívá tak, jako tomu je ve filmu, nebo jak napovídá titul samotné knihy. A příběhu to přitom nijak neškodí. Člověk si dostatečně užije jeho důvtipu, svérázného humoru a taky porozumění lidské duši a morální převahy, kterou autor (Saturnin) ovšem projevuje poněkud netradičně. Na rozdíl od tety Kateřiny, ta mě štvala ve filmu i v knize. Dokonce i Milouš si nakonec získal moje sympatie. Tak někdy zase na shledanou!